(16.30 hodin)
(pokračuje Farský)
Proč nejistota pěti let? Protože v průběhu tohoto řízení je bude sice sledovat insolvenční správce a bude moci informovat soud, ale v závěru dojde k tomu, že soud ať splatí, kolik procent splatí, třeba i padesát, tak pokud přijde návrh od věřitele, že se domnívá, že na základě údajů došlo k nějakému krácení a tento dlužník se nechoval poctivě, ať už zatajil nějakou část majetku, příp. že uvedl nepravdivé údaje, nebo že se choval lehkomyslně, nedbale, nebo že nevzal tu nejlepší možnou placenou práci, tak v ten moment soud, ať splatil třeba 40 %, tak bude muset posuzovat tuto situaci. Po pěti letech, kdy ten člověk bude žít na hranici bídy za minimálních příjmů, které mu zůstanou, a přijde o majetek, který do té doby měl. Zkuste se vžít do té situace. Ono pět let nám může připadat jako malé číslo, ale vzpomeňte si, kde jste se pohybovali před pěti lety, co jste dělali, a tu poslední periodu pěti let si přehrajte na to, že byste těch pět let žili skutečně za úplné minimum a přišli o majetek a zároveň jste těch pět let žili v nejistotě, jestli na konci vám to oddlužení bude ukončeno, nebo se prostě vrátíte do exekucí.
Senátní návrh to řeší. Senátní návrh říká, že pokud se dopustíte nějakého porušení pravidel, tak vás vyhodí klidně první rok. Klidně, když to řekne věřitel nebo jestli to řekne insolvenční správce, zakročí soud, nebudete pět let čekat na to rozhodnutí, ale dostane se vám hned. Je to tedy výhodnější i pro věřitele. Celý tento senátní návrh vidím jako výhodnější i pro stát. A v této výhodnosti se potkává alespoň v té části, kolik lidí navrátíme z šedé ekonomiky a z těch příjemců dávek k těm, kteří platí nějaké daně, tak v tomto se blíží tomu sněmovnímu návrhu. V čem je podle mého názoru opět o něco lepší, je právě v tom, že si nebude někdo platit insolvenčního správce sám jako dlužník pět let, když prostě poruší pravidla v prvním roce a věřitel na to upozorní, a je vypuštěn. Také nebude tak zatížen soud jednorázově, protože pokud vstoupí do oddlužení - a předpokládám, že to je přání jak příznivců sněmovní verze, tak senátní verze - pokud vstoupí do oddlužení několik desítek tisíc osob, tak po pěti letech se o těchto několika desítkách tisíc osob přibližně ve stejné době bude rozhodovat, bude se posuzovat jejich situace, bude se posuzovat jejich stav. A samozřejmě že to další rozhodování soudu v tu chvíli oddálí.
To, co doplnili také senátoři, je právě definice nepoctivého záměru, tak aby dali vodítko soudu, ale i věřitelům v tom, kdy kdo může projít oddlužením a kdy nemůže. Dlužník sleduje nepoctivý záměr, zejména - příklad je tedy demonstrativní - pokud neuvedl nezanedbatelnou část svého majetku v seznamu majetku, pokud v rámci insolvenčního řízení vědomě uvedl nepravdivou informaci, pokud zatajil některý ze svých příjmů nebo se nesnaží vykonávat pravidelně přiměřenou výdělečnou činnost anebo pokud z jeho chování před podáním návrhu na povolení k oddlužení lze usuzovat, že chtěl poškodit své věřitele.
