Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2017 – 2021

 

(pokračuje Radek Vondráček)

256.
Žádost Senátu o vyslovení souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním
ústavní žaloby proti prezidentu republiky Miloši Zemanovi k Ústavnímu soudu
pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku podle čl. 65 Ústavy ČR
/sněmovní tisk 561/

Senát předložil Poslanecké sněmovně žádost o vyslovení souhlasu s podáním ústavní žaloby proti prezidentu republiky dne 30. července tohoto roku. Sněmovní tisk byl doručen dne 31. července tohoto roku. Připomínám, že pokud Poslanecká sněmovna podle článku 65 odst. 3 Ústavy a podle článku 70 odst. 5 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny nevysloví souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán.

Vítám mezi námi senátory Václava Lásku a Tomáše Goláně a prosím je, aby se postupně ujali slova. Současně vás poprosím, kolegyně a kolegové, o klid v sále. Děkuji.

 

Senátor Václav Láska: Dobrý den, vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Úvodem mi dovolte poděkovat těm poslaneckých klubům, které se k naší žádosti se zástupci Senátu na jednání svých klubů sešly a poskytly prostor pro diskuzi o žalobě a o otázkách s ní spojených. Většinu těchto jednání odpracoval můj kolega senátor Tomáš Goláň a vím, že ta jednání byla smysluplná a pro věc užitečná.

Nabídli jsme tuto možnost probrat společně žalobu všem poslaneckým klubům zastoupeným ve Sněmovně. Možná bychom diskuzí na všech klubech zkrátili trochu moji úvodní řeč. Ale protože poslanecké kluby ANO, KSČM a SPD na naši nabídku neslyšely, respektive na ni vůbec neodpověděly, nechci tyto poslance a poslankyně ochudit o precizní představení žaloby a diskuzní otázky s ní spojené. Tedy přistoupil jsem k tomuto úvodnímu slovu poměrně obsáhle a předem upozorňuji, že častý úvodní závazek řečníka v českém parlamentu - já budu stručný - tentokrát z mých úst nezazní.

Stěžejním prvkem a spojovacím prvkem celé žaloby je kontinuální snaha prezidenta České republiky za pomoci porušování Ústavy dosáhnout faktické změny parlamentního systému na systém semiprezidentský, či přímo prezidentský. Laičtěji řečeno, prezident se snaží dosáhnout takového stavu, kdy vláda České republiky nebude kontrolována a odpovědná Poslanecké sněmovně, ale bude zcela závislá na vůli prezidenta České republiky. A nutno podotknout, že během volebního období prezidenta republiky Miloše Zemana se mu takové situace podařilo v součtu dvou případů takřka více jak na dobu jednoho roku dosáhnout.

Je to situace, ke které se lze postavit dvěma způsoby. A to buď mlčet, přijmout skutečnost, že prezident republiky v rozporu s Ústavou a ústavními pořádky zavádí do České republiky prezidentský systém a uzurpuje si pravomoci, které mu nenáleží, nebo se ozvat a nechat Ústavní soud, ať autoritativně vyloží českou Ústavu, zhodnotí prezidentovy kroky a stanoví pravidla výkonu prezidentského mandátu nejenom pro prezidenta současného, ale i pro prezidenty budoucí.

Horní komora Parlamentu Senát se rozhodl nemlčet. Senát má roli žalobce. Senát je jediný, kdo může ústavní žalobu proti prezidentovi iniciovat. Pokud by Senát mlčel, staly by se sporné kroky prezidenta součástí ústavních pořádků pro přítomnost i pro budoucnost. Prezidenti nastoupivší po Miloši Zemanovi by zcela po právu mohli uzavřít, že vše, co učinil ve svém úřadu Miloš Zeman, je v pořádku, protože nikdo proti tomu nepozvedl svůj hlas. Takové jednání tedy oni mohou kdykoliv zopakovat. A možná přidat i něco navíc.

Senát mlčet odmítl. Senát svoji odpovědnost unesl. A může být trochu paradoxní, že ve skutcích žaloby, které budu popisovat, se jedná o práva Poslanecké sněmovny, která si prezident přivlastňuje. Je to Sněmovna, kterou prezident několikrát v rozporu s Ústavou zcela vyřadil ze hry. A přesto je to Senát, kdo podanou žalobou práva Sněmovny hájí. A Sněmovna je prozatím chladná.

Nyní tedy k popisu jednotlivých skutků.

První skutek - pod bodem A žaloby - se týká situace, kdy prezident republiky jmenoval dne 25. června 2013 předsedou vlády Jiřího Rusnoka a následně dne 10. července 2013 další členy vlády, ačkoliv věděl, že je ustálená většina v Poslanecké sněmovně Parlamentu, která by podpořila vládu předjímanou jejím politickým vedením. Takto jmenovanou vládu pak poté, co neobdržela dne 7. srpna 2013 důvěru Poslanecké sněmovny, udržoval ve funkci až do 29. ledna 2014 tím, že nejmenoval dalšího předsedu vlády, ačkoliv byl po volbách do Poslanecké sněmovny od listopadu 2013 konfrontován s tím, že v Poslanecké sněmovně je ustálená většina, která může a chce sestavit a podpořit vládu, která by měla její podporu. Prezident republiky tak na dobu delší než sedmi měsíců vyvolal čistě prezidentský systém exekutivního vládnutí.

Hned tento první skutek v nejčistší podobě ukazuje situaci, kdy prezident zcela vyloučil Poslaneckou sněmovnu ze hry a sedm měsíců této zemi vládla vláda odpovědná toliko prezidentovi republiky. Česká republika je parlamentní systém. Jejím základním ústavním pravidlem je to, že vláda je odpovědná Sněmovně. Vládnout má ten, kdo má politickou většinu ve Sněmovně. Sněmovně se také zodpovídá. A není-li s ním Sněmovna spokojena, může mu vyslovit nedůvěru a vlády se chopí někdo jiný.

Všechny tyto instrumenty parlamentní demokracie se prezidentovi Miloši Zemanovi podařilo vyloučit ze hry. Ignoroval fakt, že ve Sněmovně je většina, která může sestavit vládu, a sestavil vládu svoji. Ignoroval fakt, že tato vláda nedostala důvěru, a nechal ji v klidu vládnout dál. Všechny kontrolní prvky Poslanecké sněmovny vůči vládě byly vyrušeny a o budoucnosti vlády rozhodoval jen prezident České republiky. Byla to jeho vláda. Vláda prezidenta České republiky.

Podružným důvodem pro žalobu, ale možná důležitým důvodem pro některé z vás, může být fakt, že tato vláda reálně plnila přání prezidenta České republiky, realizovala jeho osobní přání a jeho osobní preference.

Pokud chcete namítnout, že i předchozí prezidenti přistoupili ke jmenování úřednických vlád, pak vás musím upozornit na jednu podstatnou okolnost. Předchozí úřednické vlády vznikly vždy po přímých jednáních prezidentů se Sněmovnou. Vznikly se souhlasem Sněmovny a získaly její důvěru. V předchozích případech úřednických vlád působili prezidenti jako skuteční mediátoři, kteří se snažili vyřešit politickou krizi ve spolupráci s Poslaneckou sněmovnou. V případě úřednické vlády Jiřího Rusnoka prezident toliko zneužil politickou krizi k tomu, aby ustanovil vládu, která bude pod jeho osobní kontrolou a bude realizovat jeho program, jeho přání, jeho osobní zájmy.

Druhý skutek - pod bodem B - se týká situace, kdy prezident republiky bezprostředně po volbách do Poslanecké sněmovny konaných ve dnech 25. až 26. října 2013 usiloval prostřednictvím neveřejných a utajených jednání o to, aby se nominantem vítězné politické strany na předsedu vlády nestal její předseda Bohuslav Sobotka, ale jiná osoba, která by byla pro prezidenta republiky přijatelnější. Následně zatížil proces jmenování vlády nepřiměřenými průtahy, které vedly k tomu, že vláda, jež měla od samého počátku ustálenou většinu v Poslanecké sněmovně, byla jmenována až 95 dní po volbách.

Tento skutek, kdyby stál sám o sobě, může mít možná nejmenší závažnost. Sám o sobě by možná ani nebyl dostatečně silným důvodem pro podání žaloby, ale v kontextu skutků dalších do žaloby nepochybně patří. Znovu opakuji, že touto žalobou se neřeší excesy v jednání prezidenta republiky. Řeší se jeho systematické a kontinuální porušování Ústavy s motivem realizovat své osobní zájmy. I v tomto konkrétním případě se prezident republiky neostýchal porušit své ústavní povinnosti při plnění své role v souvislosti se jmenováním nové vlády k tomu, aby realizoval své osobní přání a preference. I když v daném případě lze říct, že došlo i k realizaci přání prezidenta postavených spíš na jeho osobních antipatiích a zášti vůči některým aktérům těchto událostí.

Třetí skutek - pod bodem C - popisuje situaci, kdy prezident republiky v období nejméně od 4. května 2017 do 9. května 2017 opakovaně deklaroval záměr vyhodnotit veřejně avizovanou demisi předsedy vlády Bohuslava Sobotky tak, že její důsledky vztáhne pouze na jejího předsedu, do kteréžto funkce poté jmenuje jiného předsedu vlády s předpokládaným zachováním mandátu vlády jako celku. Prezident republiky poté odepřel vyhovět návrhu předsedy vlády na odvolání ministra financí Andreje Babiše ze dne 5. května 2017.

Při tomto skutku lze jednak sledovat pokračující realizaci prezidentského mandátu na základě osobních antipatií prezidenta k určitým osobám, a naopak začátek mocenského paktu mezi prezidentem republiky a Andrejem Babišem, vše za cenu porušování Ústavy. Výklad Ústavy ve věci následků ve věci premiéra je zcela nesporný. Je jasný nejenom ústavním právníkům, ale byl jasný i prezidentu republiky v době, kdy on sám ještě prezidentem nebyl. Prezident tímto vyjadřováním popřel sám sebe, což se bohužel stalo vcelku typickým průvodním znakem výkonu jeho mandátu.

Pro žalobu je podstatné, že prezident republiky veden motivem osobních antipatií veřejně deklaroval svůj záměr porušit Ústavu a následně Ústavu zcela jednoznačně porušil, když odmítl vyhovět návrhu premiéra na odvolání ministra financí. Premiér vlády je za vládu odpovědný. Je odpovědný za kroky jednotlivých ministrů a jeho základní pravomocí je vyřadit z vlády takového ministra, za jehož kroky nadále odmítá odpovědnost nést. Musí to tedy být premiér, kdo výsadním způsobem rozhoduje o tom, kdo členem vlády bude a kdo ne, za koho odpovědnost přijme a za koho ne. Role prezidenta při odvolání člena vlády je ryze formální. Pokud prezident odmítne vyhovět návrhu premiéra na odvolání člena vlády, stává se taková vláda vládou prezidenta, a nikoli vládou premiéra, a to přesto, že premiér na rozdíl od prezidenta za takovou vládu nadále nese odpovědnost.

Čtvrtý skutek - pod bodem D - popisuje situaci, kdy prezident republiky poté, co jím jmenovaná vláda Andreje Babiše nezískala dne 16. ledna 2018 důvěru Poslanecké sněmovny a následně dne 17. ledna 2018 podala demisi, otálel se jmenováním předsedy další vlády do 6. června 2018 a dalších členů vlády až do 27. června 2018. Prezident tak prodlužováním vládnutí vlády v demisi, aniž by hledal politické řešení, které by odstranilo překážku nezískání důvěry této vládě, vytvořil situaci, kdy vláda bez důvěry fakticky vládla bez jakékoli odpovědnosti Poslanecké sněmovně více než pět měsíců od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že tuto důvěru nedostala.

Argumentace k tomuto bodu by v podstatě kopírovala argumentaci k bodu A, tedy k úřednické vládě Jiřího Rusnoka. Prezident ignoroval vůli Poslanecké sněmovny a nechal u moci vládu, která ztratila důvěru Sněmovny a podala demisi. Pět měsíců! Po celou dobu těchto pěti měsíců to byl toliko prezident republiky, kdo jediný mohl, obrazně řečeno, lusknutím prstů činnost vlády ukončit. Tedy tato vláda byla ohledně své budoucnosti zcela závislá na vůli a přání prezidenta republiky. Nebyla to vláda premiéra Andreje Babiše. Byla to opět po dobu těchto pěti měsíců vláda prezidenta republiky.

Pátý skutek - pod bodem E žaloby - se týká situace, kdy prezident republiky odepřel jmenovat ministrem zahraničních věcí Miroslava Pocheho poté, co mu předseda vlády Andrej Babiš dne 25. června 2018 jeho jmenování navrhl. U tohoto skutku je třeba předestřít, že bude vyžadovat určitou míru dokazování, zejména prokázání toho, jak přesně se Andrej Babiš v této věci zachoval, jak přesně formuloval své návrhy na jmenování ministra zahraničí, a k prokázání toho jsou v žalobě navrženy důkazy.

Tím se tento bod společně s bodem F, o kterém ještě bude řeč, liší od všech dosud prezentovaných bodů předchozích. U bodů A až D totiž není žádného sporu o tom, jak události skutkově proběhly. Proto se návrhy důkazů omezují převážně na zprávy z médií, zejména ČTK a veřejnoprávních médií, které souhrnně popisují zcela nesporný skutkový děj. A těžiště posuzování těchto případů z hlediska Ústavního soudu bude spočívat zejména v právním posouzení nesporného skutkového děje. U bodů E a F je situace odlišná v tom, že sporný je i samotný skutkový děj. S tím Senát při koncepci žaloby počítal a navrhl důkazy k prokázání skutkového děje tak, jak má za to, že proběhl. S touto situací počítá i zákon, když při dokazování v procesních pravidlech odkazuje zákon o Ústavním soudu na trestní řád. Podle jeho pravidel bude dokazování probíhat, včetně výslechů svědků či vyžadování informací od třetích subjektů.

Z hlediska koncepce celé žaloby se však opět jedná o žalobní skutek, kdy prezident republiky se porušením svých ústavních povinností domáhá přímého vlivu na sestavování vlády. Opět je třeba zopakovat, že za vládu je odpovědný premiér a z hlediska politické odpovědnosti politické strany účastné na sestavování vlády. Jen ty mohou rozhodovat o tom, kdo se stane členem vlády a kdo nikoli. Lze připustit situaci, kdy prezident vybočí ze svých pravomocí při jmenování členů vlády zcela ojediněle a svůj krok precizně a pochopitelně odůvodní. V daném případě se však jedná jen o další krok prezidenta v realizaci jeho trvalého přání mít kontrolu nad vládou České republiky, a při odůvodnění jmenování či odvolání člena vlády se řídí toliko svými sympatiemi či antipatiemi a nepředkládá pro své vybočení ze svých ústavních povinností ani jediný smysluplný argument.

Šestý skutek - pod bodem F - je skutkem, kdy prezident republiky vyvíjel dne 29. května 2018 neprocesní a neformální tlak na předsedu Nejvyššího správního soudu JUDr. Josefa Baxu s cílem ovlivnit rozhodnutí tohoto soudu v konkrétní věci, jíž byl účastníkem. Jak jsem řekl již před chvílí, tento skutek bude vyžadovat dokazování i prokázání tvrzeného skutkového děje a bude stát zejména na svědeckých výpovědích. Naopak z hlediska právního hodnocení se zdá zcela zřejmé, že máloco může být hrubým porušením Ústavy než právě nedovolená a nezákonná ingerence do rozhodování soudů. Povinností nás všech je budovat důvěru v právní stát a nezávislou justici. Nezřídka se této své povinnosti zpronevěřujeme, ale málokdo jde tak daleko jako prezident republiky, který důvěru (nedůvěru?) v nezávislou justici vyvolává nejenom slovy, ale i konkrétními činy.

Pokud bude v následné diskusi řeč o jednání poslaneckého podvýboru, který se danou situací zabýval, tak bych dopředu rád řekl, že závěr tohoto podvýboru nijak nezpochybňuje oprávněnost tohoto skutku v žalobě. Závěr podvýboru byl, že nezávislost justice nebyla ohrožena. Nikoli, že nebyla ohrožována. Ten dokonavý stav byl způsobem toliko morální integritou oslovených soudců. Ti nátlaku na svoji osobu odolali a díky jim za to. Nic to však nemění na tom, že ovlivnit jejich rozhodování se prezident republiky pokoušel. To, že v tomto svém snažení byl neúspěšný, nemá na daný žalobní skutek žádný vliv.

Sedmý skutek - pod bodem G - je nejaktuálnější a všem dobře známý. Týká se neodvolání ministra kultury Antonína Staňka a nejmenování ministrem Michala Šmardy. Argumentace k tomuto bodu je v podstatě totožná jako k bodu neodvolání ministra financí Andreje Babiše. Navíc je na tomto bodu výrazně většinová shoda ústavních právníků, že se jedná o hrubé porušení Ústavy ze strany prezidenta.

Zastavím se tedy toliko u argumentace, proč ústavní žaloba nemohla být postavena toliko na tomto žalobním bodu.

Jak jsem řekl v úvodu, Senát má odpovědnost nejenom za podání žaloby, ale i za to, k jakým skutkům bude případně mlčet. Pokud by svoji žalobu postavil toliko na jednom skutku, opět by tím všechny ostatní skutky prezidenta legitimizoval a učinil de facto součástí ústavního pořádku České republiky.

Za druhé, pokud Ústavní soud rozhodne, že se prezident dopustil hrubého porušení Ústavy, pak ze zákona prezident ztrácí svůj mandát a právo znovu ho nabýt. A já si nedokážu představit, že by Ústavní soud rozhodl o ztrátě mandátu prezidenta republiky na základě jednoho izolovaného skutku, byť nesporně hrubým porušením Ústavy je. Ba co víc, ani já sám si neumím představit, že bych před veřejností hájil názor, že prezident má být zbaven mandátu proto, že neodvolal či nejmenoval ministra kultury. Každý následek protiprávního jednání má být přiměřený závažnosti takového protiprávního jednání a zákon o Ústavním soudu bohužel nepřipouští variabilitu následků. Následek je jenom jeden, a to fatální - ztráta mandátu. Tedy musí to být žalobce, v daném případě Senát, který koncipuje svoji žalobu tak, aby případný následek ztráty mandátu prezidenta byl přiměřený proviněním, která prezidentovi v žalobě klade za vinu.

A třetí důvod. Tato žaloba nemá ambici jakkoli v uvozovkách trestat jednotlivé excesy prezidenta. Její ambicí je prokázat, že prezident České republiky kontinuálně porušuje Ústavu a ústavní pořádky, a má i ambici prokázat motiv, pro který to prezident dělá. A k tomu jeden skutek, byť zcela nesporný, nepostačuje.

Posledním žalobním skutkem - pod bodem H - je soubor osmi dílčích skutků, které ve svém součtu tvoří osmý samostatný skutek hrubého porušení Ústavy.

Při koncepci této žaloby jsme vycházeli např. z publikovaného názoru ústavních právníků Kysely a Wintra. Ti ve své odborné publikaci došli k závěru, že hrubého porušení lze dosáhnout jednak intenzitou jednotlivého skutku, nebo trváním více skutků méně závažných. Koneckonců takováto definice hrubého porušení je uznávána a uplatňována např. i v právu mezinárodním. Senátní žaloba obsahuje oba tyto způsoby hrubého porušení Ústavy. Pod body A až G popisuje sedm samostatných skutků, z nichž každý je z hlediska své intenzity samostatným hrubým porušením Ústavy, a pak obsahuje bod H, kde osm méně závažných skutků je v důsledku svého trvání a kontinuity jednání osmým samostatným hrubým porušením Ústavy. Těchto osm dílčích skutků už vám nebudu představovat samostatně. Jedná se o soubor jednání, při kterých prezident systematicky porušoval své ústavní povinnosti nebo zákony, k jejichž dodržování se zavázal složeným prezidentským slibem, tedy porušil Ústavou předepsaný prezidentský slib. Původně obsahoval tento bod dvacet samostatných skutků. Byl zúžen, když jsme jako autoři žaloby slyšeli argumentaci našich kolegů, že zejména skutky postavené na verbálních projevech by žaloba obsahovat neměla. Ponechali jsme tedy skutky postavené na konání, či naopak nekonání prezidenta a obsažené jsou též skutky, ke kterým se Senát již dříve vyjadřoval a přijatými usneseními vyzýval prezidenta k nápravě.

Tady bych zdůraznil argument, že Senát přistoupil k schválení žaloby jako k poslednímu možnému řešení. Již dříve se snažil korigovat prezidenta v jednání, které považoval za protiústavní, přijatými usneseními. Prezident je ignoroval. Nestála mu ani za reakci, za odpověď, natož aby si z nich něco vzal. Možná u těchto přijatých usnesení Senátu by oprávněně mohl přistát bonmot, že to bylo chození se špendlíkem na hrocha, jak zaznělo na jednání ústavněprávního výboru Sněmovny. Když se tedy špendlík minul účinkem, přistoupil Senát k iniciaci ústavní žaloby a tu považuje za adekvátní a dostatečně silný nástroj k regulaci jednání, které považuje za protiústavní. A upřímně, nevím, jaký jiný silnější nástroj na prezidenta ke korigování jeho jednání v rozporu s Ústavou by mohl být použit než ústavní žaloba, která může vést až ke ztrátě jeho mandátu. Potřebné je k tomu jediné - souhlas Poslanecké sněmovny. Pokud nebude dán, bude to Sněmovna, kdo z připravené ústavní žaloby udělá jenom další špendlík.

Tolik tedy k popisu a představení jednotlivých žalobních skutků a nyní ještě k dalším právním nebo i politickým otázkám, které s představenou žalobou souvisí a nezřídka byly předmětem diskuse.

