(15.40 hodin)
Poslanec Jan Hrnčíř: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně a kolegové, já bych chtěl v krátkosti zareagovat na předřečníky ke státnímu rozpočtu.
Jak víme, celkové výdaje státního rozpočtu na rok 2019 navrhuje Ministerstvo financí na 1 505 mld. korun a příjmy na 1 465 mld. korun. S deficitem 40 mld. korun úřad počítá i v následujících letech 2020 a 2021. V současnosti přitom zažíváme nebývale vysoký hospodářský růst, a tím i vysoký výběr daní, takže bychom měli splácet státní dluh. Ovšem v roce 2017 státní dluh vzrostl, tentokrát o více než 11 mld. korun na nějakých 1 625 mld. Na rok 2018 je pak rozpočtován deficit státního rozpočtu 50 mld. korun. Takové počínání jde za současných okolností proti jakékoliv ekonomické logice. Naproti tomu v roce 2017 bylo vyčerpáno pouze 48 % konečného rozpočtu kapitálových výdajů, tedy investic.
Dále. Návrhy na zvýšení dávek hmotné nouze, tedy životního a existenčního minima, jsou dalším pokračováním zcela špatné sociální politiky státu, jelikož se dává nejen potřebným, ale také lidem štítícím se práce. To je velmi demoralizující a prohlubuje to sociální problémy. Na tyto neadresné sociální dávky je každoročně vynakládáno více než 150 mld. korun ze státního rozpočtu. V podstatě tuto dávku dostane téměř každý, kdo si o ni řekne. Navíc Česká republika se pro své obyvatele postupně stává jednou z nejdražších zemí Evropy. Za české platy si koupíme mnohem méně věcí než lidé v okolních státech na západ od nás. Máme mnohem dražší byty, elektřinu, vodu nebo jídlo. Navíc se očekává, že situace se bude dále zhoršovat. (Upozornění na čas.)
Bohužel na žádný z těchto problémů návrh státního rozpočtu nereaguje (další upozornění na čas), proto jej nemůžeme podpořit. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní tedy do obecné rozpravy pan poslanec Vojtěch Munzar a připraví se pan poslanec Jiří Kohoutek. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji, pane předsedající. Ještě jednou dobrý den, dámy a pánové. Dovolte i mně, abych tady přednesl pár svých poznámek spíše z globálního pohledu na návrh státního rozpočtu a také vysvětlení, proč nemohu s tímto návrhem souhlasit.
Tady už bylo mnohokrát zmíněno, že celkový objem státního rozpočtu neustále roste a zároveň se hospodaření se státními financemi za poslední dobu vytrvale zhoršuje. Přes ekonomický růst se projídá budoucnost deficitními rozpočty, málo se investuje a zejména rostou provozní výdaje našeho státu. Dlouhodobě tak vzniká strukturální problém, protože daleko rychleji než kapitálové výdaje rostou provozní výdaje státu. (Poslanec se odmlčel vzhledem k obrovskému hluku v sále.)
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Já bych vás poprosil o klid v sále, opět především v levé části.
Poslanec Vojtěch Munzar: Neroste jen samotná výše provozních výdajů, ale také jejich poměr k investicím. To je opačný trend, než by zdravý státní rozpočet měl v době ekonomického růstu mít. V roce 2014 byl podíl provozních výdajů na celkových výdajích státního rozpočtu v úrovni 90,1 %. V roce 2017 již 93,6 %. Uvidíme, jak dopadne rok 2018. Na rok 2019 je tento poměr, abych byl férový, zatím navržen 92 %. Na papíře mírné snížení, ale uvidíme, jak dopadne skutečně čerpání rozpočtu a zejména skutečné čerpání investic, a k tomu se ještě vrátím.
Ale ono to není jenom o zachování poměrů mezi provozními a kapitálovými výdaji, je to také o tom, že peníze, které poslední dobou stát vybírá, nevyužívá navíc efektivně, ale na enormní růst provozních výdajů. Tyto výdaje nejsou jednorázové, ale budou se opakovat v budoucích letech. Ekonomika již dnes vykazuje pomalé zpomalování ekonomického růstu. V budoucnu jistě přijde stagnace či recese, dříve či později, to je logika ekonomických cyklů, a po této vládě a po těchto rozpočtech, které nám tady tato vláda předkládá, zůstane drahý a buclatý stát. Teprve v době recese se v plné nahotě projeví strukturální problém rozpočtů, ale to už bude pozdě.
