Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

 

(pokračuje Vojtěch Filip)

63.
Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky
k vyslovení souhlasu s ratifikací Pařížská dohoda
/sněmovní tisk 932/ - prvé čtení

Jde o přerušený bod vládního návrhu. Tímto tiskem jsme se zabývali opětovně 2. března na 55. schůzi Poslanecké sněmovny, kdy jsme přerušili obecnou rozpravu.

Prosím, aby u stolku zpravodajů zaujali svá místa místopředseda vlády a ministr životního prostředí Richard Brabec a zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Václav Zemek, kterého už také vidím, a budeme pokračovat v přerušené obecné rozpravě, do které je jako první přihlášen pan poslanec Jan Zahradník.

Ještě než vám dám slovo, požádám kolegy o klid. A pokud budete vést diskuse jiné než na téma, které je obsahem tisku 932, prosím v předsálí, aby mohl pan kolega Zahradník v klidu přednést svůj projev. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jan Zahradník: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, já jsem se skutečně hlásil o slovo v závěrečné fázi toho předchozího projednávání Pařížské dohody. Měl jsem v úmyslu ještě komentovat tu předcházející diskusi, ale dá se říct, že dneska stojíme úplně v jiném prostředí a jiné konstelaci, a tak mi dovolte, abych se teď v podstatě už vyjadřoval k tomu, co je nového.

Především je asi nové to, že skutečně jsme už v závěrečné etapě debaty o tomto zákonu. To, že je tato etapa už závěrečná, se mi zdá proto, že se ukazuje přesvědčení vládní koalice tuto dohodu ratifikovat, tuto dohodu schválit. Také tomu nasvědčuje to, jak vlastně byla zařazena na program. Obvykle jsme se zprávami a dohodami zabývali ve čtvrtek po skončení písemných interpelací v tom dvouhodinovém čase mezi 11. a 13. hodinou, tady na to máme vlastně teď celý budoucí čas až do nekonečna, protože pánové si schválili prodloužení jednání přes 19. i 21. hodinu s tím, že o těchto dohodách je možné hlasovat vlastně v kteroukoli dobu. Ale neobávejte se, přátelé, můj projev není tak dlouhý, abych se tento čas pokusil vyčerpat. To v žádném případě ani možné z logické podstaty věci není.

Zastánci Pařížské dohody, a pan ministr mj. také, uvádějí v médiích, že hlasování o návrhu Pařížské dohody, o tomto zákoně, kterým budeme ratifikovat Pařížskou dohodu, brání poslanci ODS, že se vlastně jedná o sněmovní obstrukci. Tady se chci proti tomuto důsledně ohradit. Není tomu tak. Podíváte-li se na záznamy o našich vystoupeních ve stenografických záznamech Sněmovny, tak vidíte, že to množství přihlášených poslanců je vyrovnané. Vystupují jak ti, kteří Pařížskou dohodu zpochybňují, kteří se snaží ukázat její vady, upozornit na její určitou míru škodlivosti pro českou ekonomiku, a také vystupují i její příznivci a také vystupují i komunisté, kteří přisuzují to všechno negativnímu vlivu kapitalismu, se kterým se snaží skoncovat, jak ukázali jejich přátelé o minulém víkendu v Hamburku.

V našich vystoupeních ve Sněmovně nezaznělo nic, co by nebylo v přímé souvislosti s dopady Pařížské dohody. Uvádíme také důvody, které zpochybňují dogma o tom, že se jedná o globální oteplení, které je způsobeno činností lidí za poslední dvě a půl století. Nemůže nám tedy nikdo vyčítat, že bychom bránili hlasování o ratifikaci Pařížské dohody. Koalice má dostatečný počet hlasů, aby si mohla prohlasovat takový způsob projednání, který by spěl k tomu závěru co nejdříve. Nakonec to máme již od konce roku 2015, tedy dá se říct rok a půl, na stole a zatím jsme to projednávali pouze několikrát.

Je třeba především říci, že se stále jedná o první čtení, kterému bude následovat čtení druhé v nějakém blízkém čase, že tedy to zkrácené mediální uvažování a ty dotazy, kterým jsme často vystavováni, jak tedy to dnešní hlasování dopadne a zdali dnes bude, či nebude Pařížská dohoda schválena, jsou liché, protože dnes o závěrečném hlasování nemůže být ani řeči. My budeme jednak tedy muset hlasovat na závěr diskuse o návrhu, který jsem předložil, na přerušení projednávání do doby, než nám vláda předloží analýzu dopadu na českou ekonomiku a na ústavní pořádek, a v případě, že k přerušení dojde, tak budeme muset počkat, až vláda odvede svou práci, kterou si myslím, že by odvést měla, a zatím ji neodvedla, a pak, pokud koaličními hlasy nebude tento návrh přijat, tak bude hlasováno o tom, kterým výborům bude tato dohoda přidělena a také i v jakém termínu, tak výbory budou muset učinit. Organizační výbor přidělil projednání této dohody výboru zahraničnímu, já navrhuji v tuto chvíli, a pokusím se nezapomenout na závěr projevu svůj návrh zopakovat, aby se tímto zákonem, tedy návrhem, ale on to vlastně zákon je, říkám tedy správně, že to je zákon, kterým se ratifikuje Pařížská dohoda, zabýval i výbor pro životní prostředí.

Mohlo by se nám zdát, dámy a pánové, že téma globálního oteplování, neboli, jak se nyní říká, klimatické změny, je nějakou novou věcí, která tady je od nějak začátku 70. let, tedy nějakých 30, 40 let, ale není tomu tak. Obavy ze změn klimatu, diskuse o něm ať už na půdě vědy, či diskuse laické už tady byly dávno.

