(11.40 hodin)
(pokračuje Benda)
Základní problém je, že tato smlouva říká: státy se zavážou k nějakému omezení emise skleníkových plynů, je jedno, jestli je to 20 %, 30 % nebo 50 %, případně se mohou k tomu zavázat i uskupení států, pravděpodobně, předpokládám, že je to tak, že uskupení států se může zavázat k nějakému minimálnímu omezení, a jednotlivé státy by se mohly zavázat nad rámec tohoto minimálního poklesu ještě k nějakému vyššímu. Ale pak se ptám, kdo ty státy bude zavazovat. A to je otázka, která není zodpovězena ani v té smlouvě, ale fatálně není zodpovězena ani v důvodové zprávě, kterou nám ministerstvo a vláda k tomu předkládají. Protože důvodová zpráva se vlastně tváří tak, že právní zajištění Pařížské dohody bude v rámci Evropské komise - já to pro jistotu přečtu.
"Implementace Pařížské dohody si však vyžádá dílčí úpravy práva EU v dané oblasti. K tomuto účelu Evropská komise dne 20. července 2016 zveřejnila tyto legislativní návrhy:
1. Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o zahrnutí emisí skleníkových plynů a jejich pohlcování v důsledku využívání půdy, změn ve využívání půdy a lesnictví do rámce politiky v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030 a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 525/2013 o mechanismu monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů a podávání dalších informací vztahujících se ke změně klimatu č. 2016/0230..." Nebudu číst tyto kódy.
"2. Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o závazném každoročním snižování emisí skleníkových plynů členskými státy v období 2021 až 2030 pro potřeby odolné energetické unie a za účelem splnění závazků podle Pařížské dohody a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 525/2013 o mechanismu monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů a podávání dalších informací vztahujících se ke změně klimatu č. 2016/0231.
S ohledem na právní charakter nařízení budou uvedené předpisy po jejich přijetí přímo účinné také v České republice.
Pokud jde o společný, vnitrostátně stanovený redukční příspěvek, k němuž se Česká republika jako člen EU také přihlásila, vychází ze společného cíle Evropské unie a jejích členských států, který byl již přijat Evropskou radou jako součást závěrů Evropské rady k Rámci politiky v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030, schválených dne 24. října 2014."
Čímž se nám fakticky říká, zjednodušeně řečeno, nás se to netýká, všechno to za nás schválí Evropská komise a Evropský parlament a český parlament a česká vláda do toho nemají co mluvit.
To je samozřejmě jedna část pravdy, já i s touto částí pravdy souhlasím jen velmi částečně, protože si myslím, že to jsou věci, které nemají být regulovány z úrovně Evropského parlamentu a Evropské rady, ale chápu, že dneska takový stav je.
Současně ovšem nepochybně ta smlouva ale připouští, abychom přijali nějaké další závazky nad rámec evropských závazků. A já se ptám, kdo by takové závazky jménem České republiky přijal, jakým způsobem by je uložil a jakým způsobem by bylo zajištěno, že o takových závazcích rozhoduje tento parlament, a ne rozhodnutí ať už nějakého subalterního úředníka na Ministerstvu životního prostředí, nebo možná i vlády jako celku. Už jsme tady zažili vlády, a dokonce jsem byl jejich podporovatelem, ve kterých seděli zelení a které nám tady zanechaly velké, skoro bych řekl nedozírné škody v některých oblastech průmyslu nebo celkově společenského fungování. Představme si, že v nějaké příští vládě...
Vidím, že to nemá příliš velký zájem tohoto sálu. A docela mě to mrzí, protože myslím, že to je jedna z nejdůležitějších věcí, které tady projednáváme. Ve srovnání s věcmi, které se děly dopoledne, nebo s různými legráckami, které tady běžně probíráme, jako kde se smí nebo nesmí vydávat řidičské průkazy nebo jaký bude plat nebo nebude plat emeritních ústavních soudců, bych řekl, že tohle je věc, která má naprosto jiné a naprosto zásadnější dopady. Ale evidentně (nesrozumitelné) se řekne přemýšlíme ne na příští týden, ale na 5, nebo 10, nebo 15 let dopředu, tak ten zájem Sněmovny je velmi malý a mají všichni pocit "nás se to netýká, to si odskáče někdo až za námi".
Myslím, že musí být vyřešena v průběhu projednávání otázka toho, kdo v rámci takovýchto dohod má právo zavazovat Českou republiku. Zda je to vláda, nebo zda je to parlament. To je podle mě naprosto kardinální otázka. Je to takový ten obvyklý trik, které ho se nám dostává dneska někdy v těch mezinárodních smlouvách. Dříve mívaly mezinárodní smlouvy charakter toho, že jsme řekli "ano, máme taková a taková práva, máme takové a takové povinnosti", posléze byly poměrně složitým ústavním způsobem, včetně toho, že např. Senát byl neobejitelný, musel se zavázat k ratifikaci, prezident republiky byl neobejitelný, musel podepsat, posléze byly nějakým způsobem aplikovány do právních řádů jednotlivých zemí a do právního řádu České republiky. Nyní se přijímají takovéhle prapodivné smlouvy, které - k něčemu se zavážete, ale neříkají, kdo se zaváže, ale potom, když už se zavážete, tak najednou to, k čemu jste se zavázali, bude mezinárodně vymahatelné, nebo alespoň mezinárodně sankcionovatelné. A tady si myslím, že musíme si stanovit pravidlo, kdo může Českou republiku v rámci mezinárodních smluv tohoto charakteru - které mají nepochybně pak dopad do celé ekonomiky, mají dopad do zákonodárství, fakticky znamenají, že některé věci musí být provedeny - kdo může tedy Českou republiku zavazovat. To je přece klíčový problém, který vznikl kolem prohlubování integrace Evropské unie, že najednou začaly vlády - a proto je tak vysoká míra nespokojenosti jak v parlamentech, tak v jednotlivých členských zemích a v tom obyvatelstvu - , že najednou začaly vlády, začali úředníci zavazovat v rámci Evropské unie své země k tomu, že něco provedou. Sice to jakoby dnes už formálně schvaluje Evropský parlament, ale dostávali jsme se mnohokrát do situace, a vidíme ji dneska znovu třeba v té zbraňové legislativě, že mnohé země dají žlutou kartu, řeknou je to problém, ale pokud je to schváleno na evropské úrovni, fakticky rozhodováním exekutiv a podtrženo tím odtrženým Evropským parlamentem, pak náhle do toho nemají ty jednotlivé národní legislativy co mluvit.
A já bych strašně nerad, abychom po tom, co jsme tento problém spustili ve vztahu k Evropskému společenství a posléze k Evropské unii, který opravdu vede k těm hlubokým krizím důvěry, ve kterých dneska Evropa je, tak abychom tento problém spustili ještě k dalším mezinárodním společenstvím, jako je právě Pařížská dohoda, kde se vláda může v nějakou chvíli zpovykat, říct: Tak my budeme ti nejmodernější na celém světě, my tady přijímáme závazek, že snížení emisí skleníkových plynů o 50 % nebude do roku 2030 nebo do roku 2050, jak nám stanovuje Evropská unie, ale bude do roku 2022". V příštím volebním období to každý náš nástupce musí provést. Toto nechá uložit jako náš závazek. Nepochybně jménem státu navenek jedná vláda. Nepochybně jménem státu navenek jedná vláda, nejedná parlament, ale je to opravdu závazek, který může zavázat evropskou republiku na 5, 10, 30 let dopředu? Nebo to musí být závazek, který musí projít parlamentem, musí projít tím schvalováním, jakým musí projít tato smlouva? ***