(12.10 hodin)
(pokračuje Dolejš)
V této souvislosti bych se pokusil vypořádat, jistě ne vyčerpávajícím způsobem, s tezí, která se opakovala zejména před volbami, a to že v létě nám tady vznikla levicová, nebo někteří říkali polobolševická, vláda. Já si troufnu trošičku pány ministry ve vládě šanovat s tím, že já si myslím, že je to vláda v podstatě středová, která je tlačena pravou opozicí, a řekněme si rovnou, že pravice má ve Sněmovně majoritu, a která se v rámci jisté politické stability zčásti opírá i doleva. Nic víc, nic míň. A všechny ty úvahy o tom, že bychom měli zmenšit stát, a kterým se snaží levice bránit ne zrovna úspěšně, ale aspoň zčásti, že stát by se neměl řídit jako firma, protože stát zajišťuje i určité významné sociální funkce, nám jde o sociální stát mimochodem kromě jiného, tak to dokumentují. Čili to pokud jde o motivace ke změnám a k tomu, zda se máme vrátit k nějakému škrtacímu rozpočtu, kdy tupé škrty nevedou ke šťastným koncům a promyšlené škrty nemáme na stole, abych ve stručnosti tento problém uzavřel.
Druhý blok mých poznámek směřuje k tomu, že opět od pravé zdi slyšíme o rozpočtové nestřídmosti a projídání. Tak několik faktů, které v důvodové zprávě k rozpočtu jsou. Pilní kolegové světa znalí zažili už tady hodně rozpočtů, tak si toho nepochybně a jistě všimli a z nějakého politického ostychu tato fakta ne zrovna zdůrazňují, tak já je zdůrazním.
Za prvé. Rozpočty za poslední léta jsou součástí trendu klesajících deficitů. Stovka tam byla v roce 2015 plánována, 70, 60, 50 a teď 40. To je klesající trend a myslím si, že to, že ten trend je v reálu lepší, to samozřejmě si zaslouží samostatnou úvahu, ale buďme rádi, že je lepší. Situace, kdyby to bylo horší, by byla samozřejmě daleko, daleko dramatičtější.
Další fakt, a je to opět statistický fakt, že veřejné finance jako celek z určitých důvodů, které nejsou zcela jaksi chvályhodné a optimistické, ale prostě je to fakt, jsou v přebytku. Ten přebytek je tedy zajišťován především úsekem územní správy, protože tam peníze zbyly. To jsou právě už někdy ty méně chvályhodné důvody, protože se v určitou dobu nečerpalo, tak zbylo pochopitelně. Ale je to fakt.
A třetí fakt je, že s tím trendem snižování deficitu se dostáváme do reálné situace takové, že klesá podíl dluhu na HDP. Nominálně dluh se snižoval jenom jedno krátké období a zčásti na to měla vliv určitá účetní operace, ale faktem je, že dluh byť roste, tak neroste tak jako HDP, a tudíž klesá podíl. Takže v letech z počátku vlády pana premiéra Sobotky byl někde kolem 41 % a teď jsme kolem 30 %. Moc zemí v EU tento podíl dluhu na HDP nemá. Takže to jsou reálná čísla, abychom se vyvarovali zbytečně dramatického tónu.
A ještě bych se vrátil k tomu problému plán a realita. Pochopitelně každý se zamyslí nad tím, co to je za plán, když opakovaně není plněn. Čili to je záležitost, nad kterou je třeba se nepochybně zamýšlet, a nemělo by to mít systémové důvody a ani by v tom neměla být jakási chytristika dobře schovaných polštářů, které se pak samozřejmě v rámci rozpočtových opatření veseleji utrácejí. Ale ono to mělo důvody samozřejmě různé. Historicky to byla změna situace v obsluze státního dluhu: jednak nám začala fungovat státní pokladna, jednak se změnila situace na kapitálových trzích, tedy cena peněz, a to vedlo k tomu, že jaksi tam ty peníze zbyly a mohly se použít. Velký vliv jednak na nakopnutí ekonomiky měly evropské peníze, ale pak ve smyslu nečerpaných výdajů jsme ne vždycky byli schopni využít naše české investice, protože zkrátka ty projekty nebyly ready. No tak zbyly peníze, a tím pádem se samozřejmě ten plán posunul do opticky hezčích poloh. A samozřejmě vliv může mít i vývoj příjmů. Pokud ekonomika roste rychleji, má vliv i to, že jsme přidali na platech, protože platy fungují jednak jako podpora růstu z hlediska koupěschopné poptávky, ale také se odvádějí příslušné odvody ze mzdy a ty samozřejmě natečou příjmově do státního rozpočtu.
