(16.20 hodin)
(pokračuje Filip)
Já si nemyslím, že máme zpochybňovat tuto informaci z Reuters. Já jen říkám, že pokud nemáme vstupovat do cizích práv a máme si zachovat svoji vlastní důstojnost, máme si zachovat povahu státu, který ctí mezinárodní právo, tak přeci nemůžeme rozhodovat bez důkazů. Nemůžeme si dovolit jen tak říct "my věříme tomu, co říká ten nebo onen" a zaplétat se, promiňte mi, do sporů, které jsou potom využívány tím, že se řekne, to je většina, která rozhodla...
Ano, tady bylo správně řečeno myslím v některých vystoupeních přede mnou, že Rada bezpečnosti rozhodovala tak, že osm států se postavilo proti té rezoluci Ruské federace, to je pravda. To já nezpochybňuji. Žádná rezoluce nebyla přijata. Dokonce žádná rezoluce po útoku na Sýrii nebyla vetována, protože ty většiny v Radě bezpečnosti umožňovaly, že nikdo nezískal oněch potřebných devět hlasů, a z toho pět stálých členů Rady bezpečnosti. To ani nebylo možné. To přeci věděli ti útočníci, když jsou to tři členové, tři stálí členové Rady bezpečnosti, že toho nelze dosáhnout, proto nebylo potřeba žádné veto, kdežto týden předtím při jednání o vyšetřování si navzájem vetovali zástupci v Radě bezpečnosti OSN jednotlivé rezoluce. A já podotýkám, že jakási vyšetřovací komise o chemickém útoku ustavená ad hoc je přeci výsměch mezinárodnímu právu, protože jestliže máme autoritativní organizaci, která se zabývá kontrolou chemických a biologických zbraní a je zřízena právě pro to, aby to kontrolovala po celém světě, a ta tam nemá být připuštěna, ta byla vetována, tak se ptám, jaký smysl mělo veto Spojených států amerických, že tato organizace tam nebyla připuštěna. Teď mluvíme o tom, že tam nemůže vstoupit, protože tam probíhají válečné operace, a že tam není volný přístup na té silnici. Ale to už je jenom následek, to není příčina.
A teď nehájím ani té, ani oné strany, jsem politik v České republice, hájím zájmy a důstojnost vystupování České republiky v mezinárodních vztazích. Proč bychom měli někomu slepě věřit a nepožadovat od něj, když chce, abychom se ho zastali, nepožadovat od něj, aby nám prokázal, že se ho máme po právu zastat? Jediné, co je jisté - jediné, co je jisté - že armády tří zemí, Spojených států amerických, Velké Británie a Francie, uskutečnily akt agrese podle rezoluce Rady bezpečnosti, kterou jsem tady citoval, z roku 1974, to znamená, že leteckým útokem na území cizího státu napadly, aniž by Syrská arabská republika napadala kohokoli ve svém okolí, napadly tento stát. To je akt agrese. A ten si zaslouží odsouzení. Že nebude odsouzen, to je samozřejmě pravda, protože ti tři stálí členové Rady bezpečnosti se dopustili něčeho, co je v rozporu s jejich postavením.
A vraťme se ke konstrukci Rady bezpečnosti. Proč jsou to zrovna Spojené státy americké, Velká Británie, Francie, Ruská federace jako nástupnický stát Sovětského svazu a Čínská lidová republika? Protože tyto státy tvořily tu nejpevnější protifašistickou a protinacistickou koalici ve druhé světové válce. A my jsme se jako Československo v roce 1945 podíleli na tom, že jsme iniciovali, nebo spoluzakládali Organizaci spojených národů, která právě po těch více než 50 milionech mrtvých ve druhé světové válce říkala, že už se nemá žádný takový konflikt opakovat. Ale ono je od války už asi mnoho let. Někteří rádi zpochybňují hrůzy druhé světové války. Zpochybňují holokaust. Zpochybňují jiné věci. A to nelze zpochybňovat, protože pokud začneme s něčím takovým, tak se žel můžeme dostat do spirály, kdy znovu nastane vojenský konflikt, který nebude lokálního charakteru, ale bude konfliktem mezinárodním nebo celosvětovým. Ale zbraně, kterými momentálně disponují jednotlivé státy, jsou takové, že by mohly svět zničit několikrát. To nejsou konvenční zbraně, které tady měly jednotlivé státy v roce 1939, ani v roce 1941. Ty zbraně po srpnu 1945, a je jich mnohem více, než jich bylo tenkrát, jsou skutečně schopny zničit život na této planetě. A my si nemůžeme dovolit se postavit na stranu těch, kteří budou bez důkazů podporovat něco, co je podle mezinárodního práva aktem agrese. A druhé, co si nemůžeme dovolit, je, abychom přispěli a stáli na straně těch, kteří zpochybňují mezinárodní právo. Protože ta neschopnost Rady bezpečnosti dojít k určitému konsenzu je právě tím, co zpochybňuje samotný základ mezinárodního práva. Zpochybňuje jedinou autoritativní organizaci, která může říct, že útok je legitimní, nebo není legitimní.
A když se tady ptali kolegové a kolegyně "cui bono? - komu to je ku prospěchu?", jak je možné, že tři státy, stálí členové Rady bezpečnosti, zablokují proti usnesení jiné Rady bezpečnosti z jiné doby, že se jedná o akt agrese? Komu to slouží? Určitě ne Číně, ani Rusku, dokonce ani Bolívii, ani Kazachstánu, který se mimo jiné zdržel hlasování. To neslouží ani České republice. A já podotýkám, že naše odpovědnost, ústavní slib, který jsme tady dávali, že přísaháme na Ústavu a dodržování zákonů a mezinárodních smluv, nás vede k tomu, že jedním z těch zákonů, který tady platí, je právě ten Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, že není naším právem souhlasit s agresí vůči jinému suverénnímu státu, že není naším právem vstupovat do toho, koho si zvolí do čela syrský lid. To je, jako kdybychom řekli, že si můžou Syřané vybrat, kdo bude vládnout v České republice. Nebo že si to mají vybrat Afghánci, nebo Libyjci, nebo že si to mají vybrat dejme tomu Egypťané, protože sem přimigrovali.
Máte v úmyslu rozvrátit náš ústavní systém? Já ne. A jsem přesvědčen, že ten, kdo se sníží k tomu, že přes svůj ústavní slib bude říkat "já věřím našim spojencům a nechci žádný důkaz", nezlobte se na mě, tak se zpronevěřil tomu ústavnímu slibu. ***