(12.30 hodin)
(pokračuje Skopeček)
Ano, já odpovědně hospodařit chci. Já paní ministryni podpořím jakýkoli návrh rozpočtu, který bude znamenat menší deficity, který bude znamenat vyrovnaný deficit, který bude znamenat menší daně a menší veřejné výdaje. To já velmi rád podpořím. Ale začněte prosím s tím domácím úkolem, začněte doma, přestaňte vyjíždět do regionů a slibovat nesplnitelné sliby, jako to vidíme několik posledních měsíců. Radši si sedněte v kanceláři a připravte rozpočet, který bude odpovídat ekonomické situaci, ekonomickému cyklu v ČR. A jediný odpovídající rozpočet v této fázi ekonomického cyklu je rozpočet vyrovnaný, nikoli deficitní, který nám chcete přinést.
Vrátím se k tomu, že fiskální pak není vůbec jenom o dobré rozpočtové politice. Fiskální pakt byl samozřejmě v době, kdy byl eurozónou konstruován a přijímán, tak to byl samozřejmě dokument, který představuje velmi výrazný krok v politické unifikaci eurozóny. V evropské integraci, v historii procesu evropské integrace dobře platí, že jakákoli ekonomická nebo politická krize je evropskou politickou elitou využita k ještě větší centralizaci, k ještě větší unifikaci, k ještě většímu přenosu pravomocí z národní úrovně na úroveň nadnárodní, na Brusel.
A nejinak je tomu, i co se týče fiskálního paktu, který vedle toho, že nutí neodpovědné evropské země hospodařit lépe, tak znamená, že jakékoli vážné ekonomické reformy, strukturální ekonomické reformy, které budou chtít signatáři fiskálního paktu realizovat, musí být schváleny a koordinovány Bruselem. To znamená, členské státy eurozóny, které se musí řídit tímto paktem, prostě ztratily kus vlastní suverenity, a to v dosti významné oblasti, v oblasti rozpočtové a hospodářské politiky. Tak to přestaňme zapírat, přiznejme si to. Prostě fiskální pakt byl výrazný krok v procesu politické unifikace eurozóny a ten krok znamenal výrazné přesuny, výrazné vzdání se suverenity v oblasti hospodářské a zejména rozpočtové politiky. A pokud to chceme zamlčovat, tak si sami sobě lžeme.
Myslím si, že je také potřeba říci, že netuším, proč vláda na fiskální pakt tolik spěchá. Paní ministryně už to říkala. Já to připomenu. Eurozóna v této fázi prochází diskusemi o tom, jak bude nadále vypadat. Kolegové z výboru pro evropské záležitosti mi potvrdí, že jsme projednávali dokument, který naznačoval, jakým způsobem bude, nebo jakou podobu by mohla mít reforma evropské měnové unie, a ta reforma evropské měnové unie, nebo ty návrhy přinášejí další, podle mého názoru poměrně významné změny.
Hovoří se tam nejenom o společném ministrovi financí, to byla spíše ze strany evropských politiků taková vábnička na to, aby si toho jednotlivá média a politici v členských zemích všimli a nebavili se o ničem jiném. Ale reforma eurozóny znamená to, co znamenal i fiskální pakt, tzn. další centralizaci, další unifikaci hospodářských politik. Mimo jiné se tam navrhuje, aby se přetvořil evropský stabilizační mechanismus, který dneska funguje na bázi mezivládního rozhodování, mezivládního hlasování, aby se přetvořil v Evropský měnový fond, což by byla čistokrevná evropská instituce, která by rozhodovala o záchraně nebo o poskytování finanční pomoci jednotlivým zemím bez toho, aniž by byla nucena, aniž by musela být hledána nějaká politická většina na bázi mezinárodního vyjednávání.
Už vůbec nechci zabíhat do přílišných podrobností, ale samotný obsah, nebo samotná kritéria fiskálního paktu jsou rovněž problematická. Fiskální pakt říká, že v okamžiku, kdy nebude signatář, který tento smluvní text ratifikoval, pokud nebude dodržovat určitou výši strukturálního deficitu, tak mu hrozí ze strany Evropské komise, resp. i soudu, který ho může zažalovat za to, tak mu hrozí pokuta. Nicméně každý ekonom, který se počítáním strukturálního salda zabývá, vám řekne, že to není jakkoli měřitelná veličina, jako si naměříme nezaměstnanost, hrubý domácí produkt nebo inflaci, ale že jde o výpočet, že jde o matematický konstrukt, na kterém v ekonomické vědě není shoda, resp. není shoda na jednotlivých metodách výpočtu strukturálního deficitu, resp. není shoda na nejlepších možných metodách, jak oddělit cyklickou a strukturální část schodku. Čili ten fiskální pakt je problematický i z tohoto velmi expertního důvodu.
