(13.50 hodin)
(pokračuje Kováčik)
Já jenom chci připomenout, že politika je přece služba. A také chci připomenout, nebo se spíše zeptat - jsme ještě parlamentní demokracií? Nebo se blížíme k nějaké jiné formě vládnutí, kde parlament nekontroluje vládu, ale obráceně, kde jednotlivec přijímá zákony, přisuzuje si zásluhy o to či o ono? Já jenom chci vědět, jestli budeme nadále uplatňovat z Ústavy plynoucí kontrolní roli parlamentu vůči vládě, nebo zda budeme jako parlament v defenzivě. Zda se budeme schovávat, budeme zticha, budeme si říkat "nějak se to vyvine, ony ty nové volby nějak dopadnou, necháme to znovu na občanech" a do té doby budeme pasivní. Tak to vypadalo. Dlouho to tak vypadalo.
Já se osobně chci přesvědčit, a spolu se mnou i poslanecký klub KSČM, jak to bude teď vypadat dál. Chceme se dozvědět od pana premiéra i pana vicepremiéra, jestli to dosavadní vládnutí - nevládnutí, jestli ta dosavadní dovnitř vládní koalice vedená tvrdá předvolební kampaň bude pokračovat, anebo jestli přece jenom je současná nebo dosavadní vládní sestava schopna přinést něco pro veřejnost, pro občany, pro firmy, pro obce, pro města, pro mezinárodní prestiž České republiky i pro její vnitřní vnitropolitické uspokojení, že přece jenom si občané budou myslet - zvolili jsme správně.
To je to, proč poslanecký klub KSČM po dlouhé diskusi, velmi obsažné diskusi, se rozhodl, že program této schůze podpoří. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. Prosím pana ministra zahraničí a po něm pan předseda Kalousek.
Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Dobré poledne - odpoledne, dámy a pánové. Já se vám přiznám. Jak víte, už jsem tady víckrát mluvil o svém otci, který už nežije. A on měl jednu takovou tu, že on si nebyl schopen pamatovat žádný vtip. Tedy pamatoval si jenom jeden jediný vtip. Ten jeden jediný vtip, který si zapamatoval, samozřejmě já si musím pamatovat celý život, protože byl jeden. To je skoro jako rodinné dědictví, ten vtip, protože to byla skoro povinnost si to zapamatovat, když to byl jediný vtip, který otec znal a který byl schopen ve společnosti říct. Já jsem na tom zhruba podobně. Já si také v podstatě pamatuju jenom ten jeden jediný vtip, který mě naučil otec. A co je na tom úplně nejhorší, dámy a pánové, že ten vtip není nic moc. Když vám ho řeknu, tak všichni řeknete: tak teda na rodinné dědictví, to je teda opravdu hodně málo. Jestli tohle schraňujete, tak vás potěš pánbůh... Přesto bych vám rád ten vtip řekl a omlouvám se za to, že je tak strašně banální.
Ten vtip je o tom, že nastoupí do tramvaje pán, který je hodně opilý. (Hlas z pléna: Ožralý). Až tak jsem nechtěl říct. A ten pán, samozřejmě jak se tak klátí v té tramvaji, tak se nakloní nad jednoho sedícího a bohužel mu vyklopí celý obsah žaludku jakoby přímo do klína. A ten člověk, který to takto schytá, se samozřejmě šíleně rozzlobí a křičí: Pane, podívejte se, proboha, podívejte se, co jste udělal?! Vždyť vy jste čuně! Nebo ještě něco horšího! A ten dotyčný mu na to řekne: Já že jsem čuně? Podívejte se na sebe, jak vy vypadáte! - A přiznám se vám, že to je asi tak ta situace, ve které si připadám po projevu pana ministra Andreje Babiše. (Potlesk poslanců sociální demokracie, TOP 09 a ODS.)
Já už delší dobu s takovým úžasem pozoruju to jeho rozčílení. Přiznám se, že jsem ho viděl poprvé v tom televizním pořadu Interview, ve kterém mě zaujal tím, že tam neodpověděl na jedinou otázku, kterou od té paní redaktorky dostal. I když pan Babiš říká, že jsem příliš dlouho v politice, tak vám říkám, že za celou dobu pobývání v politice jsem se nikdy neodvážil takto ignorovat to, na co se mě novináři ptají, a dávat jim najevo, že jsou mi jejich otázky úplně ukradené. Takže to mě zaujalo. A vlastně tahle strategie pokračuje dále. Ať dáváme panu Babišovi otázky, ať jich dáváme deset, nebo dvacet dva, ať se ho ptáme na cokoli, tak se prakticky nikdy nedozvíme, na co se ptáme! Já to říkám pro pořádek, abychom si to tady všichni sesumírovali. Nedostáváme odpověď na žádnou otázku! Je to jasné! Všichni s tím souhlasíte. Nevím, jestli se to někdy změní, ale je dobré, abychom si to řekli. Na otázky kladené panu Babišovi nedostáváme odpovědi.
