(17.30 hodin)
(pokračuje Rusnok)
Chtěl bych uvést, že pro Českou národní banku jako regulátora zodpovědného za takzvanou finanční stabilitu, to je za to, že banky budou zdravé i v těch horších časech, které bohužel v cyklicky se vyvíjející ekonomice vždycky přijdou, je nesmírně důležité mít možnost ovlivňovat charakter, parametry nově poskytovaných hypotečních úvěrů. Platí to zejména po té poslední globální finanční krizi, kterou jsem zmínil, která se projevila v Evropě mimořádně silně. A od té doby byl právě regulátorům, jako je Česká národní banka, ve všech evropských zemích svěřen mimo jiné tento úkol. A benevolentní poskytování hypotečních úvěrů v minulosti bylo právě zdrojem řady problémů a vlastně i finančních krizí.
Proto dnes všude regulátoři zvažují, jak zabránit opakování takové situace, snížit to riziko na nejmenší možnou míru. A dochází se prakticky jednomyslně k závěru, že v případě potřeby je nezbytné už před výraznými signály takovýchto krizových situací stanovit určitá kritéria, určité hrany úvěrových ukazatelů, kdy ten regulátor řekne "za tuto hranu již jít nemůžeme". Co znamená ta hrana? To neznamená jen to, že ten daný úvěr je vysoce rizikový pro konkrétního poskytovatele i spotřebitele. Znamená to především to, že poskytování takových úvěrů ve velkém počtu může vést k ohrožení stability celého finančního systému a následně i stability veřejných financí.
Chtěl bych připomenout, že Česká republika zažila bankovní krizi v 90. letech a na přelomu milénia. A její náprava nás stála spoustu peněz, mnoho procent, možná i několik málo desítek procent hrubého domácího produktu, z veřejných financí. Stejně tak kromě asi čtyř zemí Evropské unie, mezi kterými jsme naštěstí byli i my, všechny ostatní v té poslední finanční krizi musely vydávat obrovské sumy z veřejných financí na záchranu bank, na záchranu celého finančního systému, který mimo jiné kolaboval v důsledku nezodpovědného předlužování i domácností.
Diskusi o úvěrových ukazatelích vedeme nejen v České republice. V současné době probíhá stejný legislativní proces v Německu i v Rakousku. Nedávno byl podobný zákon schválen na Slovensku. Národní banka slovenská tyto kompetence již má a využívá je. Měl jsem možnost se o tom přesvědčit minulý čtvrtek a pátek na návštěvě při pravidelném jednání bankovních rad obou centrálních bank. Neděje se to náhodou. Jde o reakci na doporučení, která jsou vydávána společným orgánem Evropské unie, už zde zmíněným výborem pro systémová rizika. O nezbytnosti zakotvit takovéto nástroje do legislativy hovoří také zde již zmíněná zpráva mise Mezinárodního měnového fondu, který tady byl nedávno, zhruba před dvěma nebo třemi týdny.
Ale ty nástroje potřebujeme bez ohledu na to, jestli nám někdo radí, že je máme mít a máme je v případě potřeby použít. Potřebujeme je k naší vlastní potřebě, potřebujeme je proto, abychom se do situací, o kterých jsem mluvil, nedostávali a pokud možno nikdy nedostali.
Úvěrové ukazatele, které jsou navrženy v novele zákona o České národní bance, samozřejmě vyvolaly veřejnou diskusi. Je doba citlivá politicky, blížíme se ostré volební kampani, to je logické. Na druhou stranu ta diskuse je samozřejmě legitimní a prospěšná, my se jí nebráníme. Nicméně nelze si nevšimnout jistého mediálního tlaku a nátlaku, řekl bych, ze strany určité části dotčeného trhu. A to také není překvapivé. Jde o trh, v němž se ročně točí zhruba bilion korun. A na jeho fungování nezávisí toliko až výdělky bankéřů, zejména bankéřů, ale mnohem více na jeho fungování závisí výdělky prodejců hypoték, zprostředkovatelů, realitních makléřů a developerů.
