(12.20 hodin)
(pokračuje Štětina)
A nyní důvody pověření Vojenského zpravodajství kybernetickou obranou. Klasická kinetická obrana státu proti vnějšímu napadení je tradičně v gesci Ministerstva obrany. S ohledem na dosavadní zkušenosti s aktivním působením v kyberprostoru, významností obrany kybernetického prostoru a počtem dostupných lidských zdrojů byla kybernetická obrana navržena do kompetence Vojenského zpravodajství, samozřejmě při zajištění spolupráce a koordinaci s Armádou České republiky.
Činnosti spojené s výkonem kybernetické obrany jsou velmi specifické. Některé schopnosti vedoucí k odvrácení kybernetických útoků navíc pro svůj citlivý a nutně i důsledně utajovaný charakter vykazují formu zpravodajské činnosti. Jde například o zabezpečení informací o kybernetických hrozbách, útočnících a nástrojích potřebných k vedení jak útoku, tak i samozřejmě obrany.
Již od samého počátku bylo široce diskutováno, jak zajistit kybernetickou obranu ve fázi, kdy již není možné odolávat kybernetickým úkolům pouze opatřeními kybernetické bezpečnosti v dikci zákona č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti. Vojenské zpravodajství bylo vydefinováno v rámci Ministerstva obrany jako subjekt, který má optimální předpoklady pro vytvoření takové jednotky a je schopen zabezpečit vybudování a vytvoření potřebných struktur, zajistit nemovitou infrastrukturu, získat a vyškolit potřebný personál v reálné době. Vojenské zpravodajství je součástí při jednáních zabezpečení požadavku v závěru varšavského summitu NATO za účelem obrany státu a na podporu kybernetických operací v rámci nasazení Armády České republiky v misích.
Pomocí internetu může být napadena a fyzicky ochromena základní průmyslová infrastruktura státu ká dvojky, jeho významné informační systémy. Funkce státu by tak nebyla naplňována.
V současnosti víme, jak se bránit proti konvenčním zbraním. Máme prostředky a nástroje, jak útočníky odstrašit. Umíme vést protiútok. Ale na rozsáhlé hybridní kybernetické úkoly zatím nejsme připraveni. Tyto formy boje narušují naši bezpečnost a obcházejí naši obranu. Je nutné si uvědomit, jak vážné hrozbě čelíme. Pokud by legislativní proces novelizace zákonů ke kybernetické obraně nebyl realizován a zákony s tím související nebyly přijaty ještě v tomto volebním období - zdůrazňuji, ještě v tomto volebním období -, nebude možné v přípravě jakéhokoli masivního útoku na kritickou informační infrastrukturu a významné informační systémy zabezpečit kybernetickou obranu a bezpečnost České republiky. Může dojít k totálnímu kolapsu informační a komunikační infrastruktury počínaje zajištěním dodávek energií, fungování bank a nemocnic, včetně omezení funkcí veřejné správy a dalších služeb. V konečném stadiu by tedy mohlo dojít ke zhroucení veškerých služeb a funkcí státu jako takového. Nakonec i zásadním aspektem by bylo i snížení (?) nedůvěry v České republice ze strany spojenců.
Skutečně musím na závěr konstatovat, že to, co jsme v roce 2000 brali jako jakousi fikci nebo možnost, tak ani ne za 15 let se to stalo realitou a je třeba jednat velmi rychle a neodkladně. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Děkuji vám, pane poslanče. Dalším přihlášeným do obecné rozpravy je pan poslanec Chalupa. Prosím.
Poslanec Bohuslav Chalupa: Děkuji za slovo. Vážení kolegové, kolegyně, dovolím si jenom krátký exkurz do jakési teorie.
Pojem zranitelnost je míra nedokonalosti zajištění ideálního stavu, což by byla nezranitelnost. Příklady naší zranitelnosti jsou asi takové - jenom velmi stručně - únik e-mailů pana premiéra, nabourání se do jednoho ze systémů Ministerstva zahraničních věcí, nezákonné odposlechy členů vlády a členů Bezpečnostní rady státu, řada dílčích útoků na kritickou a ostatní infrastrukturu státu. Viz poslední útok, jak to tady zmínil pan ministr, který zasáhl v podstatě globálně, a pokud jde o tento útok, nikdo nemůže definitivně vyloučit, ač na první pohled jde o nepříliš sofistikovaný útok, že nejde jenom o malou součást jakéhosi kompletního testování našich sebeobranných schopností, tedy i včetně zvyšující se intenzity teroristických útoků, jak jsme tomu svědky v posledních týdnech.
