(9.50 hodin)
(pokračuje Svoboda)
Pravděpodobně dosáhnete významné úspěšnosti v tom, jestli se lékaři budou ptát v tom záznamu na to, co ten pacient bere, ale obávám se, že ten přínos bude velmi, velmi omezený, a obávám se, že dokonce v některých případech bude tu situaci komplikující. Přitom by stačilo málo. Vytvořit systém, jakým ten souhlas s tím, já říkám jednoduše, já nechci jít někam na poštu, nechci jít k nějaké přepážce. Já chci o této věci hovořit se svým partnerem, se svým lékařem, aby mi řekl, proč a jak to bude využívat.
Další věc, která se týká všech záchranářů, je problematika záchranářů. Je velmi snadné říci, že záchranáři se budou opírat o lékový záznam, ale samozřejmě se to může dostat do situace, že budou vycházet z údajů, které nebudou pravdivé. A samozřejmě to vytváří problém, že v současné době u nás - ve světě už daleko masivněji a do budoucna prakticky výhradně - ten záchranář, který přijede na to místo, nebude lékař. Nebude! Prostě proto, že to je drahé! Na to, co se tam dá udělat, zajistit oběh, průchodnost dýchacích cest a udržet životní funkci, na to nemusí, nemusí být lékař. A nebude lékař! Prostě proto, že to je neskutečně drahé. A za druhé, ti lékaři nebudou.
Dělat záchranáře je hrozně obtížné povolání, které je limitováno - i limitováno věkově, protože v nějakém věku ta schopnost, fyzická schopnost a psychická schopnost dělat záchranáře zmizí. Je to stejné jako tělocvikář. Když je vám třicet, tak s těmi dětmi jezdíte na lyžařské kurzy a na kurzy potápění a do vysokých hor, a když jste padesátiletý tělocvikář, tak už nedovedete nic jiného než stát u hrazdy a dávat pomoc při výmyku.
Takže ten problém využití u těch záchranářů je skutečně velmi diskutabilní, ale hlavně, není to hlavní problém, který záchranáři mají. Není hlavní problém, co ten pacient bere. Vůbec ne! To jsou chvíle, kdy to jednání má úplně jiný charakter. Nejde o to, jestli bere Pradaxu a má naředěnou krev. To je v tu chvíli jedno, protože ten záchranář musí pracovat tak, že reaguje na to, co se děje, když provede nějaký léčebný úkon. To o tom vůbec není. A používat to jako argumentaci pro to, že musíme mít ten záznam automaticky souhlasný, je prostě falešné. Je to oblast, kde to tak závratně mnoho neřekne. To je skutečně zásadní pro ty lékaře, kteří dělají dlouhodobou péči o toho pacienta. A znovu se dostávám kruhem k tomu, že na to by měli mít nějakého svého lékaře.
Problém zařízení, ve kterých leží staří lidé, lidé s demencí nebo lidé s Alzheimerem, je samozřejmě veliký. Je veliký v tom, že ty lékaře, aby se o ně starali, vlastně nemáme. Jejich počet na tohle je malý. A to musíme řešit. Musíme řešit to, že každé takovéto zařízení bude mít svého lékaře, který o ty pacienty bude pečovat, bude o nich něco vědět, ale pak tedy nepotřebuje, nepotřebuje informaci od toho pacienta, prostě proto, že už tam k němu chodí rok, dva roky, až do konce jeho života. To je věc, kterou by mělo Ministerstvo zdravotnictví řešit a ne říct: my to vyřešíme tím, že všichni to mají povinné.
Ten problém je skutečně veliký a můžeme si sebevíc říkat, že to máte zajištěné. Vy jste včera, nebo kdy to bylo, říkal tak krásně, jak to je na nejvyšší úrovni zabezpečení, že se to nikam nedostane. A proč tedy opakovaně dostáváme informaci o tom, že nějaký hacker - pak se ukáže, že je mu 14 let - prostřelil ochranu NATO a dostal se k informacím, které jsou nejpřísněji chráněné? Jak je možné? Proč tedy máme pořád problém, že banka nám najednou oznámí, že přestává elektronické účtování, protože mají signál, že jejich systém byl prolomen a že je to v tuto chvíli nebezpečné? Přeci nemůžeme říkat, že v této oblasti je něco stoprocentní. Geniální hackeři dokážou cokoliv. A proto my musíme v tom mít vědomý souhlas toho člověka, že souhlasí s něčím, co skutečně pro něj samotného je významné, a nevadí mu, že ta informace může v nějakém případě uniknout. A nepomůže ani, když budete zdvihat oči. Nepomůže. Prostě každý systém je prolomitelný. Naprosto každý. A ochrana proti prolomení je šíleně drahá. A na tu, pane ministře, nemáte. Nic! A je to potřeba vědět. A neříkat to jako argument, že to můžeme dělat prostě proto, že to je neprolomitelné!
Pan ministr říkal, že to je tak vysoká ochrana, že je 90% a že se nemůže nic stát. Může. To je potřeba říkat, poctivě říkat, protože jinak nedosáhnete toho, aby se lidé s tím ztotožnili. Lidé snesou pravdu, i když je nepříjemná, ale musí to být pravda. Tohle oni chytají velmi obtížně.
To všechno jsou důvody, pro které já musím zvažovat, která z těch funkcí, která mi byla dána mým vzděláváním, mým osobnostním vývojem a politickým vývojem, která z těch funkcí je rozhodující. Já v tuto chvíli musím říct, že když si promítnu svoji funkci jako lékaře, svoji funkci jako pacienta a svoji funkci jako zákonodárce, musím říct, že pro takto formulovaný, takto formulovaný záznam a jeho sdílení já nemohu zdvihnout ruku a musím se zdržet. To je to maximum, co dokážu udělat. Nestát proti tomu veřejně, protože je hrozně obtížné stát veřejně proti něčemu, co má v sobě obrovské kvantum dobrého, jenom to špatně děláme.
Další věc, která mi dělá problém, je ta, že my jsme se na zdravotním výboru těmi problémy velmi zabývali, velmi podrobně. Diskutovali jsme o tom kolem dokola. K něčemu jsme dospěli i s vámi a mám tam problém s tím, že to, na čem jsme se dohodli, se vlastně změnilo. Konkrétně mám na mysli návrh poslance Pawlase, který jsme my většinou schválili, většinou, za kterou stál i pan ministr, a teď jsem se před těmi několika dny, kdy se hovořilo, dozvěděl, že názor změnil a že proti tomu stojí, protože chystá nějakou úpravu zákonů, která by to ošetřila. My jsme velmi důkladně o této věci mluvili a zvažovali to. Odmítli jsme návrh pana kolegy Pávka jako návrh, i když jeho obsah je v něčem podobný jako návrh, který jde za hranu našeho chápání, ale ten Pawlasův návrh jsme schválili. A teď se dozvídám, že s tím nesouhlasí. On ten počet hlasů pro byl dvanáct, jestli se nemýlím, a bylo tam vyjádření ministerstva, že s tím ministerstvo souhlasí. Podívejte se, můžeme si říkat ano - ne. Já jsem ty informace posbíral od těch lidí a vím, že jsou takoví, kteří mi říkají: ano, ministr řekl ano, ale nechtějte to po mně, já to nebudu říkat. Jestli máte takový problém, tak je to sakra problém pro zákonodárné shromáždění. ***