(9.40 hodin)
(pokračuje Schwarzenberg)
Dva roky poté jsem byl v Bruselu v našem slavném pavilonu, který opravdu byl nejzajímavější a nejkrásnější na celé světové výstavě v Bruselu. Pamatuji si, jak jsem se tam prošel a slečna z toho pavilonu mě doprovázela, vysvětlovala všechno, mluvila se mnou anglicky a byl jsem nadšen. Opravdu tehdy byl člověk hrdý na náš stát a na náš národ a na tu republiku. Ale pamatuji si také, když jsem jí najednou odpověděl česky, tak vymizela. A tím jsem zase byl převeden na půdu reality, abych věděl, co tehdejší Československo bylo. Ona nesměla mluvit s někým, kdo by byl v podezření, že byl emigrant.
Potom rok 1968 se vší euforií předtím a krutým pádem v srpnu a krásné dny v listopadu 1989 a znovunabytou svobodu. Ale pamatuji také, jak v roce 1992 mě prezident republiky Václav Havel vyslal na Pražský hrad, abych stáhl vlajku posledního československého prezidenta. Připouštím, že jsem se tehdy slzám neubránil. Československo odešlo do dějin, vznikla Česká republika.
A teď se zamýšlíme nad tím, co bylo před sto lety. Byl to velmi civilizovaný převrat. Buďme vděčni císaři Karlovi blahé paměti, který zakázal použití násilí. Takže to předání moci v Praze a všude proběhlo naprosto klidně, bez násilí. Teprve poté se vrátil Masaryk, Beneš, pokusil se navrátit Štefánik ze zahraničí. Převrat byl dělán zde, muži 28. října, a byl to civilizovaný způsob, jak se to stalo. Teď také. My jsme se rozpadli, aniž jsme se o to příliš zajímali. Naše Československá republika zanikla.
Naše dnešní Česká republika je něco jiného. Že jsme opustili ideály československého národa, československého státu, prosím, chápu, dějiny se změnily. Ale ty ostatní myšlenky, na kterých tento stát byl budován, a Masaryk nám připomněl, že státy vzkvétají a scházejí na základních myšlenkách, na kterých byly postaveny. Jedna z velikých myšlenek Tomáše Garrigua Masaryka bylo evropanství. Když čtete jeho Hovory, články a tak dále, tak vidíte, že se o to zajímal, jak podporoval Coudenhove-Kalergia a tak dál. My ovšem tady se vyznamenáváme spíše tím, že se o Evropu nezajímáme. Ano čerpáme dotace, to s nadšením. Ale přispíváme co nejméně a se solidaritou u nás to také valné není.
Za druhé humanita. Masaryk nám zanechal hlavní poselství - humanitu. Ano, naši humanitu jsme teď právě prokázali, když jsme odmítli přijmout ty sirotky do České republiky z válečných vřav, aby mohli v klidu vyrůst. Opustili jsme všechny ideály a zůstalo nám pouze národní sobectví, na kterém tento náš novodobý stát stavíme. Obávám se, že to je poněkud chabý základ pro stát. Obávám se, že když všechny ideje, na kterých náš stát, naše republika byla postavená, opustíme, když neprokážeme ani Evropě, ani světu, že jsme k něčemu užiteční, také svým sousedům ničím nepomáháme. A popravdě řečeno našemu vlastnímu národu, když se dívám, jak ničíme vlastní půdu, což je hrozné, starý sedlák Schwarzenberg vám řekne, to je opravdu tristní pohled, když se podíváme, jak byly vydolovány staré domy v našich městech a vlastně už jádro Prahy není obývané. Když se na celý tento vývoj díváme, tak v čem jsme prospěšní i vlastnímu obyvatelstvu? K čemu dnes tento stát je? ptejme se. A já vás ujišťuji, když neprokážeme užitečnost ani vlastnímu národu, ani sousedům, ani Evropě a světu, tak se obávám o osud našeho státu, tak se obávám o naši další samostatnou existenci. Caveant consules ne quid detrimenti respublica capiat.
Děkuji mnohokrát. (Delší potlesk, který přetrvával v pravé části jednacího sálu.)
Předseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji a poprosím, aby za klub Starostové a nezávislí vystoupil pan poslanec Gazdík. Prosím, máte slovo.
Poslanec Petr Gazdík: Vážený pane předsedo, vážená vládo, kolegyně, kolegové, ctěný zákonodárný sbore, sto let od vzniku samostatného Československa, sto let novodobé moderní státnosti. To je to, co dnes asi každý, kdo v této zemi žije, v těchto dnech prožívá, na co myslí. A je úplně jedno, že Česká republika už není státem v těch hranicích a s oněmi národnostmi, v jejichž rámci právě před sto lety začínala.
Zamyslíme-li se nad tím hlouběji, pak sto let je časový úsek, který přesahuje dobu života, která je vyměřena naší pozemské existenci každého z nás. Právě v tom, ne v líbivé kulatosti tohoto výročí vidím obrovskou symboliku letošního jubilea. Vystihuje právě onen přesah státního útvaru, který cítím. Přesah státu nad námi smrtelnými lidmi. Těchto sto let symbolicky jako svátek patří nám všem. Patří nemnohým z nás, kdo se narodili v roce 1918 nebo třeba i dříve a prožili svůj život v této zemi či s touto zemí, ale také většině z nás, kteří se sta let nikdy nedožijí. V těchto významných dnech je potřeba si připomenout ty, kteří svůj život obětovali. Před sto lety, před desítkami let nebo třeba před několika dny. Právě proto, aby příběh, který začal v roce 1918, mohl pokračovat a měl smysl.
Když už jsem se zmínil o smyslu, přestože sto let podobně jako jiná významná výročí je potřeba slavit, ohlížet se a bilancovat, myslím si, že právě v těchto dnech bychom nejvíce měli myslet na naše blízké, na naše předky, na ty, kteří jsou nám nejbližší nebo na ty, kteří pro každého z nás jsou nějakým způsobem důležití, protože v těch sto letech našeho státu vykonali něco, na co máme právem být hrdi. Důležitější totiž než to, jak dlouho něco existuje, je obsah té existence a její smysl. Formu si připomínáme v kulatých výročích. Smysl ale tvoříme neustále. Ten smysl tvoříme, s Tomášem Garriguem Masarykem řečeno, v každodenní drobné práci. Někdy se nám daří lépe, někdy hůře a je jedno, jestli je to vláda, nebo poslední občan v nejzapadlejší obci. Smysl právě spočívá v kontinuitě každodenní poctivé práce. To je a bude ta červená nit, na které jednotlivé historické milníky jsou jen většími či menšími uzly.
Přeji nám všem, ať se nám vlákna této pomyslné nitě co nejméně zamotávají, přeji nám zákonodárcům, ať pomáháme v případě, že se zamotají ta vlákna, je co nejrychleji rozmotat, a děkuji všem, kteří svou drobnou každodenní práci dělají poctivě a svým srdcem.
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)***