(16.40 hodin)
(pokračuje Lorencová)
Někdy před deseti lety, možná více, mě navštívila skupina lidí, kteří v těch bytech bydlí a kteří byli zvoleni tisíci jejich obyvatel, aby je reprezentovali. Já jsem se tenkrát dozvěděla, jak noví vlastníci - tzv. vlastníci, já je dodnes za skutečné majitele nepovažuji - s nimi umějí zacházet. S těmi lidmi, kteří tam bydlí, jak s nimi nakládají, jak s nimi zacházejí. Když jeden z páru zemřel, okamžitě ho navštívil zástupce nástupnické firmy, ať už se jmenovala jakkoliv, RPG, nebo to je jedno jak, a tomu pozůstalému předložil k podpisu novou nájemní smlouvu. I přesto, že tam ten manželský pár nebo celá rodina bydlela řadu let, tak dostal nájemní smlouvu, ten, kdo tam zůstal bydlet, na jeden rok. To je jednom malá část toho, čím si ti lidé tam procházeli. Dneska je tam pět až deset tisíc bytů už volných, protože lidé z těch bytů utíkají. Utíkají i z toho důvodu, že jim je zvedáno nekřesťanským způsobem nájemné. Jsou tam byty, kde bydlí třeba jeden nebo dva lidé a nájem tam platí sedm osm tisíc běžně, což je skutečně neúnosné pro důchodce. Většinou jsou to lidé v důchodovém věku.
Chtěla bych ještě upozornit na takovou věc. Po privatizaci OKD zůstali nejen nepotrestaní viníci toho stavu, ve kterém se OKD dnes nachází, ale dokonce ani nepojmenovaní. Od začátku 90. let se jako na sněhovou kouli nabalují obrovské problémy, a to jenom z toho důvodu, že jsme nikdy nepojmenovali základ toho, co se vlastně odehrálo. Nikdy nebylo pojmenováno to, že v případě konkrétně těch bytů OKD došlo k podvodu, čitelnému, jednoznačnému, neoddiskutovatelnému. Ty byty, 99 % lidí na ně mělo státní dekrety. Od různých možná jiných podniků, jiní je měli jako družstevní byty vyměněné. A tady došlo k tomu, že ty byty byly prostě přejmenovány na byty služební.
Služební byt má pravidla. Když přijdete pracovat do nějaké firmy, tak vám dají klíče, a když končíte po dvou letech, po pěti, tak ty klíče vrátíte. To říkám samozřejmě zjednodušeně. Ale všichni víme, jak to funguje u tzv. služebních bytů. V privatizačním projektu nenajdete 44 tisíc státních bytů. Tam najdete 44 tisíc bytů služebních!
Apeluji na vás, kolegyně a kolegové, říkám znovu, zaznělo toho tady už hodně a myslím, že každý z nás už měl možnost se, pokud měl zájem, seznámit do hloubky s tou problematikou. A ta je opravdu hodně bolavá. A já na vás apeluji, abyste odsouhlasili návrh usnesení, který přednese kolega Josef Hájek.
Vím, že moje představa vynětí alespoň toho bytového fondu z majetku akciové společnosti patří asi do říše snů, že toho se asi těžko dočkáme. Nicméně prosím, nevzdávejme to a pokusme se najít v rámci možností cestu alespoň k částečné nápravě stavu, ve kterém jsme se s touto nešťastnou privatizací, kterou skutečně mohu nazvat s čistým svědomím za bílého dne zlodějnou, abychom alespoň částečně napravili tu situaci.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji paní poslankyni Janě Lorencové. Dalším řádně přihlášeným do obecné rozpravy je pan poslanec Leo Luzar. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Leo Luzar: Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážený pane ministře, dámy a pánové, já si své faktické poznámky k průběhu diskuse nechám jako komentář k podrobné rozpravě a v obecné se zaměřím na návrh usnesení, který vám chci přednést. Dovolte mi ale jednu citaci: "V roce 2004 převzal OKD nový vlastník. Z OKD se stala moderní a kvalifikovaně řízená firma." Toto je citace z dnešního webu OKD. Tento výsměch všem, který je dodnes na webovských stránkách OKD, to je do nebe volající výsměch nám všem. Prostě tady v této zemi si nikdo nepřipouští, co se vlastně stalo s firmou OKD od roku 2004. A to je memento za celým projednáváním této záležitosti. Ať u těchto mikrofonů řekneme, co chceme, někdo si stále myslí, že firma OKD je efektivní a moderně řízenou firmou. Akorát má trošku smůlu. Tu smůlu možná způsobilo to, že je na ni více vidět, že je velká. Anebo že zaměstnanci jsou vcelku konsolidováni a jsou svázáni nějakou hornickou ctí a bojují za své zájmy. Nevím. Ale byla to asi taková drobná smůla, která OKD provázela. Čili nedělám si velké iluze, že se podaří něco výrazně změnit. Tak snad pouze věci otevřít, abychom si řekli: udělali jsme vše pro to, aby nám naši budoucí následovníci nemuseli předkládat otázky, proč jste nezadali to a to, proč jste nehledali odpovědi na otázky, které už tehdy, to znamená dnes, byly jasné.
Stávající stav OKD je takzvané, dovolím, si říci dvouhlavé řízení. Z jedné strany klasické představenstvo společnosti, které vyvíjí ekonomickou činnost, z druhé správce plus věřitelský výbor, kteří z této společnosti chtějí vytáhnout prostředky, aby zacpali díru, nevím, ten výraz asi není vhodný, ale aby pokryli ztráty, které tato společnost za své působení od roku 2004 způsobila.
Současný stav je takový, že společnost eviduje dva zájemce na vstup do OKD. Bohužel, oba tito zájemci obcházejí tuto společnost s pocitem možná lehce nabytého majetku. Nechci jim křivdit. Nechci jim křivdit, ale když jako byznysmen někdo vstupuje do podniku, který je v likvidaci, očekává, že na něm vydělá. Nedělá to z nějakých dobročinných nebo charitativních účelů, zvlášť když se jedná o miliardy korun, které by do toho podniku musel vložit. Nedělá to ani z dlouhodobého vývoje, očekávaje, protože jsme tady neustále přesvědčováni, že uhlí v té podobě dobývání, jak je tady představováno, je neperspektivní. Dělá to proto, že očekává výdělek. A tady je namístě otázka, na kom ten výdělek očekává. Na tom uhlí? Ceny uhlí nejsou perspektivní v tom výhledu. Na práci horníků? To si myslím, že se shodneme, že na nich se už vydělat více nedá. Na tom majetku, který tam je? Těžko. Možná na budoucích zásobách, které jsou doposud neodkryté a jsou v řádech miliard. Ale to vyžaduje zase pohyb na trhu ceny uhlí. Takže zbývá jediný, a to stát, na kterém je možný investor schopen se nakrmit, použiji-li tento výraz. A obě dvě společnosti, již z veřejných zdrojů je známo, vyjádřily ochotu pomoci OKD, pomoci s velkými uvozovkami, ale pouze za přispění státu. To znamená, že likvidaci tohoto podniku vezme na svá záda stát. ***