Dovolil bych si uvést citaci z článku neprávem zapomenutého českého meteorologa dr. Josefa Frejlacha, rodáka z jihočeského Bošilce, který žil v letech 1867 až 1898 a který zveřejnil v roce 1893 v časopise Muzea království českého. Doktor Frejlach tam píše toto: Jest věru odvážlivo, chtí-li dnešní meteorologové pro tuto dobu, v dějinách Země nesmírně nepatrnou, konstatovati proměnu klimatu. Při tom všem přečasto se dospělo k náhledům úplně protivným. Zdá se to až psychologickou hádankou. Jak mohli při jedné a téže Zemi mužové vážní, ryzí vědci, dokazovati skutečnou změnu podnebí, kdežto druzí, neméně ctihodní, tvrdili pravý opak toho? V čem spočívají příčiny těchto nesrovnalostí? Hlavně z různosti a nespolehlivosti metod, jakými se ke společnému cíli postupovalo. Meteorologové se v největší části hlásí k názoru, že se podnebí naší Země v době historické trvale v jednom určitém směru nezměnilo. Změny, jež konstatovány na základě (nesrozumitelné) meteorologických, podobají se kyvům kyvadla, jehož normální klidovou polohu vůbec ani způsob porušení jejího zvláště neznáme. Starobylé zprávy o různých zjevech termických je třeba čísti s největší opatrností. Spisovatelé velmi často přepínají, líčíce věc jim poněkud neobyčejnou jako extrém. Počet zástupců teorie o vlivu lesů na srážky je značný. Avšak nikoli neznačný je i počet odpůrců. Konečnému rozluštění otázky o kontinuální změně klimatu v době historické jsme ještě velmi daleci. Tušíme, ano, soudíme obdobně, že se klima naší planety znenáhla v určitém smyslu mění, avšak změna tato děje se v epochách příliš dlouhých, než abychom ji mohli svými nástroji v krátké době meteorologických pozorování zachytiti. K vědeckému rozlišení problémů se nám dosud nedostává pozitivního základu meteorologických dat. Klimatické změny, jež se dály v různých dobách geologických a zvláště v diluviu, dějí se i v době přítomné. Avšak jejich amplituda jest příliš rozsáhlá, než aby jevily v nepatrné době historické hlubší vliv na naši oběžnici. Proto nemohly být historickou klimatologií zřetelně registrovány.

Tady je třeba říci, že Josef Frejlach poprvé použil ve svém článku v české literatuře termín historická klimatologie.

I současná doba přináší rozdílné názory na současnou klimatickou změnu. Podstata celé debaty nestojí na tom, zda dochází ke změně klimatu, protože to nikdo nezpochybňuje. Od počátku existence naší planety se klima mění a spolu s ním se mění jeden z ukazatelů stavu klimatu, jímž je průměrná globální teplota. Podle podporovatelů Pařížské dohody se zdá, že existuje pouze jeden a jenom jeden důvod, proč k té změně klimatu dochází. Důvod je to nezpochybňovaný a nezpochybnitelný. Tedy vlastně dogma, že důvodem změny klimatu je člověk, rozumí se tedy lidstvo, hlavně obyvatelé tzv. vyspělých zemí, kteří svými aktivitami, zejména tím, že vyrábějí a spotřebovávají energii, tuto klimatickou změnu způsobují. Je to jejich velká vina, za kterou musí zaplatit.

Existují však i odlišné vědecké názory, které zpochybňují teorii o tom, že klimatickou změnu způsobuje vysoká koncentrace oxidu uhličitého a dalších, tzv. suchých skleníkových plynů. Docent Jan Pokorný z třeboňského ENKI k tomu uvádí: Změnu klimatu působí odlesnění a odvodňování krajiny, nikoli zvýšení koncentrace oxidu uhličitého a dalších, tzv. suchých skleníkových plynů. Klimatická změna se projevuje zvětšujícími se výkyvy teplot, prodlužováním doby bez dešťových srážek s epizodami přívalových dešťů, náhlými změnami teplot, trvalým vysycháním krajiny, snižováním průtoku v řekách, letním vysycháním drobných toků. V četných oblastech v České republice drasticky klesá hladina podzemní vody. Suchem trpí dnes na 40 % kontinentu a každým rokem následkem dezertifikace ubývá na 100 tis. kilometrů čtverečních zemědělské půdy. Zavlažování nemá dlouhého trvání, jeho účinek není významný, zavlažované půdy se totiž zasolují.

Víme, že všechny předchozí civilizace vyschly. Současný stav jedné z prvních velkých civilizací v Mezopotámii máme možnost vidět denně v televizi. Je to Sýrie, tedy meziříčí řek Eufratu a Tigridu. Civilizace vysychají kvůli špatnému hospodaření s půdou a vodou, nikoli následkem zvýšené koncentrace skleníkových plynů. Ta se v historické minulosti jaksi nekonala. Historické civilizace nespalovaly masivně fosilní paliva, přesto vyschly.

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu má omezit emise CO2 po roku 2020 a navázat tak na Kjótský protokol a zastavit, nebo alespoň zbrzdit globální oteplování, které se hodnotí jako růst průměrné světové teploty. Pařížská dohoda, kterou máme ratifikovat, míří na špatný cíl. To, co nazýváme klimatickou změnou, není způsobeno zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Letos opět zmrzly za květu meruňky a broskve, jinde zmrzly kvetoucí borůvky, každoročně zaznamenáváme místní mrazové rekordy a ve stejném měsíci rekordně vysoké teploty. Je to tím, že likvidujeme základní klimatický systém Země, a tím je vegetace a voda, která vyrovnává teplotní rozdíly v prostoru a čase.

Za řídícího činitele globální změny klimatu považuje integrovaný mezinárodní panel pro klimatickou změnu koncentraci CO2 a CH4, tedy oxidu uhlíku a metanu, v atmosféře. A opomíjí vodu. Přestože je množství vodní páry v atmosféře o jeden až dva řády vyšší, než je koncentrace oxidu uhličitého, 390 částic na milion, a o několik řádu vyšší než koncentrace metanu, 1,8 částice na milion. V případě vody o teplotě 21 °C je to 22 400 částic na milion. V případě vzduchu nasyceného vodní párou o teplotě 40 °C to je již 62 000 částic na milion. Obsah CO2 a CH4 je relativně stabilní a o několik řádů nižší než obsah vodní páry.

Zde se podle mého názoru vědci dopouštějí podvodu a klamou veřejnost, která si je platí za hledání pravdy. Popírají úlohu vodní páry a vody obecně a poutají pozornost na tzv. suché skleníkové plyny, jejichž chování se popisuje snáze nežli chování vody v jejích třech skupenstvích. Efekt oxidu uhličitého na klima je zanedbatelný ve srovnání s efektem vody a vodní páry, přičemž člověk mění svým hospodařením množství vodní páry v atmosféře a dynamiku jejích přeměn stejně tak jako - a to přiznejme - mění i objem a koncentraci oxidů uhlíku a metanu.

Závěrem: Člověk utváří klima hospodařením s vodou a vegetací na velkých plochách, určuje tak distribuci sluneční energie a místní klima.

Navrhovaná Pařížská dohoda odvádí pozornost od skutečných příčin změny klimatu a ztráty zemědělské produkce. Navíc úzké zaměření na snižování produkce oxidu uhličitého z fosilních paliv a jejich náhrada biopalivy má negativní vliv na klima. Likvidují se lesy pro lesní štěpku, degraduje se půda opakovaným pěstováním řepky a kukuřice. Rozsáhlá pole jsou pak většinu času bez vegetace, takže se zvyšuje povrchová teplota a zrychluje vysychání krajiny. Podceňuje se úloha lesa v klimatu.

