(15.50 hodin)
(pokračuje Stanjura)
A prosím, abychom tak slepě nesrovnávali, paní kolegyně. Když jsme hlasovali o vydání mého kolegy pana docenta Svobody, tak jsme hlasovali o vydání za hlasování, za politický názor. Kdyby u pana poslance Ondráčka bylo požádáno policií, abychom ho vydali například za to, jak hlasoval v obecním zastupitelstvu, vím, že je zastupitel (upozornění z pléna) - v městském zastupitelstvu, omlouvám se panu starostovi -, tak bych byl proti bez ohledu na politickou příslušnost. Taky když se to stalo kolegovi z hnutí ANO a policie požádala o vydání kvůli hlasování, tak nejenom já, ale naprostá našeho klubu byla proti, protože to je jiná věc. Ale tady se nebavíme o politickém rozhodnutí například poslance Ondráčka, když hlasoval v zastupitelstvu. Bavíme se o jiné věci.
Já nevím, kdo z členů vlády... Já požádám přítomné členy vlády (v sále jsou přítomni jen ministr Ťok, ministr Vojtěch a ministryně Dostálová), aby se vyjádřili k tomu názoru jejich premiéra, poslance i koaličního poslance, že se u nás dá objednat trestní stíhání a odsouzení. Nevím, jestli mi to řekne ministr dopravy, nebo ministr zdravotnictví, nebo paní ministryně pro místní rozvoj. A to je mi jedno, to se domluvte, jste tu tři. Torzo vlády. Je to vážná věc, takové veřejně vyslovované, opakovaně veřejně vyslovované obvinění. Tak už něco řekněte. Neseďte tu jako pecky s tím, že máte potom možná nějaký svůj zákon.
Ale nejvíc bych kritizoval nepřítomnost ministra spravedlnosti. Ten tady prostě sedět měl. Kdyby to padalo poprvé, tak by mohl být překvapený. Pamatuji si, když byl nominován, tak se ptali novináři budoucího ministra spravedlnosti, zda mu vadí, nebo nevadí trestně stíhaný premiér. Řekl, že mu to nevadí. Já bych mu položil jinou otázku. Já bych mu položil otázku, zda mu vadí, nebo nevadí, že premiér veřejně říká, že se dá u nás objednat trestní stíhání a odsouzení. A tu otázku kladu ministru spravedlnosti dnes, i když je nepřítomný. A prosil bych ho o odpověď. Protože kam tu debatu potom posuneme? Neodbíhejme od té podstaty. Svoboda slova platí pro každého, i pro ty, kteří mlátili lidi za svobodu slova. A tak je to správně.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: To byl pan poslanec Stanjura. Teď mám paní poslankyni Válkovou, nicméně jste zároveň přihlášena na faktickou, na obecnou. Tak asi do obecné, ne? Tam to nemáte omezeno časově. Tak prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Helena Válková: Děkuji, pane místopředsedo. Správně jste upozornil. Původně jsem chtěla na faktickou, ale protože to často bohužel nezvládnu v těch dvou minutách, ale budu se snažit být stručná.
Milé kolegyně, milí kolegové, jako bývalá ministryně spravedlnosti nemohu zastoupit svého kolegu, nynějšího ministra spravedlnosti pana ministra Kněžínka, nicméně přece jenom nějakou zkušenost mám, takže bych se ráda k některým věcem vyjádřila.
Zaprvé ty řečnické otázky, jako je, jestli si můžu objednat trestní stíhání, tak všichni víme, že de lege lata, čili podle platné právní úpravy, a v každé demokratické právní společnosti si takové trestní stíhání objednat nemůžeme. Můžeme si ho objednat, ale samozřejmě riskujeme potom, že se dopouštíme už jenom tím objednáním přinejmenším přípravy ke zvlášť závažnému zločinu, případně nějaké formy účastenství. To tady nemusíme rozebírat. Takže nelze. Tak to je jedna odpověď, kterou všichni známe.
