(16.20 hodin)
(pokračuje Bělobrádek)

Nakonec je zde hledisko právní. A já jsem přesvědčen, že celá otázka by neměla být ani politická, ani náboženská, ale čistě právní. Právo by mělo být svým způsobem posvátný systém, s jehož pomocí by se člověk dovolával spravedlnosti. Místo toho jsme svědky stálých útoků na právní, potažmo i ústavní principy. Pokud si zvykneme na tuto elasticitu právního prostředí, za chvíli se ocitneme zcela mimo možnost dovolat se spravedlnosti a ochránit vlastní důstojnost, a tedy i rámec demokracie a právního státu. Dovolil bych si dodat, že je skutečně velký rozdíl mezi tím, je-li něco legální a je-li něco legitimní. (V sále je trvale rušno.)

Dovolím si pokračovat.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já vás přeruším, pane poslanče. Požádám sněmovnu o klid. Ještě chviličku. Vážené kolegyně, kolegové, prosím, nechte kolegu Bělobrádka, kterému bylo uděleno slovo, dokončit své vystoupení. Prosím, pokračujte.

 

Poslanec Pavel Bělobrádek: Děkuji za slovo. Vrátil bych se k tématu, které tady také zaznělo, a to je, jak získala církev majetek. Často se mluví o tom, že voličům, kteří nemají církve rádi, je tvrzeno, že církve majetek nakradla či zabrala nekatolíkům po Bílé hoře, a proto je dobré si připomenout, jak to bylo doopravdy.

Založení biskupství nebo farností bývalo podmíněno finančním zajištěním jejich provozu. Například farnost měla mít při zřízení tolik pole, aby se na něm farář uživil - takzvané farní obročí. Podobně i kostel vlastnil často pole, z jehož výtěžku se opravoval. Když někdo postavil kapli a chtěl ji věnovat církvi, musel k ní darovat kus pole. Kaple měla právní subjektivitu, patřila sama sobě. A jí patřil i pozemek, z jehož výnosu se skládalo na opravy. Pozemek patřil do takzvaného kmenového jmění a nesměl být zcizen, dokud kaple stála.

Mnohé obce rády slaví výročí nejstarší písemné zmínky o obci. Bývá to třeba na základě soupisu církevního majetku. Například olomoucký biskup Zdík roku 1131 vyjmenovává 82 celých vesnic a 261 popluží, které patří k biskupskému kostelu. Když se dobře hospodařilo, bylo možné přikupovat další majetky. Některé kláštery dostávaly pozemky od panovníků s úkolem zúrodnit prales či vysušit močál a pomáhat společnosti nejen v oblasti duchovní, výchovné, vzdělávací, sociální, ale i kulturní. Ve 14. století patřila církvi téměř třetina obdělávaných pozemků v Čechách. Za husitských válek i za reformace o řadu pozemků přišla. Jen některé získala později zpět. Takzvaná kolonizace samozřejmě probíhala z velké části právě tímto způsobem. Mnohé kláštery byly tím civilizačním a kolonizačním faktorem.

Většinou bezdětní dárci odkázali po smrti svá pole farnosti s tím, že farář měl povinnost každoročně sloužit za dárce mši svatou, někdy i více mší podle darovací smlouvy. O každé takové právnické osobě vedl farář samostatné účetnictví, podobně jako u nadací či fondů. K jejich rušení slučováním s farnostmi docházelo až koncem 90. let 20. století z rozhodnutí Ministerstva kultury. Po zabrání církevního majetku státem v roce 1948 církev neměla z tohoto majetku žádný užitek. Proto nemusela plnit povinnosti plynoucí z darů.

V restitucích se některé majetky vrátily, za některé byla proplácena finanční náhrada. Protože z nich má církev zase užitek, oživila i povinnost modlitby za zemřelé dárce. Protože ale dnes už není možné dohledat jednotlivé smlouvy, obrátili se čeští a moravští biskupové na Svatý stolec s prosbou o řešení. Svatý stolec stanovil, že každý kněz, který stojí v čele farnosti, má povinnost během následujícího liturgického roku slavit deset mší svatých za zemřelé dárce. V případě, že spravuje více farností, pak se tato povinnost započítá jednou.