Ministerstvo životního prostředí razí tezi, že les na horách nemá podstatnou hydrologickou funkci, a nechává ho vědomě uschnout, jako je tomu na Šumavě. Mluvčí Národního parku Šumava prohlašuje, že suchý les vypaří méně vody než les živý, takže zabraňuje suchu. Někteří občané berou tento nesmysl vážně a kácejí stromy s tím, že odebírají vodu zemědělským plodinám. Věda se zaměřuje na vázání suchých skleníkových plynů a pomíjí přímou funkci vody a vegetace v klimatu. Rozporuplné názory na úlohu vody a vegetace se projevují i při tvorbě koncepce ochrany před následky sucha pro území České republiky. Vegetace prý plýtvá vodou, rybníky vypařují příliš mnoho vody, mokřady nemohou zadržet vodu, protože už jsou jí nasycené.

Tedy musíme říci, že pokud nekriticky rámcovou Pařížskou dohodu schválíme, čekají nás ještě větší absurdity. Vysoké zdanění používání fosilních paliv a nedostatek energie, zejména v zimě, kdy přichází necelá desetina sluneční energie ve srovnání s vegetační sezónou. Chceme-li příklad, můžeme se obrátit k začátku letošního roku, kdy na začátku ledna mrzlo, nesvítilo sluníčko, případně byly kolektory pokryty vrstvou sněhu a v Německu alternativní zdroje vyráběly zlomky procent plánovaného výkonu, tedy musely běžet na plné obrátky plynové tepelné elektrárny, samozřejmě poháněné, živené ruským plynem.

Dámy a pánové, jsou nějaké staré pravdy, které bych rád připomněl. Například to, že sedláci říkávali: voda přitahuje vodu, nebo les přitahuje vodu, nebo na suché pole neprší. Sedláků, těch pravých, je čím dál tím méně bohužel a s nimi mizí i selský rozum. Místo toho se v klimatizovaných místnostech debatuje o klimatu a vytvářejí se modely odtržené od reality. Výsledkem takových modelů je i text Pařížské dohody. Její realizace povede k dalšímu prohlubování klimatické změny, ztrátě prosperity, snížení konkurenceschopnosti a degradaci krajiny a k prohlubující se neschopnosti setrvale hospodařit v krajině.

Jsou zde ještě další zajímavé myšlenky - myšlenky, které se týkají role médií a politiků v tomto složitém vědeckém sporu, který tady už je od dob Josefa Frejlacha na konci 19. století. Pěkně o tom píše ve svém článku profesor Miroslav Kutílek. Ptá se oprávněně, proč se média ujala úkolu propagovat katastrofické předpovědi o vývoji podnebí. Významnou roli podle něj tu hraje nepochybně jakási zděděná úzkost, vědomí dávných katastrof, které postihovaly lidstvo od doby jeho zrodu. Média tedy vyhovují podvědomému strachu lidstva z globální katastrofy a zároveň touze být jejím svědkem. Média přitom mohou zprostředkovat splnění dalšího podvědomého přání: kéž bychom tuto katastrofu přežili a jako její svědci mohli o ní vyprávět dalším generacím. Líčení katastrof, hrůz lidského neštěstí a lidské bídy, to všechno zaručuje přece dobrou prodejnost. Doporučuje se také, aby katastrofické příběhy byly zakončeny happy endem. Tento happy end nám v tomto případě mají zaručit ti politici, kteří doporučují snižování emisí CO2 jako spolehlivý a podle jejich tvrzení jediný prostředek k odvrácení katastrofy.

Proč však přistoupili téměř všichni politici na hru o globálním oteplování způsobeném lidstvem? Ustoupili tlaku médií, nebo se dokonce svezli na vlně oblíbenosti katastrofických vizí? Nebo se máme domnívat, že přijali scénář o globálním oteplování jako zástupný problém, kterým zaretušují svou nízkou míru odpovědnosti, když se jedná o konkrétní úkoly ochrany životního prostředí? - Potud profesor Kutílek, volně citováno.

Já k tomu dodávám to, že jednoznačně slova pana profesora Kutílka mohu potvrdit. My se hlásíme k Pařížské dohodě, nebo aspoň tedy se obávám, že tak učiníme hlasováním, a jejímu plánování našeho světa na celé stávající století a zároveň jsme také pod tlakem ekologických aktivistů dopustili zavedení divočiny na nadpoloviční ploše území Šumavy, a tím dramaticky ohrozili její funkci jako přirozené zásobárny vody.

Proč se vytvářejí nátlaky na vlády rozvojových zemí, aby omezovaly emise skleníkových plynů, když průmyslový rozvoj těchto zemí není uskutečnitelný bez zvýšené produkce energie, tedy téměř vždy za zvýšeného využívání fosilních paliv a se zvyšováním emisí CO2? Myslíme to opravdu vážně, že tyto země budou Pařížskou dohodu dodržovat?

A také k tomu chci dodat, že boj s klimatickou změnou je výborný byznys. Jednak se bude ročně přerozdělovat sto miliard dolarů vládám rozvojových zemí, jejichž režimy mnohdy nejsou vzorem demokracie a kde se tyto peníze mohou propadnout do černých děr jejich ekonomik a skončit v pochybných projektech spojených s korupcí.

Dále je známo, že projekty obnovitelných zdrojů energie mohou být také zdrojem až nemorálních zisků. Nakonec nemusíme chodit daleko. Na solární byznys u nás doplácíme z veřejných peněz, tedy z peněz nás všech, ročně 45 miliard korun.

A jsou zde ještě dvě věci, které jsou nové ve srovnání s minulým projednáváním Pařížské dohody. Prezident Spojených států amerických Donald Trump vyhlásil, že jeho země stahuje svůj souhlas s Pařížskou dohodou. Plní tím samozřejmě svůj volební program, což v západní společnosti v současné době není zvykem. Toto rozhodnutí je správné a považuji jej za velmi odvážné. Jeho historický význam spočívá podle mého názoru v tom, že po poměrně dlouhé době dochází k tomu, že představitel jedné z vůdčích zemí západní civilizace se vyjádřil jasně proti dosud převažující platformě, která tkví v tom, že Západ na sebe bere vinu za všechny vady, které náš současný svět má, počínaje bídou afrických a asijských zemí přes domnělé pošlapávání práv všech možných menšin až po přijetí viny za způsobení globálního oteplení v posledních dvou staletích. O tom, že se Donald Trump strefil do černého a blok klimatických alarmistů zasáhl velmi silně, svědčí jejich až hysterická reakce. Je třeba říci, že zastánci Pařížské dohody byli velmi překvapeni. Není divu. Poté co v podstatě ovládli média a také školní osnovy, které nepřipouštějí jinou teorii než tu správnou, tedy teorii globálního oteplení způsobeného člověkem, zřejmě netušili, že ve Spojených státech existují odpůrci této teorie a jsou významnou a také díky výsledkům amerických prezidentských voleb i legitimní politickou silou. Světoví politici však až na vzácné výjimky jako jeden muž Donalda Trumpa odsuzují, kritizují, a dokonce i zesměšňují.

