(17.30 hodin)
Poslanec Jiří Kobza: Děkuji, pane předsedající. Jsem konzervativní pracující heterosexuál, který se stará o svou rodinu a leží mu na srdci budoucnost jeho dětí. My všichni prostřednictvím pana předsedajícího jsme se narodili, protože naši otcové a maminky byli muži a ženy. Uzavřeli manželství, ve kterém jsme drtivou většinou vyrostli a dospěli, stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Degradace svátosti - nebo institutu - manželství, jeho uplatnění také na svazky stejnopohlavních párů, mi proto přijde jako zneuctění odkazu našich rodičů, kterého já si hluboce vážím.
Jakožto konzervativní vlastenec, který si váží tradičních hodnot své civilizace, nepodpořím změny občanského zákoníku v institutu manželství, který by narušil jeho definici jako svazek jednoho muže a jedné ženy. Naopak budu vždycky podporovat propopulační opatření, budu podporovat mladé rodiny. A vážím si pracujících rodičů, kteří řádně vychovávají své děti. V tom je pro mě budoucnost národa. Děti, to je hlavní, oč tu běží. Z homosexuálních svazků děti nejsou. Je to prostě tak. A adopce je natolik složitá pro standardní rodinu, že si prostě neumím představit, jak by adopční řízení probíhalo u homosexuálních párů. Já to vyzkoušel, vím, o čem mluvím.
Rád bych připomněl také, že náš důchodový systém je průběžný, a tedy stojí na jasném poměru příjemců a plátců do systému. Jde o to, lapidárně řečeno, že děti budou platit důchod svým rodičům a bez tohoto vyvážení plátců a příjemců se celý důchodový systém zhroutí. Předpokládaná změna institutu manželství může svým procentem ovlivnit tuto bilanci a může mít dalekosáhlejší důsledky, než se zdá na první pohled. Musíme proto brát v potaz všechny okolnosti, které to může přinést a změnit.
Já jsem rozhodně poslední, kdo by chtěl komukoliv upírat právo si vybírat, s kým chce žít a jak a kde. Ale rovněž odmítám, aby někdo diktoval mně, jaké hodnoty mám ctít a čemu se mám podřídit. Řešení této diskuze, která je dlouhá a přinesla spoustu emotivních výlevů i faktických názorů, vidím nikoliv v úpravě institutu manželství, ale v právní úpravě institutu registrovaného partnerství. Jsem toho názoru, že to je daleko efektivnější a schůdnější cesta.
Dámy a pánové, manželství je institut, na kterém vyrostla, vznikla a funguje naše civilizace. Neměňme to. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji, pane poslanče. Nyní pan poslanec Josef Kott, připraví se pan poslanec Ventruba. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Josef Kott: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové., dovolte mi krátce se vyjádřit k probíhající diskuzi, která zde probíhá nad návrhem zákona, jehož cílem je, aby osoby stejného pohlaví mohly vstupovat do manželského svazku.
Už zde mnohé zaznělo, že manželství se vyvíjelo a už se nejedná o nějaký trvalý, neměnný svazek. To je jistě pravda. Na druhou stranu jakkoliv se vyvíjí forma uzavírání manželství od církevní k občanské podobě, od trvalého svazku ke svazku, který lze rozvázat, po celou dobu přetrvává jeho obsah a smysl. Stále se jedná totiž o svazek muže a ženy, kteří tvoří biologickou rodinu, ve které se rodí a jsou vychovávány děti. Jedině spojení muže a ženy může zajistit kontinuitu společnosti. A manželství je institut, který má za cíl tento svazek stabilizovat, učinit jej dlouhodobým a úctyhodným. A to je také důvod, proč ho stát podporuje. Existence bezdětných manželství, a dokonce ani vysoká rozvodovost na tom přece nemůže nic změnit. Ba naopak, tím větší je přece zájem státu na tom, aby se takový trend zvrátil a hledal způsoby, jak rodinu více podpořit.