On nám sám některé otázky (řečeno odpovědi) položil. A já na ně odpovím, protože to mám ve zvyku, tak se o to teď pokusím. Sledoval jsem jeho otázky a budu na ně odpovídat. Ale ještě předtím, než začnu s odpověďmi na ty otázky, tak bych vám rád řekl - vím, že já si tady před mikrofonem vždycky musím dávat pozor, protože někdy začnu křičet a pak mě napomínáte. Ale říkám si, sakra, dneska bych měl já být rozčilený, ne? Ne pan Babiš! On se hrozně rozčiluje, i v té televizi, ale já když se na to dívám - omlouvám se, taky jsem se díval na ty pásky - když tam čtu o sociálních demokratech: Já bych s tím počkal na parlamentní volby. Nechci si teď vystřílet všechny patrony. Máme nabito velmi slušně. Načasoval bych to před volbami. Nechal bych to na příští rok... A mluví se o nás... No tak bych měl být rozčilený, ne? Když se tedy člověk mimořádné politické váhy v této zemi, což se ví i ve světě, baví s nějakým redaktorem novin, jejichž je vlastně reálným vlastníkem - omlouvám se panu Babišovi, on bude tvrdit, že ne, ale víme, že to tak je, reálný vlastník Agrofertu, Mafry a Ministerstva financí, té poslední velké akvizice společnosti Agrofert, takže víme, že to je reálně jeho - a on se baví s nějakým redaktorem, který mu takto tam velmi úslužně dává a říká: Tohle bychom taky mohli, ne? Co říkáte? Já bych to... A on říká: No, já bych s tím počkal až na ty volby, máme pěkně nabito... Tak nezlobte se, nemohl bych tady dneska začít křičet? Není to legitimní, že bych začal? Protože mi to trochu vadí, že tady někdo, kdo má takovou pozici, ovládá taková média, tak si to tak pěkně plánuje, má nás tam jako kdyby podle nějakého systému nasáčkované, a tak to začne střílet v pravý čas. A nějaká zkušená PR skupina bude rozhodovat, kdy co nasadíme, aby to... No tak to z nás tedy moc nezůstane, jestli to takhle pěkně máte sestavené! No tak bych se měl rozčilovat. Ne proto, že to teda asi zřejmě prohrajeme, když je pan Babiš tak dobře připravený, ale především proto, že je samozřejmě otázka, jestli je normální, aby v České republice politik na takové úrovni dělal takovéto věci. Já neříkám, že pan Babiš je první oligarcha v médiích. Ale on je první místopředseda vlády a ministr financí, který to spojuje! A to je úplně nová kvalita!
Pan Babiš nedávno, když jsem s ním mluvil, se ptal: Vydíral jsem já někdy někoho? Viděl mě někdy někdo, že bych někoho vydíral? - Tak zněla otázka.
Tak jak si mám vyložit, pane ministře, když jste mi řekl tuhle větu před pár dny: Odvolejte mě a já vám ukážu, co dokážou moje média... Opakuji tu větu vaši. Vy jste mi řekl: Odvolejte mě a já vám ukážu, co dokážou moje média. (Ministr Babiš mimo mikrofon ze svého místa ve vládní lavici: To je lež. Sprostě lžete, pane. Sprostě lžete.)
Předseda PSP Jan Hamáček: Prosím pana ministra financí, aby se zdržel komentářů.
Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Já myslím, že všichni poslanci mě znají, takže ten soud, jestli já si rád vymýšlím nebo lžu, to ponechme na nich. Pokud mě někdy někdo přistihl ke lži apod., tak si myslím, že mi věřit nebude. Pokud jsou zvyklí spíš, že říkám pravdu, tak mně možná budou věřit. Já to říkám jako odpověď na vaši otázku, jestli jste někdy někoho vydíral. Já vám řeknu, že tahle vaše věta mně osobně připadala jako tvrdé vydírání.
A teď další otázku, kterou jste kladl. Vy jste se zeptal, co jsem dělal nedemokratického... Můžu si vzít trochu vody? (Bere si lahev s vodou ze svého místa ve vládní lavici, které je hned vedle sedícího ministra Babiše. Ozývá se nesrozumitelná poznámka z pléna a následně smích poslanců zprava.) Ne, je to moje voda. (S úsměvem.) ***