Já teď neoroduji za nikoho konkrétního, ale oroduji za naši společnost, která je nemocná. V situaci, kdy je tady půl milionu lidí, 500 tisíc lidí v dluhové pasti, a byť by celý život dělali, co můžou, tak se z ní nikdy nevyhrabou a ty dluhy nesplatí, tak jakou myslíte, že mají motivaci k tomu, aby vůbec začali splácet? Já se obávám, že naprosto minimální, spíše nulovou. Pokud dostanou tu naději, uvidí světlo na konci tunelu v tom, že když pět let prožijí opravdu pod přísným dozorem a v dost velké bídě, tak že pak jim bude umožněn nový začátek, tak je šance, že se pokusí z té šedé ekonomiky vystoupit, že nebudou pouhými příjemci dávek, ale stanou se třeba i plátci daní a také že odvedou něco svým věřitelům. Já jsem přesvědčen, že na senátním návrhu vydělají věřitelé právě z tohoto důvodu. Vydělají na něm dlužníci. Vydělá na nich i stát. A jsem přesvědčen, že na něm vydělá i celá společnost. Protože pokud tady máme půl milionu lidí vyřazených ze systému, kteří nevěří v instituce, kteří nevěří v demokracii, kterým svoboda nepřinesla nic než odpovědnost, se kterou se bohužel nedokázali vypořádat, a skončili v dluhové pasti, tak to není jen ten půlmilion lidí, reálně je to minimálně 1,5 milionu lidí, kteří jsou takto zasaženi. Tito lidé vychovávají samozřejmě své potomky, vychovávají je v situaci a v prostředí, které úplně vyzývá k tomu, aby tyto chyby opakovali a aby systému vůbec nevěřili.
My tady neřešíme prevenci v této fázi, i když je samozřejmě nesmírně důležitá, stejně jako je nesmírně důležitá finanční gramotnost. My tady hasíme požár, který zuří. A čím více z těch, kteří se z něho chtějí dostat, čím více z nich dáme naději, že se z něho mohou dostat, tím lepší pro celou společnost a vydělají na tom úplně všichni.
Děkuji za pozornost. (Ozývá se potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Farskému a nyní v rozpravě Jan Bauer, který je řádně přihlášen, připraví se pan kolega Ferjenčík. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jan Bauer: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo Poslanecké sněmovny, vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych se i já krátce vyjádřil ke dvěma pozměňujícím návrhům, které přináší Senát v rámci projednávané novely insolvenčního zákona.
Chtěl bych říci, že, asi jak jistě víte, Občanská demokratická strana insolvenční novelu jako celek v Poslanecké sněmovně nepodpořila. My jsme tehdy na půdě Poslanecké sněmovny pečlivě vysvětlili, proč jsme takto hlasovali. Současně jsme se ale účastnili debaty v podvýborech, ve výborech a některé z našeho pohledu pozitivní a prospěšné změny jsme podpořili, nebo dokonce jsme některé i aktivně prosadili.
Přes veškeré naše výhrady k finální podobě insolvenční novely a otazníkům, které visí nad jejím uplatňováním v praxi, ji já osobně vnímám jako jakýsi kompromis a mnohokrát jsem to řekl i na půdě podvýboru. V každém případě se jedná o lepší variantu, než byla ta původní předložená novela, se kterou přišel bývalý pan ministr Pelikán.
Já osobně zlepšení spatřuji v tom, že se podařilo do zákona dostat pojistky, které při výrazném zmírnění podmínek pro dlužníky současně myslí i na věřitele. Možná někdo vnímá insolvenční novelu jako zákon o sociální podpoře dlužníků. Jenže to insolvenční novela v žádném případě není. Ano, na jedné straně má umožnit nový start lidem, to už tady mnohokrát dnes zaznělo, kteří nejsou schopni uplatnit své celkové dluhy, současně by je měl ale motivovat k tomu, aby věřitelům splatili alespoň část z těchto dluhů. Jinými slovy insolvenční novela tu není jen pro dlužníky, ale také pro ty, kteří se musí smířit s tím, že jako věřitelé nenávratně přišli o své peníze. A pro pořádek tady dodejme, že jsou to často i nedobrovolní věřitelé, jako třeba družstva a společenství vlastníků, nebo dokonce i obce, kterým vznikají pohledávky za poskytování veřejných služeb. Senát v ní navrhuje některé tyto pojistky zrušit, což mě velmi mrzí. I když rozumím motivaci senátorů, kteří tímto reagují na tlak zejména neziskových organizací, nemyslím si, že jejich řešení je správné nebo lepší než to sněmovní.
V případě první změny na vstupu do oddlužení se ptám: opravdu je žádoucí, aby zákon umožnil stav, kdy budou někteří lidé setrvávat několik let v oddlužení jen proto, aby spláceli odměny insolvenčním správcům? Pokud v tomto případě odpověď zní nikoli, pak je zřejmé, že změny sněmovní verze by musely být daleko komplexnější a mnohem provázanější než prosté vypuštění několika vět, ke kterému došlo. ***