Spor o návrh, aby manželství mohly uzavírat i stejnopohlavní páry, není sporem o to, zda mají mít všichni stejná práva. To nepochybně mají. Když dva dělají totéž, měli by mít i stejná práva. To, co je zde navrhováno, však není zrovnoprávnění téhož. Ve skutečnosti jde o sloučení dvou různých věcí pod název jedné z nich. To je stejné dle mého názoru, jako bychom ve smíšené čtyřhře řekli, že je jedno, jaké je pohlaví tenistů, kteří do ní nastoupí. Samozřejmě možné to je, ale už to asi nebude pouze smíšená čtyřhra.
Byla zde i debata, zda tímto návrhem rušíme mámu a tátu, či rozlišování pohlaví. To možná nikoliv. Na druhou stranu pokud nějaké instituci přidáme jiný obsah, tak ji přirozeně změníme celou. Když smícháte dvě rozdílné věci, tak výsledkem logicky není jedna z těch původních, ale úplně nová věc. Podle někoho možná lepší, podle jiných horší, ale určitě jiná. A pak je samozřejmě pozdě se ptát, kam se ta původní věc a hlavně její smysl poděly.
Smysl manželství a důvod jeho podpory ze strany státu známe. V celé debatě zde ale také zaznělo, v čem spočívá zájem státu, či spíše obecný zájem na stabilizaci dlouhodobého soužití stejnopohlavních párů. Ve skutečnosti jde o osobní rozhodnutí těchto lidí. A neexistuje žádný důvod k tomu, aby jim do toho stát přece mluvil. Nejde přitom o neúctu, nebo dokonce diskriminaci. Jde o to, že podporou stability takového svazku by se lidem jen zbytečně montoval stát do života.
Podle někoho je důvodem k podpoře stejnopohlavních párů již samotný fakt, že se mají dva rádi. A co když se mají rádi tři, čtyři? Máme je také podporovat? Bonifikace jedněch přirozeně vždy znamená znevýhodnění těch ostatních, druhých. Platí to přece i v podpoře manželství. Pokud bychom to považovali za diskriminaci, pak to znamená, že vlastně stát nesmí zvýhodnit vůbec nikoho. Zakažme tedy daňové slevy na děti, neboť jsou diskriminací pro ty bezdětné.
Touha odstraňovat diskriminaci je posedlostí naší doby. A protože té skutečné a odsouzeníhodné už moc nezbylo, úkolem našich soudobých (aktivistů?) je diskriminaci nalézt děj se co děj. Třeba i tam, kde už vůbec žádná není, a pak ji s jistotou jásotu antidiskriminačních aktivistů zakázat. Ve svém původním významu diskriminace znamená schopnost rozlišování a není důvod ji zatracovat. Naopak, společnost, která přestane rozlišovat, mentálně chudne.
Předložený zákon je návrhem, abychom v rámci manželství přestali rozlišovat mezi stejnopohlavními páry a dvoupohlavními páry. A dle mého názoru to přece není přípustné. Děkuji za vaši pozornost.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji, pane poslanče. Na řadě je pan poslanec Jiří Ventruba, připraví se pan poslanec Klaus. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Ventruba: Děkuji. Vážený pane předsedající, dámy a pánové, Publius Cornelius Tacitus, římský historik, právník a senátor, když chtěl prezentovat objektivní a dle něj důležitý názor, použil svůj známý proverb, tedy přísloví, sine ira et studio, něco ve smyslu bez hněvu a bez zaujetí. A já bych chtěl v tomto smyslu nám všem přečíst jeden z mnoha dopisů prakticky se stejným, nebo podobným odkazem, bylo jich hodně - dopis od mladé nastávající maminky, abychom viděli, jak to vnímají i občané v naší republice.
Cituji tento dopis. "Vážený pane poslanče, obracím se na vás ve věci podpory manželství mezi mužem a ženou, tak jak je známo odnepaměti, a vyzývám vás, abyste jako člen Poslanecké sněmovny podpořil manželství mezi mužem a ženou tak, aby došlo nejen k jeho zachování, ale i povýšení jeho ochrany do ústavního pořádku, jako to již mají některé další země." Už to tady bylo zmiňováno - Maďarsko, Polsko, Slovensko, Chorvatsko a další. ***