Dámy a pánové, pro další osud Pařížské dohody, zejména pro to, aby nebyla pouze cárem papíru, ale hodnověrným a závazným dokumentem, což si snad její podporovatelé přejí, je postoj Spojených států amerických naprosto zásadní. USA se na produkci skleníkových plynů podílejí 18 %, což je velmi významné číslo. Protože Donald Trump stahuje podpis USA pod dohodou, padá i z dohody vyplývající závazek USA tento podíl významně snižovat. To, že se občané Spojených států o to budou snažit stejně, že budou rozvíjet nedotované alternativní zdroje energie, že budou podporovat nedotovanou elektromobilitu jako své osobní rozhodnutí, je jasné a nijak to nesouvisí s tím, zda Spojené státy budou signatářem Pařížské dohody, či nebudou. Do Ameriky se opět začíná vracet svoboda a ta je velkým tahounem rozvoje, což neplatí o různých regulacích, které zanášel do Spojených států bývalý prezident Obama.

Je zajímavé a pro situaci kolem klimatického třeštění příznačné, že se zastánci Pařížské dohody v této situaci obracejí jako k hlavnímu garantu boje proti klimatické změně k Číně. Vzhledem k tomu, že pro všechny levicové intelektuály, ekologické i lidskoprávní aktivisty je komunistický režim v Číně horší než sám ďábel, je jejich důvěra v to, že Čína bude Pařížskou dohodu po dobu celého století dodržovat, poněkud komická. Kde se bere jejich důvěra v Čínu, která neuznává patenty, kopíruje kdeco a zaplavuje světový trh levně vyrobeným zbožím, aniž by brala ohled na lidská práva, sociální práva a životní prostředí? Měli bychom se obávat toho, že Čína, tato Říše středu, přesvědčená o svém světovládném poslání, bude plnit dohodu pouze tehdy, bude-li to pro ni z propagandistického hlediska výhodné. Tato doba nastala Trumpovým rozhodnutím a Čína nyní důležitě přebírá odpovědnost za osud světa. Jak dlouho to bude trvat a jak dlouho bude Čína Pařížskou dohodu dodržovat, je ve hvězdách. Vzhledem k tomu, že Čína se podílí na celosvětové produkci emisí 28 %, vzniká najednou v závazcích na záchranu světa deficit ve výši 50 % produkce emisí. To už je na pováženou a Česká republika by měla důkladně zvážit, zda jí pochybná prestiž být mezi signatáři dohody stojí za dopady i důsledky na českou ekonomiku, energetiku i ústavní pořádek. Evropská unie, která produkuje 14 % emisí, v tom nakonec zůstane sama. Sama odnese ztrátu konkurenceschopnosti se závazky, které podle mého názoru neprozřetelně vyvolala a které budou ve světě velmi, velmi nebezpečné.

Signatáři Pařížské dohody se zavazují, že každý rok vytvoří fond ve výši 100 miliard dolarů na to, aby vyspělé země mohly pomáhat těm méně vyspělým plnit jejich závazky na boj se změnou klimatu. Vzhledem k tomu, že se Spojené státy měly na tvorbě tohoto fondu podílet zhruba jednou třetinou, vznikají pochybnosti i o tom, jak se tato obrovská částka bude každý rok vytvářet. Kdo to tedy všechno vlastně zaplatí? To velmi znervózňuje všechny ekologické aktivisty a na ně navázané vědce, kteří již čekají, že na boj proti změně klimatu budou čerpat tučné granty. To je další důvod, proč být za této nové situace při ratifikaci Pařížské dohody na výsost opatrní.

Dalším významným momentem, který by měl ovlivnit naše rozhodování a naše hlasování o Pařížské dohodě, je výsledek víkendového summitu zemí G20. Jedním z významných bodů jejich jednání byla také ochrana klimatu. Tedy stav naplňování Pařížské dohody. Jak se dalo čekat, Spojené státy potvrdily své stanovisko a prezident Trump oznámil, že přes významný nátlak potvrzuje stažení podpisu pod Pařížskou dohodou. Zbývajících 19 členů uskupení G20 dalo najevo, že je pro ně Pařížská dohoda nezvratná a že ji chtějí co nejrychleji naplnit. To je všechno hezké, kdyby ale nebylo zároveň přijato poněkud nezvyklé závěrečné prohlášení, které obsahuje formulaci, kterou navrhly Spojené státy. Nezvyklé je toto závěrečné prohlášení proto, že takováto komuniké obsahují obvykle v jednání G20 jen vyjádření, která podporují všichni členové G20. Spojené státy prosadily do závěrečného komuniké bod, podle kterého chtějí s ostatními zeměmi úzce spolupracovat a pomáhat jim v čistším a účinnějším využití fosilních paliv. Vzhledem k tomu, že signatáři Pařížské dohody chtějí udržet nárůst průměrné globální teploty od tedy industriální změny, asi 1750, pod dvěma stupni Celsia do konce století, budou muset skončit, myslí-li to vážně, aspoň na 66 % s fosilními palivy nejpozději do 20 let. Takže ono to s těmi závazky zase asi nebude tak horké. Paní kancléřka Merkelová v nějakém rozhovoru prohlásila, že nechce, aby se v závěrečném prohlášení nějak maskovaly neshody. Jenže neshody tady jsou, to je málo platné.

To jsou ty dvě nové věci, které od předchozího jednání o této věci nastaly a které považuji za nutné, aby zde zazněly a byly zde na plénu Sněmovny sděleny.

Obracím se nyní na všechny kolegy a kolegyně poslance a poslankyně, kteří chtějí hlasovat pro schválení zákona o ratifikaci Pařížské dohody. Zřejmě bych to asi měl činit prostřednictvím pana předsedajícího. Jste nezvratně přesvědčeni o její prospěšnosti pro naši zemi a už nechcete slyšet argumenty, které ji zpochybňují, které zpochybňují teorie stojící jako základ pro teorii klimatické změny. Všechny čachry a podvody, které s těmito teoriemi v minulosti souvisely a které se přenášejí i do současnosti, všechna podezření, která o hodnověrnosti podkladů, ze kterých to dogma vlastně dneska vychází.

Dodržím tedy svůj slib, že můj projev bude znící v řádu desítek minut, což asi si myslím naplňuje, protože nějak teď asi mám za sebou půl hodinu svého projevu a ten svůj projev ukončím.

Připomínám tedy, že jsem navrhl, aby se tímto zákonem zabýval i výbor pro životní prostředí, a také již bych chtěl avizovat, že pak ve druhém čtení se pokusíme zformulovat návrh na doprovodné usnesení, kterým bychom možná ochránili, nebo se pokusili nějak ochránit budoucnost před touto závaznou dohodou, nikoliv deklarací, nikoliv platformou, ale dohodou, kterou na sebe potom přijmeme její ratifikací.

