(15.10 hodin)
(pokračuje Plíšek)
7. Změny zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, tak, že dojde ke zřízení specializovaného útvaru v rámci Nejvyššího státního zastupitelství, s nejvyšší možnou mírou nezávislosti na soustavě státního zastupitelství, v jehož kompetenci bude - a teď pozor, tady bude jistá jenom malá formulační úprava proti textu, který je ve sněmovním dokumentu, i na základě připomínek poslanců - v jehož kompetenci bude provádění přípravného trestního řízení u trestných činů spáchaných státními zástupci, tedy zejména podání veřejné žaloby v trestním řízení vedeném proti státnímu zástupci.
Bod III. usnesení: Poslanecká sněmovna vyzývá vládu, aby zvážila předložení opatření směřujících k zavedení výslovné povinnosti každého orgánu činného v trestním řízení poskytujícího informace o své činnosti veřejnosti prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku učinit záznam o jakémkoliv kontaktu s příslušným zástupcem veřejného sdělovacího prostředku, uvést obsah a důvod komunikace a tento záznam založit do spisu.
Bod IV. usnesení: Poslanecká sněmovna vyzývá vládu, aby zvážila podrobnější úpravu podmínek poskytování důkazů získaných v trestním řízení pro jiné účely (např. občanské soudní řízení, správní řízení aj.), a to v době, kdy trestní řízení je ve fázi - a teď opět malá formulační změna - vypustí se slovo "prověřování" a bude tam ten zbytek věty, kdy trestní řízení je ve fázi přípravného řízení.
Takže tolik návrh usnesení s dvěma formulačními zpřesňujícími úpravami a já se k němu potom přihlásím v podrobné rozpravě, kde navrhnu i způsob hlasování.
Předseda PSP Jan Hamáček: Ano, děkuji. Ptám se, kdo dál se hlásí do obecné rozpravy. Pan poslanec Ondráček.
Poslanec Zdeněk Ondráček: Děkuji, pane předsedo. Vážení dva členové vlády, přítomní, kolegyně a kolegové, poslankyně a poslanci, já jsem si se zájmem přečetl jak závěrečné hodnocení, tak vybraná usnesení komise, která v podstatě nyní citoval předseda vyšetřovací komise pan poslanec Martin Plíšek, i celou závěrečnou zprávu. Byl jsem velmi rád, že Poslanecká sněmovna došla k závěru, že je potřeba s úniky informací z vyšetřovacích spisů již začít něco dělat. Byla to taková ta pomyslná poslední kapka do toho poháru trpělivosti, který s úniky asi už v této době přetekl. Po celou dobu funkčního období této Poslanecké sněmovny jsme se s úniky z vyšetřovacích spisů setkávali a můžeme říct, že mnohé z nich byly velmi závažné kauzy, které ovlivnily nebo mohly ovlivnit dění v České republice, a je oprávněným zájmem nás poslanců, abychom tomuto zabránili, nebo aspoň učinili veškerá možná opatření, aby k tomu nedocházelo.
Když tato vyšetřovací komise vznikla, jednali jsme v rámci poslaneckého klubu, kdo se za nás této komise bude účastnit. A já vzhledem k tomu, že jsem ze čtyř vyšetřovacích komisí, které v tomto funkčním období Poslanecká sněmovna zřídila, byl členem dvou vyšetřovacích komisí, jsem, a to především se znalostí věci, které s úniky informací z vyšetřovacích spisů souvisí, neměl o to zájem. Musím říct, že jsem to považoval v podstatě za ztrátu času, protože jsem předem dokázal predikovat závěry vyšetřovací komise. A to je konstatováno v závěrečném hodnocení v bodu jedna, že "podle současného nastavení kontrolních mechanismů jak z hlediska zákonných a podzákonných obecně závazných norem, tak i z hlediska norem interních nelze spolehlivě vyšetřit nezákonné informační toky mezi stranami trestního řízení a sdělovacími prostředky". Je to všeobecně známá informace a myslím, že už zde u řečnického pultu jsem několikrát řekl, kde ten problém je a že nikdy nejsme za tohoto stavu našeho práva schopni zabezpečit, aby k únikům z vyšetřovacích spisů, ale někdy i utajovaných informací nedocházelo.
