(18.20 hodin)
(pokračuje Richterová)
Dneska jsme země, která velice negativně přenáší začarované kruhy chudoby, znevýhodnění, špatných návyků. Jsme v podstatě velice špatní v tom pomoci dětem chudým, z různých problematických rodin, aby se z tohohle začarovaného kruhu vymanily. A tenhleten těžký životní start, kterým ve skutečnosti ztrácíme všichni, protože se pak replikují různé špatné vzorce, je možné prolomit.
Ráda bych upozornila, že jsou známé nástroje, byly v minulosti zpracovány řady studií, byly trošku prošlapány cestičky, kudy jít, ale zatím se tak úplně nepovedlo z nich udělat dálnice, takové ty, jakých stavíme 14 km ročně. My tohle musíme stavět právě i na tom sociálním poli, aby se tady za dvacet třicet let dalo dobře žít.
Takže mám návrh, ať se ten rozpočet reálně zaměří vedle jaksi udržování současného stavu na investice i na poli - já tomu říkám sociální infrastruktura. Dnes bohužel neumíme nic jiného než dávat peníze. Ale co pomáhá mnohem víc, je provázat chytrou, rychlou i finanční podporu se službami. A tyhlety chybějící koncepční navazující služby pro lidi v potížích jsou ten hlavní důvod, proč se nám nedaří protínat ty začarované kruhy.
Byly tady zmíněny dětské domovy, ústavní péče. Já bych to rozšířila. Podívejme se na to, že těch zhruba tisíc dětí, mladých lidí, kteří opouštějí ať už tu ústavní, nebo i pěstounskou péči, každoročně potřebuje nějak pomoct do začátku života. A my jim dnes dáváme maximálně jednu finanční dávku. Nejsou tam plošně garantované podpůrné návazné služby. Jsou některé kraje, kde to funguje lépe, co se týče startovacích bytů a podobně. Ale chci upozornit, že jako stát jsme schopni roky v podstatě investovat až v součtu miliony a miliony, ale potom v takovém tom kritickém, křehkém období necháme ty mladé lidi spadnout na úplné společenské dno. A je to časté, protože prostě mezi bezdomovci je zhruba 70 % lidí, kteří právě prošli třeba dětskými domovy.
Tato chybějící návazná podpora pro lidi opouštějící zařízení je též velice chatrná u psychiatrických pacientů, nebo třeba i u chybějící podpory, skutečně té reálné, včetně nějakého doprovázení při zajišťování bydlení, třeba i u lidí propouštěných z vězení, čili po odpykání trestu je velmi málo v tom velice nákladném a drahém systému zase dáme do toho počátečního začlenění lidí zpět do pracovního trhu, do společnosti.
Ráda bych tady apelovala na to, abychom třeba začali v té sociální infrastruktuře investovat například tím, aby se skutečně povedlo dojednat Ministerstvu financí s obcemi, že přispějí na výkon sociální práce při podpoře lidí, aby byli schopni udržet si běžné bydlení, aby se nám ve výsledku v budoucnu podařilo omezit naprosto zásadním způsobem doplatky na bydlení, které jdou často do příšerných ubytoven a skutečně do byznysu s chudobou. Ale bez té prvotní investice do sociální práce to nepůjde. To je první apel.
Druhý apel je, máme i kde začít. Víme z čísel, že máme zhruba 15 tisíc dospělých osob pečujících o děti do 15 let, které jsou na dávkách v hmotné nouzi. Z velké části je těchto 15 tisíc dospělých právě na těch ubytovnách nebo ve velmi nevyhovujícím bydlení. 15 tisíc lidí na 10 milionů obyvatel. To není zas tolik. My můžeme začít na tomhle čísle a už tím reálně pomůžeme protnout, rozetnout ty začarované kruhy, protože kvalitní bydlení znamená lepší školní docházku, menší stres a vyrovnání těch životních šancí.
Co se té podpory škol týče, tam je pak naprosto klíčové, aby vedle pouhých dotací, kterými nyní podporujeme třeba velmi účinný program obědů do škol, se to stalo právě skutečně všeobecně dostupnou státní politikou, aby chudé děti nebyly závislé na tom, zda jejich škola a jejich kraj jsou zapojeny do programu, ale aby tenhle účinný, pozitivně motivující nástroj byl skutečně všeobecně dostupný.