Dámy a pánové, tímto končím svůj projev. Myslím, že to našim občanům, kterým by měli zastánci dohody toto všechno sdělit, co nás všechno čeká, a neříkat pouze, že to vlastně všechno plníme, nemáme se tedy čeho bát... Občané by měli vědět, co je čeká, pokud budeme dohodu přijímat a samozřejmě pokud ji budeme chtít naplňovat, což předpokládám, že asi všichni chcete, kteří ji chcete přijmout. Dlužíme to našemu průmyslu, ekonomice, energetice, tedy jak už jsem řekl, všem občanům. Takže pak při hlasování tedy hodně zdravého rozumu a odložte všechny obavy z toho, že kdybychom ji neschválili, budeme někde na okraji. Není tomu tak. Už to učinily Spojené státy a to není jen tak lecjaká země.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Janu Zahradníkovi za jeho vystoupení. Ještě než budeme pokračovat, připomínám, že jeho návrh po skončení rozpravy, to může být za několik okamžiků, pokud skončíme rozpravu dnes, by Sněmovna hlasovala o přerušení projednávání tohoto vládního návrhu, kterým se předkládá Parlamentu ČR k vyslovení souhlasu s ratifikací Pařížská dohoda podle sněmovního tisku 932, a to do doby, než vláda ČR předloží Poslanecké sněmovně informaci o dopadech Pařížské dohody na ústavní pořádek a na hospodářství ČR. To je ten text, který je z 19. ledna letošního roku.

Než budeme pokračovat vystoupením pana poslance Klána, přečtu ještě omluvy došlé předsedovi Poslanecké sněmovny. Omlouvá se paní Věra Kovářová od 18.45 do 21.00 hodin z osobních důvodů, pan poslanec Petr Adam od 19.00 hodin a pan poslanec Tomio Okamura od 19.00 hodin také z osobních důvodů. Nyní tedy vystoupení pana poslance Jana Klána v rozpravě. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jan Klán: Děkuji za slovo, hezký večer, vážený pane místopředsedo, vládo, dámy a pánové. Já jsem pozorně poslouchal svého předřečníka, je kritikem Pařížské klimatické dohody. Já jsem zase na druhou stránku jejím zastáncem, a proto já tady opět rozvinu nějakou teorii. U smlouvy CETA jsem tady rozvíjel teorii o nadnárodní kapitalistické třídě. V tomto případě se vrátím k teorii, kterou už jsem tady nadnesl, když se tato dohoda projednávala poprvé. Ta teorie zní, že za globální oteplování je zodpovědný globální kapitalismus. Pojďme tuto teorii ještě jaksi dorozvinout a ukázat si na to, že je to právě volný trh, volný trh, který způsobuje nárůst exhalací skleníkových plynů a další následky.

Já se vrátím k tomu, proč asi Donald Trump prý jaksi nepřipojil ten podpis pod Pařížskou klimatickou dohodu, když se k tomu Spojené státy zavázaly, když ještě byl prezidentem Barack Obama. Tak pokud použiji ten příměr novinářky Naomi Kleinové, která ve své knížce Kapitalismus versus klima tohle všechno mění, tak je Donald Trump v zajetí uhlíkové lobby. Uhlíkové lobby, která vládne právě v jeho státě. Což je také možné.

Protože pokud si vzpomenete, tak jsem vám tady říkal o těch nadnárodních korporacích, a řada nadnárodních korporací sídlí právě ve Spojených státech a ve velké většině jsou to těžařské společnosti, tedy společnosti, které těží ropu, tedy uhlíková lobby. Samozřejmě tam můžeme zapojit kromě těžařských společností i společnosti, které těží třeba uhlí, zemní plyn nebo břidlicové plyny, protože toto téma se diskutuje nejenom ve Spojených státech amerických. To na začátek.

Jsou to totiž korporace, pokud budeme říkat ta uhlíková lobby, jsou to takové korporace, které tvrdí, že globální oteplování ve své podstatě neexistuje. Proč to tvrdí? Tvrdí to z jednoduchého důvodu, a to proto, že jim překáží v jeho dalším rozmachu a další akumulaci kapitálu. Na to poukazuje mnoho teoretiků. Nejsem sám, kdo se tímto problémem zabývá, ale například, jak už jsem tady zmiňoval, Leslie Sklair, který je kritikem globalizace, já se taky považuji za jednoho kritika současného pojetí kapitalistické globalizace, protože ta globalizace nepřináší prospěch všem, pouze úzké skupině lidí, což je podle mne špatně, protože na globalizaci mají vydělávat všichni. Co je ještě horší - globalizaci nikdo neřídí. Prostě ta probíhá spontánně sama a vládnou jí pouze opravdu nadnárodní korporace.

Takže jak jsem řekl, za globální oteplování je podle mého názoru zodpovědný globální kapitalismus. Vše je totiž postaveno na nekonečném růstu růstu. Pokud to převedeme do ekonomické logiky, jde o to, že ekonomiky a samozřejmě i blahobyt nebo konzum společností má neustále a nekonečně růst do nekonečna. To už je první paradox, protože žijeme na konečné planetě s konečnými zdroji, pokud budeme hovořit o nerostném bohatství. Toto nerostné bohatství je vyčerpatelné, to už se nám ukazuje, protože zdroje začínají pomalu klesat. V budoucnu zcela jistě nastane ropný zlom, tzn. dojde ta těžba k vrcholu a posléze začne klesat. K tomuto zlomu se blížíme. Možná se ho - neříkám všichni - dožijeme, já se ho možná dočkám, že ty teorie měly pravdu. Už vidím ty argumenty od neoliberálních politiků z řad ODS, zastánců laissez-faire, toho volného trhu, že budou říkat, že to není pravda, že prostě se vždycky objeví nějaký další nový zdroj a najdeme něco nového, a není potřeba nějakým způsobem zvyšovat podíl obnovitelných zdrojů. Já říkám, že je potřeba zároveň navyšovat podíl jaderné energie, i když se jedná o neobnovitelný zdroj. V budoucnu zcela jistě budeme mít už plně funkční termojadernou fúzi, protože vodíku je ve vodě zcela jistě dost.

Dalším problémem je, že mnoho lidí, řekněme téměř všichni lidé na naší planetě chtějí žít podobným konzumním stylem života, jako žije euroamerická civilizace. Tento proces je nastartován v současné době v Číně, kde vzniká právě, pokud to budeme říkat sociologickou terminologií, střední třída, která chce žít podobně, neříkám úplně stejně, ale podobně jako třeba my. Mít všechny výdobytky západního konzumu, ať je to televizor, osobní automobil, počítač, internet a další věci, které přinesla globalizace. Tady je potřeba říci, že i díky globalizaci došlo k rozmachu těchto dalších věcí. Nicméně jak se stále více ta uhlíková lobby nějakým způsobem zmocňuje politiků, a právě je toho důkaz Donald Trump, tak nastává ještě jeden dějinný paradox, a to, že když dojde ke globálnímu oteplování zvyšováním exhalací skleníkových plynů, tak začne tát permafrost. Jestliže roste teplota, začne tát věčně zamrzlá půda a začne se uvolňovat další skleníkový plyn, metan. K tomuto jevu také postupně dochází a je to rovněž dokázané.