Prvním je definice hrubého porušení Ústavy. Zaznívá výtka, že Ústava neobsahuje definici hrubého porušení, a pokud neexistuje tato definice, tak je to chyba Ústavy, a nelze tedy vůbec delikt hrubého porušení aplikovat. Obávám se, že takový argument je nepochopením fungování práva. To, že Ústava mluví o deliktu hrubého porušení Ústavy, má svůj důvod. Znamená to, že ne za každé porušení Ústavy může být prezident Ústavním soudem postižen. Znamená to, že se musí jednat o porušení určité míry intenzity nebo porušení nějaké důležité povinnosti či principu. Co přesně za takové hrubé porušení může být považováno, je pak už otázkou výkladu soudní praxe nebo např. důvodové zprávy či odborných komentářů.

V případě ústavní žaloby pro hrubé porušení Ústavy žádné soudní rozhodnutí nemáme, tedy judikatura nám chybí. To, že hrubé porušení není definováno judikaturou, ale neznamená, že nelze žalovat. To by byl začarovaný kruh. Nelze žalovat, protože není judikatura. A judikatura nikdy nebude, protože nelze žalovat. Tahle situace jen klade vyšší nároky na koncepci žaloby ze strany žalobce. On sám musí vytvořit argumentaci pro to, že žalované porušení Ústavy je porušením hrubým. A tomu Senát dostál. Pečlivě zdůvodnil, proč vytýkané porušení Ústavy je hrubé a jaké důležité principy porušeny byly, např. zcela základní princip, že vláda je odpovědna Sněmovně. A to, že hrubé porušení není definováno přímo v Ústavě či zákoně, chyba opravdu není. S pojmem hrubého porušení bez definice obsažené přímo v zákoně pracují úspěšně i jiné zákony. Lze zmínit např. § 55 zákoníku práce - ukončení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení povinností, nebo § 820 občanského zákoníku - hrubé porušování povinností rodiče, či § 2266 občanského zákoníku - hrubé porušení povinností pronajímatele. A dalo by se tak pokračovat dál. Absence definice hrubého porušení přímo v zákoně zjevně není překážkou k tomu, aby dané ustanovení zákona, které hrubé porušení vyžaduje, mohlo být aplikováno.

Další diskutovanou otázkou byly žalobní skutky z prvního volebního období, které jsou obsahem žaloby. Ústava ani příslušný zákon vůbec nerozlišují, v jakém volebním období se měly odehrát skutky, které jsou předmětem žaloby. Stanoví v tomto směru jedinou podmínku pro podání žaloby, a to, že žaloba může být podána pouze v době, kdy prezident svůj mandát vykonává, jiného limitu tam není. Kdybychom teoreticky připustili, že ústavní žalobu na prezidenta lze podat jen pro skutky z aktuálního volebního období, a to by tedy byl extrémně zužující výklad zákona, tak bychom vlastně vytvořili praxi, kdy prezident v závěru svého volebního období je zcela nepostižitelný. Vidíte sami, že proces podání ústavní žaloby trvá minimálně šest měsíců, tedy na jakékoli skutky prezidenta posledního půlroku jeho mandátu by vůbec nebylo možné žalobou reagovat. Takový závěr, taková situace je nepřípustná. Koneckonců kulatý stůl špičkových ústavních právníků, který se konal toto pondělí na půdě Poslanecké sněmovny, se jednoznačně shodl na tom, že žalování skutků z prvního volebního období nepředstavuje vůbec žádný problém a je možné.

Když už jsem u tohoto kulatého stolu, byl obsazen špičkami odborníků a ústavních právníků z České republiky. Ten panel byl opravdu velmi reprezentativní. Bohužel na tuto poslaneckou akci dorazili jen čtyři poslanci. Proto se vám pokusím závěry tohoto kulatého stolu k projednávané žalobě přiblížit.

Většinová shoda přítomných právníků byla na tom, že aktuální žaloba je právní text, který si zaslouží posouzení Ústavním soudem. Stejně tak byla většinová shoda na tom, že prezident republiky posouvá náš systém od parlamentního k semiprezidentskému. A pokud k tomu budeme mlčet, pak takový posun, byť odporuje naší Ústavě, akceptujeme.

Diskuse byla o tom, jak široká má žaloba být. Zda méněskutková, tedy žalovat jen to, co je ložené, nebo naopak, zda má být tak komplexní, jak je. Tedy žaloba, která nestaví na prokazování excesů, ale na prokazování celého komplexu jednání, kterými se prezident si snaží přivlastnit pravomoce, které mu nenáleží. Prokázat jakýsi koncepční přístup k destrukci našeho ústavního systému.

Rozdílné názory panovaly na to, jaké skutky ze žaloby jsou nejzávažnější. Někdo za ně považoval kauzy neodvolání ministrů, jiný udržování vlád bez důvěry u moci. Ovšem shoda byla na tom, že žaloba skutky hrubého porušení Ústavy obsahuje. A také, že uzná-li Ústavní soud vinu prezidenta byť v jediném žalovaném skutku, bude žaloba úspěšná.

Konečně také rezonoval názor, že v situaci, kdy je ze strany prezidenta nesporně destruován ústavní systém České republiky, měl by Ústavní soud i na základě předkládané žaloby stanovit mantinely pro výkon prezidentské funkce.

A nezamlčím ani diskutovaný názor, že aktuální situaci v první řadě mají řešit politici. Zejména premiér, který submisivně přenechává své pravomoci prezidentovi.

Tedy taková odborná diskuse se vedla. A projednávaná žaloba z ní vyšla se ctí. Jako právní text, který má doputovat až k Ústavnímu soudu. A až ten o některých dílčích otázkách autoritativně rozhodne.

Samozřejmě registruji, že proti této odborné polemice ústavních právníků stojí i odborné názory některých vás poslanců, pregnantně shrnuty do vyjádření: je to slátanina. Nebo: je to takový paskvil, že to nebudu ani číst.

Můžete mít různé názory pro odmítání vydání souhlasu s podáním žaloby proti prezidentovi. Třeba je pro vás podstatné to, že prezident je připraven udělit abolici premiérovi. Nebo jste vděční za to, že prezident přijde osobně na váš stranický sjezd a pomáhá vám tak legitimizovat vaši existenci, kterou jste jinak svými minulými skutky zcela ztratili. Anebo jste prezidentovi vděční za to, že dovolil vašemu předsedovi udělat si s ním selfíčko a on se pak mohl pochlubit na svém facebooku, jak si potykal s prezidentem. Všechny tyhle důvody můžete mít. Tak je tu ale projevte! Neschovávejte se za frázi, že žaloba je právní paskvil! Proti takovému konstatování stojí názor renomovaných ústavních právníků. Tak projevte odvahu a řekněte, co vás ve vašem rozhodování opravdu vede!

Další námitka byla kampaň. Zaslechli jsme i jiné úhybné manévry, které mají odůvodnit neochotu některých podpořit souhlas s podáním žaloby. Prý je ta žaloba jen kampaň. A tedy nebyly to hlasy z klubu ANO. Prý je konání některých senátorů v souvislosti se žalobou jen součástí jejich předvolební kampaně. Já vám k tomu tedy řeknu jednu věc. Tahle žaloba není dílem žádného jednotlivého senátora. Je to společně vyjádřená vůle Senátu Parlamentu České republiky. A pod žalobu samotnou se podepsalo 37 senátorů. A víte co? Pod žalobou se podepsali i senátoři, které skutečně za rok čeká obhajoba jejich mandátu. A kandidují ve volebních obvodech, kde prezident Miloš Zeman získal v posledních volbách 60 % hlasů. Přesto žalobu podepsali.

Apeluji na některé z vás: Přestaňte vidět politiku jen svojí optikou! Skutečně existují politici, v daném případě senátoři a senátorky, kteří dělají věci jen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bez ohledu na to, co udělá s jejich politickými preferencemi. Prosím vás, abyste neuráželi mé kolegy a kolegyně, kteří se pod žalobu podepsali nebo pro ni hlasovali, prohlášením, že je to kampaň.

Pokud byste mi chtěli namítnout, že nevíte, kdo pro žalobu hlasoval, protože hlasování bylo tajné, tak bych rád připomněl, že tajné jednání a hlasování o žalobě je předepsáno jednacím řádem Senátu. My jsme si nemohli vybírat. Přesto si myslím, že nenajdete senátora nebo senátorku, u kterého byste mohli pochybovat o tom, jak hlasoval. Nikdo se svou volbou netajil.

A ještě jednu drobnou poznámku k hlasování. Zaznělo v médiích, že žaloba byla v Senátu schválena jenom o tři hlasy. To prý má snížit její váhu. Senátní žalobu schválilo 48 z přítomných 75 senátorů. Ke schválení bylo třeba 45 hlasů. Tedy pro žalobu hlasovalo přesně o čtyři procenta více senátorů, než bylo pro schválení třeba. Prezident republiky dostal v posledních prezidentských volbách přesně o 1,36 % více, než bylo potřeba pro to, aby byl zvolen. Takže ten výsledek v Senátu prosím nezlehčujte. Pro schválení žaloby v Senátu byla přesně třikrát tak velká rezerva, než měl prezident pro své zvolení v posledních prezidentských volbách. A také jsem nikde neslyšel řečeno: ten mandát prezidenta je slabý, protože prezident dostal jen o 1,36 % hlasů více, než potřeboval.

Zpátky k meritu žaloby. Blíží se závěr. Role Senátu a Sněmovny.

Poslední diskutovanou otázkou je role Sněmovny a Senátu při podání žaloby. Já musím odmítnout tezi, že Senát je něco jako policejní vyšetřovatel a Sněmovna něco jako státní zástupce. To také zaznělo na jednání ústavněprávního výboru. Tak to opravdu není! Senát je žalobce i vyšetřovatel v jednom. Je ten, kdo podání žaloby iniciuje. Ten, kdo ji musí sestavit a nést odpovědnost za její text. A také ten, kdo ji bude případně hájit před Ústavním soudem. Sněmovna je ta, kdo k podání žaloby dá, či nedá souhlas. Každá z komor českého Parlamentu, Senát i Sněmovna, nese odpovědnost za své rozhodnutí. Neexistuje žádný vztah podřízenosti mezi komorami ve věci této žaloby, jak by mohlo dělení na policistu a státního zástupce evokovat.

Z toho také plyne jedna zásadní věc: Senát nepíše žalobu tak, aby se líbila Sněmovně, aby Sněmovnou prošla. Senát píše žalobu tak, aby s ní jako žalobce byl úspěšný před Ústavním soudem. Nemůže se ohlížet na to, co si Sněmovna přeje, nebo ne. Sněmovna ponese za svoje rozhodnutí svoji vlastní odpovědnost. Proto ať bude vaše rozhodnutí jakékoli, nebude to ani porážka, ani vítězství Senátu. O úspěchu, či neúspěchu Senátu jako žalobce může rozhodnout jen a pouze Ústavní soud. Ale pokud byste se rozhodli nedat souhlas k podání žaloby, tak jeden poražený bude. Poraženým bude parlamentní demokracie, která se dobrovolně a bez odporu nechá přejet systémem prezidentským.

A znovu zopakuji paradox, že v současné době je to právě Senát, který se parlamentní demokracii snaží hájit. A to přesto, že jeho práva ohrožena nejsou. Senát vůči vládě žádné pravomoci nemá. Práva, která jsou uzurpována prezidentem, jsou práva vaše. Jsou to práva Poslanecké sněmovny.

Děkuji za pozornost. (Potlesk z pravé části sálu.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Dobré dopoledne, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, budeme pokračovat, a to vystoupením druhého ze senátorů, pana senátora Goláně, pokud si to přeje. Ano. Ještě paní kolegyně zpravodajka (Ožanová) nechá čas panu senátorovi. Tak máme úvodní slovo a potom teprve začneme zpravodajskou zprávou. Pane senátore, máte slovo.

 

Senátor Tomáš Goláň: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené poslankyně, vážení poslanci, já samozřejmě budu stručný, budu věcnější. Samozřejmě, sliboval jsem to tady vaší zpravodajce.

Já jsem chtěl zdůraznit jednu věc. My tady neřešíme něco, co je jenom aktuální. To, co je důležité na tomto dnešním jednání, přijde pro futuro, pro budoucnost. Je to ochrana skutečně parlamentní demokracie. Je to ochrana každé politické strany, která tady sedí. Dneska ta žaloba má primárně chránit sociální demokracii, která nejvíce utrpěla jakýmisi zásahy prezidenta. Nicméně musíme si uvědomit, že kdokoli, kdo tady sedí, může příště, až budeme mít jiného prezidenta, pocítit stejnou chuť zasahovat do stanovení vlády, jednotlivých ministrů, zasahovat dále do její práce. Nějakým způsobem tuto práci kazit třeba i v případě zahraniční politiky. Toto je věc, která má opravdu nastavit do budoucna mantinely. Mantinely něčeho, co tady nemáme.

Žaloba určitě není dokonalá. Jsou věci, které i pro mě jsou úplně diskutabilní. Nicméně neexistuje žádný precedens. Žádná žaloba tady nikdy nebyla. Nemáme na čem stavět. Nemáme z čeho vycházet. Můžeme vycházet ze zvyklostí, nicméně ty zvyklosti někdo musí nastavit. A pokud si uvědomíme, jak funguje právní systém ve vyspělých společnostech, veškeré principy a výklady zákonů provádějí soudy.

Nikdo z vás tady neumí říct, zda ta žaloba je dobrá, či špatná, tak, aby to dokázal posoudit jako Ústavní soud. Ani já nevím, jestli ta žaloba je relevantní, či nerelevantní, zda všechny body jsou v pořádku, či nejsou. Ale vím jednu věc, protože dlouho působím ve správním soudnictví: že pokud sedm bodů bude špatných v jakékoliv žalobě, ale osmý bude pro soud dostačující, stačí to k tomu, aby soud rozhodl ve prospěch žaloby. Tady se nejde na procenta, kolik bodů je dobrých a kolik špatných, jeden jediný bod stačí k tomu, aby žaloba, jakákoliv žaloba, i žaloba na prezidenta byla úspěšná. A nikdo jiný to nemůže vyslovit, posoudit, říct než Ústavní soud. A nemůžeme si myslet, že Ústavní soud bude předpojatý vůči prezidentovi. Všichni velmi dobře víte, kdo jmenoval Ústavní soud. (Zvýšeným hlasem.) Ústavní soudci jsou jmenováni prezidentem. I přesto, že jsou jmenováni prezidentem, věřím, že budou nestranní, pokud vy jim dáte šanci tu nestrannost projevit.

Apeluji na to, abychom se v rámci diskuse věnovali jednotlivým bodům, technikáliím a vysvětlování, co je důležité a co nikoliv. Abychom se neuráželi, protože urážkami nic nevyřešíme.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu senátorovi Tomáši Goláňovi. Konstatuji, že tento sněmovní tisk projednal ústavněprávní výbor Poslanecké sněmovny, jehož usnesení vám bylo doručeno jako sněmovní tisk 561/1.

Požádám nyní o slovo zpravodajku ústavněprávního výboru paní poslankyni Zuzanu Ožanovou, aby nás informovala o jednání výboru. Paní zpravodajko, prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Zuzana Ožanová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, Senát požádal Poslaneckou sněmovnu o vyslovení souhlasu s podáním ústavní žaloby proti prezidentu republiky Miloši Zemanovi k Ústavnímu soudu pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku podle článku 65 Ústavy České republiky. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je potřeba třípětinové většiny všech poslanců.

Dne 6. 9. 2019 věc projednal ústavněprávní výbor a přijal toto usnesení:

"Po vyjádření senátora Mgr. Václava Lásky, zpravodajské zprávě poslankyně Ing. Zuzany Ožanové a po rozpravě ústavněprávní výbor

I. konstatuje, že

1. ústavní žaloba proti prezidentu republiky Miloši Zemanovi byla předložena Poslanecké sněmovně Senátem v souladu s článkem 65 odstavce 2 a 3 Ústavy České republiky;

2. tříměsíční lhůta stanovená v článku 65 odstavci 3 Ústavy České republiky k přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby k Ústavnímu soudu končí dne 30. října 2019 ve 24.00 hodin. Nevysloví-li Poslanecká sněmovna souhlas do tohoto termínu, platí, že souhlas nebyl dán;

3. k předložené ústavní žalobě nelze podávat v Poslanecké sněmovně žádné pozměňovací návrhy;

II. doporučuje Poslanecké sněmovně, aby

1. ústavní žalobu projednala do výše uvedeného termínu;

2. jednala o ústavní žalobě veřejně;

3. pověřila předsedu Poslanecké sněmovny, aby o výsledku hlasování v Poslanecké sněmovně informoval neprodleně písemně předsedu Senátu;

III. pověřuje

1. zpravodajku výboru, aby o jednání ústavněprávního výboru a ústavní žalobě informovala Poslaneckou sněmovnu při jejím projednávání této žaloby;

2. předsedu výboru, aby toto usnesení předložil neprodleně předsedovi Poslanecké sněmovny."

Tolik k usnesení ústavněprávního výboru.

K žalobě samé. Žaloba je vymezena skutky A až H, přičemž pod písmenem H jsou rozvedeny skutky opět pod písmeny a) až h). K jednotlivým skutkům jsou doloženy důkazy, a to převážně zprávy ČTK. Dále jsou ve velmi malé míře zastoupeny tiskové zprávy Kanceláře prezidenta republiky, případně jiné tiskové zprávy a zprávy z médií. Po vymezení jednání následuje odůvodnění jednotlivých skutků, stať k projednatelnosti návrhu a na závěr stať k materiálnímu znaku ústavního deliktu.

Článek 65 odstavec 2 Ústavy České republiky uvádí, ve kterých případech může být podána ústavní žaloba na prezidenta. Těmito důvody jsou

1. velezrada;

2. hrubé porušení Ústavy nebo jiné součástí ústavního pořádku.

Senát navrhuje podání ústavní žaloby pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součástí ústavního pořádku. Hrubým porušením se míní tak závažné porušení, za které Ústavní soud může rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost znovu jej nabýt. Dle ustanovení paragrafu 104 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, buď Ústavní soud ústavní žalobě vyhoví a rozhodne, že se prezident republiky dopustil velezrady nebo hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, anebo ho ústavní žaloby zprostí. Jakmile by byl nález, kterým bylo ústavní žalobě vyhověno, vyhlášen, ztrácí prezident republiky prezidentský úřad a způsobilost znovu jej nabýt.

Doporučuji, by Poslanecká sněmovna projednala ústavní žalobu do 30. 10. 2019.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní zpravodajce a konstatuji nejdříve, že došly další omluvy předsedovi Poslanecké sněmovny. Nejdříve omluva pana ministra vnitra a místopředsedy vlády Jana Hamáčka, a to z pracovních důvodů na dnešní celý den. Dále se omlouvá od 10.45 do 11.45 hodin z pracovních důvodů paní poslankyně Věra Adámková. Dále se omlouvá ministr zdravotnictví Adam Vojtěch na celý jednací den z pracovních důvodů a omluva kolegyně Dražilové už odpadla, protože se omlouvala od 9.30 do 10.00 hodin.

Nyní, než zahájím rozpravu, konstatuji, že před zahájením rozpravy se s přednostním právem přihlásilo osm poslanců a poslankyň. Nejdříve se přihlásil předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček. Pane předsedo, máte slovo.

 

Předseda PSP Radek Vondráček: Děkuji za slovo. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, víte, že já u tohoto řečnického pultu vystupuji zřídka, výjimečně, chápu tak výkon své funkce, ale domnívám se, že při této mimořádné události je vystoupení předsedy komory žádoucí, nezbytné.

Když jsem zvažoval, jak pojmout svůj projev, tak samozřejmě jsem mohl postupovat bod po bodu, hledat právní nedostatky v materiálu, který máte před sebou, a dá se tam najít. Mohl jsem se také věnovat třeba jednotlivým politickým motivům jednotlivých senátorů. Ale já před vás předstupuji s ambicí ovlivnit atmosféru dnešního jednání, protože, vážené poslankyně, vážení poslanci, je to poprvé v dějinách, co Poslanecká sněmovna projednává žalobu proti prezidentu republiky. Je to historická chvíle z pohledu dějin naší ústavnosti. Možná si to v tom každodenním shonu tak neuvědomujeme, a proto je logické se zamyslet nad smyslem žaloby i nad přístupem k této věci.

Prezident republiky je stejně jako my volen občany. Volba prezidenta a volby do Poslanecké sněmovny jsou občany nejvíce prožívané, pro což hovoří největší účast v těchto volbách ze všech voleb, které se u nás konají. I přes možnou rozdílnost politické orientace je obsazení Poslanecké sněmovny i úřadu prezidenta republiky výsledkem demokratického rozhodnutí voličů, k nimž musíme mít úctu, neboť lid je zdrojem veškeré moci u nás. Z rozhodnutí voličů máme my poslanci i prezident republiky právo vykonávat po stanovený čas svůj mandát a pravomoci, které nám Ústava dává.

Žaloba na prezidenta republiky má být výjimečným řešením mezních situací, které v naší historii nastaly například v roce 1939, kdy prezident Emil Hácha odevzdal osud Čech a Moravy do rukou nepřátelské německé říše. Rozhodně nemá být pokračováním politického boje jinými prostředky, ať by tento politický boj byl jakkoliv vyhrocený.

Historie je učitelka život. V dějinách Spojených států, jak se říká nejdéle kontinuálně fungující demokracii na světě, které jsou dávány za vzor dlouhodobé demokracie, byla první ze dvou žalob na prezidenta Spojených států podána v roce 1868. Stalo se tak po krvavé občanské válce Severu proti Jihu. Tehdejší prezident Abraham Lincoln si ve své státnické moudrosti na konci války uvědomil, že vítězství ve válce je jedna věc, ale obnovení jednoty státu je věc druhá. Proto si pro druhé funkční období on, republikán ze Severu, vybral roku 1864 jako svého viceprezidenta demokrata z Jihu Andrewa Johnsona. Andrew Johnson zůstal věrný Unii a odmítl oddělení jižních států, tento symbol nové éry Lincoln - Johnson se však radikálně změnil v okamžiku, kdy byl Lincoln zavražděn a náhle se tento demokrat z Jihu stal prezidentem. Řada severních republikánů neunesla to, že jim po vyhrané válce má vládnout člověk, kterého vnímali jako reprezentanta poražených, a rozhodli se jej odstranit. Nikoliv vraždou, ale žalobou. A protože na něj neměli skutečný delikt, jak ho najít, zažalovali ho za averzi vůči Kongresu, za pohrdání Kongresem.

