(16.30 hodin)
(pokračuje Koten)
Ještě bych použil jeden historický exkurz do minulosti. Určitě si pamatujete na vystoupení bývalé europoslankyně Zuzany Roithové, tehdy to bylo k podpisu Lisabonské smlouvy, tuším, kde nakonec zatančila a řekla: nenechte se strašit. Tak prosím vás, nenechte se strašit a skutečně tento globální pakt odmítněte. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Já také děkuji a nyní prosím paní poslankyni Jarošovou. Připraví se pan poslanec Peksa.
Poslankyně Monika Jarošová: Vážené dámy a pánové, Česká republika bude stát před rozhodnutím, jak se postavit na prosincovém zasedání OSN k materiálu nazvanému globální pakt o migraci, který má určovat pravidla legálně řízené migrace a nastavovat podmínky pro integraci migrantů. Ačkoli se tento pakt snaží tvářit jako krok správným směrem, otevírá Pandořinu skříňku, neboť vysílá signál, že migrace je jev přirozený a vlastně žádaný a každý, kdo se rozhodne migrovat, může tedy očekávat vstřícný postoj signatářů uvedeného paktu. Může to znamenat, že ti, kteří ještě doposud váhali, se vydají na cestu, protože k tomu budou prakticky vyzýváni. Hrozí nám nebezpečí, které, jak ukázala migrační krize v roce 2015, Evropa nebude schopna zvládat.
O tom, že je to dokument přinejmenším sporný, vypovídá i fakt, že ho odmítly USA a stejně odmítavě se k němu staví i Maďarsko. Jeho přijetím se značně svazují ruce státům, které budou na případnou migrační vlnu nuceny reagovat, protože prakticky znemožňuje státům bránit své hranice a rozhodovat o tom, kdo bude na jejich území vpuštěn a za jakých podmínek obdrží případný azyl.
Naše republika patří doposud ke státům s nejpropracovanější azylovou politikou, která nám umožňuje odmítat potenciálně rizikové osoby, ovšem jediným podpisem o tuto svou výhodu přijdeme. Vyzývám proto českou vládu, aby uvedený pakt po vzoru USA a Maďarska odmítla. Pokud to neudělá, může způsobit to, že se za pár let bude naše země potýkat se stejnými problémy, jaké vidíme v zemích západní Evropy, které prosazovaly vstřícnou migrační politiku. Nechci se dožít toho - a jsem přesvědčena, že mluvím za velkou většinu české společnosti - že z Teplic nebo Brna bude druhé předměstí Paříže.
Pan premiér by měl jasně deklarovat, jaký je postoj české vlády k uvedenému globálnímu paktu. Pokud nás vláda bude balamutit ve smyslu, že jeho podpisem vlastně o nic nejde, pak jen klame naše občany. Je-li opravdu tak nezávadný, pak nechápu odpor USA, a vláda by nám to tedy měla vysvětlit. Pevně věřím, že v sobě naleznete sílu se tomuto dokumentu vzepřít a hájit zájmy České republiky a jejích občanů. Stoprocentně jsem si jistá, že být na vašem místě naše hnutí SPD, nebyl by žádný důvod tady dnes sáhodlouze diskutovat. Rozhodnutí je jen na vás.
A ještě bych chtěla vzkázat panu ministru Hamáčkovi prostřednictvím pana předsedajícího, že tomu, co jste nám tady ohledně globálních paktů vysvětlil, nevěřím a je to pro mě nedůvěryhodné. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Také děkuji a prosím s faktickou poznámkou pana poslance Benešíka.
Poslanec Ondřej Benešík: Děkuji, pane místopředsedo. Já jenom stručnou reakci na pana předsedu Kotena. On v těch osmičkových výročích opomněl dvě, a sice - teď vám budu citovat: "Vláda učiní vše pro to, aby se česká společnost v co největší přijatelné míře otevírala Evropě i světu a přetvářela se ve společnost multikulturní." Tak to je rok 1998, programové prohlášení vlády Miloše Zemana. A na to úspěšně navázal předseda hnutí, nebo strany SPD, který se v roce 2008, tedy v desáté výročí tohoto programového prohlášení, stal tváří multikulturalismu Evropské unie.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji za tuto faktickou poznámku a nyní prosím pana poslance Peksu do obecné rozpravy. Dobře, pan poslanec Peksa ruší přihlášku, takže já prosím paní poslankyni Němcovou. Máte slovo, paní poslankyně.