Druhá už je komplikovanější, protože ve společnosti, kde některé kauzy jsou řešeny tak, že veřejnost ztrácí důvěru v justici a v její spravedlivý a nestranný chod, může vzniknout podezření, že to trestní stíhání někdo objednal. A potom někdo, kdo se nevyjadřuje zcela přesně - a tady si myslím, že si nevybíráme, jestli je to někdo, kdo se zabývá opravováním třeba nějakých věcí, nebo v domácnosti, nebo jestli jde o člena vlády - tak tím, že nevyjádří přesně to, co si myslí část veřejnosti, tak může vzbudit dojem, že takový způsob jednání je legální, právě proto, že on vyřkne, resp. že je to akceptovatelná aktivita, protože v této společnosti se to bohužel děje. Tady je ta odpověď stejná. Nemělo by k tomu docházet. Pokud k tomu dochází, tak existují i příslušná ustanovení trestního zákoníku, která v těch závažnějších případech neoznámení trestného činu kriminalizují správně, natož pak nepřekaženě.
A ta třetí rovina se týká těch nejsubtilnějších věcí, kdy se nám zdá, že dokonce do toho spravedlivého chodu justice zasahuje někdo, kdo zneužívá třeba nějakého svého politického nebo finančního postavení, aby ovlivnil výsledek takového rozhodování. Myslím si, že i tady je třeba, abychom si dávali velmi pozor na to, co říkáme, protože pokud nemáme důkazy, jak tady řekl můj předřečník pan poslanec Stanjura vaším prostřednictvím, pane předsedo, tak samozřejmě se může dopustit trestného činu pomluvy.
Takže kdybych to shrnula, myslím si, že nynější ministr spravedlnosti by vám asi odpověděl zhruba v tomto duchu a ujistil by vás, že resort, za který má odpovědnost, bude dělat všechno pro to, aby ani první, ani druhá, ani třetí rovina se nikdy nestala běžnou realitou.
Já sama nicméně, když jako poslankyně se seznamuji se stížnostmi občanů, musím konstatovat, že jsem velmi nespokojena s řadou aktivit, které navozují dojem v oblasti trestního stíhání, že nejsou vedeny v tom optimální smyslu slova, to znamená velmi nestranně a spravedlivě, a posuzují nezaujatě důkazy ve prospěch i v neprospěch těch, kteří jsou podezřelí z trestné činnosti. A teď jsme se seznámili s jedním případem, kde byl konkrétně jmenován - aspoň jsem to tak pochopila, kdyžtak ať mě pan poslanec Ondráček vaším prostřednictvím, pane místopředsedo, opraví -, státního zástupce, který přestože ten příslušný policista, který vyšetřoval jeho případ, chtěl případ odložit, tak dal pokyn, aby dál pokračoval.
Já se ve své praxi poslankyně s takovými případy setkávám ne dnes a denně, ale chce se mi říci téměř každý týden v pondělí, protože moji kancelář hojně navštěvují ti, kteří buď nemají na advokáta, anebo mi důvěřují. V obou případech jsem se setkala statisticky významně často s případy, kdy státní zástupci, a já jsem trestní právník, i v případech, které důkazně jsou slabě podložené, trvají, pokračují, a dávají dokonce jejich nadřízení pokyny, aby dávali opravné prostředky v případě, že se ten případ dostane dokonce už i před soud a je tam zprošťující rozsudek - těch případů teď v poslední době mám několik -, důkazy obžaloby jsou přesvědčivě vyvráceny, a přesto se státní zástupce na místě odvolá.
Můžeme si tady klást otázku, jestli takto si představuje státní zastupitelství optimální způsob vedení trestních procesů. Jsem si vědoma toho, že samozřejmě nejvyšší státní zástupce nese svoji odpovědnost za politiku, kterou uplatňuje v rámci soustavy státního zastupitelství. A navíc je zde ještě takové určité slabé místo, na které také v tom projevu pan poslanec Ondráček upozornil, a to je místní příslušnost, která sice není na tom tak... nebo v praxi se neporušují trestní řád a další normy upravující místní a věcnou příslušnost státního zastupitelství, tak jak by to mohlo vyvolat tady z toho líčení dojem. Nicméně v tomto ohledu si myslím, že by ten přísnější dohled nadřízených státních zástupců byl namístě a nemohlo by se stávat to, co se tady stalo, kde opravdu musíme zvažovat, proč zrovna ten státní zástupce byl tím vhodným státním zástupcem a nebyl to někdo jiný. Těch případů je mnoho, viz kauza Rath. Judikatura nejvyšších soudů se k tomu také velice kriticky vyjádřila a myslím, ten manévrovací prostor státního zastupitelství teď vyjasnila a zúžila. ***