Tato historická paralela je pro mě velmi silná, a proto o ní teď chci hovořit. Podle americké ústavy, samozřejmě situace je trochu jiná, analogie není přesná, podává žalobu Sněmovna reprezentantů a soudí Senát za předsednictví předsedy Nejvyššího soudu. Pro odsouzení je nutná dvoutřetinová většina senátorů. Žaloba byla podána, politická scéna byla plná nenávisti, kdy mnozí poslanci a senátoři, si to představte, v přítomnosti prezidenta Johnsona, kterého chápali jako Jižana, nosili zkrvavené košile na důkaz prolité krve své nebo svých synů ve válce Severu proti Jihu. Odpůrci prezidenta si byli jisti jeho porážkou, protože rozhodujícím se stal hlas republikánského senátora ze státu Kansas Edmunda Rosse, který byl zvolen poté, co jeho předchůdce, sympatizant prezidenta, v důsledku veřejné štvanice spáchal sebevraždu. Ross byl velkým kritikem prezidenta. K hlasování o vině prezidenta došlo 16. května 1868. Ross nesouhlasil s prezidentem v politickém ani v osobním životě, přesto hlasoval pro prezidentovu nevinu. Bylo to rozhodující, protože k odsouzení chyběl jeden jediný hlas.

Ross odmítl chápat žalobu na prezidenta jako pokračování politického boje. Uvědomil si, že Johnson byl zvolen prezidentem stejně jako on senátorem z vůle voličů a že prezident rozhodoval v rámci svých ústavou daných pravomocí, byť se Kongresu nelíbilo, jak rozhodoval.

Proto jiný významný americký prezident John Fitzgerald Kennedy zařadil Rosse mezi sedm osobností do své knihy Profily odvahy, kde oslavuje osoby, které svými činy pomohly americké demokracii. Já jsem tuhle knížku dostal krátce po svém zvolení do Poslanecké sněmovny od jednoho dobrého známého s věnováním a pro inspiraci. A čas této knihy nyní nastal.

Při hlasování o žalobě Senátu je dobré si pamatovat, že nejde jen o to, co zítra napíší noviny, co teď vysílá televize, či co bude za chvilku na internetu, ale také o to, zda se toto hlasování bude v budoucnosti hodnotit jako vítězství ústavních demokratických pravidel, nebo jen jako pouhé pokračování politického boje novou formou. Každý z vás poslanců si musí zvolit, jakým způsobem chce dnes, a omlouvám se za ten lehký patos, jakým způsobem chce dnes obstát před dějinami.

Takže vám děkuji za pozornost. (Potlesk napříč sálem.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu předsedovi Poslanecké sněmovny za jeho vystoupení. Dalším vystupujícím s přednostním právem je pan předseda Tomio Okamura. Připraví se předseda poslaneckého klubu hnutí ANO s přednostním právem, Jaroslav Faltýnek. Pane místopředsedo, máte slovo.

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, to, že tu dnes budeme řešit žalobu na prezidenta republiky, není proto, že by prezident porušoval Ústavu. To vědí i ti, kdo tuhle smyšlenku šíří. Faktem totiž je, že prezident Zeman nekonal nic jiného, než co před ním dělali Havel a po něm prezident Klaus. Havlovi se tleskalo, Klaus byl s nechutí tolerován a Zeman už je zažalován.

A hned v úvodu řeknu stanovisko SPD. Žalobu na prezidenta Zemana nepodpoříme. Všichni prezidentovi žalobci se ohánějí demokracií, ale všichni víme, že největší bojovník s demokracií byl jejich guru Václav Havel, který vždy a všude tlačil zákulisní elitářské dohody a politické kšefty a který mařil zákon o referendu i o přímé volbě prezidenta jen proto, že by tehdy přímou volbu proti Dubčekovi prohrál.

Proč tu jsme? Senátor Václav Láska několikrát opakoval, že cílem žaloby není sesadit prezidenta, tedy prokázat mu hrubé porušování Ústavy, ale - cituji - "že cílem je stanovit mantinely pro výkon prezidentského mandátu".

Bezesporu chápu, že někomu se může zdát Ústava v některých bodech nepříliš přesná, a chápu, že její výklad, který nevadil u Havla, tak jim u Zemana pije krev. Ale senátorům a zjevně i mnoha poslancům ušlo, že od toho, aby se určovaly pravomoci prezidenta, nejsou soudy, ale zákonodárný sbor, který má pravomoc měnit Ústavu. Za sebe bych dodal, že tuto pravomoc by měli mít občané v referendu, ale bohužel antidemokraté z demobloků a jiných spolků skutečnou demokracii odmítají a návrh zákona o referendu z pera SPD vytrvale blokují.

O co tedy jde? Kupodivu nejde jen o předvolební divadlo těch, kteří nemají jiný program než boj se Zemanem. To je jen fasáda pro lidi z ulice. Ale samotným cílem těchto lidí je zpochybnění demokracie. Prezident republiky byl zvolen v přímé volbě, dostal 2 853 390 hlasů. A oproti panu senátoru Láskovi a jeho necelým 13 000 voličů má prezident víc než 220krát silnější mandát.

Prezident a jeho úřad jsou v našem ústavním systému protiváhou zákonodárnému sboru a exekutivě. Je to tak od prvopočátku naší samostatné republiky a od počátku tu byl vždy boj stranických elitářů s prezidenty, za kterými stáli občané. Naše první, takzvaná prozatímní ústava byla původně ještě kancléřštější než třeba současná německá. Stanovila, že parlament volí nejen předsedu vlády, ale celou vládu. Když to po návratu z emigrace zjistil Masaryk, velmi ostře se proti tomu postavil a prosadil klasický parlamentní systém, tedy že vládu a její členy bude jmenovat on. Nečekal dokonce ani na definitivní ústavu, ale ihned prosadil novelu té prozatímní, viz ústavní zákon č. 271/1919 Sb. To, že jsme od té doby až do roku 1948 měli klasický parlamentní systém, ve kterém byl prezident pojistkou proti parlamentu, je ústavněprávní odkaz prezidenta Masaryka a jeho osobní zásluha. Bohužel jeho cíl zavést v Československu demokracii po vzoru Švýcarska se mu už nepodařilo prosadit. Československá ústava sice s referendem počítala, ale jeho znění bylo velmi kompromisní. Zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh zákona, mohla vláda vypsat referendum a nechat ho schválit občany.

Vážené dámy a pánové, to, co sledují zákulisní hráči v boji s prezidentem, je boj proti demokracii, proti moci lidu. Silný prezident volený občany totiž znamená silnou protiváhu politických partají a samozřejmě proti dosud silným nevoleným mocenským centrům, která českou, ale i evropskou politikou hýbou. Já přitom dlouhodobě říkám, že přímá volba ještě není přímá demokracie. Tou je také přímá odvolatelnost přímo voleného politika, pochopitelně odvolatelnost občany, nebo také přímá volba nebo odvolatelnost zákona, tedy referendum.

Pokud vám, dámy a pánové, vadí prezident a jste demokraté, dejte občanům šanci, ať rozhodnou oni, ne obskurní raketýři jako pan Láska, ať rozhodnou občané v přímé volbě, zda jejich prezident má ve funkci zůstat, nebo ji opustit. A zde bych rád připomněl, že návrh ústavního zákona z pera SPD, který zavádí přímou volbu a odvolatelnost politiků, tady leží ve Sněmovně již téměř dva roky a právě pseudodemokratické strany tzv. demobloku tento zákon odmítají. Demokracie je prosazování vůle a moci lidu, ne několika manipulátorů, kteří se jen za demokracii schovávají, ale fakticky je pro ně ten nejhorší sen.

Drahé dámy a pánové, jsme pro občany opravdu drazí a nevidím důvod plýtvat tady naším časem nad právním nesmyslem, který je pouze politickou a marketingovou exhibicí, která má jedné straně přinést body a druhou poškodit, vzbuzovat nenávist a rozdělovat společnost. To je cílem těchto politiků z tzv. demobloku. K tomu, že jsme pro občany drazí, bych připomněl, že hnutí SPD bylo jediné, které tady navrhlo zamrazení platů politiků. Vy jste nás ale přehlasovali a náš návrh jste zamítli! Pokud chcete, aby měl prezident mantinely, aby byl odpovědný, pak ta nejlepší cesta je schválit zákon o referendu, který navrhuje SPD, ve kterém bude možné hlasovat i o odvolávání politiků. Říkám úmyslně politiků, protože pořádat petice za odvolání prezidenta Zemana, Babiše nebo Okamury je pro některé z vás skvělá představa, ale jak jistě víte, že ještě víc by přímá odvolatelnost ohrozila mnohé z vás. A bližší je košile než kabát. Bližší je flek ve Sněmovně než nějaká demokracie, na kterou si přece pro vás stačí jenom hrát.

Mluví se o tom, jak prezident ohrožuje politickou stabilitu či pověst naší země, ale copak nevidíte, že na senátní žalobě je nejtrapnější skutečnost, že chce formálně pouze získat od Ústavního soudu nějaké mantinely prezidentových pravomocí, a ve skutečnosti nikdo ani nepočítá s tím, že se tak zpackaný spisek k Ústavnímu soudu vůbec dostane? Ústavní žalobou na prezidenta přitom autoři riskují stabilitu státu a poškozují pověst naší země, jen aby získali údajné řešení svých teoretických sporů o výklad Ústavy.

Dámy a pánové, prezident v české tradici je úplně jiná funkce než v sousedním Slovensku, Rakousku nebo Německu. Prezident v našem pojetí je skutečně třetí pilíř moci a díky přímé volbě je to zástupce většiny občanů vůči partajní moci. Bylo tomu tak za první republiky, bylo tomu tak mimo jiné i za Havla a je to tak i dnes. Je dobře, když je jakýkoliv náš prezident aktivní, tak jak to lidé v naší zemi od prezidenta čekají. A za sebe bych usiloval, aby měl přímo volený a nejlépe také přímo občany odvolatelný prezident větší kontrolní pravomoci proti moci parlamentní. Je úsměvné, když někdo chce být prezident a zároveň deklaruje, že bude neaktivní a funkci bere jen jako protokolární záležitost. Pokud někdo chce být VIP kladečem věnců, tak by to měl zkoušet jinde. Občané v přímé volbě naopak očekávají silnou autoritu, která je bude zastupovat vůči stranické moci. Naším cílem přece musí být posilovat demokracii a kontrolní mechanismy, které zvyšují odpovědnost těch, co vládnou.

V České republice není demokracie, ale něco co politologové nazývají stranickou oligarchií. To je nezdravý model, který se zvrhává v korupční klientelistický systém. My bychom měli naopak tento model co nejvíce narušit a prosadit přímou, tedy skutečnou demokracii. Ta skutečná demokracie stojí na vyváženém dělení moci mezi exekutivou, legislativou a občany s tím, že exekutiva vládne podle mantinelů daných zákonodárci a nad tím pak stojí občané, kteří prostřednictvím lidového hlasování, tedy referenda, mají kontrolní moc jak nad legislativou, tak nad exekutivou. To je model, který prosazuje nejen SPD, ale také z velké části prezident. Takový model je ale smrtící nebezpečí pro všechny, kdo žijí ze současného oligarchistického korupčního systému.

Blíží se 30. výročí 17. listopadu. Vím, že drtivé většině uniklo, co lidé v ulicích chtěli. Ne, nebyl to kapitalismus se zločinnou privatizací, tuneláři, bezdomovci a ani vláda stranických elit. Lidé chtěli v prvé řadě přímou demokracii, chtěli sociální jistoty a solidaritu. Nechtěli okupovat jiné země, ale chtěli rozpustit Varšavskou smlouvu i NATO a mimo jiné chtěli přímou volbu prezidenta. To všechno a ještě víc jim navzdory slibům nové elity ukradly a v naší zemi udělaly pravý opak a nejen to, a ještě mají drzost považovat se za vykladače a dědice 17. listopadu.

Dámy a pánové, mohl bych tu rozebrat bod po bodu tu snůšku hloupostí v žalobě, ale myslím, že daleko důležitější je zamyslet se nad jejím skutečným smyslem, kam a proti čemu míří. Každý soudný člověk přece ví, že prezident je ze své funkce podle Ústavy neodpovědný a že prezident má sice povinnost ministra Staňka odvolat, ale také má právo požadovat za něj kvalitní náhradu a povinnost počkat s odvoláním až do doby, než mu premiér nabídne za Staňka přijatelného nástupce. Odvolat ministra na základě nějaké koaliční smlouvy na příkaz šéfa jedné strany je dokonce proti duchu Ústavy, protože ministry jmenuje a odvolává prezident na návrh premiéra, nikoliv podle diktátu stranických šéfů, nebo dokonce na základě koaličních smluv, které nemají v Ústavě žádnou oporu. Zmiňuji to opět proto, aby bylo vidět, kde je jádro sporu, zda prezident má být podřízen rozhodnutí partají a jejich úmluv, nebo svému svědomí, občanům a Ústavě. Prezident, ať už je jím kdokoliv, musí být odpovědný skutečně jen občanům a řídit se v prvé řadě dobrými mravy, ne tím co by chtěly nakazovat partajní elity, ať už vládní, či nevládní.

SPD bude hlasovat proti žalobě a naopak vás, dámy a pánové, vyzývám, pokud máte problém s prezidentem, dejte šanci, ať o něm rozhodují voliči v demokratických volbách, a pojďme místo předloženého spisku projednat zákony z pera SPD o referendu a o přímé volbě a odvolatelnosti politiků, které tady již dva roky leží, a ostatní strany nám je tady ve Sněmovně blokují. K tomu bych ještě přidal, že nám tady leží i zákon na přímou hmotnou odpovědnost politiků a všech, kdo hospodaří s veřejnými penězi.

Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců SPD.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci místopředsedovi Tomiu Okamurovi, pokračovat budeme stále přednostními právy. Připomínám, že ještě neprobíhá rozprava, není se tedy možné přihlásit k faktické poznámce, a to ani navrhovatelé, ani zpravodajka, protože teprve v probíhající rozpravě, do které je zatím osm přihlášených, bude možné plně akceptovat všechny body jednacího řádu.

Nyní pan předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýnek. Máte slovo, pane předsedo.

 

Poslanec Jaroslav Faltýnek: Děkuji. Hezké dopoledne, vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové, páni senátoři. Já se pokusím to svoje relativně krátké vystoupení rozdělit na dvě části. První část bude nějaká moje osobní úvaha, a protože jsem zemědělec, nejsem právník, tak jsem samozřejmě, protože mě tady ta problematika zajímá, konzultoval ten návrh ústavní žaloby s některými právníky a rád bych se s vámi podělil o svůj názor po této konzultaci s právníky, nejenom ústavními.

V prvé řadě bych nechtěl komentovat ani nebudu komentovat ten aktivisticko-agresivní předvolební projev pana senátora Lásky, plný nepravd a nesmyslů. A na druhé straně si myslím, že je dobře, že Senát vyslal takového svého představitele a že to možná i některým dalším kolegyním a kolegům otevřelo oči. Ta nenávist vůči prezidentovi Zemanovi, ta z něho úplně stříkala. A já jsem úplně mokrý, seděl jsem tady a... jsem úplně postříkaný - (potlesk a pobavení v sále) - tou nenávistí vůči prezidentovi České republiky. Také jsem bedlivě, i když jsem tady neseděl stále, ale na monitorech poslouchal projev pana senátora Goláně. A zapamatoval jsem si z něho jednu věc, že vlastně, a je to ve stenu, ověřoval jsem si to, že vlastně účelem žaloby, ústavní žaloby na prezidenta republiky je ochránit sociální demokracii. To je zajímavé zjištění. To je poprvé, co to zaznělo. A je dobře, že to zaznělo a že známe tu pravou motivaci návrhu ústavní žaloby.

Nicméně, kolegyně, kolegové, měli bychom si na začátku naší debaty říct, co je vlastně cílem ústavní žaloby na prezidenta republiky. Podle mého názoru je cílem 48 senátorů, kteří podávají tuto žalobu, zbavit mandátu prezidenta Miloše Zemana. To tady zaznělo poprvé zcela jasně z úst pana senátora Lásky. To je jasný politický cíl téměř dva roky po prezidentských volbách. O čem tedy bude dnes Sněmovna rozhodovat? O tom, jestli máme rádi prezidenta Miloše Zemana? Ne. O tom už rozhodli voliči v roce 2018. My máme rozhodovat o tom, jestli prezident porušil Ústavu tak hrubým způsobem, že je to na úrovni velezrady, kolegyně, kolegové. Velezrady! A co je podle Ústavy velezrada? Položme si tuto otázku. Dneska ráno jsem se do Ústavy díval. A budu citovat: "Je to jednání směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakožto i proti jejímu demokratickému řádu."

Ústavní žaloba je mimořádný institut, má řešit mimořádnou situaci a nemá být využívána v běžném politickém boji. Protože trestem je politický rozsudek smrti. Tak to prostě je. Snaha o odvolání přímo voleného prezidenta mi přijde jako pokus změnit výsledek fotbalového utkání poté, co dávno skončilo. Vážení, volby prezidenta skončily v lednu 2018. Ten výsledek nezměníte. Budete se s tím muset smířit.

Ještě pro pořádek uvedu pár čísel. Už o nich tady hovořil můj předřečník, místopředseda sněmovny Tomio Okamura. 48 senátorů - a já nebudu osobní, na rozdíl od něho, protože kdybych byl osobní a srovnával hlasy pana senátory Lásky, Goláně a mě, tak bych prohrál. Dostal jsem nejméně preferenčních hlasů z těchto tří politiků. Nicméně 48 senátorů přímo volených našimi občany, tak je volilo zhruba 500 tisíc voličů. Zhruba. Spočítáno přes palec. A chtějí zbavit úřadu přímo voleného prezidenta republiky, kterého volilo 2 853 000 občanů. 2 853 000 voličů.

Je třeba, aby tady jasně zaznělo, že naši senátoři, ale ne všichni, jenom ti, co nemají rádi Miloše Zemana, ho chtějí touto cestou zbavit úřadu prezidenta.

Takže toto byly, kolegyně, kolegové, moje osobní názory. A nyní prosím stručně k nějaké právní analýze té ústavní žaloby, toho návrhu.

Za prvé bych rád uvedl, že ta žaloba je velmi nepřehledná, nekonzistentní a nemá předepsané náležitosti. Zprávy České tiskové kanceláře, novinové články, jež mají být důkazem k jednotlivým žalovaným skutkům, nejsou, kolegyně, kolegové. Opravdu nejsou. A mám s tím mnoho, mnoho vlastních zkušeností. V jednom týdnu, když jsme tady řešili kauzu Kapsch a všichni jste se mi smáli, tak v tom týdnu o mně vyšlo 153 článků a zpráv ČTK. A to jsou ty relevantní důkazy pro žalobu podle našich vzácných, vážených kolegů senátorů. Tak vám držím palce.

Jednání prezidenta je žalobou hodnoceno zcela nepatřičně extenzivně. Součástí žaloby není popis právních následků, které by nastaly v případě, že by Ústavní soud této žalobě vyhověl, a tedy svým výrokem konstatoval, že prezident republiky se dopustil hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Těmito následky jsou dle zákona u Ústavního soudu ztráta prezidentského úřadu a způsobilost jej znovu nabýt. Lze tak tedy jen polemizovat, zda bylo účelem a záměrem tyto právní následky do žaloby neuvádět, resp. je zastřít. Ale já už jsem tady řekl, že poprvé pan kolega senátor Láska to tak řekl jasně, že cílem je politická smrt prezidenta republiky. A je dobře, že to tady zaznělo. Ať občané České republiky vědí, kdo tady chce zbavit úřadu prezidenta republiky Miloše Zemana.

Další věc, kterou bych chtěl říct, je, že žalobou definované skutky nedosahují podle mého názoru intenzity hrubého porušení Ústavy, kdy intenzita by musela být obdobná jako u velezrady. Hrubé porušení Ústavy nebo ústavního pořádku bylo doplněno do Ústavy v roce 2013. Původně tedy byla pouze velezrada.

Definice hrubého porušení Ústavy nebo ústavního pořádku neexistuje. Neexistuje, avšak vzhledem k sankci u tohoto ústavního deliktu, stejné jako u velezrady, lze jednoznačně dovozovat nutnost nejvyšší míry závažnosti ústavního deliktu. Je zde tedy třeba vysokého stupně závažnosti porušení. I hrubé porušení Ústavy by svou závažností mělo odpovídat třem chráněným zájmům, já už jsem tady o nich hovořil, které nalezneme v definici velezrady, a to je svrchovanost republiky, její celistvost a demokratický řád. Ústavní žalobou podle mého názoru není prokázáno hrubé porušení žádného z těchto zájmů.

Dále bych rád řekl, že podání žaloby by mělo být spjato s okamžitou reakcí na tvrzenou nezákonnost jednání prezidenta republiky s takzvanou vysokou naléhavostí. Ústavní žaloba musí být podána vždy bezprostředně po tvrzeném porušení ústavního pořádku ze strany prezidenta. Skutky předchozího volebního období prezidenta, se domnívám, tak nelze absolutně hodnotit jako porušení Ústavy, když tyto jsou spjaty s předchozím volebním obdobím a mandátem prezidenta, a navíc jeho nový mandát byl přece legitimizován volbami a těmi 2,8 milionu hlasů a voliči prezidenta Miloše Zemana asi věděli, když ho volili, co dělal v minulém volebním období, jak se choval, jak mluvil, jak vystupoval, a přesto byl zvolen prezidentem České republiky.

