(17.00 hodin)
(pokračuje Emmerová)
Osobně jsem dala za pravdu akademické obci, konkrétně Asociaci lékařských fakult, neboť jejich názor je výsledkem jejich rozsáhlých a zažitých znalostí, ale i pedagogických zkušeností. Jejich doporučení nelze považovat za jakýsi skupinový zájem na rozdíl od jiných jednotlivců a sdružení s medicínským zaměřením.
Budete tedy dnes znovu projednávat svoji původní verzi, která byla zaslána k projednávání do Senátu. A předpokládám, že vzhledem k tomu, že u vás bylo hlasování tehdy bezproblémové, že tak dopadne i dneska. Toto doporučuje i pan ministr Ludvík a řekla bych, že všichni lékaři a lidé, kteří pracují ve zdravotnictví a znají tuto problematiku. Jenom chci závěrem říct, že tento zákon nebyl a nebude nikdy dokonalý, poněvadž k jeho dokonalosti nepřispívá nekonečná kritika mnoha odborností, mnoha lékařů a mnoha zájmových skupin.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní senátorce Miladě Emmerové. Hezké odpoledne, vážené poslankyně, páni poslanci. Budeme, tak jak bylo avizováno, pokračovat v diskusi, která byla zahájena právě vystoupením paní senátorky, a to vystoupením pana poslance Leoše Hegera. Připraví se kolega Rom Kostřica. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Leoš Heger: Děkuji ještě jednou za slovo. A dovolte mi, abych se omluvil paní senátorce Emmerové, vašim prostřednictvím, pane místopředsedo. Byla to i moje chyba, že jsem si neuvědomil, že má vystoupit dříve.
Já jsem chtěl říci, že zákon o vzdělávání lékařů a dalších příbuzných povolání byl vždycky problémem a ten problém vyústil až v roce 2004 přijetím zákona, který byl velmi dobře míněný. Chtěl posunout úroveň našeho vzdělávání lékařů k vyšší efektivitě, ale ta jeho implementace se nepovedla. Byl to jeden z posledních nových zákonů, který byl předkládán Parlamentu, a trval velmi dlouho, a přesto se to nepovedlo.
Byl několikrát novelizován za těch posledních třináct let. Novelu, kterou máme dneska před sebou, jak už tu zmínila paní senátorka Emmerová, odhlasovala Poslanecká sněmovna více než ústavní většinou 131 hlasů. A potom v Senátu byl překvapivě v prosinci ten návrh zamítnut většinou jednoho hlasu.
To, co aktuálně brzdí přijetí zákona, je pravděpodobně především struktura základních specializačních oborů, která by měla zachovat dostatečně široký záběr jednotlivých oborů a bránit atomizaci medicíny. Zatímco u ostatních změn, které ta novela přináší, došlo k poměrně rozumného konsenzu v té době, když se ten zákon připravoval. I když ho dnes i v této sféře kritizuje Česká lékařská komora, musím říct, že já sám jsem podával několik pozměňovacích návrhů, které vesměs neproběhly, a představoval bych si, že ten zákon by v detailech mohl být lepší. Ale i tak se domnívám, a domnívám se zcela jednoznačně, že ten zákon přinese pokrok.
To vše, co je v něm dobré, tady stručně jmenoval pan ministr. Já se tedy omezím jenom na dvě věci, které pokládám za naprosto klíčové. To jedno je, že ten zákon legalizuje růst kompetencí mladých lékařů, a je jich stále více během těch pěti let přípravy na atestaci, stále větší kompetence a možnost pracovat samostatně, tak jak to jednak definuje zákon ve formě definice dohledu a dozoru, ale venkoncem i v té sféře, kde zmocňuje školitele, aby ty kompetence podle pozorování příslušného mladého lékaře postupně rozšiřoval, tak jak si to praxe vyžaduje.
Druhou věcí, kterou já jsem pokládal za mimořádně dobrou, je, že je zavedena možnost vícestupňové akreditace. To znamená, že menší nemocnice se mohou velmi snadno nyní akreditovat pro základní kmen v příslušném oboru, o který mají zájem, aby ho vyučovaly. To rozšíří spektrum pracovišť, kam mladí lékaři mohou jít. Kdybychom byli v zahraničí, tak zcela jednoznačně řeknu, že mladí lékaři využijí té možnosti začít pracovat, dostat smlouvu na malém pracovišti a v polovině vzdělání přestoupit na pracoviště vyšší, ať spádovou krajskou nemocnici, nebo fakultní nemocnici. Jak se to bude dařit v našem prostředí, já nevím. Možná to bude chvíli trvat, než se to vyvine. Ale mladí lékaři by neměli být tolik obhajováni Českou lékařskou komorou, že konec studia je promoce a získání lékařského diplomu, ale že to studium, tak jak je medicína složitá a těžká, musí být extendováno do dalších let a že by si měli zařídit jistou rodinnou flexibilitu, aby studium mohli absolvovat na více nemocničních pracovištích, protože to jim přinese na celý život daleko širší vhled do oboru, který si zvolí.
Ta konkrétní neshoda, která vznikla a která iniciovala vášnivou debatu v Senátu a výsledný odpor, se týkala členění základních oborů. V původním vládním návrhu bylo opravdu navrženo 33 základních oborů, to jest o 13 méně, než platí doposud. To snížení počtu oborů by nebylo špatné, kdyby byl návrh udělán opravdu dobře, tak aby byl kompatibilní se zvyklostmi, které jsou v Evropě, když už porušil nějaké naše tradice, které se vyvinuly. A vyvinuly se velmi paralelně s tím evropským statutem, kde počet 43 oborů, tak jak je navrhováno u nás je naprosto, naprosto standardní.
V čem byl ten problém, si dovolím jenom stručně demonstrovat na rušení tradičních oborů zavedených v Evropě. Týkalo se to zejména interních oborů. A ten paradox, ke kterému došlo, že v rámci oborů, které se odvíjejí z interny a vesměs jsou základní, takových asi deset oborů, tak nejsilnější dva obory jsou kardiologie a gastroenterologie, co do počtu pacientů a finančního objemu, který tam probíhá. Přičemž obor, který se odvíjí z interny, kardiologie, byl i nadále zařazen jako obor základní, zatímco jeho sesterský, velmi podobně mocný obor gastroenterologie byl zařazen jako obor nástavbový. To samozřejmě gastroenterologové a další obory, kterých se to dotklo, cítili velmi, velmi úporně a začali proti tomu bojovat a rozpoutala se velmi ostrá diskuse, která nakonec vyústila do té definice 43 oborů. ***