Vedle pozitivní motivace a podporu dětí přes obědy do škol, případně obědy pro školy, jak se také jiný program jmenuje, je ještě jedna věc, která v minulosti fungovala. Namísto nekonečných debat se můžeme podívat, jak v minulosti fungovaly příspěvky na dojíždění do školy. I to je totiž zase možnost pozitivně motivovat přes zpětné proplácení. Třeba u navštěvování středních škol je zřejmé, že to je velký důvod, proč těch několik tisíc mladých lidí z vyloučených lokalit se nakonec na střední školu vykašle.
Vedle příspěvku na dojíždění jako zase možné investice do skutečně hlubokých změn v tom, aby nám nepropadaly další a další generace mladých lidí do toho začarovaného kruhu, tak úplně podobně je možné se bavit o asistentech pedagoga pro znevýhodněné lokality, pro znevýhodněné žáky. Čili ne pouze o asistentech pro děti s postižením, ale pro ty děti a pro ty učitele bych zdůraznila, kde pedagogové skutečně nemohou suplovat všechny ty chybějící sociální, případně hygienické rozměry, které je potřeba mít zajištěné, aby děti pak mohly zvládat běžnou výuku. Tohle je jedna část. (Velice silný hluk v sále.)
A druhá sociálně infrastrukturní část je ještě doprovázení zpět do práce. Naprosto souhlasím s tím, co tady také zaznělo, že nejsou efektivní naše politiky zvané aktivní politika zaměstnanosti, různé rekvalifikační kurzy. Nikdo nevyhodnocuje, zda všechny ty certifikáty a osvědčení k něčemu přispívají. Ale co v mnoha zemích světa funguje, je skutečně motivování zprostředkovatelských, teď to bude znít ošklivě, ale agentury se jinde osvědčily.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Paní poslankyně, já vás přeruším. Hluk v sále je opravdu nedůstojný jednání Poslanecké sněmovny. A vy všichni, kdo k mikrofonu chodíte, víte, jak je nepříjemné, když musíte mluvit do hučícího sálu. Takže vás poprosím o to, abychom se ztišili. Děkuji vám. Máte slovo, prosím.
Poslankyně Olga Richterová: Děkuji za zklidnění.
Skutečně jedním z velmi účinných nástrojů, jak snižovat dlouhodobou nezaměstnanost a jak lidi, kteří pracovní návyky ztratili nebo je nikdy nezískali, postupně začlenit, je takzvané sdílené zprostředkování práce nebo doprovázení zpět do práce, kde jsou ať už organizace, nebo jednotlivci odměňováni za to, jak dlouho si ten člověk tu práci udrží, normální bonusy za to, že půl roku, tři čtvrtě roku, rok ten člověk, který byl dlouhodobě nezaměstnaný, pracuje. Je to něco, co funguje v jiných zemích. A přesně tenhle nástroj nám zoufale chybí, protože my veškeré břemeno té obtížné počáteční práce s lidmi, kteří nemají pracovní návyky, přenášíme na zaměstnavatele. A to nemůže fungovat. Jediné, kde to trochu funguje, jsou obecní podniky, například obecní technické služby a podobně.
A tam přece jen máme ještě jeden obrovský problém, a sice administrativní náročnost zaměstnávání osob v exekucích. Komunikace s exekutory například při zaměstnání 32 osob zatížených většinou osmi až deseti exekucemi třeba v Technických službách ve Varnsdorfu znamená celou jednu pracovní sílu na celý rok na plný úvazek, aby pouze přes datovou schránku komunikovala s exekutory. Čili namísto řešení jaksi nových a nových certifikátů a nevyhodnocovaných, patrně často velmi neúčinných rekvalifikačních kurzů se zaměřme ve státní politice a ve státním rozpočtu na to, jak budeme alokovat naše peníze, na tyto systémové změny, které nám zásadně chybí, a ve výsledku skutečně směřujme k tomu, aby to největší bohatství naší země, což jsou lidi, všichni říkají, jak lidé dnes v práci chybějí, tak abychom skutečně dali šanci těm, kteří mají nejrůznější znevýhodnění, a našim zaměstnavatelům, aby tyto lidi mohli realisticky zaměstnat, aby to celé nebyly vzdušné zámky. ***