Tato časová podmínka v případě žalovaných skutků A, B, C zde naprosto chybí, já je nebudu vyjmenovávat a opakovat, pan senátor Láska je všechny definoval ve své úvodní řeči, protože prezident nyní vykonává nový mandát, jak už jsem řekl, na základě nové volby, a nebyly-li tyto skutky A, B, C zažalovány do doby skončení předchozího mandátu, jsou podle mého názoru již nežalovatelné.

Co se týče skutků D a F, ani tyto nesplňují podmínku bezprostřednosti, tedy okamžité reakce na tvrzený přešlap prezidenta republiky. Pouze u skutku G lze z hlediska časové bezprostřednosti shledat tuto podmínku za relativně splněnou, avšak u tohoto skutku zcela absentuje intenzita závažnosti, a to hrubé porušení ústavního pořádku.

Co se týče skutku H, pak jde o kumulaci drobných diskutabilních jednání či kroků prezidenta, které byly činěny v rámci jeho svěřených kompetencí. Nedošlo k vybočení z jeho Ústavou vymezeného rámce jednání, kdy tyto tedy nelze jakkoli kvalifikovat jako hrubé porušení ústavního pořádku. Ani jednotlivé dílčí skutky nemohou svou intenzitou dosáhnout závažnosti porušení Ústavy, vyžadovaného ústavněprávními předpisy pro podání ústavní žaloby. Nicméně jsme tady slyšeli ve vystoupeních, že se to nakumulovalo do jednoho balíku a ten balík je podle názoru 48 našich senátorů tím závažným porušením Ústavy naší země.

V této souvislosti je potřeba upozornit, že přípustnost žaloby u skutku G by byla pouze po předchozím vyvolání takzvaného kompetenčního sporu. Víme, že jsme tu debatu tady v minulosti, v minulých měsících, zažívali, prožívali, přežívali. Čili po předchozím vyvolání této kompetenční žaloby podle zákona o Ústavním soudu, který (?) by vyvolal premiér podáním žaloby na prezidenta republiky u Ústavního soudu, ale k tomu nedošlo. Tento předpoklad naplněn nebyl, a proto ani v tomto ohledu, domnívám se, není ústavní žaloba projednatelná.

Dále je nutné akcentovat, že doposud žádný ze zákonodárců neoznačil jednání prezidenta za protiústavní, když prezident republiky se pohybuje konstantně v mantinelech, které mu Ústava dovoluje a nezakazuje. Jak vyplývá i z usnesení Ústavního soudu ve věci ústavní žaloby na prezidenta Václava Klause z března 2013- /cituji - "je úkolem samotného ústavodárce, aby znění ústavních norem formuloval natolik určitě a zřetelně, aby byly srozumitelné všem adresátům". Všem. A já se v tuto chvíli dívám na svoji vzácnou kolegyni paní profesorku Válkovou a z tohoto místa ji prosím, pokud bude dnes vystupovat, tak aby se této pasáži odborně věnovala, protože já hloupý zemědělec nejsem schopen diskuse s ústavními právníky na toto téma.

Právní předpisy, a tedy i Ústava České republiky, musí být formulovány tak, laicky se to domnívám, abychom jim rozuměli všichni. A to je, kolegyně, kolegové, na nás. Na nás, na senátorech, abychom se nad tím zamysleli. Je tady v Poslanecké sněmovně komise pro Ústavu. Nevím, ale předpokládám, že taková komise může být i v Senátu. Bylo by dobře, abychom si sedli k této debatě a podívali se, jestli stávající Ústava ve všech svých aspektech reflektuje to, že tady máme přímo voleného prezidenta občany České republiky.

Dále bych rád řekl, že v případě žalobou tvrzených skutků nelze dovozovat porušení Ústavy tím, že prezident jednal v rámci příslušné právní normy dle zákonného přípustného výkladu jeho kompetencí. Do dnešního dne se odborná veřejnost neujednotila na tom, co prezident v tomto směru může a nemůže, resp. musí a nemusí, a je zcela absurdní klást takové domnělé porušení Ústavy prezidentovi k tíži.

Existuje zde i nadále více než zřejmá názorová nejednotnost, o jejíž vyjasnění by se měl zasloužit především - (Výkřiky zprava ze sálu: Ústavní soud. Řečník se směje, ze sálu se ozývá smích a potlesk.) Děkuji za nápovědu. Nicméně já na to mám jiný názor a s dovolením bych ho řekl, pokud jsme v demokratické diskusi. Já se domnívám, že by to měl být kompetentní zákonodárce, nikoliv Ústavní soud.

Ústavní žaloba ve své podstatě popírá právo volby a úlohu prezidenta jako představitele výkonné moci, která má své kompetence. Zákonem o přímé volbě prezidenta došlo ke změně původní koncepce rozložení moci v Ústavě z roku 1992, kdy pozice prezidenta byla fakticky posílena. Postavení prezidenta již nevychází z vůle Parlamentu, ale z vůle lidu. Právě naopak, pokud by prezident republiky bez řádného uvážení jmenoval členy vlády, takové jednání by mu mohlo být kladeno k tíži.

Dle výkladu Ústavy musí prezident návrhům předsedy vlády vyhovět, ledaže by se jednalo o případ, kdy by jejich jmenování bylo v rozporu s ústavním pořádkem nebo obecnou právní úpravou. Je tak zcela zřejmé, že prezident musí uvážit, zda navrhovaná osoba je vhodná lidsky, morálně, odborně, zdravotně způsobilá, kvalifikovaná. V opačném případě by mohl prezident ad absurdum na návrh předsedy vlády zcela slepě jmenovat i osobu nevhodnou a nezpůsobilou. Do rukou prezidenta skládají slib osoby navrhované předsedou vlády, a to po předchozí sofistikované úvaze prezidenta republiky. Za tuto volbu nese prezident odpovědnost a je garantem takového člena vlády.

Nutno zdůraznit, že dle článku 59 Ústavy je součástí prezidentského slibu, že bude úřad zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Osočení prezidenta republiky z porušení Ústavy je tak v přímém rozporu s prezidentským slibem jakožto součástí našeho ústavního pořádku.

Takže závěrem mi dovolte pár zásadních názorů na tuto ústavní žalobu. Podle mého názoru, a už jsem to řekl v úvodu, je ta žaloba neprojednatelná. Žalovanými skutky prezidenta nedošlo k hrubému porušení Ústavy. Srovnání s velezradou - s velezradou - neobstojí. Není splněna časová podmínka. Skutky A, B, C z prvního volebního období již nelze žalovat. Skutky D, E, F nesplňují podmínku bezprostřednosti podání žaloby. Prezident se pohybuje konstantně v tradičních mantinelech nevybočujících z rámce Ústavy. A přímá volba prezidenta zásadním způsobem posílila postavení prezidenta jako představitele moci výkonné, který je fakticky odpovědný lidu. To už jsem tady říkal několikrát. A prezident není odpovědný Parlamentu, a to v souladu se svým ústavním slibem.

Děkuji za pozornost. (Potlesk části poslanců.)

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji, pane předsedo. Jedna omluva, poslanec Petr Sadovský se omlouvá z dnešního jednání od 11 hodin do konce jednacího dne z rodinných důvodů.

Pokračujeme vystoupeními poslankyň a poslanců s přednostním právem před otevřením rozpravy. Na řadě je poslankyně Valachová. Prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Kateřina Valachová: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená vládo, vážení senátoři, dovolte mi, abych vás seznámila se stanoviskem poslaneckého klubu sociální demokracie. Poslanecký klub sociální demokracie aktivně nepodpoří Senátem předloženou žalobu na prezidenta republiky. Vede nás k tomu následující právní hodnocení a také politické hodnocení věci.

Právní hodnocení. Sněmovna musí podle Ústavy souhlasit s žalobou, aby ji mohl posoudit Ústavní soud. Podobný souhlas zná Ústava například i u jmenování soudců Ústavního soudu, kdy Senát musí souhlasit s návrhem prezidenta na ústavního soudce. Souhlas dalšího ústavního aktéra, ať Senátu u ústavních soudců, či Sněmovny u žaloby na prezidenta republiky, neznamená, že nedojde k hodnocení a posuzování obsahu návrhu. Naopak. Další ústavní aktér je tam právě k tomu.

Seznámili jsme se podrobně s návrhem žaloby. Za skutky porušující Ústavu pokládáme nejmenování a neodvolávání ministrů na návrh předsedy vlády. Takovou moc z Ústavy prezident nemá a ani nemůže mít. Přímá volba prezidenta a posílení některých jeho kompetencí se totiž netýká jeho moci nad vládou. Naopak, touto poslední velkou změnou Ústavy byl předseda vlády posílen. Návrh na odvolání ministra je jeho oprávněním a prezident republiky zde má Ústavou uloženou povinnost konat. Stejně tak návrh na jmenování ministra je oprávnění premiéra. V obou případech jde o to, že je to předseda vlády, kdo exekutivně vládne vládě a republice, vláda se zodpovídá Sněmovně. Jsme parlamentní demokracií.

Ústavní soud může na základě ústavní žaloby rozhodnout o tom, že prezident ztrácí prezidentský úřad i způsobilost jej znovu nabýt. Ústavní žaloba tvrdí hrubé porušení Ústavy. Většina skutků vypadá jako telefonní seznam hříchů prezidenta republiky v rovině odlišných politických názorů, ideologie či vidění světa. Většinu skutků poslanecký klub nepokládá za porušení Ústavy, natož hrubé porušení Ústavy. I když některé v ústavní žalobě politické názory mohou plně odpovídat politice sociální demokracie a hlásí se k nim i poslanecký klub, ústavní žaloba není prostředek pro soutěžení na politickém kolbišti. To jsou v parlamentní demokracii volby. Ústavní žalobu na prezidenta republiky, zde rozumíme jakéhokoli prezidenta, poslanecký klub pokládá za krajní prostředek, který má zabránit hrubému porušování Ústavy nebo jeho opakování a je poslední možností, kdy běžné prostředky politické komunikace a výkon oprávnění z Ústavy jednotlivých ústavních aktérů jsou vyčerpány.

U porušení Ústavy, o které nemá poslanecký klub sociální demokracie pochybnost, to je nejmenování a neodvolávání ministrů, se ale opakuje jedna ústavně významná okolnost, a sice že se předseda vlády mající ústavní oprávnění k obraně Ústavy a postavení vlády rozhodl těchto nevyužít a současně svými kroky vytvořil prostor pro politickou diplomacii, nebo možná politické spojenectví mezi předsedou vlády a prezidentem republiky. Nedošlo k podání kompetenční žaloby, naopak předseda vlády sám opakovaně konal v souladu s avizovaným stanoviskem prezidenta republiky. Prezident republiky a předseda vlády jednali v politickém souladu. To je podstatné. Ústavně má konat při obraně vlády a jejích ústavních kompetencí, a tím i povahy parlamentní demokracie, právě a v prvé řadě předseda vlády.

Nyní mi dovolte ještě politický komentář. Navrhovatelé říkají, že se nikdo nepostavil krokům prezidenta republiky, pouze Senát. Také slyším, a samozřejmě nejsem za to ráda, že sociální demokracie sekunduje rozebírání parlamentní demokracie. Obé musím radikálně odmítnout. Nikdo kromě sociální demokracie v tomto i v minulém období nevzdoroval krokům prezidenta republiky ústavními či konkrétními politickými kroky a nikdo nevzdoroval a nepokračoval v obraně Ústavy a formy parlamentní demokracie přes politické ztráty tak jako sociální demokracie.

Ústava se totiž nechrání jen žalobami. Naopak. Ústavní aktéři, orgány i činitelé mají chránit Ústavu a jednat podle ní. Sociální demokracie je součástí vlády i proto, aby hájila parlamentní demokracii. Bez jejích kroků a za jiného složení vlády by se možná, anebo spíše zcela jistě - vystoupení některých řečníků mě o tom přesvědčuje - možná stala praxe jmenování a odvolání ministrů v gesci v rukou prezidenta běžnou. To se však nestalo. Stejně jako nedošlo k dalším skutkům typu neodvolání ministrů. Ministr Babiš (?) i ministr Staněk byli prezidentem odvoláni. Nedošlo ani k výměně hlavy minulé vlády s tím, že by vláda zůstala dále pracovat kromě premiéra ve stejném složení. Nedošlo k tomu. A to se samozřejmě nestalo automaticky. Hlavním aktérem, kdo trval na ústavním postupu prezidenta, byla sociální demokracie.

Dovolte mi tedy říct závěr, sociální demokracie je přesvědčena, že prezident republiky porušil Ústavu u nejmenování a neodvolání ministrů ve funkčním období této vlády. Koneckonců se na tom shodují a skoro se dá říci, že jenom na tomto se shodují, ústavní autority. Senátoři odmítli podání takové jednoskutkové žaloby. Nedali se touto cestou, a to během přípravy žaloby, ani po podání žaloby víceskutkové. Zde s odkazem, že žaloba je již podána. Sociální demokracie proto bude skrze stálé komise pro Ústavu Senátu a Sněmovny usilovat o zpřesnění kompetencí ústavních aktérů v Ústavě včetně prezidenta republiky, a to do konce funkčního období této vlády. Parlamentní demokracie je přitom pro sociální demokracii nezpochybnitelná.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní místopředsedkyni Valachové. Nyní má slovo pan místopředseda Poslanecké sněmovny Petr Fiala, připraví se pan předseda klubu Farský. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji, vážený pane předsedající. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, páni senátoři, vážení členové vlády, my jsme tu v takovém zvláštním formátu, který si myslím, že bychom neměli dále pěstovat. A to je, že zde probíhá rozprava jenom těch, kteří mají přednostní právo, a není otevřena řádná rozprava. Myslím, že se musíme k těmto postupům na grémiu Poslanecké sněmovny vrátit a vytvářet prostor pro to, aby zde mohli vystupovat s rovným právem všichni poslanci, kteří mají zájem mluvit a mají zájem reagovat.

Já bych měl zájem a mám i tedy právo přednostní reagovat na některé svoje předřečníky. Neudělám to, udělám to pouze v jednom případě, kdy se vaším prostřednictvím, pane předsedající, obrátím na předsedu Tomia Okamuru a požádám ho, aby když vystupuje a hodnotí třeba události listopadu 1989, tak aby nemluvil za všechny občany, kteří tehdy byli na náměstích a kteří vyjadřovali svoji politickou a občanskou vůli.

Rozhodně tedy ať nemluví za mě a moje přátele, protože my jsme v listopadu 1989 nechtěli rozpouštět NATO, my jsme v listopadu 1989 rozhodně nechtěli všeobjímající přímou demokracii a my jsme v listopadu 1989 určitě nechtěli přímou volbu prezidenta. My jsme chtěli úplně jiné věci. My jsme chtěli svobodu a demokracii. Svobodu a demokracii máme, jsme za to vděčni a nemyslím si, že by nám pan předseda měl podsouvat tyto věci a mluvit za všechny občany, kteří tehdy na náměstích byli. Chápu, že pan předseda Okamura žije ve svém fikčním světě, ve kterém jedním z největších nepřátel je neexistující demoblok. Já mu tyto jeho představ neberu, to je v pořádku. Ale co mu chci vzít, je to, aby si osoboval právo mluvit za lidi, kteří v listopadu 1989 nechtěli rozpouštět NATO, nechtěli přímo demokratické postupy, ale chtěli fungující parlamentní demokracii, ale hlavně chtěli svobodu. To je to podstatné. (Potlesk z pravé strany sálu.)

Já nebudu mluvit skutečně dlouho, budu mluvit velmi krátce, i když sama ta žaloba je dlouhá a některá vystoupení, která jsme tady slyšeli, taky byla dlouhá. Ale já bych chtěl spíš připomenout jednu věc, která mi připadá podstatná a kterou, jak jsem poslouchal svoje předchůdce tady u toho řečnického pultu, si možná ne všichni dostatečně uvědomují, a to je, o čem tady vlastně hlasujeme. A co je ústavní úloha Poslanecké sněmovny v této věci. To bude vlastně obsah mého vystoupení.

My tu nerozhodujeme o naší ústavní žalobě na prezidenta republiky. Poslanecká sněmovna nemá kompetenci podávat ústavní žalobu na prezidenta republiky a tuto kompetenci má Senát. Já jenom připomínám, dámy a pánové, že v Ústavě se píše o ústavní žalobě Senátu. Ne Parlamentu, Senátu. A také se v ní píše, že Ústavní soud posuzuje ústavní žalobu Senátu. Neposuzuje tedy společnou žalobu Senátu a Poslanecké sněmovny, ale posuzuje žalobu Senátu. To se mi zdá důležité a myslím, že to může usnadnit i rozhodování řady kolegů. Protože rozhodujeme v tomto konkrétním kontextu o tomto konkrétním dokumentu. My tedy nejsme iniciátorem žaloby jako Poslanecká sněmovna. My ji nepodáváme a naší roli, roli Poslanecké sněmovny, rozumím tak a tak je podle mě podána v Ústavě, že jsme v tomto procesu jakousi ústavní pojistkou demokratického systému.

Můžeme si klást otázku - já si ji samozřejmě kladu - jestli máme důvody pro to, abychom tu pojistku využili, abychom ji zapnuli, nebo takové důvody nemáme, a ústavní žalobu pustili dál. Já jsem přesvědčený, že ty důvody pro to, abychom tu pojistku zapnuli, nemáme. Samozřejmě můžeme přemýšlet na tím, a mnozí z nás to dělají, že argumenty použité v této žalobě jsou třeba nedostatečné nebo je jich tam moc různé kvality a v různém, příliš dlouhém časovém úseku, že ta argumentace je třeba slabá. Takto můžeme uvažovat. Ale já myslím, že tu máme Ústavní soud, kterému můžeme věřit, že to, co připravili kolegové senátoři, Ústavní soud dokáže posoudit. Já Ústavnímu soudu věřím.

Nebo můžeme mít pochybnost o tom, zda Senát při přípravě té žaloby z jakýchkoli důvodů ztratil demokratickou legitimitu, a je na nás, abychom mu to připomněli. Nemyslím si, že takové důvody nastaly. Já nemám pochybnost ani o Ústavním soudu, nemám pochybnost ani o legitimitě Senátu a to velmi významně usnadňuje moje rozhodování a myslím, že by to mohlo usnadňovat i rozhodování mnohých z vás.

To slovo usnadňuje jsem zvolil záměrně, protože - myslím, že jsme to i veřejně celkem jasně řekli - my jsme v Občanské demokratické straně preferovali jinou podobu ústavní žaloby. A naši senátoři podporovali v debatách v Senátu jinou podobu ústavní žaloby - jednoskutkovou žalobu. Jsme přesvědčeni, že by měla větší šanci, a jsme přesvědčeni, že ta síla argumentace by byla mnohem silnější.

Takže rozumíme pochybnostem o tom znění, které je tu připraveno. Ale jak jsem řekl, nebudu ani já, ani moji kolegové zpochybňovat legitimitu Senátu, nebudu zpochybňovat ani argumenty Senátu a důvěřuji Ústavnímu soudu, že žalobu posoudí s největší vážností a odpovědností. A mám dokonce i naději, že při jakémkoli výsledku Ústavního soudu dostane prezident, předseda vlády, ale i my zde v Poslanecké sněmovně jakýsi návod, respektive budou vymezeny hranice, jasně řečeno, které hranice se nesmějí překračovat. A takto taky rozumím žalobě Senátu a v tomto záměru, v tomto cíli, má tato žaloba moji podporu.

A dámy a pánové, přiznejme si, že takovýto pokus se všemi nedostatky je určitě lepší, než neústavní podřízenost, kterou projevuje vůči panu prezidentovi předseda vlády, který si nechal de facto odejmout významnou, podstatnou ústavní kompetenci vybírat členy své vlády.

Já jsem konzervativní politik, přiznám se, že vůbec nemám z této situace radost. Ale jako zodpovědný politik mám pocit, že musím a chci chránit ústavnost, chránit parlamentní demokracii a především musím a chci chránit pravidla. A v tomto vidím smysl ústavní žaloby Senátu, v tomto mám víru v Ústavní soud, který bude posuzovat, a proto budu spolu s naším poslaneckým klubem hlasovat pro to, abychom toto posouzení Ústavním soudem umožnili. (Potlesk z pravé strany sálu.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu místopředsedovi Fialovi. Nyní se slova ujme pan poslanec Farský. Ještě předtím přečtu došlou omluvu předsedovi Poslanecké sněmovny. Omlouvá se pan Josef Hájek mezi 14. a 17. hodinou. Pane předsedo, máte slovo.

 

Poslanec Jan Farský: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já připomenu situaci roku 2013, protože má hodně co společného s dnešní situací. To byl rok, kdy v Poslanecké sněmovně měla vládní koalice jasnou většinou 101 hlasů. Tato většina byla prezentována prezidentovi. On tedy tak svým způsobem nás vtipně požádal o to, že pokud máme 101 podpisů, tak chce, aby byly všechny notářsky ověřené. Na to Sněmovna nereagovala. A prezident v tu chvíli nerespektoval výsledek voleb a jmenoval vládu Jiřího Rusnoka a jeho spřízněných osob.

Poslanecká sněmovna tehdy reagovala, reagovala zcela zásadním způsobem, protože měla jasný cíl, a to zachovat parlamentní demokracii a zachovat postavení Poslanecké sněmovny. Může to znít absurdně, ale tak to prostě je. Poslanecká sněmovna v tu chvíli nemohla udělat nic jiného než se rozpustit. Kdyby totiž v ten moment respektovala to, že prezident jmenuje nikým nezvolenou vládu a Poslanecká sněmovna bude fungovat až do termínu řádných voleb roku 2014, v tu chvíli by tuto situaci označila za normální a do budoucna kdykoli prezidentem znova realizovatelnou. Sněmovna reagovala tím nejsilnějším v tu chvíli možným způsobem, který měla, a to svým rozpuštěním, aby uhájila pozici Poslanecké sněmovny.

