(15.40 hodin)
(pokračuje Pikal)
A já nyní poprosím pana poslance Žáčka, který je písemně přihlášen do obecné rozpravy. Připraví se pan poslanec Rakušan, který se mi hlásil z místa.
Poslanec Pavel Žáček: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já bych se chtěl vrátit zpátky k tématu. To téma je uctění památky obětí invaze a okupace Československa v roce 1968, jak jsme si schválili. A je samozřejmě absurdní poslouchat zde litanie kolegů z KSČM o jejich ambivalentním vyrovnání se s minulostí.
Abych to tedy vrátil zpátky, tak včerejšího dne, jak jsme si zajisté všichni všimli, proletěla Českou republikou řada událostí, řada piet, kdy jsme si připomínali jména mrtvých bezprostředně spjatých s okupací, která začala z 20. na 21. srpna. A první fáze těch mrtvých, která je spojována s tímto počátkem, je ukončena prosincem 1968. Mimochodem, tato okupace podle posledních součtů kolegů historiků z Vojenského historického ústavu přinesla více než 400 mrtvých. Včera jsme to připomínali, pro vaši informaci, půl dne na Václavském náměstí za poměrně velkého zájmu občanů, a nikoliv pouze Pražanů.
Jediné místo, kde jsme si nepřipomněli ještě pietně ty mrtvé, které okupace přinesla, je Poslanecká sněmovna. Čili já bych si zde dovolil načíst podle abecedy, a prosím o ztišení se a nějakou příslušnou atmosféru, jména těch obětí, která jsou dodnes známa. Předem říkám, že ten seznam není úplný. Budu je číst podle abecedy:
Albert Pavel, Baborovský Jan, Bajtoš Ján, Baloun Václav, Beránek Miroslav, Boháč Josef, Bonk Jozef, Březina Vincenc, Bulík Josef, Ciberaj Štefan, Čermák Olaf, Čížek Miroslav, Davídek Pavel, Debnár Viliam, Dragoun Zdeněk, Fialka Josef, Fridrich Petr, Frydrychovský Václav, Gavorník Rudolf, Hamrák Michal, Hanus Josef, Hatala Ján, Hlaváč Pavol, Hnulík Vladimír, Holík Ján, Horváth Bartolomej, Chalupa Karel, Charousková Marie, Chlup Jaromír, Chlupová Naděžda, Chlup Miroslav, Jenšovský Jan, Kadeřábková Bedřiška, Kadlec Milan, Kahoun Alois, Kadura Jozef, Klapka Jiří, Klimešová Zdenka, Klůc František, Kobr Bohumil, Kolesár Jozef, Korenko Michal, Košanová Dana, Krahulec Jindřich, Kubeš Jaroslav, Kuliš Jindřich, Laita Ivan, Lamper Milan, Lang Ladislav, László Ján, Legner Peter, Levák Jozef, Livečková Eva, Luzar Jan, Malečka Milan, Málek Jaroslav, Martoník Ladislav, Miťková Helena, Modr Jiří, Moštenický František, Musich Mario, Mušec Filip, Netušil Eduard, Němec Karel, Novák František, Novák Jaroslav, Očovanová Mária, Oprendek Ondrej, Páník Jaroslav, Parišek Karel, Paulík Milan, Petrucha Ján, Pícl Lubomír, Příhoda Zdeněk, Půlkrábková Helena, Reichl Josef, Rybárová Viktória, Řepa Bedřich, Říhovská Marta, Sabol Štefan, Sadílek Václav, Sekel Ján, Schmiedt Ivan, Sivák Stanislav, Sokol František, Soukup Bohumír, Stachura Miroslav, Starý Rudolf, Stojec Luboš, Sušánková Ilja, Szvityel Jozef, Šablatura Ignác, Škavová Dagmar, Švec Jaroslav, Teplan Dominik, Tomšíková Aloisie, Tóth Jan, Trechová Anna, Trousil Otto, Ulická Anna, Verwalter Leopold, Veselá Božena, Veselý Jaroslav, Veselý Stanislav, Vodáková Marie, Winter Zdeněk, Zdechovan Štefan, Zinovjev Boris, Zsigárdi Alojz, Žemlička Josef. A dalších několik bohužel stále neznámých.
Myslím si, že bychom jim mohli, a je to nad všechna další slova, věnovat dvě minuty ticha, těmto padlým v důsledku okupace armád Varšavského paktu. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Také děkuji a prosím o dvě minuty ticha. (Poslanci povstávají a uctívají památku obětí.) Děkuji.
Paní poslankyně Němcová stahuje svoji přihlášku, dobře. Tak prosím pana poslance Rakušana, který je teď přihlášen.
Poslanec Vít Rakušan: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Já vám děkuji za slovo. A pane předsedající, vaším prostřednictvím bych chtěl poděkovat zástupcům KDU-ČSL, ale i panu Žáčkovi za to, co tady bylo proneseno. Měl bych pro to dva krátké důvody. Za prvé jsme možná všichni zaregistrovali, jakým způsobem je obeznámena naše mládež o událostech z roku 1968 v anketě, kterou odprezentovala Česká televize. Ty znalosti byly tristní a mě jako učitele dějepisu se to hluboce dotýkalo. A myslím si, že i jakýkoli projev, který padne na půdě Poslanecké sněmovny a který si připomene události, které jsou 50 let staré a tak dramaticky změnily směřování našeho státu, je velmi potřebný. Je to signál do společnosti, je to signál pro mladou generaci, je to signál, že i my tady v Poslanecké sněmovně jsme si vědomi našich vlastních dějin.
A potom bych chtěl připomenout jako vystudovaný nikoli historik, ale učitel dějepisu - je to velký rozdíl - ještě jednu důležitou věc. Víte, těsně po druhé světové válce mezi námi popírači holocaustu nebyli. A proč? Protože byli konfrontováni s těmi, kdo přežili koncentrační tábor, kdo se vrátili. Byli konfrontováni s těmi, kdo cítili zápach spálených těl z krematorií v koncentračních táborech. Nikdo se v té době neopovážil tváří v tvář těm, kteří přežili, těm pamětníkům, zpochybňovat takovouto tragédii.
Je dobré mluvit o roku 1968 nahlas ještě teď, dokud je mezi námi velký počet pamětníků. Já jím nejsem, ale rád jim naslouchám. Rád poslouchám jejich životní příběhy a rád poslouchám o tom, jakým způsobem se jim změnil život, jak odešly jejich životní naděje, jak se jim rozpadly rodiny vlivem emigrací. Jak přicházeli o práci, když byli podrobováni výslechu na prověrkových komisích. Je prostě dobré toto nerelativizovat a pomalu jistě cítíme, že i v různých rozhovorech, o kterých už tady byla před chvíli řeč, přichází doba, kdy se ty 50 let staré dějiny naší země pomalu, ale jistě relativizovat začínají. Už se najednou říká, že to místo, odkud přišla ta tragédie a hrůza, možná nebylo to Rusko a vlastně za tím stojí někdo jiný a bůhví, jak to bylo, a je potřeba to celé zasadit do nějakého mezinárodního kontextu, který byl jistě složitý, a kdoví, co by se stalo, kdyby ti Sověti nepřišli, s tou naší zemí. To je to relativizování historie, které už si můžeme dovolit po nějaké době, když už ta událost je přece jenom daleko, ale ještě stále si ho nemůžeme dovolit úplně, protože mezi sebou máme lidi, kteří v té době žili, dokonce sedí tady ve Sněmovně a už na ulicích ty ruské vojáky potkávali a už cítili tu deziluzi, kterou tehdy národ zažíval. ***