(17.20 hodin)
Poslanec Ludvík Hovorka: Ano, děkuji. Náklady by se pohybovaly okolo 200 mil. korun ročně, což je výrazně méně než naplánované výdaje na rezidenční místa, kde mohou náklady postupně dosahovat až čtyřnásobku této částky. Přitom dotace se zdaleka netýká všech školenců zařazených do specializační přípravy. Každý rok v návrhu rozpočtu je minimálně 500 mil. korun, ale jenom velmi malá část vyčerpá.
Posílení funkce školitele - splněno pouze částečně. Pravomoc a odpovědnost školitele byla částečně posílena při přípravě v oborech specializačního vzdělávání, v základních oborech, kdy byl zaveden dozor v rámci základního kmene a dohled v rámci specializovaného výcviku. Navíc mají školitelé nebo garanti oboru povinnost účastnit se atestačních zkoušek. Jako nedostatečné toto opatření ale vidím v tom, že se tato povinnost netýká oboru všeobecné praktické lékařství a praktické lékárenství, a také skutečnost, že institut školitele nebyl vůbec zaveden v rámci nástavbových oborů. Kompetence lékařů v rámci přípravy v základním kmeni bude tedy závislá na lékařích vykonávajících dozor a zde bude odpovědnost školitele jasně dána. Ale jako velmi problematické vidím pravomoci lékařů po kmeni, neboť zde je pouze odkaz na prováděcí právní předpis, který dosud nebyl předložen, a podle dosavadních zkušeností od roku 2004 bude jeho příprava vážným problémem.
Chci nyní panu ministrovi položit jednu otázku, nebo několik otázek, abych navázal na jeho řeč. Chtěl bych se zeptat, jestli nám chybí více pediatrů v nemocnicích, nebo praktických lékařů pro děti a dorost v ordinacích. Jak se změní tato situace po sloučení obou oborů do jednoho. Jestli bude větší počet lékařů v nemocnicích, nebo naopak v ambulancích praktiků, anebo budou všichni lékaři s částečnými úvazky v nemocnicích a na obvodech současně. Současně se ptám, proč se slučuje obor praktický lékař pro děti a dorost se vzdělávacím oborem pediatrie a v čem se tedy zlepší péče o děti v České republice. To je otázka.
A nyní tedy závěr z toho, co jsem tady předtím citoval. Domnívám se, že pokud schválíme tento zákon, který je určitým posunem, řekněme, má určitá pozitiva, ale přece neřeší všechny problematické věci, tak se domnívám, že ten stav zůstane zakonzervován po velmi dlouhou dobu, minimálně ještě jedno volební období. Toto konstatování opírám o to, že vlastně po schválení zákona v roce 2004 se až nyní, to znamená po dvanácti letech, dostáváme k jeho novelizaci. Proto nemohu podporovat návrh zákona především proto, že se ten současný stav zakonzervuje ještě po dobu minimálně čtyř let.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Ludvíku Hovorkovi. Slova se ujme pan poslanec Bohuslav Svoboda. Připraví se pan kolega Jiří Štětina. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Bohuslav Svoboda: Hezké pozdní odpoledne, pane předsedající, dámy a pánové. Zákon, o kterém teď v tuto chvíli jednáme, je zákon, který je pro medicínu naprosto principiální. Je to zákon o tom, jakým způsobem bude vyrůstat mladá lékařská generace.
Zákon prošel rozsáhlými diskusemi a jako každý takovýto složitý zákon má celou řadu úskalí. Některá úskalí vyřešil, některá ta úskalí nevyřešil. Já bych chtěl ale připomenout to, že vzdělávání lékařů se mění. Mění se rozsah toho, co musí umět, mění se dovednosti, které musí umět, a i s tím musí náš zákon počítat a nemůžeme žít pořádat v zajetí staré představy, jak to atestační vzdělávání vypadalo. Musíme se posunout někam dál.
Na rozdíl od kolegy Hovorky, který tady říkal ta negativa, já ta negativa vnímám, ale vnímám hlavně to, co tam je pozitivní. A skutečně naprosto zásadní pozitivní průlom je to, jakým způsobem se tento zákon stará o školence a jejich školitele. Vazba mezi tím, kdo školí, a tím, kdo je školen, je zásadní. Zodpovědnost za vzdělávání musí být v rukou toho lékaře, který vychovává. Naše představa do budoucna je taková, že vlastně program vzdělávání bude v rukou školitele, protože ten musí program přizpůsobovat tomu, jak je ten lékař schopný, jak rychle se učí. Jsou lidé, kteří se v chirurgii naučí některé výkony v průběhu měsíců, jsou někteří, kteří se to nenaučí nikdy. A zodpovědnost školitele za to, že ho dovede k nějaké dovednosti, je naprosto zásadní a tady je to průlomově ošetřeno. Zatím jsme to nikdy neměli.