Poslankyně Miroslava Němcová: Dobrý den, dámy a pánové. Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Já jsem se rozhodla, že vystoupím v rámci tohoto bodu, abych připomněla Poslanecké sněmovně, že tématem migrace jsme se v minulosti zabývali několikrát a bylo to již v roce 2015, v roce 2016. Přijali jsme poměrně silná, vážná usnesení, která byla určitě oporou pro tehdejší vládu, a věřím, že i pro vládu budoucí. (V sále je rušno.)
Připomenu, že jsme odmítli ty trvalé kvóty přerozdělování migrantů.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Já vás přeruším, paní poslankyně. Mám pocit, že je v sále zvýšený pohyb a nevím, jestli souvisí s projednávaným bodem, takže bych poprosil o větší klid. Děkuji.
Poslankyně Miroslava Němcová: Takže to, že se dnes tímto tématem zabýváme, není poprvé, ale je dobře, že se jím zabýváme. Ostatně důležitou pozici k tomu, jak se ten bod jmenuje, Informace vlády o postoji České republiky ke globálnímu paktu o migraci, zde přednesl můj kolega Jan Skopeček.
Já jsem využila té příležitosti, že tak jak jsem pochopila, v rámci jednání o programu schůze vznikla kompromisní dohoda o tom, že v rámci tohoto bodu také se budeme zabývat otázkou, která pro někoho je více, pro někoho méně citlivá, pro někoho více, pro někoho méně aktuální, a to jest výrok předsedy vlády Andreje Babiše o otázce přijetí, možného přijetí padesáti sirotků, dětí bez doprovodu, do péče českého státu. Jeho absolutní odmítnutí slovy "proč bychom je přijímali", cituji, "proč bychom je přijímali, máme sirotky i u nás, které musíme připravit na vstup do života" si myslím, že vzbudilo pozornost české veřejnosti, a proto já k tomuto bodu, který je tak nějak propojený jednak tím hlavním tématem, ale také tímto, se k němu chci vyjádřit.
Chci připomenout, že jsme bohatou společností, patříme mezi nejlépe ekonomicky prosperující státy světa. Není možné, abychom řekli, že bohatá demokratická, svobodná společnost, společnost matek a otců, není připravena se postarat o padesát dětí, které nemají rodiče. Mně se zdá, že to je základní otázkou vůbec toho, zda společnost má před sebou nějakou budoucnost, jestliže odmítne základní lidskou pomoc, pomoc tomu nejbezbrannějšímu tvoru, tedy pomoc dětem. Proto se k tomu vyjadřuji. A chci připomenout, že Česká republika také má co vracet. V minulosti, v roce 1938 - ty osmičkové roky zde byly připomínány, ale já připomenu jednu důležitou souvislost, dnes zde již byla zmíněna - v roce 1938 v prosinci přijíždí do Prahy bankovní úředník z Londýna Nicolas Winton, kterého by vůbec nemuselo trápit, co se odehrává v tehdejším Československu, kdy už nastupuje celá ta protižidovská agenda, nastupují nacisté. Přijíždí tento bankovní úředník a výsledkem jeho půlleté práce v tehdejším Československu je záchrana 669 převážně židovských dětí. Dostal je z republiky, na kterou už padalo to nacistické jho, dostal je z republiky pomocí osmi transportů. Ten poslední transport, který byl určen na 1. září roku 1939 a měl zachránit dalších 250 dětí, bohužel neodjel. Vypukla druhá světová válka a vesměs všechny tyto děti skončily v plynových komorách, tak jako většina rodičů z těch 669 zachráněných předtím.***