(16.50 hodin)
(pokračuje Adamec)
A pak co mě vadí, že se tady mluví o nezajištěných pohledávkách. Ty zajištěné, pan ministr to tady říkal, to je třeba výživné. Vím, že stát má další, řekl bych, zajištěné pohledávky u nás u občanů. Další. To jsou různé daně, to jsou podle mě sociální a zdravotní pojištění. To tak prostě je. Jako když spadnete do insolvence, tak první, kdo si do toho sáhne, je stát. Vždycky. Vždycky, nekompromisně. Až co zbude, tak se rozděluje mezi věřiteli, kteří jsou tzv. nezajištění.
Musím říct, že když jsem to tady četl, jak to tady vypadá na ty tři možné varianty, tři roky 50 %, pět let 30 % a sedm let do 30 %, tak se ptám, jak to bude v obcích. Obce přece nikomu peníze nepůjčují, ale obce prostě pronajímají bydlení, včetně i sociálních bytů, kde se platí nějaký nájem. Obce zajišťují služby, nebo jejich firmy zajišťují pro občany služby. A chcete mi říct, že když touto formou ty lidi oddlužíte, a lidi, kteří v řadě případů ani dneska už nemají zájem o nic, neříkám, že je tohle správně, a že najednou budou čistí po těch sedmi letech, kdy nezaplatí skoro vůbec nic podle tohoto návrhu, tak chcete mi říct, že ti ostatní občané se na to budou dívat s porozuměním? Ti, kteří platí své povinnosti, platí své pohledávky, nebo závazky, abych byl přesný, že to bude v pořádku? Já si tady musím položit otázku: Náhodou nevyplatí se v tomto případě neplatit obcím to nájemné a ty služby, když se nakonec nic nestane? Ti lidé nemají majetky, ze kterých se to dá vzít. Nemají. Tak já se ptám, jestli tohle je v pořádku morálně.
Samozřejmě chápu to, že tam určité procento je. Nikdo mi neřekl, jaké procento z těch 863 tisíc exekucí jsou lidé, kteří se do toho dostali ne vlastní vinou, neoprávněně, chtějí pracovat, mají majetek, který se dá zpeněžit, a mají chuť pracovat, aby ten dluh mohli splatit. To mi tady nikdo neřekl. Ono to možná ani dost dobře nejde na základě těchto dat, která tady jsou.
Takže prosím vás, nebudu tady navrhovat zamítnutí. Myslím si, že když tady padl povzdech, že by se to mělo ještě doplnit dalším zákonem, který se nazývá sociální bydlení, tak chci kolegu upozornit prostřednictvím pana předsedajícího, že to má na starosti úplně jiné ministerstvo. A sami víme, že komunikace mezi ministerstvy za všech vlád byla taková, jaká byla. Ale když si vzpomenu na ten poslední pokus, který tady byl v Poslanecké sněmovně, teď mám na mysli návrh zákona o sociálním bydlení, tak to byla ještě větší díra do rozpočtu a ještě větší díra do sociální nespravedlnosti, než se podle mě může stát tento návrh, který máme před sebou na stolku. Takže musím říct, že jsem si přečetl protesty profesních organizací, včetně Svazu měst a obcí, který mě zajímá, protože skutečně obec je úplně v jiné roli, to není žádný lichvář, ručitel, banka, obec prostě zajišťuje pro své občany činnosti, a teď najednou zjišťujeme, že by to mohlo být úplně jinak a že po těch sedmi letech z toho nebude vůbec nic a ti lidé se budou samozřejmě tvářit, jako že jsou čistí, a podle zákona budou. Tak mi to nepřipadá morálně správně.
Jinak tak jak je to napsáno, bych nejraději navrhl zamítnutí, ale pokud to někdo udělá místo mě, tak to podpořím, ale sám to navrhovat nebudu. Ale vrátil bych to předkladateli k přepracování, protože podle mě tímto způsobem cesta nevede. A v porovnání se zahraničím, které tady taky padalo, tam ty podmínky jsou trošku jiné a tady ten podíl těch insolvenčních řízení na obyvatele je výrazně vyšší v tomto návrhu, než je třeba v Rakousku nebo v Německu.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Pane poslanče, mám to brát jako návrh na vrácení k dopracování. Děkuji. Prosím pana poslance Feriho a potom pan poslanec Kolařík. Bral jsem to jako návrh, když tak poprosím pana poslance, protože pan ministr zpochybňuje to, že jste navrhl vrácení k dopracování, prosím tedy ještě jednou na mikrofon. Já jsem to tak pochopil, ale ať máme jasno.
Poslanec Ivan Adamec: Ano, navrhuji návrh k přepracování.
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji a prosím pana poslance Feriho.
Poslanec Dominik Feri: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych vás seznámil se stanoviskem TOP 09 k této předložené novele.