Samozřejmě někdo mi tady může opět říci, že planeta Země ve svých historických vývojových tendencích - jednou za čas ji tady sklátily bouře, poté například malá doba ledová a nyní například právě třeba horka. A my vždycky říkám, že globální oteplování neexistuje. To říká například bývalý prezident Václav Klaus, který napsal knihu Modrá, nikoliv zelená planeta, kde poukazuje na to, že prostě to globální oteplování neexistuje. Když tady bylo čtyřicet stupňů Celsia, tak jsme říkali a poukazovali na to, že globální oteplování existuje. Neznamená, že když u nás je třeba zima, že globální oteplování neexistuje. Ty změny, které nastartovala globalizace právě díky tomu, že začala ovlivňovat celý svět, ať to byly dopady na reliéf krajiny, nebo nějakým způsobem na zvyšování právě exhalace skleníkových plynů, tak jsme se dostali do fáze, kterou dneska nazýváme antropocén, tedy kdy už člověk jakoby vládne nad tou přírodou celkově. A ty dopady jsou prostě už ve velké většině jenom negativní, že ta příroda se nestačí sama vzpamatovávat ze zásahu lidstva. A právě honba za kapitálem a akumulace kapitálu zvyšuje devastaci přírody. To je naprosto jednoduchá logika, která je opět nezpochybnitelná, protože vždycky těmto korporacím, které těží nerostné suroviny, jde o další a další rozmach. To už snad dneska nikdo nepopírá. Samozřejmě popírači přijdou a popírači určitě budou i reagovat na mé vystoupení. Já se té diskuse nebojím.

Mnozí mluví dneska o probíhající bitvě. Právě že jedni, jako já, třeba říkají, že globální oteplování existuje, pak jsou druzí, že neexistuje, tak nastává ta bitva. Pak někdo vystoupí a řekne, že za globální oteplování můžou ty environmentalisté, kteří jakoby se zastávají těchto ekologických různých teorií. To je taky další jeden střetový názor, se kterým se určitě setkáme. A na jedné straně tedy stojí ti, kdo řídí kapitalistickou globalizaci, tedy velké korporace. Ti považují krizi životního prostředí za překážku, protože se snaží neustále vydělávat peníze, to už jsem tady říkal. Oni se snaží o co nejvyšší akumulaci kapitálu, o to jim jde. Tady nejde o záchranu přírody, ale o co nejvyšší akumulaci kapitálu. Na druhé straně pak stojí vědci, kteří začínají vnímat nové éry v historii Země, jak jsem říkal antropocénu. A tito vědci, ať to jsou sociologové, kritici globalizace, podporovatelé globalizace, poukazují na ty negativní tendence, které přinášejí globální oteplování. Ono je potřeba s tím počítat. Samozřejmě ruku v ruce s tím jde například přelidnění planety. To je jeden z dalších globalizačních problémů, které vyvstávají. Na to tady ještě nebylo poukázáno.

Já samozřejmě Pařížskou klimatickou dohodu vítám. Ano, já osobně ji vítám, protože je nutné nějakým způsobem zachovat planetu Zemi v nějaké podobě svým dětem, vnukům, pravnoučatům, tak aby nedošlo k samotné destrukci, protože krizové scénáře existují už od nějakých 70. let, kdy vznikl tzv. Římský klub. Samozřejmě já jsem byl jednou označen za pomatence z Římského klubu. To mi dokonce bylo řečeno na jednom semináři, nicméně já jsem poukazoval na to, že samozřejmě blahobyt a růst může nějakým způsobem růst a jedná se o koncept trvale udržitelného rozvoje, se kterým právě přišel onen Římský klub. Nemám problém se s tímto identifikovat. Některé teorie právě Římského klubu, anebo i překročení mezí, což je další z teorií, že jsme ty meze už dávno překročili, tak aby se planeta Země mohla sama obnovovat. Proto nám dost často vrací třeba údery, ať je to typu bleskové záplavy nebo povodně, nebo nějakým způsobem obrovské výkyvy počasí. To se dost často stává, že máte rozdílné teploty o dvacet stupňů. Že nám přichází tornáda, hurikány, i když samozřejmě je to přirozený jev na planetě, který je sledován historicky. Ale jelikož se planeta otepluje, tak tím více nastávají klimatické proměny a jsou stále více drsnější. To je potřeba si říci.

Politická scéna se tedy na studie snaží reagovat. Já jsem jeden z těch, který se snaží na ty studie reagovat, které vychází. Já čtu jak kritické teorie zejména na pohled globalizace, tak čtu samozřejmě i neoliberální teorie, ať je to Friedricha von Hayeka nebo Friedmana nebo Nozicka, což jsou zastánci neoliberálních teorií. Já je podrobuji právě kritice, kritické analýze, kterou se vám tady snažím vždycky představit, tak abyste nějakým způsobem trošičku začali uvažovat i na tu druhou stranu. Říkám ale, já se nezdráhám nějakým způsobem vyslechnout i tu opozici, tedy zastánce ve své podstatě rozmachu soukromých korporací, které samozřejmě mohou za to globální oteplování, protože jde o jejich rozmach. Ale musíme najít nějakým způsobem nějaký kompromis. Ten kompromis se hledá poměrně těžko, protože vždycky se řekne, že jedni za to mohou, druzí za to nemohou. Ten vývoj lidstva ve 20. století vedl k tomu, že samozřejmě se svět rozdělil na bohatý sever, chudý jih. Máte tady další rozvíjející se země, máte země BRICS dneska, máte další státy, které se snaží nějakým způsobem předčít nebo dohnat Spojené státy, právě byť třeba i v tom konzumu.

Nemusíme to dávat jenom vysloveně jako důraz například vysloveně na průmysl, ale jenom třeba v konzumu. Tam je potom ten příměr, že jak se lidstvo snaží čím dál více konzumovat, tak to táhne ten rozvoj. Spotřeba táhne dneska rozvoj. Je to bohužel smutné, že je to jen tento faktor. Nic jiného to není. Oproti minulým dobám, pokud bych zde já dával příměry z těch pevných modernit, když to tak budeme dneska klasifikovat, a já jako sociolog si to mohu dovolit - pevná modernita versus tekutá modernita, kdy to lidstvo je dneska propojeno. Úplně kompletně, a to těmi digitálními technologiemi. Samozřejmě moderní technologie mohou snížit exhalace skleníkových plynů, ať jsou to projekty smart city, např. chytré město, kdy jsou monitorovány exhalace skleníkových plynů. To je jedna z možností, kdy vlastně dochází jakoby ke globalizaci, k nějakým trendům.