Některé farnosti neměly svá pole, byly zajištěny takzvanými patronacemi. Je to systém, kdy majitel panství se smluvně zavázal každoročně dodat na faru určité množství potravin ze svého statku, někdy dřevo na topení, někdy dokonce i pivo, když měl pivovar. Za to mohl mluvit do toho, kdo bude u něj farářem. Patron měl také povinnost přispívat na opravy kostela. Od doby Marie Terezie musela mít každá farnost obecnou školu a vést matriku. Josef II. chtěl veřejnou správu zintenzivnit, v uvozovkách veřejnou správu, a rozhodl se o založení mnoha farností, aby daný počet obyvatel neměl do kostele dál než jednu hodinu pěšky. Nové farnosti však neměl z čeho platit. Proto zrušil mnoho klášterů, které neměly školy a nemocnice, a jejich majetek svěřil náboženskému fondu, později Náboženské matici. Ta měla ve vztahu k novým farnostem - a také k některým novým biskupstvím - práva a povinnosti patronů. U katedrály byla zřízena kapitula kanovníků se souhlasem papeže, ale pro každého kanovníka muselo být zajištění, třeba statek na venkově či dům ve městě. Tento kanovník pak vykonával různé vyšší funkce na biskupství - generální vikář, kancléř a podobně -, ale za tuto práci nebyl placen, žil z kanovnického příjmu. Často měl přiděleného kněze, vikáře, kterého živil. Ten ho mohl zastupovat při každodenních společných modlitbách v katedrále a vykonávat povinnosti nižších úředníků na biskupství.

Někdy se stávali kanovníky čekatelé či nesídelními kanovníky mladí kněží ze šlechtických rodů, jimž kanovnický příjem sloužil jako stipendium ke studiu v zahraničí. Dnes zajišťují stipendia nadační fondy. V některých dobách stoupal počet kanovníků například tím, že bohatý šlechtic se souhlasem krále i papeže daroval kapitule statek jako zajištění dalšího kanovnického místa, třeba pro svého syna, ale kanovnické místo nesmělo být po jeho smrti zrušeno bez souhlasu papeže.

Zásadní změna financování spojená s nástupem komunismu byla postavena na patronátním právu. Stát zabral veškerý majetek a zavázal se platit na mzdy kněží a veškerý provoz církve - i když to dělal tak, že mnohé kostely spadly. Za to si nárokoval rozhodovat o ustanovování kněží. Kdo dostal takzvaný státní souhlas pro konkrétní místo, byl placen státem a v občanském průkazu měl razítko zaměstnavatele, okresního národního výboru. Bez souhlasu státu nesměl vypomáhat ani svému sousedovi. Jakékoliv kněžské působení bez státního souhlasu bylo trestné, někdy i vězením. V roce 1990 byl zákonem zrušen státní dozor nad církvemi. Byly vráceny jen nejnutnější budovy, kněží byli dál placeni státem, ale už ne přes ONV, ale přes biskupství.

Nový zákon o církvích umožnil snadnou registraci mnoha nových náboženských společností, které po deseti letech měly získat právo být placeny státem. Toho se stát bál, a proto zvolil pro sebe levnější cestu. Dříve, než by musel platit nové náboženské společnosti, rozhodl se vrátit majetek a skončit s financováním. Církevní restituce přímo souvisejí s ukončením financování církví - i když postupným. Vrácené majetky jsou často ve velmi špatném stavu a z prvních výnosů a finanční náhrady se musejí uvádět do takového stavu, aby od chvíle, kdy skončí státní dotace na platy, mohla církev z jejich výnosů financovat svůj provoz. Kritici mluví o zbohatnutí církve nebo volají po zdanění církevní náhrady. Ta však byla zaúčtována celá hned na začátku a současné postupné vyplácení je jen splácením dluhu státu vůči církvím. Církve a náboženské společnosti nezbohatly, jen přibylo starostí a zodpovědnosti. Žijeme skromně a musíme počítat se štědrostí věřících. Největší ekonomickou zátěží u katolické církve je údržba kostelů, na něž se žádají dotace. Ty nejsou nárokové, stejně jako u národních kulturních památek. Zvláště městské kostely jsou často magnetem turismu, na němž vydělává celá společnost.

Teď ještě mi dovolte, abych doplnil tento text autora Jiřího Uhlíře. Je třeba připomenout, že většina církevního majetku byla od středověku nabývána právě z darů, nadání, odkazů a kšaftů, kde jde o záduší, to znamená zpravidla o odkaz - leckdy před smrtí - ve prospěch chrámů a klášterů, církevních ústavů, jakými byly církevní školy, nemocnice, chudobince a sirotčince. Církev legálně a regulérně získaný majetek z darů, peněz, ale i pozemků, polí, luk i lesů, účelně využívala k dalšímu zvelebování a opravám sakrálních památek, jako jsou kostely a kaple i jejich mobiliáře. Dále majetek využívala k vydržování církevní správy a k charitativním účelům, neboť křesťanství je založeno na lásce k bližním, což platí dodnes. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP