(16.10 hodin)
(pokračuje Chvojka)
Já bych chtěl v prvé řadě říci, že tato novela insolvenčního zákona se zde už řeší v podstatě dva roky. Protože ten poslední rok toho minulého funkčního období Sněmovny byla totožná novela dána do legislativního procesu. Já jsem tehdy byl ministrem pro legislativu. Ministrem spravedlnosti byl pan Robert Pelikán. Bohužel se tato novela předložila v tom minulém funkčním období tak pozdě, že již nebylo možné ji projednat ať už v řádných, nebo standardních zkrácených lhůtách. Proto pan tehdejší ministr Pelikán předložil v podstatě na fous totožnou novelu znovu a my nyní teprve, tuším po roce, nebo skoro po roce, rozhodujeme, jestli je lepší ta sněmovní, nebo senátní verze.
Za ten rok si myslím, že jsme tu novelu tady probrali odshora dolů, zleva doprava, zprava doleva. A to velmi podrobně, ať už na půdě ústavněprávního výboru, na půdě podvýboru pro exekuce a insolvence, či přímo tady na plénu této ctihodné Sněmovny. Tato novela se probírala nejenom na půdě Sněmovny a v jejích orgánech, ale také na různých kolokviích, na různých setkáních s odborníky, s insolvenčními správci, s věřiteli, s dlužníky, prostě na různých seminářích, kam tato problematika samozřejmě také patří.
Pojďme si vzpomenout, nebo řekněme si, protože tím to vlastně začíná, proč došlo k tomu, že vznikla potřeba novelizovat insolvenční zákon. Insolvenční zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2008 a podle mého názoru v podstatě tou zásadní věcí, nebo pro mě alespoň nejdůležitější věcí toho tehdy před jedenácti lety úplně nového zákona, byl institut oddlužení. To je institut, který dával a dává šanci mnohým desítkám tisíc lidí dostat se z toho exekučního pekla, z toho exekučního kolotoče tím, že vstoupí do oddlužení.
Do konce roku 2007 lidé, kteří byli pod knutou exekucí, nebo nedej bože vícečetných exekucí, velmi často neměli možnost se z těch exekucí dostat. Prostě tím, že tady nebyl institut oddlužení. A pokud ti lidé nebyli schopni splácet svoje dluhy v exekuci, co se týče té jistiny, tak jim nabíhaly úroky, úroky z úroků a v podstatě dlužili až do smrti v leckterých případech.
Od 1. 1. 2008 toto odpadlo a ten, kdo prokáže, splní podmínky - to je ta kontrola na vstupu - splní podmínky v tom smyslu, že prokáže, že zaplatí za pět let minimálně 30 % svých pohledávek, a dokáže to různě, ať už pracovní smlouvou, kterou má se svým zaměstnavatelem, nebo smlouvou o důchodu, kterou má například podepsanou se svými rodiči, nebo kombinací těchto důkazů, tak pokud prokáže, že zaplatí za dobu pěti let minimálně 30 % svých pohledávek, tak je mu povolen vstup do oddlužení.
Bohužel za těch deset let se ukázalo, že i za těchto podmínek a za stavu, kdy oddlužení pomohlo několika desítkám tisíc lidí, se bohužel do tohoto institutu nedostanou například matky samoživitelky nebo osamělí senioři či seniorky. A to z velmi jednoduchého důvodu. Prostě neprokážou, nebo nedokážou prokázat, že z toho příjmu, který mají, zaplatí právě těch minimálních 30 % po dobu pěti let. Tudíž leitmotivem této novely je otevřít institut oddlužení pro více lidí, to znamená dát druhou šanci více lidem.
My jsme řešili velmi dlouho, jak už jsem říkal na začátku, tuto novelu. Jsem rád za tu práci, která se odvedla, a děkuji i Ministerstvu spravedlnosti za to, že s námi komunikovalo a snažilo se zapracovat veškeré naše připomínky. No a dopadlo to tak, že jsme, tuším na konci října minulého roku, schválili verzi, která doputovala do Senátu a která se nám dnes vrací zpátky s pozměňovacími návrhy Senátu.
