(17.50 hodin)
(pokračuje Janda)
Ten důvod, proč o těchto věcech mluvím a proč se na tyto věci díváme, je totiž strašně malá politická odvaha onen systém nastavovat, nebo alespoň o něm souvisle přemýšlet. Místo politické odvahy jednat se sportovními svazy a předložit sofistikovaný zákon jsme se totiž dočkali jen etapizace. Samozřejmě, že sportovní svazy a jiné instituce budou vždy protestovat a připomínat jakýkoliv pokus o nastavení systému, protože onen systém většinou nebude spravedlivý. Spravedlivý systém ve sportu holt nikdy nenastavíme. Ten prostě neexistuje. Ví to každý náměstek, který měl někdy sport v gesci ať už na úrovni obce, kraje, nebo ministerstva. Ví to každý člen nějaké sportovní komise nebo výboru. Rozdělit spravedlivě peníze ve sportu totiž nejde. Vždy bude někdo, kdo bude prosazovat raději masové sporty než ty malé, nebo naopak někdo, kdo bude prosazovat rovnoměrné rozdělení všem sportům.
Zpátky však k oné etapizaci. Neustálá etapizace, o kterou se pokoušely minulé vlády, je prvotní a základní chybou, která se v naší legislativě stala. Už při vzniku první sportovní legislativy bylo ustupováno, protože sportovní prostředí bylo vůbec rádo, že dostanou aspoň zákon o podpoře sportu místo standardního zákona o sportu, nebo nějaký jiný právní rámec, který by alespoň částečně navazoval na dřívější zákony o organizaci tělesné výchovy. Uvědomme si ovšem, že zákon o podpoře sportu měl v ryzí podobě pouze legalizovat tok veřejných financí do sportu. Tím to začíná a tím to zároveň končí. Tento zákon neměl k ničemu jinému sloužit než k tomu, aby legalizoval veřejné peníze používané pro tělovýchovu. Žádný ministr však od té doby nenašel dostatek politické odvahy, aby otevřeně řekl, že ve sportu je nepořádek, a bude jej řešit koncepčně, systémově. Budu spravedlivý. Pokusy byly. Vždy ovšem skončily hrozným neúspěchem, a to především proto, že nikdy nenalezli posluchače ve vládě nebo tady ve Sněmovně. Snad je to způsobeno právě tím, že sport kompetenčně spadá pod Ministerstvo školství, které je samo o sobě problémových rezortem, a žádnému ministrovi se nechtělo pro takovou marginálnost, jako je sport, vyvíjet tolik úsilí, které by navíc stejně ve Sněmovně nikdo neocenil. A ještě, jak to tak bývá, dostal by za to vynadáno. A když už se našel ministr, který tu odvahu měl, vydržel ve funkci, jak to bývá u ministrů školství zvykem, jen pár měsíců.
Nicméně zpátky k meritu věci. Máme zde zákon o podpoře sportu, jehož účelem je legalizace veřejných peněz plynoucích do sportovní činnosti. Máme zde zákon o ochraně olympijských symbolik a pak ještě několik mezinárodních úmluv. Shodou okolností na pořadu této schůze je také jedna týkající se dopingu, které dohromady dávají jakýsi legislativní rámec, kterým se má to obrovské sportovní prostředí řídit. Vážně vám to připadá jako dostatečná veřejná autorita? Vážně vám to připadá jako dostatečné právní zázemí pro sportovní prostředí?
Srovnejme si rámec legislativy pro takovou kulturu, která má samostatné ministerstvo s velikostí kulturního prostředí. Je to vážně adekvátně srovnatelné? Že potřebuje samostatný zákon o sportu, říkají všichni, krom politiků, odborníci i sportovní svazy a možná i sami sportovci. Jenže my místo toho, abychom si sedli za stůl a začali přemýšlet od A do Z, neustále novelizujeme. Jednou přilepíme tomuto zákonu sportovní rejstříky. Jednou povinné obecní a krajské koncepce. Příští rok to může být výkonnostní sport. Po příští půlrok zase sportovní lékaři. Vzniká chaos, který vůbec nikomu nevyhovuje, ale my se tváříme, jak jsme problém vyřešili, a ještě si u toho necháme tleskat.
Mimochodem, ony slavné sportovní rejstříky, které mají po poslední novele tohoto zákona fungovat již dva roky, překvapivě nefungují. Polovina obcí, jimž novela tohoto zákona dala za úkol vypracovat koncepci rozvoje sportu, ony koncepce také nemá, tedy alespoň v tom lepším případě... (Odmlka - řečníka ruší debata u stolku zpravodajů.)
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Ano. Já bych poprosil, aby u stolku zpravodajů byl klid. Děkuji mnohokrát za to, že dáte prostor panu poslanci, aby mohl dokončit svůj příspěvek.
Poslanec Jakub Janda: Děkuji, pane předsedající.
