(16.50 hodin)
(pokračuje Nacher)
My se ale možná, kolegové, neshodneme na té cestě, jak toho dosáhnout, a myslím si, že původní jev toho je míra dezinterpretace těch jednotlivých návrhů. To je podle mne takový nepřímý důkaz toho, že když člověk chce někoho někam vmanipulovat, tak ten jeden návrh nějakým způsobem ostrakizuje a tomu druhému dá vlastnosti, které nemá. Já tomuto říkám dalmatinský svět, černobílý svět. Senátní verze pomůže dlužníkům a pomůže systému, zatímco ta sněmovní verze taková není. Sněmovní verze zahltí soudy, senátní naopak je odbřemení. A když pak půjdeme do těch vnitřností, tak zjistíme, že to tak zdaleka ani není.
Jsem rád, že se shodneme alespoň na tom minimu, že i ta sněmovní verze výrazně, velmi výrazně mění tu situaci oproti současnému stavu. A když se podíváme na některé věci, které tady zazněly, tak věřitelé už i v té sněmovní verzi mohou podávat návrhy na zrušení, samozřejmě, to znamená, že to není tak, že Senát jde na ruku věřitelům. Není. To už je v té sněmovní verzi. I v té senátní i v sněmovní verzi ty soudy to mohou přezkoumávat, a ba dokonce mám obavu, že v té senátní verzi se najde více věřitelů než v té sněmovní, kteří budou žádat ukončení insolvence. A já vám řeknu proč: protože přece tu motivaci musíme hledat na straně dlužníků i věřitelů, ale vy ji hledáte jenom na straně dlužníků. Jakou motivaci participovat na tom celém stavu bude mít věřitel, který dopředu bude vědět, že bude mít nula, nebo téměř nula, nebo kladnou nulu? Tak v té chvíli samozřejmě bude mít motivaci nulovou, protože... tak to bude se snažit přerušovat, dávat to k soudu a v té chvíli to jde vždycky k soudu. Ty soudy budou zahlcené, na konci i v průběhu.
Sněmovna tady na tom pracovala, jak bylo řečeno, rok. Myslím si, že na konci došlo k dohodě v zásadě téměř všech poslaneckých klubů, prošla zde celá řada pozměňovacích návrhů, které zohlednily ten vyvážený postoj mezi zájmy dlužníků, věřitelů i státu, koneckonců Senát za pár týdnů udělal změny, které podle popisu některých poslanců jsou právě revoluční. Ale on to hezky řekl kolega Bauer. Vyškrtnutím dvou paragrafů, přidáním naopak jednoho nového už jenom z logiky věci nevznikne přece úplně diametrálně odlišná, zachraňující norma. To přece není možné. To má celou řadu konsekvencí, celou řadu dalších vlivů. Mě z tohoto úhlu pohledu trošku mrzí jednání Senátu, protože podle mě, kdyby tam byla upřímná snaha najít to řešení, tak si pozvou poslance z podvýboru pro exekuce, kteří jsme se tomu věnovali šestkrát, pětkrát, sedmkrát jsme se sešli po čtyřech hodinách, pozvou si tam autory těch pozměňovacích návrhů, aby si poslechli originál a nikoliv dezinterpretaci toho, co ten paragraf znamená, pozvou si tam zpravodaje, zatímco teď jsme v pozici, která je jasná, podle Ústavy. Buď budeme hlasovat pro senátní verzi, nebo pro sněmovní. I kdybych připustil, i kdybych připustil, že některý z těch návrhů Senátu třeba směřuje správným směrem, tak se s tím nedá nic dělat, protože my můžeme přijmout buď sněmovní, nebo senátní. Ale i tomu se dalo zabránit, kdyby tady fungovala komunikace mezi Senátem a Sněmovnou. A to mě mrzí.
Podle mě tady úplně vypadlo to, co vlastně to oddlužení je, a je potřeba to podle mě znova podtrhnout. Oddlužení jako osobní bankrot spíš, lépe řečeno. Je to vlastně výsledek, řekněme, fungování civilizované společnosti, která dá lidem, kteří se do toho dostali, často nezaviněně, ale často zaviněně, to zase pozor, zase nebuďme černobílý svět, že z dlužníků děláme nevinné oběti a z dlužníků predátory, někdy to tak je, to přiznávám, zejména z těch případů z minula, nikoli současnosti, ale někdy to tak není, tak přece motiv toho dlužníka by měla být samotná možnost oddlužení, tzn. samotná možnost, že začne znova, protože jinak by se v tom motal až do konce života. To nikdo nechce.
