Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2017 – 2021

Předcházející část projednávání bodu pořadu schůze

(pokračuje Vojtěch Pikal)

10.
Návrh poslanců Vladimíra Koníčka, Stanislava Grospiče a dalších na vydání
zákona, kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)
a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 38/ - druhé čtení

Bod byl přerušen v úterý 3. 10. a přerušili jsme ho ve chvíli, kdy si poslanecký klub KDU bral přestávku, takže nevím, jestli nás v úvodu seznámí poslanecký klub KDU s výsledky svého jednání. Pokud tomu tak není, budeme pokračovat v obecné rozpravě. Nevypadá to, do obecné rozpravy nemám v tuto chvíli nikoho přihlášeného. Pan poslanec Výborný se hlásí z místa. Prosím, máte slovo.

Poslanec Marek Výborný: Děkuji za slovo, pane předsedající. Na úvod mi dovolte konstatovat, že zařazení tohoto bodu před body, které byly už pevně zařazeny na program schůze této Poslanecké sněmovny, beru jako obstrukční jednání ze strany předkladatele, protože já si myslím, že v tuto chvíli, kdy se máme zabývat návrhem zákona, který zjevně má charakter protiústavní, místo toho, abychom se věnovali tomu, co zajímá naše občany, abychom se zabývali platy učitelů, místo toho, abychom se zabývali příplatky pro třídní učitele, to mi přijde naprosto nehorázné. Lidé skutečně čekají na to, abychom pro ně něco konkrétního dělali a neřešili tady pseudokauzy KSČM, neřešili tady kauzy, které se zjevně svým návrhem pohybují na hraně nebo za hranou ústavnosti. Čili to, co od nás skutečně společnost očekává, to, co od nás očekává více než 65 000 třídních učitelů, to, co od nás očekávají učitelé en bloc, protože ten následující bod, to znamená projednání usnesení Poslanecké sněmovny číslo 66, jednoznačně hovoří o tom, že tady bylo přijato nějaké usnesení směrem k vládě a ta vláda podle něj nekonala. Učitelé měli mít navýšeny platy od 1. září tohoto roku a platy navýšeny nebyly.

Tolik jenom na úvod, čili zařazení tohoto bodu je zjevně obstrukční.

A teď tedy k projednávané novele zákona o majetkovém vyrovnání. Tato navrhovaná novela, jak už tady bylo mnohokráte řečeno, se dotýká situace, která i podle vyjádření ústavních právníků se pohybuje, jak už jsem říkal, na hraně zákona a na hraně ústavnosti. Když jsem pokládal při interpelaci dotaz premiérovi této země na to, zda by mohl doložit své výroky o tom, že finanční náhrady byly předraženy o 54 mld., tak mi odpověděl, že vychází ze slov poslance Haška, která pronesl zde u tohoto pultu na půdě Poslanecké sněmovny. No tak tento argument mi přijde skutečně naprosto scestný, zvláště v situaci, kdy podle § 15 odst. 2 jsou náhrady vyčísleny ve výši 59 mld. Žádnou konkrétní odpověď pana premiéra kromě toho odkazu na výrok poslance Haška jsem nedostal.

Při projednávání novely zákona o majetkovém vyrovnání na půdě ústavněprávního výboru jsme se shodli na tom, že je třeba si k návrhu tohoto zákona vyžádat stanoviska ústavních právníků, tak jsme učinili a já v tuto chvíli považuji za důležité, aby s těmito stanovisky nebyl seznámen pouze ústavněprávní výbor. Nejsou to sněmovní tisky, čili nejsou běžně dostupné, a proto mi dovolte, abych se stanoviskem těchto ústavních právníků seznámil vás všechny.

Začnu stanoviskem Katedry ústavního práva a politologie Masarykovy univerzity v Brně. Toto stanovisko tedy bylo vyžádáno ústavněprávním výborem a odpověď zní takto:

Posouzení ústavnosti poslaneckého návrhu zákona, kterým se mění zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi /dále zákon o vyrovnání/ a zákon o daních z příjmů.

Východiska posudku - nejprve se tedy brněnští ústavní právníci zabývali povahou církevního majetku. Vychází se z toho, že zákon o majetkovém vyrovnání uznal odebrání původního majetku církvím jako majetkovou křivdu a že daný majetek byl původně ve vlastnictví církví. Zákon o vyrovnání neakceptoval výklad, že církevní majetek má zvláštní povahu a že stát má vůči tomuto majetku určitá práva, především ve vztahu ke katolické církvi jakožto původní státní církvi, kdy stát měl vůči tomuto majetku práva vycházející zejména z původních patronátních práv.