Za druhé, až dojemné bylo vystoupení pana ministra zahraničí, že my jsme zase ti nejchytřejší, kteří se nechtějí přidat k té chytré většině v EU, že přece my jsme tedy těmi, kteří umějí hospodařit nejlépe, zatímco oni neumějí a jsou hloupí. No, pane ministře, v tom hospodaření je tomu skutečně tak. Když se podíváte, kam nás chcete dostat, k jakým zemím nás chcete přiblížit, co se týče hospodaření, tak skutečně bych byl velmi obezřetný a velmi bych váhal, abychom Českou republiku, která je zadlužena 34,6 % HDP, přidali k těm chytrým zemím, které byly tak odpovědné, že se k fiskálnímu paktu přidaly už před lety.
Ale nějak to nevychází, pane ministře. Oni byli tak chytří a tak odpovědní, že se k fiskálnímu paktu přidali, ale když se podíváte na Řecko, ale to je takový už ohraný příklad, tak 178,6 % HDP zadluženost. Když se podíváte na Itálii, což je mimochodem mnohem vážnější problém, protože byť mi je Řecka líto, tak je to přece jenom menší ekonomika, která neohrožuje stabilitu, nebo neohrožuje projekt eurozóny jako celku, ale když se podíváte na Itálii, a na Itálii posledních dnů, tak už tak klidný nejsem. Itálie, která je rovněž, pane ministře, tak odpovědná a byla tak chytrá, že se k tomu fiskálnímu paktu připojila, hospodaří s vládním dluhem v úrovni 131,8 % HDP.
Česká republika, která má úroveň dluhu 34,6, tak vy argumentujete, abychom byli odpovědní a přidali se k zemím, jako je Itálie, která má dluh 131,8 % HDP, a celá EU je vyšinutá, co se bude s Itálií dít, protože pokud se Itálie dostane do problémů a bude destabilizovaná, tak bude destabilizovaná bezesporu celá eurozóna a bezesporu se to díky naší obchodní výměně a naší navázanosti na eurozónu dotkne i nás.
Ale není to jenom Itálie. Podívejme se na Portugalsko. Také je to výborný a odpovědný stát, který se k fiskálnímu paktu přihlásil, a to má dluh ve výši 125,7 % HDP. Španělsko 98,3. To jsou ti hrozně chytří, hrozně odpovědní, hrozně dobře hospodařící státy, ke kterým my se podle pana ministra zahraničí máme přidat, abychom byli odpovědní stejně.
Ne, já se k těmto zemím přidávat skutečně nechci. Já chci hospodařit rovněž odpovědně. Chci, aby dluh ČR zůstal na úrovni kolem 34 %, aby nebyl na úrovni, jako ho má Řecko, Itálie, Portugalsko, Španělsko. A to nezajistíme tím, že přistoupíme k fiskálnímu paktu, který je pro nás stejně nezávazný až do okamžiku, kdy přijmeme euro. Ale to, jestli dokážeme udržet náš dluh na úrovni 34 %, s fiskálním paktem nemá nic společného. Má společného s našimi domácími úkoly, naší domácí fiskální politikou, s tím, jak budou vypadat rozpočty v nadcházejících letech, a jak už jsem říkal, v době ekonomického cyklu, a jmenujte mně jednoho jediného vážného ekonoma, jedinou vážnou ekonomickou školu myšlení, která vám řekne a která vám doporučí, abyste v době slušného ekonomického růstu předkládali deficitní rozpočty.
Je tedy zřejmé, že fiskální pakt, byť jeho tvůrci měli ambici, aby se stal jakousi pojistkou a jakousi brzdou toho, co se v Evropské unii a eurozóně, co se týče hospodaření, rozjelo, tak fiskální pakt nezafungoval. Nezafungoval. Je to zřejmé na ekonomické situaci, zejména jižního křídla, prostě eurozóna bohužel není, jak my ekonomové říkáme, optimální měnovou oblastí. Eurozóna, resp. skupina těchto heterogenních zemí, se rozhodla, že se dobrovolně vzdá vlastních měn a bude používat euro, což pro trošku zjednodušení můžeme nazvat, že to je německé euro, že je to německá měna, která může fungovat na podmínky ekonomik německých nebo ekonomik podobných německé, které to zvládnou, jako jsou severské země, jako je Rakousko, jako je Nizozemí. Ale bezesporu německé euro nemůže fungovat pro země jižního křídla, které, a já to nijak nekritizuji, je to jejich způsob života, je to jejich způsob fungování, které prostě mají ekonomiku založenou na úplně jiných parametrech. ***