Dnes jsme ve velice podobné situaci. Ať už to byl rok 2017, nebo léto roku 2019, prezident premiéra nenechává skládat vládu, jakou on si přeje, za jakou on nese politickou odpovědnost, ale určuje mu, kdo v té vládě má být. Některé členy přijímá, některé nepřijímá, některé odmítá dlouhodobě odvolat. Prezident v tu chvíli přejímá pravomoc premiéra. Premiér má šanci se bránit. Může podat kompetenční žalobu. Kdyby ji podal, možná bychom tady nemuseli dneska řešit tuto ústavní žalobu. Premiér se rozhodl ji nepodat. A pak už je jenom jedna záchranná brzda, která zabrání tomu, aby prezident prostě válcoval parlamentní demokracii, a to je nechat rozhodnout Ústavní soud, kde ty hranice jsou.

My jsme dneska v situaci, kdy je tady žaloba, která byla podpořena většinou Senátu, jsme v situaci, že bychom ji z mého pohledu a z pohledu klubu Starostů a nezávislých měli nechat posoudit Ústavním soudem. Je to v zájmu Poslanecké sněmovny. Je to v zájmu Parlamentu. Je to v zájmu budoucnosti každého poslance a každého, kdo půjde do voleb do Poslanecké sněmovny. Protože pokud dneska se rozhodnete ústavní žalobu zamítnout, tak rozhodujete za Ústavní soud. Ne ti, kteří ji pustí k Ústavnímu soudu a nechají Ústavní soud rozhodnout o tom, kde jsou ty hranice, aby ty hádky, které tady probíhaly a probíhat budou, jednou mohly být ukončeny. Aby ten orgán, ta instituce, která jediná může vykládat Ústavu, nám dala jasné stanovisko.

Když dneska ústavní žalobu nepodpoříte, rozhodujete za Ústavní soud. A co v tu chvíli říkáte? Že vám nevadí, že prezident po příštích parlamentních volbách, nebo možná i dřív, nebude respektovat výsledek voleb. Že vám nevadí, že pověří sestavením vlády kohokoli. Dokonce to nemusí být ani člověk, který se voleb účastnil. Že vám nevadí, že taková vláda bude vládnout třeba půl roku, rok bez důvěry. Dneska, když tuto ústavní žalobu zamítnete, tak toto vzkazujete prezidentovi. Když tuto ústavní žalobu zamítnete, tak vzkazujete prezidentovi: dělejte si po volbách, co chcete, jmenujte, koho chcete.

To, co dneska vám může připadat výhodné, protože prezident Zeman opakovaně říká, že v podstatě bez ohledu na výsledek příštích voleb bude pověřovat sestavením vlády Andreje Babiše, se také lehce může postavit proti vám. Dneska si svým rozhodováním teoreticky předplácíte to, jak za dva roky bude prezident rozhodovat při sestavování, při pověření sestavením nové vlády. Ale tímhle předplatným prodáváte parlamentní demokracii, protože vy jeho roli, kdy on překračuje své pravomoci - a na tom se shodnou ústavní právníci, otázka je, jestli je to považováno za hrubé, nebo jenom porušení Ústavy -, vy ji prostě potvrdíte a řeknete, že takto je to v pořádku a takto má dál jednat.

Když se ve volbách rozhodne, že nebude jmenovat předpokládaného, proč ne, alespoň mezi vámi předpokládaného vítěze voleb Andreje Babiše, a vybere si třeba - ať vás trochu vyděsím - vybere si třeba mě, neuděláte s tím vůbec nic. Protože se tak prezident rozhodne a protože vy dneska nebudete hlasovat pro postoupení žaloby k Ústavnímu soudu. (Reakce v sále.) Ano, použil jsem velice absurdní příklad právě proto, abych vám co možná otevřel oči. Protože nerozhodujete o příštích dvou třech letech svého setrvání ve Sněmovně a ve funkcích, ale rozhodujete o tom, jak bude vypadat parlamentní demokracie příštích dvacet a více let v České republice. Prosím, nepoškoďte ji.

K vystoupení pana kolegy Faltýnka, který říkal, jak to bude hrozné, když se to dostane k Ústavnímu soudu, jak prezident přijde o funkci - já bych to vůbec tak nepředjímal. Až mě překvapilo, jak moc se ve své řeči bál toho, aby náhodou ústavní žaloba neskončila u Ústavního soudu, aby snad Ústavní soud nerozhodl o tom, že prezident bude zbaven funkce. Já to nedokážu odhadnout. A dokonce si nemyslím, že to tak může skončit. Překvapilo mě, jak moc se takového konce po přečtení ústavní žaloby bojí pan Faltýnek.

Já určitě budu hlasovat pro to, ať ústavní žalobu, kterou zpracovali senátoři a kterou schválili, abychom poskytli Ústavnímu soudu. Já nebudu rozhodovat svým hlasováním o tom, jestli prezident jednal správně, jestli porušil Ústavu, nebo neporušil Ústavu. Já svým hlasováním dávám důvěru Ústavnímu soudu, že on tak rozhodne. A jeho rozhodnutí budu také respektovat.

Prosím, učiňte tak také. (Potlesk v pravé části sálu.)

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Pan poslanec Špičák hlasuje s náhradní kartou číslo 15.

Na řadě je s přednostním právem pan místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip, po něm vystoupí pan předseda Radim Fiala. Prosím, máte slovo.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové, začnu trochu netradičně. Myslím si, že máme před sebou, a svým způsobem to tady řekl pan předsedající Petr Fiala ve svém vystoupení, že máme před sebou krok, který poměrně jednoznačně říká, jestli dáme, nebo nedáme souhlas s tím, aby návrh žaloby na prezidenta republiky přešel k Ústavnímu soudu. To je realita. Máme tady před sebou rozhodnutí, jestli máme mantinely, o kterých se tady hovořilo, stanovovat my jako zákonodárci, nebo je máme svěřit moci Ústavního soudu. Ano, není Ústavní soud součástí soudní soustavy. Není typickou součástí soudní moci. Občas mu říkáme, že to je orgán moci zákonoberné, tedy že může zrušit zákon, a že to tedy není úplný přestup z té zákonodárné moci do moci soudní.

Ale na druhou stranu, kdo z nás, pokud chceme chránit parlamentní demokracii, řekne, že se alibisticky zbaví svého práva stanovit zákonem určité mantinely a ty také vyžadovat od moci výkonné a od moci soudní. Já to dělat nechci. A se mnou řada dalších. Nemám žádný důvod, aby za mne rozhodoval Ústavní soud. Opravdu vůbec žádný.

Pokud jde o samotnou žalobu, dovolte mi říct, že nemám vůbec v úmyslu komentovat ty body, které jsou v bodě A, B, C a H. V A, B, C jde o skutky, které jmenuje ústavní žaloba, které proběhly před 27. lednem 2018, a Ústava České republiky stanoví ve svém článku 2, že lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, a z toho také vyplývá, že tyto skutky nemohou být posuzovány. Každý senátor, každý poslanec, byť by byl vydán například k trestnímu stíhání, tak musí být po volbách vydán znovu, protože každý zákonodárný orgán, ať je to českého parlamentu, rakouského, německého, Evropského parlamentu, prostě musí znovu rozhodnout, jestli ten lid rozhodl tak, že znovu nabyl imunitu, nebo nenabyl. Ano, tyto skutky jsou neprojednatelné. Jsou neprojednatelné. A nezlobte se na mě.

Pan senátor Láska hovořil o tom, jak by to odůvodňoval někdo v Senátu. A já si nedovedu představit, že bych šel zpátky na univerzitu v Brně, na právnickou fakultu, a tam znovu skládal zkoušku z teorie státu a práva, případně z ústavního práva a říkal, že jsem zapomněl, že ten lid je zdrojem veškeré moci a že jsem tohle nepochopil. Opravdu, nemám to v úmyslu opakovat. A že to nepochopili někteří, kteří tvořili ústavní žalobu, to je jejich problém. Ale nenuťte mě stát před Ústavním soudem a vysvětlovat, že jsem tam postoupil tzv. ústavní žalobu, která absolutním způsobem nerespektuje článek 2 odst. 1 Ústavy České republiky. To neudělám, protože si svého vzdělání vážím a nemám v úmyslu ho vyhodit kvůli nějaké politické avantýře několika lidí.

Pokud jde o jmenování prezidentem republiky, já si nedovedu představit, že by se kdokoli z prezidentů České republiky, ať to byl Václav Havel, Václav Klaus, nebo Miloš Zeman, chtěl stát automatem na podpisy. Jestli si někdo představuje, že ten spolupodpis znamená, že ten jeden má více práv než ten druhý, tak je na omylu. Obrovském omylu. Nejde o žádný automatický podpis. Prosím vás, nechtějme od ústavních činitelů automat. Chtějme od nich zásadně, pořádně dokumentované rozhodnutí. Odůvodněné. Chtějme po nich důkladnou přípravu toho rozhodnutí. Chtějme jednání. Ne že jeden den se rozhodneme a druhý den to platí. Takhle to v politice opravdu chodit nemůže.

A pokud někdo opravdu pohrdal parlamentní demokracií a vyjádřil to svou neochotou někoho jmenovat, tak to byl Václav Havel, který absolutně nerespektoval Poslaneckou sněmovnu volebního období 1998 až 2002, která Václavu Havlovi navrhla Ing. Františka Brožíka jmenovat viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu. Václav Havel to nepodepsal, nekomentoval, ti, kteří dnes vyčítají Miloši Zemanovi ta pochybení, tak v té době mlčeli a tleskali Václavu Havlovi. Ale to bylo pohrdání parlamentní demokracií, to nebyl návrh předsedy vlády, který je odpovědný Poslanecké sněmovně. To byl personální návrh Poslanecké sněmovny toho konkrétního volebního období. Také jsme to neřešili ústavní žalobou na prezidenta republiky. Nebyl důvod. Protože jsme chtěli jednáním dosáhnout toho, že nedojde ke krizi ústavního systému a ke sporu ústavních institucí, který se dá vždycky jednáním nahradit. Ano, řešit se to muselo až po nových volbách, protože nová Poslanecká sněmovna zvolená v roce 2002 nemusí převzít usnesení Poslanecké sněmovny předchozí, platí princip diskontinuity v ústavním systému pro Poslaneckou sněmovnu, na rozdíl od principu kontinuity v Senátu. A když jsme požádali - nikoli že bychom křičeli na Václava Havla, požádali jsme slušně Václava Havla, aby nám sdělil, zda má v úmyslu Františka Brožíka jmenovat, tak nám, když došel dopis, uvolnil ruce nové Poslanecké sněmovně, která nebyla vázaná minulým usnesením, nepřevzala ho do svého politického materiálu a zvolila jiného kandidáta na funkci viceprezidenta Nejvyššího kontrolu úřadu, který pak byl jmenován. Ano, i to je možnost, jak jednat mezi sebou v rámci ústavních institucí.

Senát se vydal jinou cestou, že bude prezentovat svoji nevůli, neschopnost respektovat jiný názor, což je mj. obsahem celého písmene H. ústavní žaloby, která není o ničem jiném, než když mám na něco jiný názor, tak ten, kdo má názor odlišný od mého, tak ten musí být postaven před soud. Kde jsme se to ocitli? To je o otázce práva na vlastní názor? Práva na svobodu slova? To opravdu nemůže prezident republiky říct svůj názor a to právo mají jenom senátoři? Nebo někdo jiný? Tomu opravdu nerozumím. Proč to dělají? Jestli si opravdu myslí ti, kteří sepisovali tu ústavní žalobu, že tohle bude společnost přijímat, že to bude spojovat společnost, že to bude znamenat nějaký posun v ústavním systému, tak jsou na omylu, protože právo na vlastní názor si těžko kdo nechá vzít. A já se nezlobím, že mají jiný názor. Já se zlobím na to, že používají systém ústavní žaloby a žádají Sněmovnu o souhlas s tou ústavní žalobou, abych já popíral právo někomu na názor. Neudělám to a nebudu hlasovat pro něco takového.

Takže dovolte mi shrnout. Ta ústavní žaloba není textem, který by měla Poslanecká sněmovna posunout k Ústavnímu soudu. A znovu opakuji, nemám v úmyslu si v parlamentní demokracii ubírat vlastní pravomoc, nemám v úmyslu nikomu brát právo na vlastní názor a nemám v úmyslu, aby parlamentní demokracie byla pokřivena způsobem, který ukazuje na to, že někdo má dělat něco okamžitě bez důkladné úvahy, bez toho, aniž by jasným způsobem řekl svůj názor na věc, na osobu, na konkrétního člověka. Protože i o tom je personální rozhodnutí. A myslím, že bychom si měli možná v ústavní komisi Poslanecké sněmovny dát jako jeden bod další vymezení kompetencí mezi Senátem a Sněmovnou.

My jsme často stavěni do situace, kdy Senát, který, ano, nemá žádný vztah ke státnímu rozpočtu, se nám snaží svými pozměňovacími návrhy vnutit svou vůli, která je důležitá pro schválení státního rozpočtu, která je důležitá proto, aby fungoval ekonomický systém. Tvůrci Ústavy - a je tady mezi námi myslím z těch poslanců z let 1992 až 1996 asi jenom jeden - přece dobře věděli, proč nemá druhá komora Parlamentu České republiky mít vliv na státní rozpočet. Protože regionální zájem, který by převážil, by mohl zbourat celý ten křehký systém, který v Poslanecké sněmovně dojde ke kompromisu v tom konkrétním roce pro ten rok následující. Ať to byla vláda ODS, sociální demokracie, jakékoli koalice, tak vždycky, vždycky se respektovalo, pokud jde o státní rozpočet a jeho součásti včetně zákonů, které musí být do 30. září předloženy Sněmovně, aby se na nich mohl státní rozpočet stavět, do toho ta druhá komora nemluvila. Anebo minimálně a případně se shodly kluby na tom, aby vůbec mohlo k tomu dojít, aby se nezdržoval legislativní proces a aby to bylo.

Já jsem podporoval projednání té ústavní žaloby v Poslanecké sněmovně. Nemyslel jsem si nikdy, že by bylo vhodné senátorům nevyhovět a prostě tříměsíční lhůtou jenom nechat propadnout tu jejich ústavní žalobu s tím, že jsme se jí nezabývali. A z jednoho prostého důvodu - abychom si vyjasnili tu kompetenci. Dlouhou dobu jsem usiloval o zákon o styku obou komor. Byl to jeden z nedostatků ústavního systému. Napravili jsme ho v podstatě po 25 letech platnosti Ústavy. Z ústavního systému nám chybí jenom zákon o referendu, byl tady už připomenut. Ale to je diskuse, kterou máme vést se Senátem. Ne nad žalobou, kterou, nezlobte se na mě, bych jako advokát před Ústavním soudem nechtěl zastupovat, protože bych se musel za její obsah stydět.

Klub KSČM nepodpoří, aby Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s ústavní žalobou na prezidenta republiky. Děkuji vám. (Potlesk poslanců KSČM.)

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Z pracovních důvodů se od 14.30 do 19 hodin omlouvá paní poslankyně Miloslava Rutová.

Nyní jsou s přednostními právy před otevřením rozpravy ještě přihlášeni pan předseda Radim Fiala, pan předseda Michálek a pan předseda Výborný. Prosím, pane předsedo, máte slovo.

 

Poslanec Radim Fiala: Děkuji za slovo. Vážené dámy, vážení pánové, vážená vládo, pokud se budeme dívat na problém podání senátní žaloby na prezidenta republiky pouze úzkým pohledem české politiky, musel bych především říct, že trestuhodně maříme čas projednáváním politické ješitnosti kolegů ze Senátu, kteří zřejmě nemají nic lepšího na práci. Maříme čas, který bychom měli věnovat práci pro voliče. Pro občany této země. Situace je ale přece jen trochu jiná.

Jestliže pohlédneme na návrh žaloby v širším politickém kontextu, pak zjistíme, že zapadá do řady událostí, které se dnes odehrávají na významném spektru světové politiky. Protože tady už dnes zaznělo mnoho právních analýz celé té žaloby a pravděpodobně ještě zazní, dovolte mi, abych se právě věnoval tomu širšímu kontextu.

Ve Velké Británii, která je kolébkou evropské i světové demokracie, dnes prožíváme politickou krizi zcela záměrně vyvolanou lidmi, kteří odmítají respektovat výsledek referenda a odmítají připouštět i možnost tuto krizi řešit prostřednictvím demokratických parlamentních voleb. Ve Spojených státech považovaných za pilíř svobody probíhá dnes pokus odvolat zvoleného prezidenta. V řadě zemí se organizují mediální a protestní kampaně, jejichž smyslem je jediné: popřít výsledek voleb, pokud se nehodí, odvolat vládu a nedemokratickým způsobem ovlivňovat politiku země. Používám pro to pojem majdanizace politiky. V případě České republiky to znamená, že o rozhodování v České republice by rozhodovala organizovaná síť aktivistů - a jak říkají někteří jejich experti: potřebujeme do ulic dostat 3,5 % populace - a nikoli voliči v demokratických volbách.

O co tedy dnes v politice jde? Tento týden to popsal velmi výstižně americký prezident Donald Trump ve svém vystoupení v OSN. Jde o střet globalistů a vlasteneckých sil v jednotlivých zemích. Vlastenců a patriotů, kteří odmítají vzdát se národních zájmů a přeměnit společnost v globalizovanou masu pracovních sil a spotřebitelů. Globalisté nepotřebují skutečnou demokracii. Proto jí také valem ubývá. I v prostoru Evropské unie, neboť se zmocnili projektu evropské spolupráce. Proto dnes majdanizují politiku, vystupují proti referendu, přímé volbě a odvolatelnosti politiků. Referendum a přímá volba politiků, to jsou věci, které jim komplikují jejich schopnost manipulovat demokracii. Základním nástrojem pro manipulaci s demokracií je systém politických neziskových organizací s politickým programem, které infiltrovaly státní správu. Infiltrovaly ji proto, aby mařily výsledky voleb a fakticky zajistily podřízení českého státu nadnárodním zájmům bez ohledu na jakýkoliv výsledek voleb.

Účelovost této žaloby, kterou dnes máme projednávat, vyniká především ve srovnání s kroky, které ve svém úřadě učinili předchůdci prezidenta Miloše Zemana. Především mám na mysli kroky prvního českého prezidenta Václava Havla. Každý objektivní a nezaujatý pozorovatel politiky musí konstatovat, že prezident Zeman využívá velmi široce svých pravomocí, ale mantinely Ústavy neporušuje. Jediným a troufnu si říct zásadním politickým hříchem současného prezidenta je, že je ve svém jednání politicky nezávislý, neboť má silný mandát od svých voličů. Je nezávislý na zákulisí politických kabinetů a je schopný se rozhodovat pouze na základě své politické odpovědnosti a svého svědomí vymezeného přísahou prezidenta na Ústavu České republiky. To je v očích globalistické lobby neodpustitelný hřích, neboť tito lidé ničí vše, co nemohou kontrolovat. Proto brečí, že dovolili přímou volbu prezidenta. Proto dnes podávají žalobu a chtěli by přímo voleného prezidenta odvolávat.

Není pochyb o tom, že politický střet, o kterém mluvil prezident Spojených států amerických Donald Trump, se bude prohlubovat. Čas velmi dobře ukáže, že to bude střet zásadní a velmi ostrý. Každý politik v této zemi bude muset postupně jasně říct, jestli chce, aby tato země měla budoucnost, jestli chce, aby tato země byla vlastnictvím českého národa, anebo reprezentuje cizí zájmy a těmto cizím nadnárodním zájmům chce sloužit.

Dnešní hlasování o návrhu, který přišel do Senátu, je jedním z lakmusových papírků, kdo a kde, na jaké politické pozici v této podle mého názoru zásadní věci stojí. SPD bude bránit naše národní a státní kořeny, budeme také bránit zásadní demokratické principy, a tedy i přímo zvoleného prezidenta. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk z lavic SPD.)

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Nyní s přednostním právem pan předseda Michálek. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Jakub Michálek: Vážené dámy, vážení pánové, já bych byl velmi nerad, abychom se tady přesvědčovali politickými argumenty, protože o tom teď tady nejednáme. Skutečně smyslem tohoto jednání není na základě politiky některé strany, ať už je to SPD, nebo ODS, nebo libovolná jiná strana, rozhodovat o tom návrhu, který nám postoupil Senát. My bychom se měli snažit o maximální objektivitu, nikoliv o politiku. A neměli bychom stavět svá rozhodnutí na tom, jak se prezident republiky Miloš Zeman někde nevhodně vyjádřil, nebo jakou prosazuje politiku, nebo jestli se pohybuje dobře v manévrovacím prostoru, který mu Ústava dává, nebo jestli někde porušuje zásady politické kultury. A neměli bychom si tady především měřit hlasy v různých typech voleb. To si myslím, že je opravdu nedůstojné a pro projednání ústavní žaloby zcela irelevantní. Měli bychom to vzít poctivě, tak jak Ústava mluví o hrubém porušení Ústavy, a měli bychom vzít v úvahu ustálené ústavní konvence.

Začnu tedy tím, že si musíme uvědomit, že není zcela vhodné a přiléhavé srovnávat právní úpravu, která zde byla za prezidenta republiky Václava Havla a Václava Klause. Neboť v roce 2012 došlo právě k novele Ústavy, kterou byla zavedena skutková podstata hrubého porušení Ústavy. Do té doby nebylo možné volat prezidenta republiky k odpovědnosti za hrubé porušení Ústavy, které však nedosahovalo intenzity velezrady. Takže v tomto je ta situace podstatně odlišná.