Na úvod chci jasně říci, že TOP 09 podporuje snahy o řešení tíživé situace dlužníků a vnímá nutnost existence oddlužení jakožto institutu, který je mimořádný, ale kterého zároveň není úplně nepřekonatelné dosáhnout. Ostatně oddlužení jako takové není žádná novota a z historie známe mnohé příklady. Velmi známý je třeba příklad odpuštění dluhů v dobách biblických, tedy každý sedmý rok pro Židy a každý 49. rok zcela pro všechny. Dál pak zmiňme Anglii, anglický zákon královny Anny z počátku 18. století, kdy pokud dlužník zpeněžil všechen svůj majetek, získal souhlas čtyř pětin věřitelů a choval-li se aktivně, vstřícně, v zájmu věřitelů, tak mu bylo odpuštěno placení zbylých pohledávek. Už tehdy bylo jasné, že řešit skutečně kritické situace dlužníků je nezbytné. Slavný právník William Blackstone k hlavnímu smyslu oddlužení, tedy navrácení dlužníka zpět do společnosti, píše: Pročež se bankrotář stane znovuočištěným od dluhů a může se tak stát užitečným členem společnosti.
Takže tolik k tomu. Předlužení a úpadek jsou součástí společnosti od doby, co lidé přišli na to, že peníze mohou vytvářet peníze a že půjčovat je výhodné. Tolik historický úvod a pojďme přejít k předmětnému návrhu.
První tematický okruh této úpravy se týká oddlužení manželů. Zde zmiňme předchozí novelu, zákon č. 294/2013 Sb. Ta umožnila společné podání návrhu na povolení oddlužení a tato předkládaná novela na ni navazuje. Podle doplněného odstavce 4 § 25 by nyní insolvenční soud, byť ne zcela automaticky, určoval stejného insolvenčního správce pro oba dva manžele. Já tomu sledovanému záměru rozumím, považuji ho za racionální, ale myslím, že tomuto na první pohled drobnému ustanovení bychom měli v ústavněprávním výboru věnovat velkou pozornost a konzultovat jeho možné dopady s insolvenčními správci. Míním tím zejména řešit otázky spojené s místní příslušností manželů a dopady na určování insolvenčních správců. V kontextu novelizovaného § 274 pak se i zaměřit na otázku odměny insolvenčních správců v případě dvou řízení manželů vedených dvěma různými insolvenčními správci. Ale k té odměně insolvenčních správců se pak ještě vrátím.
Dámy a pánové, jsem z vás všech zde přítomných kolegů a kolegyň nejmladší, jsem politický nováček a mám se mnohé co učit, ale jsou věci, které bych velmi nerad bezmyšlenkovitě přijímal, a ta jedna z těch věcí je jistá rutina vnímání, to znamená, že to, co je předloženo politickým konkurentem, zde hnutím ANO, ústy pana ministra spravedlnosti, že je nutné to hanět v plném rozsahu a automaticky to shodit.
To, co myslím, že je v této novele dobré, vhodné a potřebné, je důraz na to, aby dlužník skutečně věděl, do čeho jde, aby nevnímal jen světlo na konci tunelu v podobě osvobození od placení pohledávek, to je těch sedm let, ale aby si byl vědom i mnohých povinností. Oproti stávající úpravě v tomto cítím velký posun. Nově by musel dlužník k návrhu na povolení oddlužení přiložit i čestné prohlášení o tom, že zná své povinnosti a že si bude počínat poctivě. Papír snese mnohé, a proto nadto bude moci insolvenční soud na návrh insolvenčního správce mít možnost uložit sociální poradenství, aby došlo např. k prohloubení finanční a dluhové gramotnosti, po které tu už poněkolikáté volám. Pozitivní je i nastavení dlouhého, v tomto případě desetiletého, období, během nějž nebude dlužníku znovu povoleno oddlužení. Podtrhává se tak mimořádnost beneficia oddlužení.
Problematickým ustanovením je už ale stanovení maximální výše pohledávek nezajištěných věřitelů. V předloženém návrhu se jedná o tisícinásobek existenčního minima, tj. 2,2 milionu. Z dostupných dat lze zjistit, že takových povinných exekučních řízení je oproti zbytku minimum. Přesto bych zde navrhoval určitou korekci. 2,2 milionu, to je opravdu hodně peněz a signál směrem k dlužníkům, že i když se opravdu excesivně zadluží, budou moci být oddluženi. Průměrná výše pohledávek nezajištěných věřitelů v oddlužení je přibližně 600 až 800 tisíc, ono je to ostatně zmíněno i v důvodové zprávě. Snížení oné hranice z 2,2 milionu i třeba na polovinu, to přišlo jako návrh od Exekutorské komory, by tak negativně nepostihlo ty, kterým především má tato novela pomoci. Klíčové politikum dlouhodobě spojené s touto novelou je výše uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nutná ke splnění oddlužení, a tudíž osvobození od placení zbylých pohledávek nezajištěných věřitelů. Pouze někdo, kdo by byl naprosto přezíravý k osudům stovek tisíc dlužníků, by řekl, že současný stav necelých 20 tisíc oddlužení je dostačující a že masivní počet exekučních řízení či vícenásobné exekuce nejsou problémem. Skutečně problémem jsou a myslím, že měly významný dopad na výsledky proběhlých voleb. S takovým postojem jsem se setkal výjimečně, a lze proto očekávat, že debata se nebude nést v duchu, zda tento společenský jev řešit, nebo ne, ale spíše jakými způsoby a jak moc jít dlužníkům vstříc. ***