V tom horším obec nebo město zadaly vypracovat tuto koncepci nějaké agentuře, příslušný starosta koncepci rozlepil z poštovní obálky a schoval někde hluboko do šuplíku. Polovina krajů udělala Ctrl+C a Ctrl+V, a má koncepci jako ze žurnálu. Čest obcím, městům a krajům, které přípravu sportovní koncepci vzaly se vší odpovědností a zamyslely se nad alespoň základními pilíři toho, kudy se má v jejich případě sport ubírat, jaké podmínky sport potřebuje a co pro to hodlají udělat a také kdy. Moc jich ale není. Proč to tak vše je? Protože to nikdo nekontroluje. Těch dvacet úředníků, kteří jsou trpěni na Ministerstvu školství, je sotva schopno zpapírovat a zúřadovat dotace, natož aby zkontrolovali nějaké závazky vyplývající z novely zákona o podpoře sportu, zvlášť dva roky staré.
O tom, že by se někdo zamýšlel nad nějakou strategií, ne-li i sportovní politikou, o tom, že by se řešil výkonnostní problém reprezentace nebo problémy, jak dostat zpátky děti ke sportu, už ani nemluvím. Nemá to prostě kdo dělat, což je problém asi číslo 122 českého sportu. Pak dochází k takovým případům, kdy sportovní funkcionáři přijdou týden před olympiádou za ministrem školství a hystericky před kamerami a mikrofony vykřikují, že olympiáda je v ohrožení a že sportovci neodjedou a že z toho bude mezinárodní ostuda. A nekompetentní politik, toho času ministr školství, vezme několik desítek milionů, které mohly být určeny dětem, a pošle je obratem funkcionářům, aby ostuda nebyla. Sportovní funkcionáři se smějí, sami sportovci reptají a politik je smýkán policií a médií.
Proč to všechno říkám. Protože sport jsou spojené nádoby, a kdyby existoval onen systém, o kterém jsem mluvil hned na začátku své řeči a o který se snaží tento návrh, problém by nemohl vzniknout. A to není zdaleka všechno. Jak chceme dosáhnout například výsledků naší reprezentace, když mají dnes sportovci postavení armádních uklízeček? Jejich cena práce je tudíž někde na úrovni letní brigády sběru jahod v Anglii, a přitom se jedná o vrcholového sportovce s řádnou přípravou. Nějaký institut nebo zakotvení toho, čemu se říká profesionální sportovec, dnes vůbec neexistuje. Pokoutně jsou dnes profesionální sportovci živnostníci, jejichž účetním vstávají vlasy na hlavě hrůzou při tom, jak mají započítat jejich příjmy. Aby toho nebylo málo, tak jim do ranku přidáme ještě EET. Teď budu mluvit o absurdu, ale opravdu bych se bavil při pohledu na fotbalistu, který bude při střídání vystavovat na kase účtenku, nebo na lyžaře, který projede do cíle a bude podepisovat pokladní lístek.
Jak chceme přitáhnout děti ke sportu, když nemáme dostatek trenérů, tím spíše trenérů, kteří by děti motivovali sportovat? A tím spíše, kdy je tělocvik ve školách většinou neoblíbený předmět. Jak tedy chceme získávat trenéry a kvalitní tělocvikáře, když pro ně nemáme podmínky? Musíme totiž umožnit trenérům stát se tělocvikáři a naopak rozvíjet jejich pedagogický a tělovýchovný potenciál, dělat z nich kvalitní pedagogy a poskytovat jim takové podmínky, aby sami byli spokojeni a motivovali děti ke sportu. Musíme umožnit sportovcům duální kariéru, aby měl naše děti vůbec kdo trénovat. Aby profesionální sportovci po ukončení své kariéry mohli trénovat naše děti a neodcházeli někam pracovat, třeba do fabrik. Přicházíme tím totiž o ohromné lidské bohatství. Záměrně tady nemluvím o sportu amatérském, sportu výkonnostním, sportu hendikepovaných nebo o sportu seniorů.
Sport prostě potřebuje systém. Potřebujeme jasně danou sportovní strategii na úrovni politiky, která bude určovat směr, filozofii a priority. Potřebuje koncepci a celistvost. Potřebuje jasně dané mantinely, ve kterých se může pohybovat. Tato novela jej úplně nepřináší. Tato novela dostatečně nezdůrazňuje důležitost nastavení sportovní politiky jako takové v nějaké formě sofistikovaného dokumentu nebo strategie, která by uceleně nastavovala filozofii, kam a jakými prostředky se dál český sport bude ubírat. Sportovní politiku, s níž by byly ztotožněny sportovní svazy a sportovní prostředí vůbec, o niž by mohly opřít svůj budoucí vývoj a vědět, co mají v příštích letech očekávat, a na niž by navazoval tradiční plán, který by namísto stávajících vládních floskulí popisoval konkrétní priority a ukazoval prostředky, kterými budou prováděny, a to bez úřednických parametrů a prázdných vět. ***