Abychom tu otázku tedy rozhodli poctivě, měli bychom se zamyslet nad tím, jestli podle našeho názoru došlo k hrubému porušení Ústavy. Pro mě jsou stěžejní zejména dva ty skutky, které jsou uvedeny v žalobě, kterou nám postoupil Senát Parlamentu České republiky. A teď se snažím opravdu nepřihlédnout k těm záležitostem, které podle mne mají povahu spíše porušení politické kultury a určité důstojnosti, která patří k úřadu prezidenta republiky.

Tím prvním z nich, o kterém se hovoří neustále ve veřejném prostoru, jsou průtahy v odvolávání, které přesáhly rozumnou mez. Podle článku 74 Ústavy České republiky prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. Já si myslím, že abychom správně rozuměli tomuto ustanovení, tak je potřeba se podívat do komentáře k Ústavě.

Já zde budu citovat, a z toho také vycházím, komentář k Ústavě, který je v ASPI. Autorem je brněnský právník Pavel Molek, který uvádí: Procedura odvolání člena vlády je jedním z příkladů, kdy prezident republiky vystupuje pouze v roli příslovečného notáře, který stvrzuje danosti, jež sám nemůže ovlivnit. Zde je touto daností návrh předsedy vlády, který představuje dostatečnou a zároveň nezbytnou podmínku - a jedinou ústavně předpokládanou podmínku - odvolání člena vlády.

V současné úpravě je nicméně odvolání člena vlády prakticky plně v rukách předsedy vlády. A pokud on prezidentovi republiky jeho odvolání navrhne, nemá prezident žádné uvážení, zda tak skutečně učiní. To plyne již z povahy samotného fungování vlády, v níž z pozice jejího předsedy plyne jeho dispozice, pozitivní i negativní, s tím, koho chce mít ve svém týmu. Nemůže být tak nucen k tomu, aby v něm nadále někoho trpěl proti své vůli.

Obdobně Mikule, tedy profesor Mikule, konstruuje povinnost prezidenta republiky návrhu vyhovět a člena vlády odvolat bez zbytečných průtahů. K tomu pouze dodáváme, že zbytečnými průtahy při této proceduře jistě není případné vyjednávání prezidenta republiky s předsedou vlády a konkrétním ministrem, případně dalšími podstatnými aktéry, zda na svém návrhu předseda vlády trvá. Tato dočasná smírčí role je však tím jediným, co může učinit nad rámec prosté povinnosti návrhu vyhovět, a pokud v této smírčí roli neuspěje a předseda vlády nevezme svůj návrh zpět, musí prezident člena vlády bezodkladně odvolat.

Takže já si myslím, že na jednu stranu určitě není správné, že se zpochybňuje role prezidenta republiky, že má určitý manévrovací prostor v rámci toho vyjednávání, pokud obdrží návrh od předsedy vlády. A na druhou stranu je potřeba akceptovat, že pokud ten návrh tam je a to vyjednávání nevede k dosažení smíru, k tomu, aby si to předseda vlády rozmyslel, prezident republiky nemůže v těch průtazích nadále pokračovat. To si myslím, že je jediný způsob, jak ústavně konformně postupovat.

Já jsem chtěl připomenout, že v důsledku těch průtahů s odvoláváním ministra kultury došlo mimo jiné i k tomu, že byla zrušena památková ochrana lázní v Teplicích, které vlastní pan Jaroslav Třešňák, který dal panu prezidentovi Zemanovi tři miliony korun na kampaň. Pan prezident republiky již 12. 7. selhal v těch vyjednáváních, nedosáhl revize postoje předsedy vlády, a přesto otálel až do konce července, s tím, aby splnil svoji ústavní povinnost. Takže já se domnívám, že v tomto ohledu prezident republiky využil manévrovací prostor a následně se dopustil průtahu, aby udržel u funkce člověka, který mu byl na základě politických dohod blízký a který - shodou okolností - zrovna těsně před koncem výkonu svého mandátu vyhověl sponzorovi prezidenta republiky.

Druhý skutek, který já považuji za porušení Ústavy České republiky, nikoliv pouze porušení politické kultury nebo nějakých nepsaných pravidel, je porušení článku 82 Ústavy České republiky, podle kterého soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tuto věc jsme projednávali na podvýboru ústavněprávního výboru, který byl svolán z mé iniciativy a kde jsme konstatovali, že nebyla porušena nezávislost justice, a to v důsledku toho, že ti soudci měli vlastní morální integritu a nenechali si do výkonu své soudcovské činnosti zasahovat. Současně jsme také vyzvali moc výkonnou, aby už nepokračovala v těchto způsobech ovlivňování rozhodování nezávislých soudů.

Já bych chtěl citovat několik zásadních výroků, které považuji za velmi problematické, ze strany pana doktora Baxy, bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu: Já vám dám funkci, vy mně rozhodnutí. Prezident republiky zopakoval svůj výrok, že si mě dokáže představit jako předsedu Ústavního soudu, a pokračoval s tím, že Nejvyšší správní soud projednává případ žaloby, kterou na něj podali vysokoškolští docenti a Karlova univerzita kvůli tomu, že je nejmenoval do funkce profesorů. - Pokud bývalý předseda Nejvyššího správního soudu vznese takto závažná obvinění, tak se domnívám, že by to měl Ústavní soud posoudit. Nemůžeme přece připustit, aby se vysoké ústavní funkce, jako je funkce předsedy Ústavního soudu, staly předmětem kšeftování, aby se prezident republiky scházel se soudci a tlačil na ně, aby oni zajistili na svých soudech, že v jejich věcech jim někdo vyhoví. Takže toto považuji za druhý skutek, kterým došlo k porušení Ústavy České republiky.

Je třeba říci, že oba tyto skutky se staly v současném volebním období, a tedy je lze posuzovat. Domnívám se, že vydržování vlastního podporovatele na funkci ministra kultury s cílem, anebo s tím, aby došlo současně k ovlivnění rozhodování ve prospěch sponzora prezidenta republiky, a obchodování s funkcí šéfa Ústavního soudu je hrubým porušením Ústavy, a proto i já i náš poslanecký klub budeme hlasovat pro to, aby žaloba, která obsahuje tyto skutky, byla postoupena Ústavnímu soudu k rozhodnutí. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji a s přednostním právem ještě před rozpravou je přihlášen pan předseda Výborný. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Marek Výborný: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, já si na úvod dovolím říci, že považuji za poměrně nešťastnou situaci, kdy tady vystupujeme s přednostními právy a kdy není možné na některé výroky, které podle mého názoru nepřispívají ke kultivované debatě na půdě Poslanecké sněmovny - a nerozumím těm emotivním výrokům třeba předsedy klubu hnutí ANO pana Jaroslava Faltýnka, přijdou mi některé zcela zbytečné. A podotýkám, jednací řád hovoří jasně, že faktická poznámka poslance má mířit k tomu, co bylo aktuálně vyřčeno, a nikoli komentovat něco po třech hodinách. Nerozumím tedy tomu, proč už v rámci této první části rozpravy, tedy rozpravy s přednostními právy, nemohou tyto faktické připomínky zaznít. Považoval bych to za logické, protože poslanec má právo se vyjádřit k tomu, co zazní zde od pultu na půdě Poslanecké sněmovny. Nicméně pojďme k tomu bodu, který zde projednáváme.

Dnes projednávaný návrh ústavní žaloby, a to chci zdůraznit, podle mne není testem nějaké naší loajality k Miloši Zemanovi. Není to ani hodnocení jeho práce, není to hodnocení jeho hříchů. My naopak jsme ve zcela mimořádné situaci. Já chci říct, že mě netěší tato situace, a nechci tady vést nějaký souboj s Milošem Zemanem ani nikým dalším. A už vůbec tady neplatí ten argument, který tady dnes opakovaně zazníval, o váze mandátu Miloše Zemana a dalších, který by měl prý vyplývat z počtu voličů, kteří ho podpořili. Já jsem přesvědčen, dámy a pánové, že je toto zcela lhostejné. Váha, síla mandátu kohokoli přece není odvislá od počtu voličů, ale od toho, že byl v demokratických volbách skutečně zvolen. A já bych si velmi přál, aby všichni ústavní činitelé respektovali pravidla hry. Kdo jiný by už tak měl činit, kdo jiný by měl být příkladem pro veřejnost, pro naše děti, pro naše rodiny? Neustále a někdy možná z úst některých i zlomyslné zpochybňování toho, co ještě před pár lety bylo zcela jasné a nezpochybnitelné, považuji za velmi nebezpečný trend pro celou naši společnost.

Dnes projednávaná žaloba, o jejíž důvodnosti jsem - a celý poslanecký klub KDU-ČSL - přesvědčen, je vlastně vstřícným krokem pro budoucnost. Je vstřícným krokem pro respektování Ústavy, základních principů dělby moci a kompetencí jednotlivých ústavních činitelů. Nechceme, abychom stále museli řešit to, co se nám opakovaně se současným prezidentem vrací. A je škoda, že tolik času tady věnujeme Miloši Zemanovi a spolku kolem něj, že se nevěnujeme zlepšování kvality života českých rodin, že neřešíme rychle i problémy českého školství, že neřešíme rychlejší budování dopravní infrastruktury, že neřešíme tu nehoráznou situaci s exekucemi v České republice, problémy českého zemědělství a venkova, a mohl bych pokračovat dál a dál.

Výtka, že je to právě kvůli naší snaze projednat tento návrh žaloby, neobstojí. Bohužel konání hlavy státu se i v posledních dnech posunulo do roviny, kdy již není možné mlčet, a je naší odpovědností tyto kroky skutečně nepřejít mlčením. Ano, dámy a pánové, já jsem přesvědčen, že zažíváme absurdní okamžiky. Mnohdy máme pocit, že byly překročeny už všechny možné limity, myslitelné i nemyslitelné. Veřejně dané sliby neplatí, největší zásahy do konání orgánů činných v trestním řízení se avizují veřejně a předem, vlády a ministři zde vládnou bez důvěry Poslanecké sněmovny, nejvyšší představitel státu praktikuje zahraniční politiku často toho jediného azimutu bez jasné koordinace se zahraniční politikou reprezentovanou vládou. A když už tu takovouto neutěšenou situaci máme, nespoléhejme na to, že to za nás někdo vyřeší. Nevyřeší, řešení je na nás a na naší odpovědnosti k občanům České republiky, na naší odpovědnosti vůči Ústavě tohoto státu. Proto považuji za správné využít ústavní pravomoc a kroky prezidenta republiky nechat posoudit Ústavním soudem.

Miloš Zeman dělá politiku tak, jak ji vždycky dělal. Využívá všech možností, mezer, skulin, dvojsmyslů, aby si prosadil svou. Je zjevné, že postupnými kroky se snaží posunout náš systém parlamentní demokracie k systému poloprezidentskému. Ano, prezidentovi jde o moc a překolíkování politického hřiště ve svůj prospěch. A bohužel se nemohu zbavit dojmu, že se politikou skutečně baví. Ale zapomíná, že má jinou roli, roli prezidenta, od kterého se čeká něco úplně jiného: důstojnost, uměřenost, oddanost zásadám a pravidlům daným zákony a Ústavou, upřednostnění zájmu státu před zájmem vlastním. Čeká se od něj příklad pro nás, pro naše děti, čeká se od něj zájem o budoucnost naší společnosti, našeho národa i našeho státu. Právě takového prezidenta bych chtěl přát naší zemi a spolu se mnou i celá KDU-ČSL. Miloš Zeman takovým prezidentem nebyl, není a bohužel nebude.

KDU-ČSL tedy podpoří návrh ústavní žaloby tak, jak nám byl postoupen Senátem Parlamentu České republiky, právě proto, aby každý další prezident věděl, jaká je jeho role, jak daleko může zajít, jak silně může to či ono bořit, zdržovat, odmítat, vetovat, někdy možná sabotovat, a naopak aby věděl, co prezident ze zákona a z Ústavy má a musí, k čemu je zavázán a z čeho se bude odpovídat. Je to jasná situace. A já tady chci zdůraznit, že nejsme v roli soudců. My tady naším hlasováním nevynášíme výrok či rozhodnutí o vině a trestu nikoho, ani Miloše Zemana. My jsme tady spíše v roli nějakého pomyslného výhybkáře. Ten vlak, který k nám přijel ze Senátu, můžeme posunout a výhybku přehodit buď do depa, kde celý návrh ústavní žaloby zůstane navždy zaparkován, anebo naopak výhybku přesunout tam, kam se má, to znamená k Ústavnímu soudu, který jediný může v této věci rozhodnout.

Mohu mít některé, možná i opodstatněné, výhrady k formulování návrhu ústavní žaloby, jak nám ho Senát postoupil. Mohu diskutovat o tom, jestli některé skutky zde popsané jsou skutečně závažným porušením pravomocí hlavy státu, ale dvě věci jsou z mého pohledu, a nakonec i z toho, co říkají ústavní kapacity, zcela jasné. Jmenování Rusnokovy vlády v situaci, kdy na půdě Sněmovny byla jasná vládní většina, bylo zjevným porušením Ústavy České republiky. A stejně tak článek 74 Ústavy říká, že prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. A když se podíváme, a všichni známe nedávnou historii s odvoláváním a neodvoláním ministra kultury, je zjevné, že zde prezident republiky nekonal tak, jak mu Ústava přikazuje.

Znovu opakuji, my zde nesoudíme, ale my zde pomáháme. Pomáháme pro všechna další volební období. Jedině Ústavnímu soudu přináleží rozhodnutí v tom, jak má vypadat rozložení výkonu státu moci, v tomto případě jedné složky výkonné moci, a to prezidenta republiky. A co by nám to, dámy a pánové, přineslo? Už bychom my ani nikdo další nemuseli do budoucna řešit ty věčné spory o kompetence hlavy státu. My už to se současným prezidentem nějak zvládneme, více, nebo méně, lépe, nebo hůře. Ale já bych si přál, velmi bych si přál, abychom v našem demokratickém státě všichni respektovali zákony, a byli tak příkladem veřejnosti. Přeji si, abychom měli prezidenta, který ví, co může, co musí a respektuje fungující parlamentní demokracii. A bohužel, jak jsem říkal, jsme ve zcela mimořádné situaci, kdy se jeví jako nutné, aby tyto mantinely výkonu prezidentské funkce byly vyloženy a potvrzeny nejvyšší autoritou. A tou v tomto případě není, jak říkal pan předseda Faltýnek, kompetentní zákonodárce, to je přece nesmysl, to všichni víme, ale jedinou možnou autoritou je Ústavní soud.

Poslanci KDU-ČSL, stejně jako všichni přítomní senátoři KDU-ČSL na půdě horní komory Parlamentu, podpoří to, aby tento návrh projednal Ústavní soud. KDU-ČSL si je vědoma odpovědnosti vůči naší společnosti dnes i do budoucna. Chceme žít v zemi, kde ústava není trhacím kalendářem, kde právo není ústavními činiteli ohýbáno přes koleno, jak se komu zrovna zlíbí, nebo jak zrovna vyhovuje jemu a jeho mocenským zájmům a bojům. Proto znovu opakuji, nesoudíme, ale pomáháme. Pomáháme, aby budoucnost naší země byla i nadále postavena na principech právního státu a respektu k demokracii.

Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Přeji hezké poledne. Nyní tedy již nemám žádnou žádost s přednostními právy, takže otevřu obecnou rozpravu. K panu senátorovi Tomáši Goláňovi. Vy jste žádal o slovo. Jako navrhovatel nemáte přednostní právo, takže vám doporučím faktickou poznámku, nebo budete až jedenáctý v pořadí v obecné rozpravě. Takže s faktickou, ale až po panu místopředsedovi Pikalovi, protože musíte jakoby na někoho reagovat. Takže si připravte maximálně dvouminutové vystoupení, až vystoupí pan místopředseda Pikal. To platí tedy pro vás senátory, že kdyžtak s faktickou můžete na dvě minuty průběžně reagovat.

Prosím, pane místopředsedo, máte slovo v obecné rozpravě.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Pane předsedající, děkuji za slovo. Nejdřív bych se vyjádřil k tomu, co se tady objevilo, že tedy je smutné, že proběhla nějaká rozprava, ve které ostatní poslanci neměli rovná práva a nemohli reagovat. Já bych všem svým kolegům doporučil, aby se podobně jako já přihlašovali až do rozpravy s přednostním právem, nikoliv před ní. Já jsem se přihlásil již 24. 9. v jednu hodinu a vystupuji nyní.

A ještě bych se chtěl předtím, než zahájím svůj projev, omluvit všem poslancům, kterým nevyhovoval termín expertního kulatého stolu, který proběhl v pondělí. Naprosto rozumím tomu, že v pondělí je poslanecký den, který má být v kancelářích, a rozhodně nikomu nevyčítám, že se nemohl na ten stůl z tohoto důvodu dostavit. Bohužel mezi termínem jednání ústavněprávního výboru a dnešním jednáním se nám nepodařilo najít jiný vhodný termín. Z kulatého stolu byl přenos, záznam a byly vám z něj rozeslány nějaké závěry, takže věřím, že nebyl zbytečný a že si je všichni prostudujete.

Nyní již k věci. Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení páni senátoři, vážená vládo, vážení zástupci veřejnosti, Miloš Zeman je můj prezident. Je prezidentem nás všech odleva doprava, celé České republiky, především je prezidentem této vlády. Je to tak, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat, abych si vypůjčil slova klasika. Můžeme nesouhlasit zejména s tím, jakým způsobem vykonává svůj prezidentský úřad, na tom se tady jistě neshodneme, ale to není úplně předmětem dnešního jednání.

Prezident v souladu s Ústavou a zákony uspěl v demokratické přímé volbě s pomocí přiměřeně rovné a férové kampaně a slíbil tuto Ústavu a zákony této země zachovávat. Ten slib tady již byl několikrát zmiňován a já ho asi nebudu v tento moment citovat. Ale protože v demokratické republice, v právním státě nerozhoduje diktatura většiny, ale je to vláda práva podle zákonů, a o tom se tady dnes bavíme, o tom, že existují nějaké zákony a nějaká práva, která se vztahují na všechny, a i prezident, kterému úřad propůjčuje nezanedbatelné pravomoci a plnou nezodpovědnost výkonu úřadu, by neměl být zcela vyviněn ze všechno konání, ale měl by být zodpovědný vůči Ústavě a vůči zákonům, stejně jak je zodpovědný vůči svým voličům, jak tady zaznělo. A jedinou výjimkou z této nezodpovědnosti prezidenta je ústavní žaloba, a proto pokud je naznáno, že prezident vybočil ze svých pravomocí nebo že nějak překračuje hrubým způsobem Ústavu, tak je potřeba konat. Nemáme v tuto chvíli my jako parlamentní komora podle mě jinou možnost.

Smyslem ústavní žaloby je vyslovit prezidentovi nedůvěru, popravdě, a to za splnění dvou podmínek. Za prvé, pokud prezident nekoná v souladu s Ústavou, nebo pokud velezradou rozkládá celistvost či demokratické zřízení státu, a také pokud politické reprezentaci, tedy nám a senátorům v Parlamentu, s těmito kroky, které by bylo možno vykládat jako porušení Ústavy, nesouhlasíme.

Tedy nejdříve k těm skutkům. Je zde skutek neodvolání člena a je zde otázka jmenování a udržování vlád bez důvěry. Tohle jsou podle mě neoddiskutovatelné skutky, kdy dochází k porušování Ústavy, ať už přímo její litery, nebo toho smyslu, kde vláda má být zodpovědná Sněmovně, nikoliv prezidentovi.

Další kategorií jsou potom nějaké výklady ohledně toho, že demise premiéra není jeho demisi osobní, nikoliv demisí celé vlády, nebo nejmenování ministrů. Zde spatřuji také posun ústavního pořádku, tak jak jej známe, nicméně je zde třeba konstatovat, že tyto kroky byly možné kvůli jisté slabosti premiérů, respektive vlády, která umožnila prezidentovi tyto hranice takto posouvat. Pokud však my jako politická reprezentace nesouhlasíme s tímto posouváním, musíme se ozvat a jinou možnost než ústavní žalobu v tuto chvíli nevidím.

Další kategorií pak je skutek ovlivňování moci soudní, to už tady okomentovali jiní, takže k tomu již nebudu nic dodávat.

A poslední, kterou bych zmínil a považuji za jaksi prokazatelnou a důležitou z té žaloby, je překračování zákonů. Může se zdát, že porušení zákonů nemůže být hrubým porušením Ústavy, nicméně prezident jejich dodržování jasně slibuje při převzetí úřadu, a proto považuji za dobré je zmínit. Jedná se o navrhování kandidáta do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, který nesplňuje zákonné požadavky, a potom ignorování jakéhokoliv dalšího konání tak, aby mohla být tato rada řádně obsazena, a je tím vlastně ohrožováno fungování tohoto úřadu.

Jinou, obdobnou věcí je potom nejmenování profesorů, a to přes soudní rozhodnutí. Za tyto věci je dle litery Ústavy zodpovědná vláda, nicméně myslím, že i konání prezidenta v tom má jistou roli.

Tolik tedy ke skutkům, které jsou dle mne určitě dostatečné a zjevné k tomu, aby bylo možno konstatovat nějaké překročení ústavního rámce.

Druhou otázkou je, jestli skutky posouvání našeho ústavního pořádku směrem k systému poloprezidentskému nebo směrem k systému, kde o složení vlády spolurozhoduje prezident a vláda odpovědná jemu, jestli nám tyto věci vadí. Lze namítat, že toto je nutný důsledek přímé volby prezidenta, která mu dala větší mandát. Já bych však byl nerad, abychom si nechávali takhle posouvat význam Ústavy tím, že se změnilo něco, ale nekonstatovali jsme to ať už zákonným, nebo ústavodárným rozhodnutím, nebo tím, že tedy budeme takhle to mlčky trpět. Takže s přímou volbou nebyly spojeny žádné změny pravomocí v Ústavě a možná to byla chyba našich předchůdců, že na tu změnu přímé volby nereagovali také tím, že by se vyjasnili pravomoci prezidenta. Ale já bych se klonil k tomu, že tedy ústavodárce v tu chvíli nechtěl, aby se posunuly pravomoci prezidenta k tomu, že může více a proaktivněji zasahovat do složení vlády, než by odpovídalo čisté liteře Ústavy a ústavnímu výkladu předtím.