Místo abychom ekonomický růst dnes využili k tolik potřebným investicím a jako příležitost například ke snížení daní, k potřebným reformám, k zastabilizování naší ekonomiky a našich státních financí, místo toho se utrácí a zvyšuje se tlak na straně příjmů i na daňové poplatníky. V době, kdy by bylo možné z důvodu ekonomického růstu nechat více peněz lidem v peněženkách a umožnit jim, aby sami více rozhodovali o penězích, které vydělají, tak v takové době roste složená daňová kvóta, tedy daňové zatížení našich obyvatel a podniků. Proto je to další rok ztracených příležitostí.
Každopádně provozní výdaje rostou, stejně jako bobtná státní aparát. V době rekordně nízké nezaměstnanosti, kdy je nedostatek pracovníků na trhu práce, stát de facto kanibalizuje soukromý sektor, který ho navíc živí, a to dvěma kroky. Za prvé růstem počtu státních zaměstnanců a za druhé růstem platů ve veřejné sféře, a tím je nepřirozenou konkurencí soukromému sektoru. A kdo to zaplatí? Pouze ten daňový poplatník, kterému stát jako lux vysává pracovní síly. Do budoucna si stát vytváří tento strukturální problém se všemi neblahými vlivy do naší ekonomiky. (Trvalý hluk v sále.)
Pár čísel. Od roku 2014 má nárůst počtu zaměstnanců státu hodnotu 45 431 lidí. To je velikost například statutárního města Mladá Boleslav, pro vaši představu. O tolik narostl jejich počet. Výdaje na platy rostou od roku 2014 o více než 77 mld. - o 58 %. Připadá vám, kolegyně a kolegové, že se zlepšily a zefektivnily služby státu za posledních pět let o více než polovinu? Má takový pocit daňový poplatník?
O investicích se zde již hodně hovořilo. Je rozdíl mezi tím, co se nám vždycky na začátku roku, respektive na konci roku, předkládá na příští rok v návrhu státního rozpočtu, a skutečnými výdaji. Podívejme se na rok 2017. Na papíře investice přes 100 mld., ve skutečnosti čerpáno 33,6 mld. Nejméně reálných investic za posledních dvanáct let. Rok 2018. Na papíře necelých 100 mld., ke konci srpna vyčerpána necelá polovina, ale možná se to stihne. V roce 2010 byly skutečné investice 133 mld., v roce 2012 113 mld., a to při daleko menších celkových objemech státního rozpočtu. Nyní se plánuje 122 mld. Uvidíme, jaká bude skutečnost.
Já si to dovolím shrnout jedním takovým přirovnáním. Stát pod vládou ANO, ČSSD a s podporou komunistů se chová jako nezodpovědný bohém. V době blahobytu utrácí za opulentní večírky, šampaňské teče proudem, zve na večírky každého a ještě se kvůli večírkům zadlužuje, rozhazuje kolem sebe spropitné. Přes toto pozlátko do jeho domu začíná střechou téct. Až skončí doba blahobytu, tak život takového bohéma brzy skončí. Bude žít o konzervách a ve starém hubertusu se bude schovávat před kapkami kapajícími z rozbité střechy. Bude si nadávat, že radši neinvestoval do svého domu než do večírků.
Dámy a pánové, děkuji za pozornost. Toto jsou důvody, proč rozpočet nepodpořím. (Potlesk z pravé části sálu.)
Místopředseda PSP Tomio Okamura: To byl pan poslanec Munzar. Nyní, než dám prostor na faktickou poznámku panu poslanci Mikuláši Ferjenčíkovi, přečtu dvě omluvy. Omlouvá se pan ministr zdravotnictví Adam Vojtěch dnes od 18 hodin. Dále se omlouvá pan poslanec Jan Birke od 15.30 hodin a zítra na celý den.
Pane poslanče, prosím, vaše dvě minuty.
Poslanec Mikuláš Ferjenčík: Děkuji za slovo. Já jsem s kolegou Munzarem v řadě bodů souhlasil, především s tím důrazem na investice. Nicméně poznámka k platům ve státní sféře.
Já si myslím, že je potřeba, aby se česká ekonomika výhledově snažila dohnat západoevropské ekonomiky a růst mezd je jedna z cest k dohnání těch ekonomik. I to posílí vnitřní spotřebu, spotřebu domácností u nás. Podle mě zvlášť u těch nízkopříjmových profesí ve státní správě je zcela namístě ty platy navyšovat a tlačit tak soukromou sféru, aby přidávala také, ostatně 300 mld. zisků, které z České republiky odcházejí do zahraničí, může klesnout, pokud platy u nás stoupnou, aby se aspoň ta výtěžnost české ekonomiky blížila třeba Polsku, které prostě procentuálně na dividendách a jiných způsobech odlivu kapitálu odvádí daleko méně. Takže tady naopak se musím vlády zastat. ***