(15.20 hodin)
(pokračuje Jurečka)
Teď si vezměte, paní ministryně, situaci těch ředitelů, kterým ti lidé dnes odcházejí pracovat klidně do maloobchodu, kde ta pokladní má dnes více peněz, než je průměrný plat pracovníka v sociálních službách, a nemusí mít žádné vyšší odborné vzdělání nebo vysokoškolské. Oni jsou v situaci, kdy na ty sliby pana premiéra, které on dal, reagovali a od začátku roku výše platů a mezd upravili a teď jim přišel v únoru rozpis od jednotlivých krajů a oni na to hledí a říkají: my máme stejný nebo větší rozsah péče a počet klientů nám narostl, ale finanční prostředky na to pokrytí prostě nedoputovaly. Jak se máme my těm lidem podívat do očí a říct "nějak to zvládněte, nějak fungujte"? Já si neumím představit situaci, jak tito ředitelé mohou dlouhodobě systematicky plánovat investiční činnost, jak mohou dávat jistotu, stabilitu lidem, kteří tam pracují a ty služby poskytují?
My hřešíme na to, že velká část těchto lidí, kteří tam pracují, to mají nejenom jako zaměstnání, ale jako životní poslání. A bylo by dobré, kdybyste, paní ministryně práce a sociálních věcí, financí i pan ministr zdravotnictví a pan premiér, řekli těmto lidem, když ty sliby padly, jakým způsobem, kdy a v jaké částce se tyto finanční nároky, které jsou oprávněné, jak se dokryjí, aby to věděli i ti zaměstnanci, kterým jednou ty peníze mají doputovat. Za naší koaliční vlády jsme se tyto věci snažili sdělovat dříve, tak aby i krajská zastupitelstva se stihla případně rychle svolat, udělat aktualizaci rozpočtů, protože prostě nemůže přijít ta informace někdy v srpnu, v září a pak to na poslední chvíli zachraňovat. Tak já vás prosím pěkně žádám, apeluji na vás, na vládu, na pana premiéra, na kompetentní ministry, abyste řešili akutní situaci, která je teď, ale i systémově dlouhodobě, že prostě nemůžeme s ohledem na to, co nás v budoucnu čeká - a my to víme, že populace stárne, že péče o nás, kteří taky jednou budeme staří, je prostě náročnější a náročnější -, abychom dali jistotu těmto lidem, s čím mohou počítat a jak mohou plánovat svoji činnost v budoucnu.
Děkuji za pozornost a za zodpovězení toho konkrétního, co tedy vláda udělá a kdy. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní požádám o vystoupení paní poslankyni Golasowskou a připraví se paní poslankyně Mračková. Máte slovo, paní poslankyně. Prosím.
Poslankyně Pavla Golasowská: Děkuji za slovo, pane předsedající. Přeji krásné odpoledne, vážené kolegyně, kolegové. Krásné odpoledne, i když řešíme tak vážný problém, jako je schodek 2 miliard, které chybí v sociálních službách. Dvě miliardy, to není 20 milionů ani 200 milionů, ale 2 miliardy, což je opravdu pořádný balík.
Protože jsem člověk z praxe, když jsem před patnácti lety nastupovala do sociálních služeb, situace, co se týká financí, byla úplně stejná. To znamená, sociální služby každým rokem žádaly o finance, je to i teď, a těch financí byl vždycky nedostatek. Sociální služby i nyní řeší nejistotu každým rokem, nejistotu ohledně financování provozu, ohledně financování personálu. Pracovala jsem ve službách sociální prevence, což byla poradna pro oběti domácího násilí a sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. A tyto služby, jak už tady jednou zaznělo, jsou nejvíc ohrožené tím, že se bude tlumit jejich činnost, že se budou třeba zavírat, že tam budou lidé pracovat na zkrácené úvazky nebo že prostě ty služby vůbec nebudou.