Nicméně jak jsem řekl na začátku, stále existuje silná uhlíková lobby, která drží v zajetí právě některé politiky. A oni si to samozřejmě nechtějí buď připustit, to je jedna varianta, nebo tomu hrdě přikyvují. Varianta číslo dvě. Já jsem tady tenkrát citoval z té knihy "tohle všechno mění". A citoval jsem tady právě Václava Klause jako jednoho z teoretiků, který jakoby nějakým způsobem popírá globální oteplování. Poukazoval jsem tam na fakt, že on byl vždycky zván soukromými nadnárodními korporacemi, právě těžařskými nebo nějakým způsobem zpracovatelskými třeba uhlí, do Spojených států, aby promluvil na téma, že globální oteplování neexistuje. Ty záznamy existují, že tam pronesl tato různá slova. Vždycky si tyto korporace zvaly nějaké autority, které byly nějakým způsobem spojeny s neoliberální teorií u nás z devadesátých let, kdy se u nás opět prosazovala teorie neoliberalismu, chcete-li washingtonského konsenzu, nebo jednoduše pravicová teorie. Ta později samozřejmě ztroskotala a ztroskotává dodnes. Ona dodnes ztroskotává. Já samozřejmě nepopírám, že některé levicové teorie také mají své limity, všechny teorie mají své limity, ale musíme o těchto problémech diskutovat. A jedním z těchto problémů je právě Pařížská klimatická dohoda, o které je potřeba vést diskuzi.

Samozřejmě, když od toho Spojené státy začínají ustupovat, Čína od toho neustupuje. Pan kolega Zahradník prostřednictvím pana předsedajícího tady říkal, že Čína bude zodpovědná za budoucnost toho světa, tak to nebude jenom Čína. Ony to budou i ty další ekonomiky, které budou chtít jít na úroveň těchto států. Bude to např. Indie, další ze států, který je poměrně velký, máte tady Brazílii, máte tady Rusko, které opět bude operovat s nerostnými surovinami, které má ve své moci, a jedná se o stát, který je samozřejmě největší na světě. Opět další faktor, který je třeba brát v úvahu. Tyhlety další věci.

Problém je, že ta volba Donalda Trumpa byla i vzpourou proti té globalizaci. Ve Spojených státech se totiž zapomnělo na obyčejné Američany, kteří byli postiženi tou globalizací jako celkem a byli vylučováni z různých pracovních procesů, kdy propadali do chudoby anebo do té třídy, kterou dnes nazýváme prekariátem, tedy třídy, která musí pracovat na podřadných pozicích za malou odměnu, na nestabilních pracovních pozicích atd. A to se projevuje samozřejmě i v našich podmínkách, tento negativní trend globalizace, a je třeba o něm rovněž diskutovat. Samozřejmě to tolik nepatří k Pařížské klimatické dohodě, ale já tady poukazuji na ty rozpory a ty příměry, o kterých tady musíme samozřejmě diskutovat.

Ono udržet nějakým způsobem globální oteplování výrazně pod dvěma stupni Celsia oproti industriálnímu období a co nejvíce se přiblížit hodnotě 1,5 stupně Celsia bude poměrně obtížný úkol v té chvíli, když budeme všechno mít pořád postaveno na neobnovitelných zdrojích. Samozřejmě, já chápu, že je to nejlevnější, samozřejmě vytěžit, co jde, protože pro ty korporace je to zisk a tolik se nechce investovat do obnovitelných zdrojů. Samozřejmě ta investice tam probíhá, ty vývoje rovněž existují. Nicméně v současné době by tahounem obnovitelných zdrojů, jakékoli energie, solární a další, by mohla být Čína. Ta by mohla být jedním tahounem právě obnovitelných zdrojů a přinutit Spojené státy americké k tomu, aby buď přistoupily zpátky na Pařížskou klimatickou dohodu, anebo začaly ještě více investovat do obnovitelných zdrojů.

Ještě tady zmíním to, že je nutné, aspoň podle mého názoru, Pařížskou klimatickou dohodu přijmout. Už jenom z toho principu, že je regulatorní, že se jedná o určitý typ regulace. Samozřejmě je to dohoda, takže dohody nejsou právně závazné. Samozřejmě se tam jedná - on pan ministr nám k tomu něco řekne - o nějaké možnosti sankcí, když Spojené státy teď nepodepíší nebo nepřistoupí k té Pařížské klimatické dohodě.

Já už zde slyším slova některých kolegů z pravice, že když se Pařížská klimatická dohoda přijme, tak to ohrozí průmysl, že to nějakým způsobem sníží počty pracovních míst. S tím přesně operuje Donald Trump. On s tím operoval, přesně s tímto konceptem, že se prostě sníží ty počty pracovních míst, zavřou se např. doly nebo něco takového. K té koncepci samozřejmě vždycky může dojít, ale zde si vzpomeňte například na problém OKD, kdy se tam všechno zavíralo, aniž bychom ještě měli tyto dopady. To je potřeba vzít v úvahu.

Já už vás více nebudu tady dnes v tuto pokročilou podvečerní hodinu zdržovat (potlesk) a případně si další věci nechám na druhé čtení.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Janu Klánovi za jeho vystoupení a my budeme pokračovat. Přečtu ještě omluvy došlé předsedovi Sněmovny: od 20 hodin se omlouvá pan poslanec Jaroslav Holík, od 19 hodin se omlouvá pan poslanec Andrej Babiš, omlouvá se pan poslanec Jiří Kaňkovský až do konce jednacího dne, stejně tak pan poslanec Milan Šarapatka a paní poslankyně Pavla Golasowská.

V tuto chvíli nemám žádnou další přihlášku do rozpravy. Ptám se, kdo se hlásí z místa. Pokud nikdo, tak rozpravu končím. Ptám se na závěrečná slova. Pan zpravodaj ještě k rozpravě.

 

Poslanec Václav Zemek: Já se moc omlouvám, byl jsem tak zaujatý z té debaty, chtěl bych navrhnout zkrácení lhůty na projednání ve výborech na 30 dnů.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Dobře, v rozpravě padl návrh na zkrácení lhůty na projednání ve výborech na 30 dnů. Je to legitimní návrh. Kdo dál v rozpravě? Pokud nikdo, rozpravu končím.

Ptám se na závěrečná slova. Pan ministr? Ano, pan ministr má zájem o závěrečné slovo. Prosím, pane ministře.

 

Místopředseda vlády ČR a ministr životního prostředí Richard Brabec: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, chtěl bych především poděkovat za tu velmi konstruktivní debatu. Když vám někdo něco čtyřikrát přeruší, tak jste rádi, že popáté už dojdete - teď jsem chtěl říci k vyvrcholení (veselost v sále), ale k ukončení té debaty. Já jsem za to šťastný. I když samozřejmě je mi jasné, že ještě bude druhé čtení.