Přijmout opatření, která zranitelnost sníží na nejnižší možné minimum, jinými slovy přijmout odpovídající bezpečnostní opatření, a bezpečnost v tomto kontextu zahrnuje vnitřní bezpečnost státu a jeho vnější obranu.
Pokud jde o hrozbu, tak hrozba je něco, co vzbuzuje obavu, strach nebo ostražitost, která je úměrná povaze chráněné hodnoty. Tou chráněnou hodnotou je tento náš stát.
Pokud se tedy shodneme vzájemně na tom, že je to navýsost věc obrany a bezpečnosti a nikoli politikaření, politiky, a pokud přibližně stejně vnímáme jak naši zranitelnost, tak i hrozbu a máme představu o aktuálních schopnostech, které evidentně nedostatečně reflektují již zmíněnou zranitelnost a hrozbu, pak je nikoli možností, ale nutností, aby stát, který mimo jiných atributů má k dispozici i jistou míru monopolu moci rozhodnout, musí konat v zájmu těch, kteří stát tvoří, kteří platí daně, ať už jde o občana, nebo subjekty, které v rámci státu fungují - od kritické infrastruktury přes významné informační systémy až po podnikatelské subjekty. Úkol zajistit obranu, tedy aktivní, ofenzivní obranu, logicky připadá Ministerstvu obrany, které v tuto chvíli i díky tomu, že jsme z různých důvodů desítky let upozaďovali význam kybernetického prostoru jako prostoru, kde bude docházet, a již evidentně dochází, k hybridním kampaním, k hybridním válkám, a tedy ke střetům, které mají nepřátelský charakter.
Jako člověk, který o vojenství něco ví, ctím jedno ze základních pravidel, a to že nejlepší obranou, pokud jsem tedy v situaci, kdy se musím bránit, je útok - tvrdý, rychlý a nekompromisní. A nejenom to. Nepřítel by měl mít i pojem o tom, že se tímto způsobem nejen chceme bránit, ale že jsme k této aktivní obraně i vybaveni technologicky, personálně i znalostně a legislativně. Rozhodně odmítám sedět se založenýma rukama a čekat, co se stane, a pak bědovat nad tím, co nám to ten nepřítel způsobil.
Dovoluji si poznamenat, že význam a dopad v podstatě vojenských operací cestou kybernetických prostředků je dnes minimálně v poměru 1:1 při porovnání s fyzickými schopnostmi vést ozbrojený boj. Pokud jde o naši připravenost se s touto skutečností vyrovnat, pak jsme na tom velmi zle, protože poměr našich výdajů do fyzické obrany činí cca 54 miliard korun a výdaje na kybernetickou obranu jsou řádově pouhé stovky milionů korun. To není ale problém jenom České republiky, českých ozbrojených sil. Je to náš budoucí problém. A jak se s ním dokážeme vyrovnat, určí i naše existenční přežití v budoucím světě, v naší složitější budoucnosti.
Tento zákon, jak ho navrhuje pan ministr a jak ho navrhuje koaliční vláda, tato kompetence, kterou, doufám, svěříme Vojenskému zpravodajství, je v této chvíli to jediné, co můžeme - vlastně ne můžeme, ale musíme nezbytně učinit. Nic jiného totiž k dispozici nemáme. Zároveň tento krok chápu jako první krok při budování nového druhu našich ozbrojených sil, sil kybernetické obrany.
A apeluji na vás, kolegové, abyste se na to podívali opravdu z toho věcného pohledu a tento zákon při třetím čtení schválili. Děkuju za pozornost.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Děkuji vám, pane poslanče. Jako další v rozpravě vystoupí pan poslanec Martin Sedlář. Máte slovo, pane poslanče. ***