Tedy dnes stojíme před politickým rozhodnutím, jestli s tímto posouváním našeho ústavního rámce, posouváním naší parlamentní demokracie někam jinam, jestli s tím souhlasíme, nebo jestli nám to teď i v budoucnu vadí.

Ještě zde byly zmiňovány nějaké věci ohledně jednotlivosti těch skutků apod. Ústavní soud se bude zabývat každým tím skutkem zvlášť, takže pokud vám jeden z těch skutků připadá jako porušení ústavy, pravděpodobně hrubé, tak bych vás chtěl poprosit, abyste hlasovali pro tu ústavní žalobu, aby se s nimi mohl Ústavní soud vyrovnat jednotlivě a jednotlivě je posoudit, jak to jistě udělá.

A pak bych se chtěl obrátit k těm, kteří tvrdí, že tato ústavní žaloba je právní nesmysl, marketingová exhibice, negramotnost, kampaň a podobně. Pokud je pro vás ta žaloba tak pitomá, prosím, abyste ji podpořili, aby ji Ústavní soud mohl odmítnout, hodit žalobcům na hlavu, a tím je znemožnit. Tím veškeré jejich záměry v tom udělat si kampaň myslím dokonale utnete. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců Pirátů.)

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní na faktickou poznámku pan senátor Tomáš Goláň. Vaše dvě minuty, pane senátore. Prosím, máte slovo. A připraví se s přednostním právem paní ministryně Alena Schillerová a následně paní poslankyně Pekarová. Prosím, vaše dvě minuty.

 

Senátor Tomáš Goláň: Děkuji. Nebudu už všechny tady přivítávat, spustím rychle. Budu reagovat na pana předsedu klubu ANO pana Faltýnka. Prostřednictvím pana předsedajícího bych mu chtěl vzkázat, že Senát má stálou komisi pro práci s Ústavou, to znamená, že takovýto institut u nás také existuje.

Chtěl bych vám všem vysvětlit, co to Senát je. Asi málokdo z vás tam byl, ale v Senátu je 81 vítězů. Tam každý jde se svou vlastí osobou, se svou vlastní osobností a ty strany jsou až na druhém místě. To znamená, říkat, že tohle je politická záležitost zrovna v Senátu, to vycházíte z toho, co zažíváte tady, ale tam to určitě není.

Další věc. Podsouvat mně, že jsem součástí jako demobloku, je naprostá demagogie, protože já jsem absolutně nezávislý člověk, který si platil všechny volební výdaje, všechno si platí sám, a už tím, že jsem se stal senátorem jako jeden z největších odborníků v daních, tak já nepotřebuji být něco víc. Pokud tady bude prezident, nebo bude kdokoliv jiný, já z toho nebudu mít vůbec žádný užitek.

K těm jednotlivým věcem. Když se podíváme na historii, zmínily se tady Spojené státy, tak se podívejme, co se děje ve Spojených státech dneska. Začíná impeachment kvůli jednomu telefonickém rozhovoru a my se tady odvoláváme na nejstarší demokracii a tady máme těch skutků několik.

K víceskutkové žalobě chci říct tolik, že pokud říkáte, že jednoskutková by byla lepší, tak ten jeden skutek tam je. Ten tam je, ten je tam uveden, a pokud ty ostatní skutky nebude probírat Ústavní soud, tak tím jedním konkrétním, tím se zabývat bude, takže je jedno, jestli je jednoskutková, nebo více skutková.

Dále bych chtěl říct panu Faltýnkovi, prostřednictvím samozřejmě pana předsedajícího, že vzpomněl z mé řeči pouze jednu část o sociální demokracii, ale zapomněl na to, co jsem říkal na konci: Veďme tu debatu odborně, apoliticky a nenapadejme se osobně. To, co tady předvedl, bylo osobní napadání tady pana senátora Lásky.

Velmi rychle bych chtěl říct k srovnávání volebních hlasů senátora Lásky a pana prezidenta. Já třeba mám voličů 110 tisíc. (Předsedající: Čas!) Pan prezident jich má 8,5 milionu. Je to nesrovnatelné! Děkuji.

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní požádám o vystoupení s přednostním právem ministryni financí Alenu Schillerovou a připraví se paní poslankyně Markéta Pekarová. Paní ministryně, máte slovo. Prosím.

 

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí ČR Alena Schillerová: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Páni senátoři, dámy a pánové, já jsem nemínila vystupovat a budu mluvit velmi krátce. Já tu sedím jako členka vlády, považuji to za svou povinnost, poslouchám velmi pečlivě diskuzi a argumenty. Nebudu vůbec osobní vůči nikomu, ale celou dobu, co tu sedím, dostávám desítky zpráv od lidí, od cizích lidí, které neznám. Píšou mi na messenger, píšou mi na e-mail, píšou mi do zpráv. Jsou to vzkazy typu: Jak to můžete vydržet? Prostě není tam jediný vzkaz na podporu této žaloby. Jsou tam vzkazy na podporu prezidenta a vzkazy typu, jak se tady vlastně utrácí peníze daňových poplatníků, jak se tady mlátí prázdná sláma.

A dokonce si dovolím - nepoužívám tvrdé výrazy - jeden z nich citovat: "Je to opoziční a senátorská špína." Děkuji vám. (Potlesk z řad ANO. Bouchání do lavic zprava.)

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak. Nyní obecná rozprava. Takže budeme pokračovat v obecné rozpravě. Požádám o vystoupení paní poslankyni Markétu Pekarovou. Teď mi naskočila jedna faktická, je to od pana poslance Čižinského, tak paní poslankyně Pekarová vám dá prostor. Pojďte, dvě minuty máte na faktickou. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Jan Čižinský: Děkuji. Já bych rád zareagoval na paní ministryni. Skutečně mi přijde naprosto nepřijatelné zaprvé útočit takto proti Senátu a zadruhé útočit takto proti svobodné diskuzi v Parlamentě. To končí vždycky diktaturou. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Další na faktickou poznámku mám předsedu poslaneckého klubu Pirátů Jakuba Michálka. Zatím poslední faktická. Pane poslanče, máte slovo, dvě minuty. Prosím.

 

Poslanec Jakub Michálek: Děkuji za slovo. Nezlobte se, paní ministryně, ale opravdu nemůžete říkat o naší horní komoře Parlamentu, že to je špína, senátorská špína. To je opravdu nehorázné použití výrazu na půdě Poslanecké sněmovny. Domnívám se, že ministři vlády by měli opravdu vážně používat slovník, který je důstojný pro jednání této komory. Je to opravdu nedůstojné, to, co tady předvádíte. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak. Naskočily mi tady další faktické poznámky, konkrétně dvě. Takže jako první vyzývám k vystoupení paní poslankyni Miroslavu Němcovou a připraví se na faktickou poznámku pan poslanec Marian Jurečka. Takže paní poslankyně, prosím, dvě minuty, máte slovo.

 

Poslankyně Miroslava Němcová: Děkuji za slovo. Já se chci vymezit, pane místopředsedo, také vůči slovům paní ministryně financí. Je to opakující se útok na fungování parlamentní demokracie, který zahájil před časem její šéf, předseda vlády Andrej Babiš, svými pověstnými slovy, že Sněmovna je zbytečná žvanírna, a kdybychom tady zbytečně nežvanili, tak by se udělala spousta užitečných věcí pro lidi, kteří už to nemůžou poslouchat. Tohle pokračování v této rétorice, která víme, odkud vlastně vzešla, od koho ji Andrej Babiš převzal a k jakým koncům vedla v té zemi, je úplně odporným způsobem diskuze, kterou vy nastolujete tady na půdě Poslanecké sněmovny. Já si prosím toto vyhrazuji.

A jestli chcete citovat to, co vám chodí, tak se podívejte třeba na jiné ohlasy, které jsou v listu vašeho majitele pana Andreje Babiše iDNES. Podívejte na tu diskusi, která tam má několik stovek ohlasů, co si myslí lidé o tom, co tady vy předvádíte! Jestli už tedy chcete postupovat v diskuzi tímto způsobem. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak. Nyní tedy požádám o vystoupení... přečtu pořadí faktických poznámek. Takže pan poslanec Marian Jurečka, pan poslanec Výborný a pan poslanec Lubomír Španěl. Takže pane poslanče, máte slovo, vaše dvě minuty. Pan poslanec Marian Jurečka. Prosím.

 

Poslanec Marian Jurečka: Děkuji. Vážená paní ministryně Schillerová, já se tady chci ohradit vůči vašemu útoku vůči horní komoře Senátu. Nejenom za naše senátory klubu KDU-ČSL, ale i za ostatní kluby, které tam jsou.

Ale především prosím pěkně také za klub senátorů ANO! (S důrazem.) Myslím si, že paní Zdeňce Hamousové, panu místopředsedovi Větrovskému, panu senátorovi Adámkovi, panu senátorovi Ciencialovi, Duškovi, Kolibovi a Václavcovi určitě vaše slova musí vadit! Prosím pěkně, když nemáte respekt vůči jiným politickým stranám, které mají v Senátu své senátory, mějte ten respekt aspoň vůči těm vlastním, kteří vás tam reprezentují.

Já jsem v Senátu strávil desítky hodin a mám před horní komorou Senátu Parlamentu ČR velký respekt. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní požádám o vystoupení předsedu KDU-ČSL, poslance Marka Výborného. Takže máte slovo. Prosím, dvě minutky.

 

Poslanec Marek Výborný: Děkuji za slovo. Vážená paní ministryně Schillerová, já plně respektuji váš názor na tento projednávaný bod - návrh ústavní žaloby. Na to samozřejmě máte naprosté právo a také ho tady můžete říct, ten svůj názor prezentovat, nikdo vám ho nebere, a vyjádřit ho potom hlasováním. Ale prosím, velmi prosím, zanechme těchto útoků na základní pilíře našeho fungování jako demokratického státu, a tím je samozřejmě Parlament jako celek. To znamená jak Poslanecká sněmovna, tak Senát. Je to věc, která nemá zde, na tomto místě, vůbec co zaznít. Děkuji. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní mám zatím poslední faktickou poznámku. Takže vyzývám poslance Lubomíra Španěla a připraví se tedy paní poslankyně Pekarová, pakliže nebude další faktická. Prosím.

 

Poslanec Lubomír Španěl: Děkuji za slovo, pane předsedající. Dámy a pánové, já jenom stručně. Světe, div se, já musím poprvé souhlasit s paní poslankyní Němcovou prostřednictvím pana předsedajícího. Protože my tu kolikrát prožvaníme tolik času, a přitom máme tolik důležité práce. To snad lidé vidí u těch televizních přijímačů a tak dále.

A ještě na stranu Pirátů. No, chovejme se důstojně. Vy jste nám už také posledně předvedli, jak se umíte chovat důstojně. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak. Nyní tedy obecná rozprava. A já vyzývám paní poslankyni Pekarovou a připraví se paní poslankyně Ožanová. Paní poslankyně, máte slovo, prosím.

 

Poslankyně Markéta Pekarová Adamová: Vážení páni senátoři, vážení poslanci, poslankyně, vážené torzo vlády, mně na úvod taktéž nedá a budu reagovat na paní ministryni, na její slova. Totiž mně také přicházejí různé zprávy na různé kanály, ať už je to e-mail a další. A třeba jedna z nich byla, jak to můžeme vydržet poslouchat. Musím říct, že se s tím občas ztotožňuji. A zejména pak ve chvíli, kdy jsme třeba poslouchali předsedu poslaneckého klubu ANO, který tady předvedl vůči senátorům nesmírně, nesmírně trapný útok. A já se jim vlastně jménem nás, těch, kterým se to nelíbí, chci omluvit. (Poslanec Faltýnek hovoří z místa.) Prosím, takhle se spolu tady nehovoří, prostřednictvím předsedajícího. Mohl byste se to po těch letech už naučit.

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Prosím vás, diskutujme přes mikrofon, aby to slyšeli všichni a bylo to v záznamu. Takže paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Markéta Pekarová Adamová: Děkuji. Existuje spousta dobrých důvodů, proč bychom měli být hrdi na Českou republiku a na lidi, kteří jí svými činy dělají dobré jméno v zahraničí. A existuje také několik důvodů, které pocity hrdosti nevyvolávají. Jedním z nich je i ten, že jsme po třiceti letech demokracie v této zemi poprvé svědky naprosto výjimečné situace, kterou je ústavní žaloba na prezidenta republiky. Žaloba, která je dle názoru naprosté většiny expertů na ústavní právo odůvodněná a opodstatněná. Žaloba, která nám nikomu nedělá radost, jelikož již ze své podstaty upozorňuje na morální chaos současné české společnosti, záměrně nastolený částí nezodpovědných politiků v čele s prezidentem země. Žaloba, jejíž projednání je však nyní zcela zásadní pro jasné nadefinování toho, kam až se svými pravomocemi může hlava státu zajít a jak určující je pro faktické naplňování základního zákona této země aktuální politický rozmar.

Je zcela nezanedbatelné, že žaloba obsahuje ne jeden, ne tři, ale hned osm klíčových bodů, na kterých je postavena. Miloš Zeman se totiž systematicky a kontinuálně ve své prezidentské funkci snaží držet otěže exekutivní moci pevně v rukou a dopomáhá mu k tomu do velké míry i neschopnost a někdy až směšná servilita vládních politiků v čele s premiérem, kteří v obavách o svoji další budoucnost, nejenom tu politickou, jdou na ruku tomuto postupu. Prakticky je tak zde naplňován formát poloprezidentského systému, který se opírá o umělou legitimitu postavenou na absolutním počtu hlasů ve volbách, která však nikomu neukládá právo obcházet Ústavu a na hlas lidu se přitom odkazovat. Ať už se jmenuje Miloš Zeman, nebo jakkoliv jinak.

Příkladem neústavního chování je mimo jiné svévolně jmenování vlády tzv. odborníků v roce 2013, kterou vedl Jiří Rusnok a která zde vládla více než sedm měsíců, aniž by alespoň na vteřinu měla šanci získat důvěru v Poslanecké sněmovně. Vláda těchto odborníků však nebyla ničím jiným než vládou kamarádů Miloše Zemana. Uspěli tak ti, kteří se kvalifikovali svou loajalitou k prezidentovi země, namísto těch, kteří disponovali parlamentní většinou a nabídli vládní řešení na politické úrovni. Tak jako mnohokrát předtím a koneckonců i mnohokrát poté se potvrdilo, že k dovršení vrcholných exekutivních funkcí v této zemi pak stačilo jediné - vlísat se do přízně Miloše Zemana.

Na podobném principu pak stojí i další skutky žaloby, založené například na odmítnutí jmenování ministrů dle osobních sympatií prezidenta, byť je tato pravomoc dána jasně předsedovi vlády. Ten ovšem svou nečinností před prezidentem i určitým panáčkováním rovněž legitimuje jeho neústavní chování. Posledním příkladem bylo absurdně komediální představení s nejmenováním pana Šmardy ministrem kultury, které nás chtě nechtě provázelo celé letošní léto.

Důležitou součástí žaloby, na kterou bych ráda upozornila, je i chování a činy prezidenta v oblasti zahraniční politiky. V naprostém rozporu s oficiální politikou vlády, což je podstatou tohoto bodu žaloby, totiž současný prezident zastává postoj, který je vstřícný k autoritativním režimům a podlamuje naši důvěryhodnost tam, kde máme opravdové spojence, v Evropské unii a v NATO. Letos na jaře prezident prohlásil, že je agentem České republiky. Poněkud příznačně se tak stalo pro ruskou agenturu v jednom rozhovoru. Ta sídlí v zemi, která má z prezidentova dlouhodobého vystupování a názorů neskrývanou radost. Pokud tak tento agent z České republiky působí jako hlavní nástroj ruské propagandy směrem ke střední Evropě, nedělá svoji práci příliš dobře. A nechceme snad tolik, pokud si přejeme mít prezidenta, jehož nejsilnější stránkou není poklonkování Číně a Rusku s proklamovaným cílem efektivní ekonomické spolupráce a diplomacie, která za sedm let přinesla více řečí než reálných činů. Možná se pletu, ale třeba se brzy podaří prodat do Číny pár prvních traktorů.

Za neméně důležité, možná dokonce ještě důležitější než naplnění faktických bodů, na kterých žaloba stojí, považuji to, jak symbolická je a jakou zprávu vysílá české společnosti. Prezident by měl jít příkladem všem občanům v dodržování norem, na jejichž nohou stojí duch moderní české státnosti. Místo toho ale střílí Ústavu do obou kolen. Dává naprosto jasně najevo, že pokud jste bezmezně loajální správným lidem, vyplatí se vám to. Pokud se snažíte obcházet pravidla, vyplatí se vám to. Pokud nastolíte režim rozděl a panuj, vyplatí se vám to.

A tohle je věc, kterou jako Poslanecká sněmovna svým hlasováním o projednání žaloby stále můžeme změnit. Můžeme nabídnout určitý symbol a aspoň částečně zbavit společnost pocitu apatie a zmaru, která je nejlepším podhoubím pro ty, kteří to s naší zemí nemyslí dobře.

Miloš Zeman se v současné době těší velké podpoře veřejnosti, což je fakt, který nelze přehlížet. A právě tato důvěra ho zavazuje k tomu, aby se choval zodpovědně, šel příkladem a ctil zákony této země, nikoliv aby je využíval ke svému prospěchu, k prosazení svých politických cílů nebo k odměnění těch, kteří mu v naplňování jeho ambicí pomáhají. Pokud takto nečiní, je na nás, abychom se ozvali a udělali vše pro to, aby byl s důsledky svých činů konfrontován. Tuto konfrontaci už ze své podstaty ale nemůže realizovat Poslanecká sněmovna. Tu může realizovat Ústavní soud. Ten je k tomu povolán. My však musíme být ti, kteří tomuto rozhodnutí nebudou stát v cestě. TOP 09 tak učiní a já vás žádám, abyste tak učinili také a nechali rozhodnout Ústavní soud.

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní vyzývám k vystoupení paní poslankyni Zuzanu Ožanovou a připraví se pan poslanec Jan Čižinský. Prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Zuzana Ožanová: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, k projednávané věci jsem požádala o stanovisko profesora doktora Aleše Gerlocha, CSc. Stanovisko je obsáhlé, proto si dovolím je zkrátit a přednést zkrácený výtah.

Základním problémem podaného návrhu je skutečnost... (Odmlka pro neklid v sále.)

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Já vás požádám o klid, aby se paní poslankyně mohla soustředit na svoje vystoupení. Jestli máte něco, co nesouvisí s projednáním bodu, prosím do předsálí. Paní poslankyně, prosím.

 

Poslankyně Zuzana Ožanová: Základním problémem podaného návrhu je skutečnost, že nijak neanalyzuje, co se z právního hlediska rozumí hrubým porušením Ústavy či jiné součásti ústavního pořádku, což je nezbytný předpoklad pro úspěšné podání ústavní žaloby. Nelze vycházet z toho, že je věcí výlučně Ústavního soudu, aby sám interpretoval Ústavu a v ní vymezené pojmy, aniž by navrhovatel argumentačně zdůvodnil, proč se domnívá, že určité jednání vykazuje znaky hrubého porušení Ústavy, a to z důvodů dále rozebraných. Je proto úkolem ústavního žalobce, tedy Senátu, aby Ústavnímu soudu předložil takovou interpretační alternativu, ze které bude vyplývat, že se prezident dopustil protiprávního jednání, které znaky hrubého porušení Ústavy vykazuje.

Role Senátu se nemůže omezit na pouhý popis jednotlivých kroků prezidenta republiky a jejich hodnocení z hlediska politického, to je z hlediska souhlasu či nesouhlasu s jejich obsahem či podstatou. Pokud takto Senát postupuje, trpí návrh nedostatky od samého počátku. Samotná Ústava totiž hrubé porušení Ústavy či ústavního pořádku nijak nespecifikuje, což je vážný ústavní deficit, neboť není vymezena na rozdíl od ústavního deliktu velezrady hmotněprávní, tedy věcná stránka daného deliktního jednání.

Jelikož oba ústavní delikty jsou z popsaných důvodů zjevnou obdobou trestných činů spojených se závažnou sankcí, musí se i zde uplatnit ústavní pravidlo vyjádřené v článku 39 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, což znamená, že zákon, či v tomto případě Ústava, či alespoň zákon o Ústavním soudu, musí po skutkové stránce vymezit povahu daného deliktního jednání. S ohledem na princip dělby státní moci je nepřípustné, aby povaha deliktního jednání, to je skutkový základ takového jednání, byla vymezena až v rozhodovací soudní praxi. Bylo by to stejné, jako kdyby trestní zákoník pouze stanovil, že trestný čin je činem hrubě porušujícím právní řád, načež by soudy v jednotlivých případech rozhodovaly o tom, jaké jednání trestným činem je a jaké nikoliv.

Z uvedených důvodů je vůbec otázkou, zda lze ústavní žalobu pro hrubé porušení Ústavy či některé součásti ústavního pořádku podat, pokud není nijak vymezeno, jakou věcnou podstatu takové nepřípustné jednání má mít. Nepochybně totiž nemůže jít o jakékoliv porušení ústavního pořádku, nýbrž o takové porušení ústavního pořádku, které má ústavněprávní dimenzi, to je dotýká se výkonu ústavně stanovených pravomocí prezidenta republiky.