To jsou všechno faktory, které je třeba vnímat, ale také je třeba si říct, že tyto faktory zrovna nemusejí nastoupit v příštím období. Takže jaksi snadno říct: škrtneme deficit nebo se vrátíme k číslům - to myslím říkali kolegové z pirátské strany - z června, kdy makroekonomická prognóza byla trochu jiná a ten rozdíl mezi příjmy a výdaji nebyl přesunut do akumulace jakýchsi rezerv, ale byl využit při výdajích do státního rozpočtu, tak to není až tak snadné.
Poslední poznámka k tomuto bloku, a to, že se - myslím to byli kolegové z SPD, pan předseda Okamura zamýšlel nad tím, jestli by některá čísla neměla být úplně jiná, a bych řekl, až emotivním tónem hodnotil, že by se neměly dávat peníze těm, kteří jsou řekněme méně slušní, od pobíračů dávek až po politiky. Ale uvědomme si, že rozpočet je třeba plánovat na základě zákonů, a proto to tam tak je. Jestliže si prosadíte, že pobírači dávek jsou neslušní, já si to tedy nemyslím, a promítne se to do legislativy, tak pochopitelně se bude plánovat jinak ta příslušná částka.
Třetí blok poznámek. Pokud jde o poměr spotřeby a investic. Zaznělo to tady dneska mnohokrát, začal s tím na začátku pan prezident. Pochopitelně, že je pravdou, že tento rozpočet posílil oblast spotřeby výrazněji, ale také je třeba k tomu dodat, že tento nominální růst vlastně politicky dohání a saturuje určitý politický tlak, který tady byl v dobách růstu, kdy jsme byli někde na pěti procentech HDP, tak zdaleka takový adekvátní podíl nedostali občané, a že toto doháníme v letošním roce, kdy to ještě jede, možná je to poslední rok, kdy to ještě jde, tak si myslím, že není nic špatného, tím spíš, že spotřebitelská poptávka je také prorůstovým faktorem, byť můžeme srovnávat různé multiplikátory u jednotlivých rozpočtových výdajů. Opět, že to není až takové drama, lze doložit údajem, kdy podíl mandatorních výdajů mírně klesá. Nominálně roste, ano, to je pravda pochopitelně, ale mírně klesá a klesá někam k 54,8 %.
Teď k onomu investičnímu impulzu. Samozřejmě, že vládní investice jsou důležitým faktorem modernizace a růstu, ovšem je také pravdou, že rok 2017 byl takovým tím rokem nečerpání a že bychom skutečně měli vnímat, že dramaticky a rychle navýšený objem kapitálových výdajů skutečně nemusí být schopen stát zúřadovat a utratit. A jestliže myslím pan Kalousek tady říkal: No a co? Tak nám to aspoň zbude a zbude to na akumulované rezervy na zlé časy. Problém je, a jsme zase u té motivace, že rezervy na některé strukturální problémy, které nás očekávají, třeba penzijní reforma, tak se nedivte jistým obavám. Jeden pokus o penzijní reformu jsme v roce 2012 provedli a radost z toho tedy veliká nebyla. Takže já si myslím, že věnovat se kvalitě investic, volit ty investiční akce, které jsou přínosné jak z hlediska multiplikačního, tak i z hlediska zajištění chodu ekonomiky, mám na mysli především tedy infrastrukturní aspekt, tak tomu se věnovat musíme, ale ne takovým hurá stylem, jak je tady navrhováno.
Poslední poznámka, vlastně tím už končím. Rozpočet na rok 2019 skutečně je v určité mimořádné situaci, v mimořádných politických souvislostech, ale řekněme si rovnou, že pokud chceme některé zásadní změny připravit a pokud tato vláda má vládnout po celý zbytek volebního období, takto bude muset k tomu přistoupit, tak se musíme připravit na některé strukturální výzvy, které před námi stojí. Jsou to nejenom penzijní záležitosti, o kterých jsem hovořil, ale i dopady na ekonomiku z hlediska digitalizace, otázka větší konkurenceschopnosti v oblasti inovací. ***