Já bohužel nemůžu - a už jsem proti tomu protestoval na půdě ústavněprávního výboru, když se ten zákon projednával, a bohužel pro mě zásadní pozměňovací návrh, o kterém budu mluvit, byl schválen, tak já z tohoto důvodu nebudu moci podpořit, nebo podpořím nejdříve tu senátní verzi, a pokud případně nebude schválena, tak tu sněmovní. A řeknu vám proč. Byl schválen pozměňovací návrh, zjednodušeně řečeno, jedna plus jedna, který ten leitmotiv, nebo motto té novely dát šanci více lidem, otevřít dveře pro oddlužení větší skupině osob, tak on ty dveře bohužel pozměňovacím návrhem, který byl schválen na půdě ústavněprávního výboru - a já jsem byl proti němu spolu s Kateřinou Valachovou, plus proti němu byli tehdy ještě Piráti, jinak všichni hlasovali pro. Tak já si myslím, že pozměňovací návrh, zjednodušeně řečeno, jedna plus jedna ty dveře opět přivírá.
Jedna plus jedna znamená to, že opět vracíme do zákona o úplatku kontrolu na vstupu, byť ta kontrola na vstupu měla odpadnout. A kontrola na vstupu znamená to, že dlužník musí zaplatit odměnu insolvenčnímu správci a dále minimálně stejnou částku věřitelům. Podle mého názoru se tato dobře míněná myšlenka - protože rozumím tomu, že kdybychom živili jenom insolvenční správce, že živíme systém a nic z něj nemáme - tak podle mého názoru se toto dalo dělat úplně jinak. Například tím, že insolvenční správce by měl půlku toho, kolik by dlužník zaplatil. Kdyby prostě dlužník zaplatil tisícovku, tak by měl insolvenční správce pět stovek a nikomu bychom takto nepřivírali dveře. Tím se vlastně zabil celý leitmotiv, celé motto toho zákona. Tím jsme zabili to, co ten zákon původně chtěl. Protože ty otevřené dveře, s kterými přišel mimochodem člen hnutí ANO, nebo nominovaný za hnutí ANO, Robert Pelikán, tak ty otevřené dveře jsme tímto pokud ne zabouchli, tak velmi výrazně přivřeli.
Z toho titulu - my jsme se o tom bavili dneska dopoledne na půdě poslanecké klubu, z toho titulu poslanecký klub ČSSD bude hlasovat pro senátní verzi zákona, přičemž samozřejmě když neprojde, tak jsme rádi, že stále máme alespoň tu sněmovní, která samozřejmě také určité kroky napravuje. A budeme hlasovat případně i pro tu sněmovní.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu zpravodaji Chvojkovi a otevírám rozpravu, do které mám dvě přednostní přihlášky a pět přihlášek řádných. Nyní s přednostním právem Tomio Okamura, připraví se s přednostním právem pan poslanec Jan Farský. Pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, vítáme novelizaci insolvenčního zákona jakýmkoliv směrem, který pomůže k oddlužení našich občanů. Původní vládní návrh měl naši podporu, byť s výhradami. Sněmovna k návrhu vlády bohužel dodala další negativní změny, takže je dobře, že zákon můžeme znovu prodiskutovat, i když iluze si neděláme a nečekáme, že tu najdeme většinu ochotnou řešit dluhové pasti skutečně od základu a systémově.
Principem tohoto zákona by mělo být v prvé řadě dostat občany z dluhových pastí a vrátit je ze šedé ekonomiky zpět do systému. Cílem je pomoci lidem, kteří v dluzích páchají zoufalé činy, často i kriminální, trpí a rozpadají se jim rodiny, páchají sebevraždy. Cílem tohoto zákona není a nesmí být obohacení jakékoliv profesní skupiny. A návrh, který odešel ze Sněmovny, to znamená vládní návrh, byl skandální už v tom, že zajišťoval skutečně privilegovaný byznys insolvenčním správcům.
V tomto ohledu tu máme naprosto stejný problém jako s exekutory, s tím, že insolvenční správce má ze zákona daleko více jištěný byznys než exekutor. Zákon mu dává jistotu zisku státem případně vyplacených, nebo doplacených 50 tisíc zisku a dalších 50 tisíc naúčtované náklady. My a každý normálně logicky uvažující člověk máme jiný názor. To, co dlužník v prvé řadě splácí, musí být dluh, a nikoliv že po léta splácí náklady, které mu někdo účtuje, a dluh zůstává stále stejný. Obětí jsou v tomto případě jak dlužník, tak věřitel a jediný, kdo inkasuje ročně miliardy, jsou exekutoři, insolvenční správci, vybraní právníci a obchodníci s dluhy. Profese exekutora a insolvenčního správce by měly podle našeho názoru, vykonávat státní soudní úředníci za standardní plat, nikoliv za procentuální odměny, které mají navíc přednost před splácením dluhu. ***