Já bytostně nesouhlasím s tím, že ti dlužníci budou spekulovat v momentu, kdy jim nebude bezpodmínečně garantováno, že budou oddluženi. Tu garanci přece nemá nikdo. Jakou mají dneska garanci ti dlužníci, co platí? Jakou mají garanci věřitelé, že něco dostanou? Co to je vůbec za nějaký pojem, že někdo musí mít dopředu něco garantováno? My jsme úplně zapomněli na ten původní záměr - je, že tady je osobní bankrot, někdo se dostal do svízelné situace a má možnost se oddlužit, a my jako politici, jako stát vlastně za ty věřitele rozhodne: věřiteli, ty si odmažeš část té pohledávky. Teď mluvím za ty seriózní věřitele. Určitě mě nikdo nepodezírá, že bych tady hájil nějaké lichváře. A tohle se podle mě z toho úplně vytratilo, ten motiv toho: jdu do oddlužení, mám možnost po pěti letech na restart. A najednou se z toho stala, skoro bych řekl, jakoby povinnost a už to tady bereme za automatické a jenom to zjemňujeme. Myslím si, že v tomto to nepoškodí v důsledku potom jen ty věřitele, ale i ty dlužníky, kteří dneska platí a dneska dělají maximum a žijí od výplaty k výplatě. A jak ti k tomu přijdou? Ti svoje závazky splácejí, ale ono to jde i nějak udělat, když to řeknu eufemisticky, jemněji.
Myslím si, že ta novela sama o sobě navíc nedělá celek. Ten celek dělá to, co ještě půjde kolem toho. Tady bych připomněl dvě věci. První je zvýšení hranice, od které se pro věřitele strhává celá částka. Dneska je to, zjednodušeně řečeno, asi 15 500, nechytejte mě za slovo. Ministerstvo spravedlnosti připravuje změnu, která by zvýšila částku nezabavitelného minima na dvojnásobek, takže od hranice cca 25 000 korun by se potom strhávala věřitelům ta celá částka. Takže o 10 000 by se to posunulo nahoru, což jde paralelně s tím - a to je ten motivátor, to je ta motivace pro to, aby ten dlužník si vydělával více, protože to všichni cítíme, že když si někdo vydělává 15 000 nebo 25 000 a zůstane mu v peněžence stejně, že motivován si najít lepší práci není. To je přece jasné.
Vedle toho tady je, a může se s ní pracovat, vyhláška ministerstva o odměnách insolvenčních správců. To je věc, která není součástí zákona, a tady přece všichni vidíte, že to je tak rozsáhlá norma, o které se tady rok bavíme. Tady když uděláme nějakou změnu a my jsme to chtěli zpátky, tak to bude trvat znovu rok, zatímco ta vyhláška se dá udělat víceméně hned. A tím se dostávám oslím můstkem k tomu takzvanému 1+1, o čem tady mluvil zpravodaj kolega Chvojka. Myslel jsem, že když to spravuje (zpravodajuje?), že přesně ví, o co tam jde. Protože to je můj pozměňovací návrh. Tam přece ta motivace byla úplně jasná. Ta byla úplně jasná, aby věřitel dostal alespoň tolik, kolik dostane insolvenční správce, jinak je to celé postavené úplně na hlavu. My tady vytvoříme systém, kde oddlužíme dlužníky, sociálně zabezpečíme insolvenční správce, a pak jestli něco doputuje k věřitelům, tak to je vis maior - uvidíme. To je přece nespravedlivé, to přece musíte všichni cítit. Ale já jsem tím neřekl, že to je tisíc korun plus tisíc korun, jak je to dneska. Já jsem říkal, že aspoň minimum, co dostává insolvenční správce, by mělo jít k věřiteli, a doufám, že aspoň na tomto se jako principu všichni shodneme, jinak je to právě ten systém pro systém.***