Možná byste vy, kteří zde sedíte čtvrté a jiné volební období, mohli zavzpomínat, jak jste s velkou slávou dělali veškeré změny v trestním řádu, které právě chtěly, aby takový stav nastal, protože z mého pohledu si myslím, že vám to - a teď nemyslím vám osobně, fyzicky, jednotlivým poslancům a poslankyním, že vám to jako politickým subjektům vyhovuje. Já si vzpomínám na předchozí vyšetřovací komisi, která byla zřízena k organizační změně dvou útvarů s celorepublikovou působností, když doputovala do Poslanecké sněmovny tzv. Šlachtova zpráva. Všichni mí kolegové se natěšeně s touto zprávou seznamovali, aby věděli, co obsahuje. Napsali jsme se do určitého seznamu, kdy jsme se seznámili, datum a hodinu, kdy jsme ten materiál četli. Já jsem se s tím materiálem seznamoval až den před zahájením vyšetřovací komise, protože mně bylo jasné, že ten, kdo úniky organizuje a kdo má zájem, aby k únikům informací docházelo, potřebuje rozšířit okruh osob, které jsou mezi možnými podezřelými, které takové informace vynášejí. A vzhledem k tomu, že naše komise měla sedm členů, rozšířil se tento okruh o sedm poslanců Parlamentu České republiky, tajemnici a další lidi, kteří nám ve vyšetřovací komisi pomáhali, čili plus dalších deset dvanáct lidí.
Já vám řeknu trochu z historie, vám, kdož nejste znalí trestního práva. Když existovala procesní samostatnost vyšetřovatele, kriminální policie dala vyšetřovateli informaci o tom, kdo by mohl být odposloucháván. Policejní vyšetřovatel zpracoval žádost sám, zavedl ji do utajovaného deníku, který také vedl sám, a předal informaci státnímu zástupci buď s krycím jménem, nebo jinak zastřenou pravou totožností té osoby, pokud to bylo potřeba. Státní zástupce tak napsal na základě podnětu návrh na odposlech, předal to soudu a u soudu zas byl soudce, popř. jeho zapisovatelka, kteří společně vydali takový příkaz. Informaci o osobě, která je odposlouchávána, znalo pět, možná šest osob. Dnes, když chcete takový úkon udělat, tak ho jenom u Policie České republiky zná nejméně deset, ne-li patnáct až dvacet osob. U státního zastupitelství to je obdobně a u soudu také. Jak chcete potom v české kotlině, kde se vykecá úplně všechno, docílit toho, aby informace o nasazených operativních prostředcích zůstala utajena?
Já jsem vždy říkal, že pokud někdo vykonává nějakou činnost a je to např. vyšetřovatel Policie České republiky, pokud něco takového bylo, nebo státní zástupce nebo soudce, tak má mít takovou míru důvěry, že mu můžeme důvěřovat, že nezneužije svoji pravomoc jako úřední osoba, a pokud se tak stane, tak že má být co nejpřísněji potrestán. My dnes víme, že k únikům dochází, že jsou zneužívány, ale nikdy jsem nezaznamenal, že by došlo k nějaké odpovědnosti konkrétní osoby za svoje jednání. A to je ten základ, proč k únikům dochází, proč mají novináři mezi policisty, obhájci, státními zástupci, ale možná i soudci, nebo minimálně zaměstnanci soudů určitý okruh lidí, kterým je za protislužbu ochoten poskytnout takové informace. Je to problém, který můžeme velice dobře pojmenovat. Ale bez toho, abychom zde chtěli přijmout účinné opatření, nemůže být vyřešen. ***