Loni jsme tady řešili to, zda má být nebo nemá být ratifikována Istanbulská úmluva. Odvolávali jsme se tady na to, že je třeba chránit oběti domácího násilí. A já si myslím, že všichni jsme za, ano, oběti domácího násilí je třeba chránit. Ale jak je chceme chránit, když na ně nebudeme mít peníze, když už ani teď nejsou na poradny pro oběti domácího násilí peníze? Jak chceme poskytovat nebo zasíťovat ještě víc služby pro oběti domácího násilí, jak je chceme - tak jak zaznělo kolikrát tady od toho pultíku, že chceme, aby ty služby byly dostupné nejenom klientům hlavního města a velkých měst, ale i opravdu v nějakých vesnicích, aby dostupnost nebyla pro ně třeba sto kilometrů. Vím, jak jsem řešila to, že jsme neměli finance na odborný personál, protože v těch poradnách je třeba odborný personál. Kromě sociálních pracovníků je tam třeba psychologa, je tam třeba právníka. Opravdu těch financí se často nedostávalo.
Také terénní služby, jak už jsem tady zmiňovala, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, je to služba velmi důležitá, je to služba preventivní. A všichni víme, že pokud do preventivních služeb dáme peníze, tak se nám mockrát vrátí; a ty peníze, je to částka mnohem nižší, než když budeme řešit důsledky při rozpadu rodiny. Problémy v rodinách opravdu jsou obrovské. Jsou tam dluhy, jsou tam závislosti, je tam třeba ztráta bydlení, jsou tam problémy s dětmi, s docházkou do školy, s jejich výchovou atd. Chtěla bych říct, že máme spoustu akčních plánů, různých plánů rozvoje a všeho možného, ale když dojde na to, abychom měli finance na ty služby a na to, co jsme si naplánovali - plánovat je třeba, je to potřebné a je to nutné, ale když to potom nepodložíme tím, že na ty služby nebudeme mít peníze, tak to opravdu zůstane jenom na papíře.
Já jsem v minulosti - a moji kolegové taky několikrát interpelovali Ministerstvo práce a sociálních věcí, ať už ohledně toho, aby se zamyslelo nad možností víceletého financování sociálních služeb, anebo také, aby sociální služby spadly do režimu mandatorních výdajů, aby přece jenom ti poskytovatelé měli jistotu a aby tu jistotu mohli také poskytnout svým zaměstnancům. Protože když si představíte, že pracujete ve službě, kde prostě nevíte, zda tu práci za pár měsíců budete mít, protože holt nebudou peníze, a Asociace poskytovatelů sociálních služeb říká, že finance tam budou do září - a co bude pak? Ruku na srdce, řekněme si, co kdyby nám, kolegové a kolegyně, nepřišla výplata? Asi by se nám to taky nelíbilo. A v sociálních službách to opravdu hrozí. Já sama jsem zažila, že jsme neměli na platy. Zažila jsem, že jsem musela propouštět zaměstnance, protože rok 2012 byl tak krizový, že opravdu Slezská diakonie propouštěla asi 80-100 lidí. A nebyla jedna jediná. Týkalo se to charit a dalších organizací.
Ještě pro představu. Průměrný plat pracovníka v sociálních službách, některých sociálních službách - týká se to neziskového sektoru, protože je rozdíl mezi zaměstnancem v neziskovém sektoru a v příspěvkové organizaci, o tom není sporu - v některých sociálních službách, je 23 tisíc korun hrubého. Hrubého. Ještě možná to rozlišení "sociální pracovník" a "pracovník v sociálních službách". Sociální pracovník dle zákona o sociálních službách musí mít buď vysokoškolské vzdělání, nebo vyšší odborné, pracovník v sociálních službách - stačí, když má kurz. Takže tohle rozlišení - sociální pracovníci, kteří musí mít vysokoškolské nebo vyšší odborné vzdělání, jejich průměrný plat v některých sociálních službách je 23 tisíc korun hrubého. Uvědomme si, je to 8 tisíc pod výší průměrné mzdy, která je teď plus minus 31 tisíc korun.
Už tady také zaznělo, že v sociálních službách pracují srdcaři. Jsou to lidé, kteří prostě mají k té práci vztah, kteří ji velmi neradi opouštějí, ale opravdu někdy z finančních důvodů a také z důvodů nejistoty jsou ji nuceni opustit a jdou prostě jinam.
Ještě pro ilustraci. V Moravskoslezském kraji schází na sociální služby více než 400 milionů... (Poslanec Ivo Vondrák z lavice: Čtyři sta třináct.) 413... nebo 418... tak nějak (s úsměvem). Pan hejtman mi napovídá. Ve Frýdku-Místku 8 milionů, Slezské diakonii schází 30 milionů korun. ***