Ale já bych chtěl říci, že opravdu Pařížská dohoda, tak jak ji vnímáme bez ohledu na ten krok Donalda Trumpa, nebude pro Českou republiku znamenat žádné další zatížení nad rámec toho, k čemu jsme vázání v rámci Evropské unie nebo našeho členství v rámci Evropské unie, a že jsme opravdu poslední zemí, teď už definitivně, protože Nizozemsko mezitím ratifikovalo a jenom čeká na formální kroky. A není to jenom o té řekněme reputační záležitosti, ale je to i o tom, že Česká republika v tu chvíli je vlastně jako dosud pozorovatel, v té Pařížské dohodě se nemůže ani dostat k těm základním rozhodnutím. Já bych vás chtěl proto poprosit, abychom propustili Pařížskou dohodu do výborů, ve kterých budeme za chvilku hlasovat, a tam případně pokračovali v té debatě. Děkuji vám.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministrovi. Ptám se pana zpravodaje. Nemá zájem o závěrečné slovo. Já jsem opakoval návrh pana poslance Zahradníka, o kterém musíme hlasovat ještě předtím, než se budeme bavit o případném přikázání výborům k projednání. Odhlásil jsem vás, požádám vás o novou registraci, prosím přihlaste se svými identifikačními kartami.

Dovolím si zopakovat návrh pana poslance Jana Zahradníka, který zní: Poslanecká sněmovna přerušuje projednávání vládního návrhu, kterým se předkládá Parlamentu České republiky vyslovení souhlasu s ratifikací Pařížská dohoda, sněmovní tisk 932, do doby, než vláda České republiky předloží Poslanecké sněmovně informaci o dopadech Pařížské dohody na ústavní pořádek a na hospodářství České republiky."

 

Věřím, že všichni ti, kteří se chtěli přihlásit, jsou přihlášeni, a o návrhu pana poslance Jana Zahradníka rozhodneme v hlasování číslo 159, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 159, z přítomných 120 pro 19, proti 78, návrh nebyl přijat.

 

Budeme se tedy zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání. Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání zahraničnímu výboru, v rozpravě padl návrh na výbor pro životní prostředí. Pane zpravodaji, kontrolujte mě, protože já jsem neřídil celou debatu v těch minulých částech projednávání, a ptám se tedy, jestli padne ještě jiný návrh. Podotýkám, že u smluv se nekonstatuje nebo nepřikazuje garančnímu výboru a ty výbory jsou si rovny, takže tam není.

Pan poslanec Marek Benda se ještě hlásí, protože výbor pro životní prostředí byl navržen v té debatě několikrát. Pan kolega Benda s návrhem, prosím pane poslanče.

 

Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové. Tak jak jsem předesílal asi před těmi pěti měsíci v době svého vystoupení při předchozím projednávání, navrhuji, abychom přikázali i ústavněprávnímu výboru. Mě jde o tu otázku, kdo bude zavazovat republiku k případným závazkům vyplývajícím z Pařížské úmluvy, jestli to může být vláda jenom jako orgán, nebo jestli by tam byl nezbytný souhlas obou komor Parlamentu. Protože samozřejmě ty závazky pak by Českou republiku vázaly a jsou de facto dobrovolné, co přijmeme, ale pokud už je přijmeme jednou, tak pak už jsou pod sankcí. Takže tady si myslím, že je nutné vyjasnit, kdo přijímá za republiku závazky z takovéto mezinárodní úmluvy. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Tak. Děkuji panu poslanci Marku Bendovi za návrh na ústavněprávní výbor. Paní poslankyně Aulická. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Hana Aulická Jírovcová: Děkuji, pane místopředsedo. Dovoluji si ještě navrhnout hospodářský výbor. Myslím si, že ta problematika opravdu se týká především oblasti průmyslu a obchodu a že by bylo vhodné, aby i tento výbor projednal tuto dohodu.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Dobře. Hospodářský výbor. Ještě nějaký jiný návrh? Není tomu tak. Budeme tedy postupně hlasovat o přikázání jednotlivým výborům.

 

Nyní tedy budeme hlasovat nejdříve o návrhu organizačního výboru a tím je přikázání výboru zahraničnímu. Rozhodneme v hlasování číslo 160, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 160, z přítomných 127 pro 126, proti 1. Návrh byl přijat.

 

Nyní návrh na výbor pro životní prostředí, který byl nejčastější, a to bude hlasování číslo 161, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro přikázání výboru pro životní prostředí. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 161, z přítomných 129 pro 123, proti nikdo. I tento návrh byl přijat.

 

Nyní projednáme návrh na ústavněprávní výbor, který byl předložen, a to v hlasování číslo 162, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro přikázání ústavněprávnímu výboru. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 162, z přítomných 129: pro 45, proti 58. Návrh nebyl přijat a tento výbor tedy může projednat návrh pouze z vlastní iniciativy.

 

A nyní návrh na projednání v hospodářském výboru, to je hlasování číslo 163, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro projednání v hospodářském výboru. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 163, z přítomných 129 pro 39, proti 69. Ani tento výbor nebyl schválen a také může projednat tedy pouze z vlastní iniciativy.

 

Dovolte mi, abych ukončil projednávání prvního čtení tohoto vládního návrhu. Pardon.

 

Ještě projednáme zkrácení lhůty k projednání ve výborech na třicet dnů, a to v hlasování pořadové číslo 164, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro zkrácení lhůty k projednání na třicet dnů. I když nevíme, jestli bude potřebné. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 164, ze 129 přítomných pro 86, proti 11. Návrh byl přijat a lhůta k projednání tedy tak byla zkrácena na třicet dnů.

 

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Pařížská dohoda, sněmovní tisk 932, jsme přikázali zahraničnímu výboru (a výboru) pro životní prostředí a lhůta k projednání ve výborech je třicet dnů. Děkuji panu ministrovi, děkuji zpravodaji. Končím bod číslo 63.

Pan místopředseda Vlády Pavel Bělobrádek. Pane místopředsedo, máte slovo.

 

Místopředseda vlády ČR Pavel Bělobrádek: Vážený pane předsedající, kolegové, kolegyně, já bych chtěl jen se zastat našeho poslance kolegy Uhlíka, že ta uhlíková lobby není Uhlíkova lobby, ani uhlíková, takže s tím nemá kolega Uhlík vůbec nic společného.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Tak, to byla zásadní připomínka, abychom si nepletli tento prvek Mendělejevovy tabulky prvků se jménem našeho vzácného kolegy. Tak, můžeme pokračovat, a to bodem

Aktualizováno 31. 10. 2017 v 18:00.