Druhá věc, která tam je průlomová a je zásadní, že mladí lékaři v průběhu svého vzdělávání získávají větší a větší ne kvalifikaci, ale oprávnění to vykonávat. On je obrovský rozdíl, když něco musí dělat pod dozorem, za přítomnosti školitele, něco jiného je, když to je na dojezdovou vzdálenost do těch 20 (nesrozumitelné). To je něco úplně jiného. A mladí lékaři nechtějí nic jiného než to, aby se mohli vzdělávat relativně rychle, ale také, aby relativně brzo měli nějaké kompetence a dovednosti, které mohou dělat.
Nám ten systém celý nabouraly pojišťovny. My jsme takto lékaře vychovávali po celou dobu. Můj profesor mi prostě řekl "od zítřka budeš dělat to a to". Dneska to nejde, protože ten výkon se vykazuje vůči pojišťovně, a tím pádem vlastně ten lékař je odstaven. A je to horší na těch malých nemocnicích, protože tam je to prostě znát, tam si to primář nemůže dovolit. Na velké klinice, jestli něco dělá ten nevyškolený a vykáže se to nějak, to se v českém systému hladce ztratí. Ale pro malé nemocnice je to smrtelné, protože ti lékaři nemohou pracovat, oni nám pak přicházejí k atestacím a vlastně nemají výkony, nemají, prostě protože je nemohou mít.
Zákon také otevírá prostor pro to, aby financování bylo vázáno na dovednosti, na to, jak se to dělá, a to je další zásadní věc, která se bude v budoucnu velmi měnit.
To jsou důvody, pro které já považuji ten zákon za dobrý.
Mám jeden veliký problém. Tím problémem je např. praktické lékařství pro děti a dorost. Byl jsem u toho, kdy to jako samostatný obor vznikalo. Byl jsem u toho, když se to rozvíjelo. Jsem přesvědčen, že to je způsob vykonávání lékařské praxe, který je pro naše děti velmi prospěšný. Jsem přesvědčen o tom, že je potřebný, stejně jako je potřebné praktické lékařství. Vždyť praktičtí lékaři před těmi 50, 60 lety byli praktičtí lékaři od babičky přes rodiče až po ty malé děti. To dneska nejde. Pediatrie není malá interna. To je prostě jiný obor. Proto chápu, že se to muselo oddělit. Ale také chápu, že by měl být stejný obor, jako je praktický lékař, tak by měl být praktický lékař pro děti a dorost. Prostě proto, že ta činnost je jiná. Má jiný rozsah. Jediné, co je potřeba, aby průnik mezi pediatrií a praktickým lékařem pro děti a dorost byl relativně volný. Aby ten pediatr, (když se) po nějaké době práce v nemocnici rozhodne, že bude dělat toho praktika, aby to mohl dělat za relativně krátkou dobu, s naprosto jasně definovaným penzem vědomostí nebo znalostí, které si musí doplnit. To by bylo smysluplné. Protože v okamžiku, kdy to zrušíme jako obor, znamená to, že se o to primárně nebudou ucházet absolventi lékařských fakult. Nabídka pro ten obor se zhorší. Bude to vlastně takové únikové řešení pro ty, kdo už nechtějí být v té nemocnici. Prostě jsem přesvědčen, že to bude fungovat takto. To je moje velká námitka proti tomu zákonu.
Rozhodl jsem se ale a začal jsem o tom diskutovat s celou řadou kolegů napříč politickým spektrem, že pozitiva toho zákona jsou taková, že by měl být podpořen, ale že připravíme a podáme novelu, která vrátí obor praktické lékařství pro děti a dorost do systému postgraduálního vzdělávání. To není věc nijak složitá. Myslím si, že se na ní můžeme dohodnout, když to bude takový malý celek, který o tom bude hovořit, co potřebujeme ještě doplnit, můžeme to vyargumentovat, můžeme se přesvědčit, že ano, nebo že ne. Ale já jsem přesvědčen, když to takto otevřeme, že tu největší chybu, kterou tento zákon má, odstraníme a že se zase vrátí do českých zemí něco, co já vnímám jako velmi významnou změnu proti většině zdravotnických systémů. Není možné říkat: nikde to není. Je potřeba říkat, že je to dobré, nebo je to špatné. A já jsem přesvědčen, že to dobré je a že by se to tam vrátit mělo. To je moje stanovisko. Stanovisko, které jsem předložil svému klubu, zákon jako takový ano, a připravit novelu, která tu jeho největší chybu odstraní. Děkuji. ***