V médiích a zejména na různých serverech zprostředkovatelských finančních organizací zaznívají slova o dramatických dopadech novely. Až na jednu nebo dvě výjimky nebyla tato vyjádření vyslovena zástupci bank, to bych chtěl zdůraznit. Navrhovaná novela totiž byla s bankami projednána, byla projednána s jejich asociací a její výsledné znění je akceptovaným kompromisem - kompromisem mezi bankovní asociací a navrhovateli. Ta slova o dramatických dopadech znějí od zprostředkovatelů úvěrů a od realitního sektoru. To není nedostatek informací o záměrech, které má Česká národní banka. Je to snaha vynutit tlak na zákonodárce, snaha o nalákání zájemců o koupi bydlení marketingovým sdělením typu: "Pojďte si rychle vzít hypoteční úvěr, než vám to ČNB znemožní, nebo téměř znemožní. Dostupné hypotéky nebudou, ceny nemovitostí půjdou nahoru a potřebnou výši úvěru - na to nehleďte, v budoucnu to bude jenom dražší a složitější." Jde o byznysově pochopitelnou marketingovou strategii, nicméně je potřeba, aby veřejnost chápala, o co tady jde, a neměla by tomu podléhat. Je třeba si uvědomit, že riziko, které vzniká při hypotečním vztahu, nesou banka a spotřebitel, ten klient, který ten úvěr dostává. Zprostředkovatel žádné riziko nenese. Zprostředkovatel nese pouze okamžitou odměnu. Není proto divu, že jim tolik záleží na zachování stávajícího neregulovaného stavu.
Chtěl bych proto ocenit, že gesční výbor, rozpočtový výbor, nepodlehl této atmosféře a po názorově jistě pestré debatě nakonec přijal konstruktivní pozměňovací návrhy. Tyto návrhy podstatu navrhované regulace v zásadě nedeformují, resp. umožní ČNB plnit její roli a cíle v oblasti finanční stability, budou-li takto v zákoně přijaty. Stejně tak umožní bankám poskytovat hypoteční úvěry i ve specifických případech. Byla rozšířena ona toleranční pásma a bylo ustoupeno od této regulace pro refinancování hypotečních úvěrů, což je významná část trhu. Stejně tak nebrání poskytovatelům úvěrů na bydlení konkurovat si na tom trhu, ať už v refinancování, tak u těch nových hypoték.
Chtěl bych ještě podotknout, že i současná doporučení, která Česká národní banka vydává bankám a která se snažíme prosazovat, stanovují princip, že jsme mnohem méně přísní pro úvěry na vlastní bydlení než pro úvěry na nákup bytu jako investici. Horní hranice LTV, čili té sumy půjčky k hodnotě nemovitosti, je u vlastního bydlení 90 % dle dnešních doporučení a u investičního úvěru pouze 60 %.
V diskusi o úvěrových ukazatelích často zaznívá, že stanovení té horní hranice sníží dostupnost bydlení pro mladé rodiny a znemožní lidem s nižšími příjmy bydlet ve vlastním. Chtěl bych především upozornit, že benevolentní poskytování hypotečních úvěrů nevede ke zlepšení dostupnosti vlastnického bydlení, ale v konečném důsledku naopak. Vede totiž k růstu poptávky, která zvýší cenu nemovitostí natolik, že si je lidé s průměrnými příjmy jednoduše nemohou dovolit. Rozumím tomu, že jsou tady hlasy, které říkají "rychlý růst cen nemovitostí nebo bytů ve vybraných velkých městech souvisí i s pomalou bytovou výstavbou v důsledku nepružných, zejména stavebních, předpisů". Ovšem zlepšení této situace může trvat řadu let, jak je zřejmé z vývoje stavební legislativy a dalších okolností relevantních v této věci. A v mezičase Česká národní banka nemůže rezignovat na své zákonné povinnosti, to znamená dbát o finanční stabilitu.
Mimochodem 13. června zveřejníme novou zprávu o finanční stabilitě, kde na konkrétních příkladech ukážeme, jak byty v různých městech a dostupnost úvěrů nepředstavuje ve většině lokalit pro domácnosti s průměrnými příjmy významný problém. ***