Předložená ústavní žaloba takový charakter v mnoha aspektech nemá. Vytýká-li se například prezidentovi republiky, že se snažil ovlivňovat extradiční proces, jde o jednání, které, i kdyby k němu došlo, není výkonem vlastních pravomocí prezidenta republiky, jinak řečeno, i kdyby se prezident angažoval v otázkách, které přísluší dle Ústavy či zákona rozhodovat jiným orgánům státu, nelze jen proto uvažovat o hrubém porušení Ústavy či jiné součásti ústavního pořádku, a to tím spíše, že prezident republiky je oprávněn podle článku 64 odst. 2 Ústavy mimo jiné projednávat s vládou nebo jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.

V případě článku 63 Ústavy lze uvažovat pouze o jediném zřejmém porušení pravidel výkonu pravomocí prezidenta republiky, a to nečinnosti prezidenta republiky. V takovém případě je však otázkou, zda je prezident v konkrétní situaci bezdůvodně nečinný, nebo zda své pravomoci vykonává, avšak jsou zde adekvátní důvody jeho prodlení. Zde je nutné vycházet z toho, že Ústava zpravidla přesné lhůty pro prezidenta republiky nestanoví. Výjimkou může být například vyhlašování voleb.

O porušení pravidel pro výkon pravomocí prezidenta republiky lze uvažovat spíše ve vztahu k pravomocím zakotveným v článku 62 Ústavy. Musí se však jednat o pravomoci, které je prezident povinen vykonávat, nikoliv o pravomoci, které může vykonávat. Typicky možnost vrátit Parlamentu přijatý zákon je právem prezidenta republiky, nikoliv jeho povinností, a proto nelze prezidenta vinit z toho, že nevetuje přijatý zákon, i kdyby šlo o zákon kupříkladu protiústavní. Obdobně tomu je u jeho oprávnění navrhnout přezkoumání ústavnosti zákona nebo mezinárodní smlouvy z hlediska souladu s ústavním pořádkem podle zákona o Ústavním soudu.

Proto je nezbytné z jednotlivých pravomocí prezidenta republiky, jejichž výkonem nemůže prezident hrubě porušit Ústavu, identifikovat ty, které prezident republiky musí vykonávat, a to navíc jen ty, u nichž je způsob jejich výkonu jednoznačně Ústavou stanoven. Zde pak nelze přehlédnout, že naprostá většina pravomocí prezidenta uvedených v článku 62 nemá jednoznačná pravidla ohledně způsobu výkonu těchto pravomocí. Z toho pak vyplývá, že prezident má diskreci co do způsobu výkonů takových svých pravomocí.

Ústavní žaloba vychází z toho, že prezident republiky je pouhým vykonavatelem vůle jiných ústavních činitelů či ústavních institucí, aniž by mohl činit autonomní rozhodnutí. Postavení prezidenta republiky nikdy nebylo koncipováno tak, že by prezident byl považován za pouhého vykonavatele rozhodnutí jiných. Tím spíše tomu tak nemůže být od okamžiku, kdy začal být úřad prezidenta obsazován přímou volbou, což nutně zvýšilo legitimitu úřadu prezidenta republiky co do možnosti autonomně rozhodovat o určitých otázkách.

Otázkou, kterou ústavní žaloba vůbec neřeší, je povaha deliktu vymezeného jako hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Z celkové konstrukce ústavního deliktu, kterého se může dopustit prezident republiky, vyplývá, že nejzávažnějším je velezrada, hrubé porušení Ústavy je až na druhém místě. Z toho pak zjevně plyne, že ústavodárce rozlišuje mezi prostým porušením Ústavy a porušením hrubým. Prosté porušení Ústavy pak zůstává bez sankce, sankcionováno je až hrubé porušení Ústavy.

Samotná ústavní žaloba tento aspekt vůbec nerozlišuje, vychází jednoduše z toho, že veškerá jednání vytýkaná prezidentovi republiky jsou bez dalšího, alespoň ve svém souhrnu, hrubým porušením Ústavy. Takový přístup stěží může obstát. Ústavní žaloba je vybudována na konceptu, podle kterého je hrubým porušením Ústavy řada jednání či kroků prezidenta, které jsou v žalobě popsány. Přitom ústavní konstrukce spočívá v tom, že deliktem je již jedno jediné jednání prezidenta republiky, které je možné označit za hrubé porušení Ústavy. To lze dovodit z dokonavého vidu - porušení, které ústavodárce použil v článku 65 Ústavy -, nikoliv nedokonavého vidu - porušování. Nedostatečnou intenzitu dílčího protiústavního jednání prezidenta republiky nelze nahrazovat tím, že namísto jednoho hrubého porušení je prezidentovi vytknuto opakované či kontinuální, nezávažné, často pouze domnělé porušení ústavního pořádku v různých aspektech. A přitom právě na tom je ústavní žaloba vybudována v rozporu s ústavní konstrukcí, ústavní odpovědností prezidenta republiky. Právní předpisy v některých případech volí takovou konstrukci deliktu, kdy za deliktní považováno buď závažné protiprávní jednání, nebo opakované méně závažné protiprávní jednání. Takovou konstrukci však Ústava nezvolila, a proto je bez pochybnosti založena na tom, že deliktní je pouze hrubé, nikoliv jakékoli porušení Ústavy či jiné součásti ústavního pořádku, a to i porušení jednorázové.

Ústavní žaloba je v rozporu s ústavně danou konstrukcí i v tom, že vytýká prezidentovi jednání spojená s výkonem pravomocí, které nejsou zakotveny v ústavním pořádku. Příkladem je vytýkané nejmenování vysokoškolských profesorů nebo navržení kandidáta do Rady ÚSTR v rozporu se zákonem. Nejde o pravomoci ústavní, nýbrž zákonné, a proto nemůže být toto tvrzené porušení výkonu pravomoci prezidenta republiky ústavně nijak relevantní. K nápravě, případně ne tvrzené nezákonnosti postupu prezidenta republiky slouží jiné prostředky ochrany, jako jsou kupříkladu správní žaloba či neakceptování daného návrhu.

Dalším nedostatkem ústavní žaloby je skutečnost, že nerozlišuje, ve kterém volebním období došlo k údajnému porušení pravomoci prezidenta republiky. Z ústavní konstrukce je zjevné, že prezidenta republiky lze žalovat pouze za jednání, kterých se dopustil v daném funkčním období. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu spisová značka Pl. US 17/13 bod 41 a 42. Cituji: "Ústavněprávní deliktní odpovědnost pro velezradu je vázána na výkon funkce úřadu prezidenta. Jakmile prezidentská funkce z jakéhokoliv důvodu zanikne, ztrácí její dřívější nositel, bývalý prezident, zásadní způsobilost být nadále jako žalovaný účastníkem řízení o ústavněprávním deliktu." Nelze též nevzít v úvahu, že opakovaným zvolením se prezidentovi republiky se dostává nové legitimity k výkonu jeho úřadu.

Je potřeba rozlišovat neústavní výkon pravomoci a jiné projevy prezidenta republiky. Jednotlivá vytýkaná pochybení prezidenta nejsou v ústavní žalobě vůbec rozlišena z toho hlediska, zda se jedná o neústavní výkon prezidentových pravomocí, nebo zda jde o projevy či jednání prezidenta, která za výkon pravomoci nelze považovat. Je nezbytné definovat jednotlivé prvky skutkové podstaty ústavního deliktu, tj. je jeho objekt, subjekt, objektivní stránku a subjektivní stránku. Ústavní žaloba opět tyto aspekty, které právní teorie a praxe spojuje s každým druhem deliktního jednání, nijak neanalyzuje.

Ústavní žaloba vychází při popisu údajných deliktních jednání z toho, že každé vytýkané jednání prezidenta republiky je deliktem, aniž by se zabývala tím, jaký je objekt takového deliktního jednání a zda byl jednáním prezidenta dotčen. Ústavní žaloba vychází z ryze doktrinální konstrukce českého ústavního systému jako systému parlamentního, ve kterém prezident má mít pouze formální a reprezentativní postavení. Tak tomu však vzhledem k textu Ústavy nikdy nebylo a není, tím spíše ani nyní po zavedení přímé volby hlavy státu.

Není v této souvislosti bez významu, že i předchozí prezidenti České republiky mnohdy nevykonávali své pravomoci čistě formálně a reprezentativně. Kupříkladu podle Ústavy je prezident povinen podepisovat přijaté zákony. Již za prezidenta Václava Havla se však nastolila praxe, podle které některé zákony prezident ani nevetoval, ani nepodepsal. Zákon pak byl v rozporu s Ústavou vyhlášen bez podpisu prezidenta republiky. Již z toho je zřejmé, že od počátku vytvoření současného ústavního systému byla respektována určitá míre diskrece na straně prezidenta republiky.

Podobně nelze nepřipomenout, že Václav Havel či Václav Klaus odmítali některé jim předložené personální návrhy. To souvisí s tím, že se jedná o pravomoci podle článku 62 Ústavy, kde Ústava dává u jmenování ústavních činitelů prostor pro diskreci, neboť nestanoví, že prezident republiky je návrhem vázán. Otázka hodnocení důvodu pro odmítnutí konkrétního návrhu, respektive zamítavého prodlení při posuzování návrhu, je zřejmě věcí politické, respektive společensko-politické povahy. V tom se tyto pravomoce liší od pravomocí, které prezident vykonává podle článku 63 Ústavy.

Uvedený aspekt má nepochybný význam u těch tvrzených deliktních jednání, u kterých je prezidentovi republiky vytýkáno, že nepostupoval bez zbytečného odkladu, aniž by však Ústava stanovila konkrétní lhůtu pro rozhodování či jednání prezidenta republiky. Princip jednoty právního řádu by totiž v takovém případě vyžadoval, aby i jiné ústavní instituce postupovaly bez zbytečného odkladu tehdy, není-li stanovena konkrétní lhůta. Příkladem může být řízení před Ústavním soudem, který též nemá stanoveny žádné lhůty pro své rozhodování, přičemž nikoliv ojediněle bez zbytečného odkladu o návrzích k němu podaných nerozhoduje.

Jednotlivá porušení pravomocí prezidenta republiky musí být také skutkově prokázána. Kupříkladu je prezidentovi vytýkáno, že zasahoval do nezávislosti justice. Takové jednání má potenciálně povahu trestného činu. Avšak prezident republiky je vybaven indemnitou. Nelze nahrazovat nemožnost trestního postihu postihem cestou ústavní žaloby, a to navíc za situace, kdy závěr o takovém jednání je možno činit až po provedeném dokazování. Tvrzení o tomto jednání se opírá pouze o prohlášení bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu a je v rozporu jak se závěry podvýboru Poslanecké sněmovny pro justici, tak příslušného státního zástupce, který trestní oznámení o této věci podané odložil.

Ústavní delikt hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku není ani v Ústavě ani v zákoně o Ústavním soudu vymezen. Je tak porušena zásada nullum crimen sine lege. Prezident republiky musí mít možnost předem vědět, jaké jeho jednání by mohlo naplnit skutkovou podstatu uvedeného ústavního deliktu, a to obdobně, jak je tomu u velezrady. Stejně tak musí být omezen v tomto směru i Senát podávající ústavní žalobu, Poslanecká sněmovna, jejíž souhlas se vyžaduje, a Ústavní soud, který o ní rozhoduje. Tento stěžejní atribut demokratického právního státu Senát ve své ústavní žalobě nijak nereflektuje.

Senát jako ústavní žalobce nemůže vycházet z rozdílnosti názorů mezi ním a přímo lidem volenou hlavou státu, ale měl by podrobně argumentovat a dokázat naplnění jednotlivých aspektů ústavního deliktu. Není namístě pouze popsat a shrnout různá jednání prezidenta republiky, navíc z velké části z prvního volebního období hlavy státu. Přes neurčitost skutkové podstaty uvedeného ústavního deliktu je zřejmé, že se musí jednat o hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Ústavní žaloba podle článku 65 Ústavy je výjimečným právním prostředkem kontroly výkonu pravomoci prezidenta republiky, který zásadně není z výkonu své funkce odpovědný - článek 54 odst. 3 Ústavy.

Senát nevyhodnotil rozpor zákonné úpravy sankce s ústavní úpravou. Stávající znění zákona o Ústavním soudu nediferencuje sankce z hlediska ústavního deliktu velezrady a neurčitého ústavního deliktu hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, ačkoliv ústavní úprava tyto dva delikty rozlišuje a dává i možnost sankce ztráty prezidentského úřadu a způsobilosti znovu jej nabýt.

Tolik ze stanoviska pana profesora Gerlocha.

Dámy a pánové, po prostudování žaloby a seznámení se s různými, často protichůdnými stanovisky, se musím také k věci vyjádřit. V tiskové zprávě ze dne 3. listopadu roku 2009 k nálezu Ústavního soudu ve věci Lisabonské smlouvy je uvedena věta - cituji: "Ústavní soud zdůraznil, že je soudem, nikoliv místem pro nekončící diskuze."

S tímto se zcela ztotožňuji. Proto se domnívám, že bychom neměli Ústavní soud zatěžovat právními nedodělky sloužícími výhradně ke zviditelnění některých subjektů a jejich politických názorů. Politická debata nepatří na půdu Ústavního soudu.

Doporučuji Sněmovně nedat souhlas k podání navržené ústavní žaloby proti prezidentovi republiky.

Na závěr mi nezbývá, než se vyjádřit k tomu, co dnes přednesl pan senátor Láska. Právě dneska pan senátor Láska zmínil vid dokonavý a nedokonavý u usnesení podvýboru pro justici, s tím, že nebyla nezávislost justice ohrožena, a nikoliv ohrožována. Ano, souhlasím, vid dokonavý a nedokonavý má různou interpretaci, ale na toto je zapomínáno přímo v žalobě, kdy Ústava říká, že se jedná o hrubé porušování, nikoliv o... o hrubé porušení, nikoliv o hrubé porušování. Takže v jednou případě se smíme videm dokonavým či nedokonavým zabývat, v dalším případě už to neplatí.

Další bylo, že chybí judikatura. No, ona nechybí. Víme, že skutky z minulého období dle judikatury jsou nežalovatelné. Ale na to opět pan senátor zcela zapomněl.

Potom se také hovořilo o kulatém stolu. Že byli přítomni pouze čtyři poslanci. Prosím vás, v pondělí, tak jak už pan místopředseda Sněmovny, pan Vojtěch Pikal, zmínil, opravdu poslanci vykonávají práci ve svých regionech a jsou většinou přítomni ve svých poslaneckých kancelářích. Proto svolání na tento termín opravdu s prominutím - mohli se dostavit pouze poslanci, kteří se nezabývají prací v regionech, nebo jsou z blízkého okolí Prahy. My ostatní jsme tu možnost prostě neměli. Rádi bychom přišli, ale neměli jsme tu možnost.

Co mě velice udivilo, bylo to, že se říká, že to není politické, ale potom najednou se říká: Vy budete hlasovat tak a tak, protože si na Facebook dáváte fotku se Zemanem, protože se chcete zviditelnit. Prosím, myslím si, že toto bylo zbytečné, toto nepatří do této debaty.

Můžu říct, že jsem se cítila velmi dotčena vyjádřením, že existují politici, senátoři a senátorky, kteří rozhodují dle svého svědomí. Chtěl pan senátor říct, že já nerozhoduji podle svého svědomí? Prostřednictvím předsedajícího panu Láskovi. Já rozhoduji podle svého svědomí. To, že mám jiný názor na věc, ještě neznamená, že nemám svědomí a že svědomí má jenom ten, kdo souhlasí s panem senátorem Láskou. (Potlesk z řad poslanců ANO.)

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Děkuji. Já přečtu dvě omluvy. Paní poslankyně Andrea Brzobohatá se omlouvá od 14.30 do 18 hodin z důvodu návštěvy lékaře a pan poslanec Jiří Ventruba se omlouvá od 14.30 do konce jednacího dne z rodinných důvodů.

Nyní máme tři faktické poznámky. A jelikož ve 13 hodin budu muset přerušit jednání, tak nevím, jestli na všechny dojde. Takže paní poslankyně Miroslava Němcová, připraví se pan poslanec Jan Lipavský a připraví se pan poslanec Vít Rakušan. A následně, pakliže už nebudou další, tak v obecné rozpravě pan poslanec Čižinský. Prosím, paní poslankyně, vaše dvě minuty.

 

Poslankyně Miroslava Němcová: Děkuji za slovo. Chtěla bych se vyjádřit k tomu, co zde citovala paní poslankyně Ožanová z textu pana doktora Gerlocha, kdy podle něj neexistuje definice hrubého porušení Ústavy. Chtěla bych zde odkázat na to, že výklad tohoto termínu poskytli ústavní experti Jan Kysela a Jan Wintr, myslím, že to bylo v roce 2017, kdy konstatují, že hrubým porušením Ústavy se rozumí jednorázové porušení pravidla či principu zásadní důležitosti, ale také opakované porušování Ústavy, které v důsledku podvrací ústavní systém. Tak k tomu toto doplním.

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Další na faktickou poznámku pan poslanec Jan Lipavský a zatím poslední přihláška na faktickou poznámku, pan poslanec Vít Rakušan. Takže pane poslanče, vaše dvě minuty. Prosím.

 

Poslanec Jan Lipavský: Dobrý den. Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Já bych doplnil jenom fakticky informace, které zazněly od paní poslankyně Ožanové. Pan doktor Gerloch byl navržen prezidentem tento rok na ústavního soudce. Senát jej nepodpořil, dostal 19 hlasů z 64.

A k té příležitosti - profesor z Cardiff Law School doktor Jiří Přibáň s ním učinil nějakou zkušenost v 80. letech a okomentoval to slovy - cituji: "Aleš Gerloch přednášel teorii socialistického státu a práva neostalinistickým dialektem, který již v době perestrojky nebyl nutný ani vyžadovaný. Gerlochův talent nespočíval v odbornosti, ale ve schopnosti kombinovat osobní ambice s neosobní loajalitou se všemi, kteří byli momentálně u moci. Skutečnost, že okupoval místo vedoucího katedry na více českých univerzitách a v několika právních oborech, není projevem geniality ducha, ale tristního stavu vysokého školství."

Já bych chtěl říct, že pro mě je to prostě určitým symbolem jakýchsi neonormalizačních pořádků, které se tady snaží zavádět Andrej Babiš s Milošem Zemanem - kam vítr, tam plášť. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Děkuji. A nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Vít Rakušan. Je 58, ale já budu vstřícný a nebudu vás přerušovat, pakliže naplníte celé dvě minuty. Prosím máte slovo.

 

Poslanec Vít Rakušan: Děkuji za vstřícnost. Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové. Vaším prostřednictvím k paní poslankyni Ožanové. Já jí vlastně velmi děkuji za to její vystoupení, které tady měla. Ona nám tady citovala jeden z odborných názorů na celou tu situaci kolem pana prezidenta a jeho případného porušení ústavnosti v naší zemi. V pondělí byl v Poslanecké sněmovně seminář, kde právníci s vysokým renomé prezentovali názor přesně opačný.

Takže suma sumárum to prostě vede k tomu závěru, že ono se skutečně asi primárně nemůže jednat o tu politickou diskusi, kterou tady vedeme, ale diskusi ryze odbornou. A jedinou autoritou v naší zemi, která je schopná posoudit, zda bylo konání prezidenta za hranou Ústavy, nebo nebylo, je Ústavní soud. Takže veškeré argumenty, že tady jsou různé názory vážených právníků proti sobě, prostě a jednoznačně svědčí pro to, že by právě ústavní žalobu na prezidenta Ústavní soud měl projednat a měl tady vytvořit nějakou právní jistotu pro budoucnost, kterou prostě postrádáme.

Vlastně za to vystoupení děkuji. Doktor Gerloch si myslí něco jiného než odborníci, kteří se zúčastnili pondělního semináře v Poslanecké sněmovně. Nechť rozhodne Ústavní soud. Naším dnešním hlasováním tomu můžeme napomoci.

A ještě krátká poznámka k paní ministryni Schillerové. Já jí také děkuji, protože její nehorázné vystoupení na půdě Poslanecké sněmovny, kdy naše kolegy z horní komory označuje za špínu, nebo cituje ve zprávách, kdy ona říká, že tady vlastně jenom žvaníme, místo abychom pracovali, tak v té chvíli paní ministryně Schillerová spustila neuvěřitelnou řadu moc hezkých zpráv, které nám chodí. A některé neoznačují úplně hezkým jménem i samotnou paní ministryni.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Tomio Okamura: To byla zatím poslední faktická poznámka v tuto chvíli. Jenom bych teď připomněl další postup. Je tady ještě přihlášen pan poslanec Patrik Nacher, ale vám už teď prostor nedám. Ale protože ve 14.30 pokračujeme ústními interpelacemi, jenom upozorňuji, že poté, až budou vyčerpané ústní interpelace, tak budeme pokračovat, takže je potřeba sledovat, to je na poslance Patrika Nachera, který je s faktickou připraven, proto v podstatě neprodleně na něj přijde pořadí, až tedy kontinuálně přejdeme na projednávání ústavní žaloby zase. A následně se připraví pan poslanec Jan Čižinský.

Zatím vám přeji do 14.30 dobrou chuť.

 

(Jednání přerušeno ve 13.02 hodin.)

(Jednání pokračovalo v 14.30 hodin.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážená vládo, je 14.30, budeme tedy pokračovat v dnešní schůzi. Než otevřu další bod, seznámím vás s omluvenkami. Omlouvá se nám od 15.00 hodin do konce dnešního jednání pan poslanec Kott, omlouvá se nám mezi 14.30 a 15. hodinou z pracovních důvodů pan poslanec Hnilička, omlouvá se nám paní poslankyně Válková mezi 14.30 a 15.30 z pracovních důvodů a omlouvá se nám pan poslanec Plzák od 15.30 do konce jednacího dne z osobních důvodů.

 

Nyní tedy v souladu s jednacím řádem a schváleným pořadem otevírám bod

 

Následující část projednávání bodu pořadu schůze

Aktualizováno 1. 9. 2020 v 16:47.