Zákon o vyrovnání je platnou součástí právního řádu a musí být respektován. Jeho ústavnost byla potvrzena Ústavním soudem.

Já si dovolím to stanovisko průběžněji komentovat. Zde jasně zaznívá to, co bylo opakovaně sděleno i v rámci rozpravy na půdě Poslanecké sněmovny, a sice že ústavnost zákona byla potvrzena Ústavním soudem a že zákon o vyrovnání je platnou součástí právního řádu.

Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Musím vás, pane poslanče, přerušit. Chtěl bych požádat kolegy, kteří vedou jednání, která se netýkají tohoto návrhu zákona, aby svá jednání přesunuli do kuloárů nebo do předsálí. Děkuji. Prosím, pokračujte.

Poslanec Marek Výborný: Děkuji vám, pane místopředsedo.

Bod 2.2 Restituce. Stát nemá ústavní povinnost k restitucím majetku zabaveného v době komunistického režimu. Pokud však restituční zákony přijme, vzniknou majetkové nároky, které jednostranně stát nemůže rušit ani snižovat, protože vznikne majetkově legitimní očekávání oprávněných osob, které má ústavní ochranu. - Ještě jednou, hovoří se tady o ústavní ochraně legitimního očekávání oprávněných osob a je zjevné, že toto legitimní očekávání také s přijetím zákona o vyrovnání vzniklo.

Další bod - smlouvy o vyrovnání. Smlouvy o vyrovnání mezi státem a církvemi jsou svou povahou soukromoprávní smlouvy analogické se smlouvami o narovnání vzájemných práv a povinností. Stát přistoupil na naturální a finanční restituce a církve se vzdaly svých majetkových nároků. Samotný zákon o vyrovnání podřazuje smlouvy s církvemi pod režim občanského zákoníku, pokud sám nestanoví jinak.

Nyní věcné, čili politické okolnosti, tak jak o nich hovoří posudek Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Církevní restituce jsou významným politickým tématem. Byly součástí politické diskuse i po přijetí zákona o vyrovnání, kdy některé politické strany usilovaly o jeho zrušení skrze Ústavní soud nebo o jeho změnu. Ústavní soud k tomu žádné důvody neshledal. - Pokračuji ve stanovisku Masarykovy univerzity, Právnické fakulty v Brně. - Politické debaty ožívaly i s tím, že církve podávaly žaloby na určení vlastnictví státu u majetku v držení krajů a obcí, aby tak tento majetek spadl do naturální restituce. V případě krajů tyto návrhy stáhly. V případě obcí v nich pokračují. To však samo o sobě není porušením smlouvy, protože o určení státního vlastnictví rozhoduje soud jakožto státní a nikoli církevní orgán a ten je při svém postupu vázán platným právním řádem.

Tady bych chtěl připomenout, že pokud se týká těch záležitostí na úrovni krajů, byl to vstřícný krok té jedné strany, pokud se týká obcí, je to legitimní právo každého nechat vlastnické vztahy posoudit nezávislým soudem. Nic špatného na tom nelze shledat.

Pokračuji v citaci stanoviska Právnické fakulty. Pokud soud vysloví, že majetek patří státu, a tedy podléhá naturální restituci, byl v držení obce neoprávněně, což nelze dávat k tíži církvi. - Logicky ne, protože ten majetek byl církvím ukraden komunisty po roce 1948.

Pochybnost vyvolávají též některé kroky církve samotné v souvislosti s restitucemi, např. když opatství na Starém Brně přišlo o vlastní správu a chopila se jej pražská provincie augustiniánů, která původně o opatství nejevila zájem, dokud nezískalo nárok na restituci majetku. Tyto okolnosti jsou zdrojem politické diskuse, ale nikoli zdrojem právního řešení již vzniklých nároků církví podle zákona o vyrovnání. - Je zjevné tedy, že stanovisko Právnické fakulty se snaží být maximálně objektivní, vyrovnané a připomíná některé sporné okolnosti na obou dvou stranách.

Za třetí - vlastní posouzení. A teď tedy to důležité, protože to je stanovisko. Možnost změny zdanění. To je to, oč se jedná v návrhu, který je zde nyní předkládán.

Je základní funkcí státu vybírat daně na své výdaje. V oblasti daní má suverenitu a může během času měnit složení a výši daní. Ústavnost takového postupu byla prokázána v případě změny zdanění solární energetiky. Zde šlo o případ, kdy stát přímo nebyl výrobcem solární energie. Zdaněním tedy stát nevstupoval - a to podtrhuji - nevstupoval do soukromoprávních smluv jím uzavřených a zdanění bylo zdůvodněno podstatnými změnami na trhu s elektrickou energií a podstatnou změnou výše nákladů na zřízení solárních elektráren. Tyto důvody byly uznány jako legitimní pro daňové změny.

Ještě jednou připomínám, že stát nevstupoval zdaněním solárních baronů do soukromoprávních smluv, které by uzavíral stát, kdežto zde je uzavřena smlouva mezi státem, církvemi a Federací židovských obcí, a pokud by došlo k úpravě této smlouvy, jakékoliv, tak z logiky věci se na ní musí shodnout obě dvě strany. Už jsem tady říkal v rámci rozpravy při prvním čtení, že nic nebrání vládě České republiky, premiérovi Andreji Babišovi, aby oslovil tu druhou stranu a jednal s nimi o úpravě té smlouvy, ale činit tak jednostranně návrhem novely zákona je skutečně protiústavní.

Pokračuji v citaci stanoviska Právnické fakulty. Daně však nemohou být zneužity a nemohou např. vést k faktickému vyvlastnění. Stát může v oblasti daní určité věci preferovat, např. daňová osvobození, nebo určité věci elektronicky (?) formou daní znevýhodňovat. Týká se spotřební daně. Nelze však danění užít neústavním způsobem k zákazu určité činnosti nebo likvidaci majetku, např. formou stoprocentní nebo ještě vyšší daňové sazby. Proto Ústavní soud neuznal zavedení padesátiprocentní daně na státní podporu stavebního spoření za rok 2010, kterou vyhodnotil tak, že stát zneužil daňové zákonodárství pro faktické snížení státní podpory, když obecná sazba daně z příjmů byla tehdy 15 %. - Čili je tady poukázáno i na souvislost se snahou zdanit stavební spoření tehdy daní 50 %, to je podobné jako zásah do finanční náhrady církvím a náboženským společnostem a Federaci židovských obcí, kde by dodatečně došlo ke snížení výše náhrad.

Ústavní soud uvedl, cituji z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2011: Právní závěr, že předmětnou daň je třeba v rámci přezkumu ústavnosti považovat nikoliv za daň, nýbrž za změnu právního nároku, se promítá do ústavních kritérií pro její posouzení. Slouží-li určité ústavní principy a základní práva k ochraně jednotlivce před zásahem ze strany veřejné moci, nemůže míra této ochrany být v jednom ze dvou srovnatelných případů nižší jen z toho důvodu, že zákonodárce použil pro stejnou regulaci odlišné označení. Konec citátu z nálezu Ústavního soudu.

Pokračuji ve stanovisku Právnické fakulty. Legitimitou pro mimořádné změny v oblasti daní jsou mimořádné události, např. hrozící krach státu může vést k zásadním daňovým změnám. Pokud budou tyto změny obecné a dopadnou na všechny plátce daní, např. zrušení všech daňových osvobození, bude legitimní i zdanění konkrétní úzké skupiny, v tomto případě církví. Pokud však je významná daňová změna přijímána pro nesouhlas nové politické reprezentace s původním rozhodnutím předchozí demokratické reprezentace a míří na faktické snížení smluvních povinností státu, jde o postup nelegitimní. - To je velmi důležité si uvědomit. Vláda zpochybňuje legitimitu rozhodnutí předchozí demokratické politické reprezentace.

Nyní výrok k postavení státu. Stát je ve dvojím postavení. Jednak působí jako vrchnostenský subjekt, který daně ukládá a vybírá a zpravidla je také jejich příjemcem... (Řečník se odmlčuje pro hluk zleva.)

Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Já bych chtěl znovu požádat ty, kteří vedou nějaká jednání, aby se přesunuli do předsálí nebo někam, třeba do kavárny nebo do Státních aktů. Tak prosím.

Poslanec Marek Výborný: Děkuji. Přitom je správné, aby stát v soukromoprávních vztazích nezneužíval svého vrchnostenského postavení. Toto dvojí postavení státu se projevuje i v oblasti vyrovnání vztahu s církvemi, kde stát ve vrchnostenské pozici jako zákonodárce přijal zákon nabízející církvím určitý způsob vyrovnání a následně stát jako právnická osoba uzavřel s církvemi smlouvy, kde si jsou smluvní subjekty rovny, pokud církev takovou smlouvu uzavřít chtěla. Kdyby nechtěla, tak by to zástupci církví, náboženských společností a Federace židovských obcí nepodepisovali. Jeho postavení tvůrce daňových zákonů tedy není nezávislé od dopadu těchto zákonů na jeho povinnost plnit podle smluv o vyrovnání s církvemi.

A nyní otázka možnosti změnitelnosti rozhodnutí státního orgánu. Toto považuji možná za nejzásadnější klíčovou pasáž celého stanoviska Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Ke zdanění finanční náhrady dochází proto, že nová reprezentace státu není spokojena s původním rozhodnutím vlády a Parlamentu při vyrovnání s církvemi v roce 2012. Zdá se jí vyplacená částka nepřiměřeně vysoká, což plyne z obecné části důvodové zprávy návrhu zákona. To plyne i ze souhlasného stanoviska vlády a Ministerstva financí k návrhu posuzovaného zákona. Navrhovatelé i vláda přiznávají, že motivací k přijetí zákona je věcný nesouhlas s původní výší finanční náhrady. - Už jsem tady ve svém úvodu uváděl i poměrně scestnou argumentaci pana premiéra, který se odkazoval na jakýsi výrok kdysivá poslance Haška.

Pokračuji v citaci stanoviska: Tato náhrada je brána jako paušální. Na její výši mohou být rozdílné názory z hlediska věcné správnosti. Paušálnost náhrady v sobě z povahy věci zahrnuje určitou míru neurčitosti při jejím stanovení, kdy církevního majetku, za který je vyplácena finanční náhrada, je značné množství. Mnohdy se jedná o pozemky, které dříve byly zemědělskou půdou, nyní se však nacházejí v zastavitelném území a mají charakter stavebních pozemků. - Zde je zjevné, že ani ta výše finanční náhrady definovaná v zákoně skutečně neodpovídá té vyčíslené hodnotě nevydaných pozemků a majetků.

Pokračuji v citaci: Z hlediska právního je rozhodující, že s paušální částkou stát souhlasil zákonem i ve smlouvách o vyrovnání s církvemi. Církvím vznikl majetkoprávní nárok, byť ještě není zcela platný, a mají legitimní očekávání, že v době splatnosti jim postupně budou částky vyplaceny ve smluvené výši. Změna politického složení Parlamentu ani vlády není legitimním ústavně akceptovatelným důvodem pro změnu majetkových pohledávek osob včetně církví vůči státu. - No logicky, pokud by tomu tak bylo, tak by tady panovala výrazná právní nejistota, a připomínám, bylo by to v rozporu s Ústavou České republiky, která hovoří o právní jistotě.

Samotní navrhovatelé a vláda přiznávají, že pravým důvodem zdanění nejsou změny v daňové politice státu, ale věcný politický nesouhlas s výší paušální finanční náhrady. Protože vláda nemůže dosáhnout změny smlouvy bez souhlasu s církvemi, využívá se vrchnostenské úpravy zdanění jako cesta, jak dosáhnout faktické změny výše peněžité náhrady. Taková motivace státu pro úpravu daní, tedy jako nástroj realizace soukromoprávní výhody formou daňové politiky, je ústavněprávně nelegitimní. Církvím uzavřením smluv o vyrovnání se státem vznikl právní nárok na finanční náhradu v určité výši, a kdyby ji stát zaplatil ihned, nebyla by zdaněna. Církve tedy byly v legitimním očekávání, že stejné daňové podmínky budou platit po celou dobu splácení finanční náhrady. Vláda i Parlament můžou v průběhu času změnit svou vůli. Pokud však na základě původního rozhodnutí vlády vznikly soukromoprávní smlouvy, nová vláda je nemůže jednostranně zrušit či změnit. Je pak nepřípustné tohoto cíle dosahovat cestou vrchnostenského působení státu v rámci jeho působnosti tvůrce práva včetně práva daňového.

Nyní obsah vyrovnání vztahu s církvemi. Obsah vyrovnání s církvemi se skládá z naturální restituce, finanční náhrady, dále úročení finanční náhrady a snižující se příspěvek státu. Návrh zákona se týká zdanění finanční náhrady včetně jejího úročení.

Otázky finanční náhrady. Restituce majetku není příjmem, ale obnovením původní majetkové podstaty. V případě naturální restituce jde o vrácení věci, v případě finanční restituce jde o nahrazení v penězích. Byla-li věc odebrána protiprávně státem, což stát zákonem o vyrovnání uznal, je v rozporu s principem právního státu vrácení takového majetku zdaňovat. Ani v případě jiných restitucí, např. soudní rehabilitace, mimosoudní rehabilitace, zemědělské a jiné restituce nebo jiného návratu protiprávně odňatého majetku, vrácení odcizené věci, není restituce majetku zdaňována. - No to je to, co opakovaně zde bylo namítáno. V případě, že vám někdo ukradne kolo nebo jakýkoli majetek, policie dotyčného vypátrá, vám danou věc vrátí, tak byste asi nepovažovali za objektivní a spravedlivé, aby vám byla vyměřena daň za navrácení věci, která vám byla ukradena. To je jednoduchý princip, na základě kterého je posuzována otázka zdanění finančních náhrad a také hlavně tedy otázka restitucí.

Pokračuji v citaci: Finanční náhrada je vyplácena za církvi odňatý majetek, který však již není ve vlastnictví státu, ale československý stát v roce 1991 chtěl zachovat možnost jeho vydání církvím, a proto blokačním paragrafem zákona o půdě znemožnil jeho převedení na jiné subjekty. Pokud k tomuto převodu došlo, bylo tak učiněno v rozporu s kogentním zákonným ustanovením. Je nutno říci, že v procesu restitucí fyzických osob nebo i sportovních organizací vydával věci v naturální restituci nejenom stát, ale i ostatní povinné osoby, obce, státní podniky, družstva atd. To, že stát namísto naturální restituce od nestátních osob, na které přešel původní majetek církví, vyplatil peněžní náhradu, je dobrodiním státu ve prospěch těchto ostatních osob.

Nyní otázka úročení finanční náhrady. Finanční náhrada se vyplácí ve splátkách, přičemž se zvyšuje, tedy úročí, o míru inflace. Úrok je příjmem a obecně podléhá dani z příjmu. Úrok není restitucí majetku, ale přírůstkem majetku za to, že určitá finanční částka nebude vyplacena najednou. Je věcí státu, které příjmy zdaní a které daňově osvobodí. To se vztahuje i na úrok. Lze tedy připustit zrušení vyloučení z předmětu daně podle § 15 odst. 5 zákona o vyrovnání ve vztahu k úročení finanční náhrady, tedy navýšení o inflaci, a tedy zavedení zdanění těchto úroků.

Problém je, že výše úroku není výsledkem dvoustranného právního jednání se státem, ale jednostranného rozhodnutí státu formou zákona. Je-li úrok jen ve výši inflace, fakticky jeho zdaněním dochází ke znehodnocení jistiny ve výši zaplacené daně. Úrok ve výši inflace je sice nominálním příjmem, ale nikoliv příjmem reálným. Ovšem i jinde stát zdaňuje úroky, které jsou nižší než inflace.

A na závěr otázka účinnosti. Účinnost zákona je navržena od 1. 1. 2019. Tady je zjevné, že toto již pozbývá reálnosti, nicméně dokončím: Je tedy evidentní, že otázka ústavnosti takového zákona jako celku je sporná a věc bude v rámci kontroly ústavnosti zákona řešit Ústavní soud. - Tady bych mimochodem připomněl i jeden z pozměňovacích návrhů, který vzešel z jednání ústavněprávního výboru, a to posunutí účinnosti k 1. lednu 2020, aby tam skutečně vznikl prostor pro případné vyjádření Ústavního soudu, aby nedošlo k nabytí účinnosti před tímto rozhodnutím a nedošlo tak ke znejistění právních vztahů v České republice. - Obvykle řízení o ústavnosti zákona trvá asi rok. Je tady tedy otázkou, zda tu účinnost ještě neposunout vzhledem k tomu, že ten zákon není projednán, například až k 1. lednu 2020, 2021. Je špatné, pokud stát přijímá zákony, které začne aplikovat a následně rozhodne Ústavní soud, že jsou protiústavní, a zruší je. Tady nejenom že by tedy byla narušena právní jistota, ale tady by dokonce došlo k finančním krokům jedné, druhé strany, které by možná následně byly zpochybněny a zrušeny Ústavním soudem.

Pak nastupují otázky případné náhrady za aplikaci neústavního zákona. Proto je správné tyto důsledky omezit, pokud již v rámci legislativního procesu je zřejmé, že určitý zákonný návrh je ústavně sporný a bude posuzován Ústavním soudem. - To, že ten návrh je ústavně sporný, vyplývá z rozpravy zde na půdě Poslanecké sněmovny i na půdě ústavněprávního výboru. Opakovaně zde také zaznívalo, že pokud tento zákon bude přijat jak Poslaneckou sněmovnou, tak také, připomínám, horní komorou, tedy Senátem, je vysoce pravděpodobné, že bude jeho ústavnost posuzována Ústavním soudem. Řešením je prodloužení legisvakanční doby tak, aby měl Ústavní soud čas na projednání ústavnosti zákona a tak dále. To jsem zde již zmiňoval. Je otázkou, vzhledem k tomu, jak probíhá projednávání tohoto zákona, zda ji ještě dále neposunout. I zde ve stanovisku Právnické fakulty Masarykovy univerzity se na závěr uvádí, že by měla být účinnost až od 1. 1. 2021.

Na závěr tři podstatné body z vyjádření ústavních brněnských právníků. Za prvé, zdanění finanční restituce, tedy vlastní finanční náhrady, je neústavní. Za druhé, zdanění úrokového navýšení finanční náhrady je obecně přípustné, sporné však je, zda může stát vrchnostenskou změnou daní fakticky měnit výši svého plnění ve smlouvách o vyrovnání s církvemi. Za třetí, vhodná je úprava legisvakance, aby během legisvakanční doby mohl posoudit ústavnost zákona Ústavní soud.

Tolik tedy stanovisko, které bylo zasláno na vyžádání ústavněprávního výboru docentem doktorem Janem Svatoněm, vedoucím Katedry ústavního práva a politologie Masarykovy univerzity v Brně. (V sále je hluk!)

O stanovisko byly požádány i další instituce. Dovolil bych si vás tady tedy seznámit i se stanoviskem docenta Marka Antoše, který nám k přípustnosti zdanění církevních restitucí zaslal toto stanovisko o sedmi bodech.

Za prvé. Církvím a náboženským společnostem, dále jen církve, vzniklo legitimní očekávání na vyplacení finanční náhrady v konkrétně stanovené výši včetně indexace. Toto legitimní očekávání se opírá za prvé o zákon č. 428/2012 Sb., za druhé o uzavřené smlouvy se státem a za třetí také o zde už zmiňovaný nález Ústavního soudu 10/13.

Za druhé. Případné snížení vyplacené náhrady ze strany státu by bylo v rozporu s tímto legitimním očekáváním a muselo by být zdůvodněno zvláště závažnými důvody, například neschopností státu dostát svým závazkům z důvodu mimořádné fiskální situace, zjištění konkrétních a závažných pochybení při výpočtu finanční náhrady a podobně. Vzhledem k tomu, že jde o součást procesu odluky státu a církví, součástí posouzení by mělo být i hledisko, do jaké míry jde o přípustný zásah do náboženské svobody. - Jsem přesvědčen, že stát, a nakonec dneska jsme to slyšeli i ve stanoviscích premiéra Babiše, se nachází ve vynikající kondici, kdy je na něj údajně útočeno ze všech stran, čili je zjevné i z dnešních výroků premiéra, že situace, že by stát nemohl dostát svým závazkům, které vyplývají z uzavřených smluv, tady skutečně aktuální není. Stejně tak není nikde doloženo, že by došlo k jakýmkoliv závažným pochybením při výpočtu finanční náhrady. Ta finanční náhrada byla posuzována už v době přijetí zákona nezávislým arbitrem. Vyčíslení, které skutečně bylo výsledkem dohody, protože ne vše bylo možno vyčíslit do poslední koruny, se pohybuje v reálných číslech, a to dokonce v takové výši, která je pravděpodobně nižší, než kdybychom měli posuzovat a vyčíslovat náhrady za všechen nevydaný majetek. (Hluk v sále neutichá!)

Za třetí. Pokračuji ze stanoviska docenta Antoše. První spornou otázkou je, zda má být uplatnění daně z příjmu na vyplácené finanční náhrady posuzováno jako jejich zpětné snížení. V tom případě platí předchozí dva body a přísný přezkum před Ústavním soudem, v němž by zřejmě neobstálo, nebo jako uplatnění obecných daňových zákonů, v tom případě by se uplatnil jen mírný přezkum, test extrémní disproporcionality. Pro první variantu hovoří především zdůvodnění navrhované úpravy ze strany předkladatelů, i ve stanovisku vlády, ale i z mediálních vyjádření. Lze z nich dovodit snahu "moderovat" výši náhrady, která se předkladatelům i vládě jeví jako nepřiměřená. V takovém případě by situace připomínala případ stavebního spoření, kdy Ústavní soud zpětně snížení státní podpory formou srážkové daně posoudil jako protiústavní, stanovisko Ústavního soudu 53/10. Pro druhou variantu by naopak mohlo hovořit, že nejde o speciální daň, nýbrž pouhé rozšíření obecné daně z příjmu i na finanční náhradu, dokonce by bylo možné argumentovat, ovšem se silnými výhradami, o kterých bude hovořeno níže, že jde o odstranění výjimky oproti běžnému daňovému režimu.

Za čtvrté. V případě, že by se Ústavní soud přiklonil k závěru, že jde o daň, musel by posoudit druhou spornou otázku, a sice, zda nepůsobí retroaktivně. Zdaňovány by sice měly být jen následující roční splátky, nikoliv již vyplacené náhrady, přesto si lze představit argumentaci, že veškerý "příjem" již nastal v okamžiku, kdy církvím vznikl nárok na vyplacené náhrady, čili v okamžiku, kdy byla podepsána ona předmětná smlouva mezi státem a zástupci církví, náboženských společností a Federací židovských obcí, kdy církvím vznikl nárok na vyplacení náhrady a v daném okamžiku tento příjem nebyl předmětem daně z příjmu. Jednotlivé dílčí splátky už proto nejsou novým příjmem a nelze je zdaňovat.

Z logiky věci tato úvaha docenta Antoše vychází z toho, že ten příjem nastal v okamžiku, kdy byla podepsána ona smlouva. Nelze vyloučit, že by tato argumentace uspěla. V tom případě by šlo v zásadě o nepřípustnou pravou retroaktivitu. Lze však po mém soudu argumentovat i jinými případy, kdy k závazku vyplatit určitou částku dochází například uzavřením smlouvy. Pro daňové právo se mi zdá typičtější, že jsou zdaňována až jednotlivá dílčí plnění. Vyžadovalo by to samozřejmě důkladnější analýzu v oblasti finančního práva, přesto se docent Antoš předběžně přiklání k závěru, že o případ pravé retroaktivity nejde.

Za páté. Podstatou testu extrémní disproporcionality je otázka, zda uplatňovaná daň nemá rdousicí efekt, tedy zda nesměřuje k likvidaci samotné podstaty zdaňovaného plnění. Obecná 19% daň z příjmu by v tomto posouzení měla bez problému obstát.

Za šesté. Poslední dosud nezváženou komponentou testu ústavnosti je v těchto případech otázka, zda daň neporušuje princip rovnosti vyplývající z článku 1 a článku 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o zákaz diskriminace, článek 3 odst. 1, nejeví se problematicky, protože neobsahuje žádné rozlišování, které by bylo přímo či nepřímo opřeno o podezřelé kritérium. Spornější je soulad s obecným principem rovnosti podle článku 1, a to s ohledem na přístup daňových zákonů k jiným typům náhrad. Je totiž otázka, zda náhrada vůbec pojmově může být příjmem. Nejde totiž o rozšíření majetku, nýbrž o náhradu jeho předchozího snížení. Když to srovnáme, typicky se může jednat o případy náhrady škody pojistného vyplácení na zmírnění škodní události, cestovní náhrady a podobně. Daňové zákonodárství k této problematice přistupuje nejednotně, v některých případech výslovně určuje, že konkrétní náhrady mají být od daně osvobozeny, čímž je vlastně nepřímo označuje za příjem, z hlediska dopadu na výši daňových povinností je to však ve výsledku totožné. Skutečnost, že finanční náhrada vyplácená církvím by na rozdíl od jiných náhrad měla být zdaňována, by tak mohla být shledána v rozporu s principem rovnosti. - To je poměrně složitá problematika dotýkající se tedy daňové politiky státu a otázky toho, co může a nemůže být zdaňováno. Zmiňoval jsem se už tady o tom příkladu v případě, že je někomu něco zcizeno, je mu to navráceno a měl by z toho odvést daň. Mně to skutečně přijde jako naprosto nesmyslná a nelogická argumentace.

Za sedmé. Pro posouzení této otázky je ovšem významné, zda jde svým obsahem skutečně o náhradu, popř. zda nějaká část vyplácených prostředků nejde nad hodnotu zabaveného majetku a ušlého zisku. Tím se z toho stává otázka skutková, na niž lze, jak konstatoval i Ústavní soud v nálezu Ústavního soudu 10/13 v bodě 215, obtížně přesně odpovědět. I v případě, že by se podařilo prokázat, že nějaká část finanční náhrady ve skutečnosti náhradou není, a bylo by ji tedy možno zdaňovat jako příjem, by však navržená úprava stále byla silně problematická, protože se uplatňuje paušálně na náhradu jako celek, bez jakéhokoli vnitřního rozlišování.

Tolik tedy poznámky k přípustnosti zdanění církevních restitucí, resp. zdanění náhrad za nevydaný majetek od ústavního právníka docenta Marka Antoše.

Bylo by dobré také připomenout ještě jeden zásadní argument, který tady také zazníval, a sice k čemu, nebo co je doprovodným důsledkem přijetí zákona o vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi, a to jak na té úrovni restituční, kdy to, co bylo ukradeno, tak má být principiálně vráceno, ale tak také na úrovni těch náhrad. Součástí těch dohod a smluv je postupná odluka církví a náboženských společností od státu. Čili fakticky tady každoročně už nyní dochází ke snižování té částky, která je vyplácena každoročně církvím a náboženským společnostem. Církve se v tomto smyslu v uvozovkách osamostatňují od své závislosti na státu. Já se domnívám, že to tak je správně, zvláště v situaci, kdy se mnozí občané České republiky k církvím a náboženským společnostem nehlásí, tak je správně, že také ze svých daní nebudou financovat provoz a chod církví.

Co je ale potřeba říci, z těch finančních náhrad církve zajišťují nejenom svůj každodenní provoz a chod, ale také své aktivity. A mezi aktivity církví patří v mnoha ohledech aktivity charitativní, dobročinné. Církve často suplují povinnost státu v mnoha ohledech a tyto úkoly, které plní ve prospěch nikoli svých členů nebo těch, kteří se k těmto církvím hlásí, ale ve prospěch občanů České republiky, tak samozřejmě tyto aktivity musejí být z něčeho financovány. A jsou financovány jednak z příjmů církví a náboženských společností a pak samozřejmě také z těchto finančních náhrad, které jsou v tuto chvíli církvím vypláceny tak, aby se církve byly schopny v tom časovém horizontu, jak bylo stanoveno zákonem, plně osamostatnit.

Domnívám se, že toto je potřeba také jasně připomenout, že to není jenom o tom, že se církve nějak hamižně obohatí. Neobohatí se hamižně, ten majetek je zhodnocován tak, aby církve mohly plnit poslání, které v občanské společnosti mají. A jedním z nich je například i charitativní činnost nejenom u nás v České republice, ale i v zahraničí ke všem potřebným, ať už se to týká činnosti Charity České republiky, ať už se to týká činnosti diakonie, Adry a dalších podobných organizací.

Čili pokusy z jakýchkoli důvodů zdanit finanční náhrady mi přijdou jako velmi nebezpečné jednak z důvodů ústavních, kdy tady zjevně je navrhováno vkročit, resp. vkročit na půdu právní jistoty, která by tím byla popřena, a zároveň tady tím návrhem dochází k zásahu do smluvních vztahů, které byly jednou uzavřeny, a není možné tyto smluvní vztahy řešit tím, že budou změněny pouze jednou stranou. Musela by tady být dohoda obou dvou stran. A není mi známo, že by v této věci vláda České republiky v čele s Andrejem Babišem jakkoli konala.

Dámy a pánové, neměl jsem čas a prostor vás seznámit se všemi těmi stanovisky, která si ústavněprávní výbor vyžádal. Věřím, že pokud byste se obrátili na sekretariát ústavněprávního výboru, tak vám budou zaslána ještě další dvě stanoviska. Aby to bylo spravedlivé, tak musím říci, že z těch čtyř jedno, a to bylo stanovisko pana doktora Jana Kudrny, bylo spíše takové, že se doktor Kudrna - a tady si dovolím taky ocitovat, abych jaksi necitoval pouze ta dvě stanoviska, která jsou negativní.

Doktor Kudrna uvádí: "Musím zdůraznit, že nelze předvídat výsledek jakéhokoli soudního řízení," což se týká samozřejmě i řízení před Ústavním soudem, "současně však mám za to, že návrh poslanců KSČM uvedený v tisku Poslanecké sněmovny č. 38 v aktuálním volebním období není toho druhu, u něhož by bylo zjevné, že v případném řízení před Ústavním soudem obstát nemůže. Mám naopak za to, že s ohledem na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu obstát může." Je to jakési proklamativní stanovisko doktora Kudrny, ale podotýkám, že je v tomto smyslu zcela osamocené od stanoviska jak Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze, tak Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, tak od stanoviska docenta Antoše. Považoval jsem ale za férové i vůči navrhovatelům, abych zde alespoň takto stručně zmínil stanovisko doktora Kudrny, které se přece jenom částečně od těch disentních stanovisek, opačných, liší.

Tolik tedy seznámení. Pokud byste chtěli znát detailní stanovisko doktora Kudrny, obraťte se na sekretariát ústavněprávního výboru. Zcela jistě vám stanoviska budou zaslána k posouzení, tak abychom mohli skutečně objektivně rozhodnout o tomto návrhu, zda je, či není z pohledu ústavních právníků v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Tomio Okamura: Já ještě přečtu omluvy, protože jsem neměl třicet minut prostor je přečíst. Takže ještě doplním. Omlouvá se paní Lenka Kozlová z důvodu nemoci dneska, dále se do konce jednacího dne omlouval pan poslanec Dominik Feri, omluvil se z osobních důvodů od 18.30 do konce jednání pan poslanec Mikuláš Peksa a dále se omluvil pan ministr zdravotnictví Adam Vojtěch od 18.30 do konce jednacího dne.

A tímto tedy končím dnešní jednací den, protože jsme se dohodli, že bude do 19 hodin, a zítra budeme znova začínat od devíti hodin. Přeji krásný večer.

(Jednání skončilo v 19.01 hodin.)

Aktualizováno 1. 9. 2020 v 16:47.