(15.50 hodin)
Poslanec Ivan Pilný: Děkuji za slovo, pane předsedající. Možná zase trošku zbytečný projev, ale já kromě toho, že jsem tady složil poslanecký slib, tak jsem si také řekl, že budu hájit zájmy zdravého rozumu do té doby, dokud ho tedy sám budu mít.
První věc, na kterou bych chtěl upozornit. Já tady nebudu rozebírat legislativní a faktické chyby, které jsou v novele zákona, to je asi věc Ústavního soudu, ale jenom připomenu název. Je to novela zákona o střetu zájmů. To není lex Babiš. Lex Babiš z něj udělala většina Poslanecké sněmovny. Střet zájmů je totiž kategorie, která je zcela binární, je to jako žena nemůže být málo, nebo hodně těhotná, buď je, nebo není, tak střet zájmů buď je, nebo není. Vztahovat ho na jednu kategorii lidí, dokonce na jednoho ministra, který náhodou teď vadí, je absurdní a odporuje to zásadám zdravého rozumu. To je moje první připomínka.
Druhá připomínka se týká toho, že Sněmovna, jak tady bylo několikrát už zmíněno, je suverénem, ale nemůže si uzurpovat právo, aby opravila názor voličů. Voliči, kteří zvolili Andreje Babiše sem do Poslanecké sněmovny, věděli velmi přesně, co Andrej Babiš vlastní, co to je za člověka a tak dále, a právě proto možná ho sem zvolili jako reprezentanta něčeho, co tady ještě v té Sněmovně vlastně nebylo. Takže myslím, že - ono se to stalo už při krajských volbách, kdy názor voličů byl také opraven postranním jednáním u piva atd., bylo to poměrně neobvyklé rozhodnutí, ale zdá se, že hnutí ANO začíná vadit natolik, že tuhle strategii můžeme považovat za prokázanou a neustále prosazovanou.
Třetí věc. Pokud máme opravovat zákon o střetu zájmů, tak bychom měli odstranit jeho bezzubost. Střet zájmů, a to tady už bylo zmíněno, desetkrát, stokrát byl v minulosti porušován a je stejně porušován, je porušován na municipální, krajské a jiné úrovni. Všichni se z toho nějakým způsobem vyviní. A jestli jsme chtěli ten zákon opravit, tak bychom ho měli opravit takovým způsobem, aby se to nedělo, protože u těch lidí zřejmě základní etika nefunguje. Já bych jenom chtěl podotknout, že patřím do kategorie lidí, kteří žádnou firmu nevlastní, takže evidentně v tomto případě žádný střet zájmů nemám ani nevidím žádné nebezpečí pro mě.
Dá se tedy říct, že přijímáme něco, co ztratilo původní smysl, který ta novela měla mít. Má základní legislativní, právní a faktické vady, ale přesto zřejmě dnes většina Poslanecké sněmovny na základě jednoduché strategie - všichni proti ANO a všichni proti Babišovi - přehlasuje veto pana prezidenta, které se opírá pouze o faktické úvahy a faktické body.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. S přednostním právem pan ministr. Prosím.
Ministr vlády ČR Jan Chvojka Já musím reagovat na některé kolegy z ANO, kteří tři čtvrtě roku opakují, že to je zákon namířený proti jedné osobě. Nebudu opakovat ten termín. A potom v té analýze od Parlamentního institutu zase argumentují tím, že ten rozsah, dopad na ty subjekty je moc široký. To znamená, oni jednou říkají "to dopadá na našeho bosse", pak zase říkají, a shodou náhod v den, kdy má být koaliční rada k tomuto zákonu, že to je příliš široký okruh osob. To znamená, najednou vadí, v prosinci vadí, že dopadá na hejtmany, na starosty, na senátory, na členy České národní banky. A podobně by člen České národní banky neměl vydávat časopis např. o financích? Takže je ten zákon zamířen na jeho osobu, na jednu, anebo je zaměřen na příliš široký okruh osob? Jak to tedy je? To by mě zajímalo, jak to teda je. Je příliš široký, nebo na jednu osobu? V tom vidím určitý rozpor, kdybyste mi to vysvětlil, pane kolego Pilný prostřednictvím pana předsedy. Tak řekněte, je to na jednu osobu, nebo na příliš široký okruh osob? Na koho to teda je?
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Dalším řádně přihlášeným je pan poslanec Vondráček, připraví se pan poslanec Grospič. Prosím.
Poslanec Radek Vondráček: Děkuji za slovo, pane předsedající. Já vlastně můžu plynule navázat. Tady zazněly nějaké dotazy a ten můj příspěvek na ně bude plynule navazovat, protože ať se to někomu líbí, nebo nelíbí, tak v oblasti základních práv může zákon stanovit jenom to, co mu dovolí ústavní pořádek. A neberu názor, který tady prezentoval pan kolega ohledně České národní banky a podobně, ale my se musíme dívat, co je v ústavním pořádku České republiky. Já jsem velice zvažoval a vyvažoval, v jakém rozsahu by měl být ten můj příspěvek, protože jsem to počítal, já jsem myslím už počtvrté, dokonce ještě jednou více než pan Faltýnek, protože jsem vystoupil i ve druhém čtení a mám za sebou na poměry ústavněprávního výboru poměrně bouřlivou diskusi i na půdě tohoto výboru, a samozřejmě se nechci opakovat. Minule jsem měl nachystáno osm A4 stran a nakonec jsem využil zhruba polovinu. Dnes jsem postupoval stejným způsobem. Já jenom vypíchnu několik bodů, využiji toho, že moji předřečníci tady citovali veto pana prezidenta a že ty hlavní argumenty zazněly, a budu klást jenom několik základních otázek.
Za prvé, týká se to omezení práva podnikání, které vyzdvihl i pan prezident v tom odůvodnění, a my jsme ho možná dostatečně nezdůraznili v těch předchozích příspěvcích. Právo na podnikání je garantováno Listinou základních práv a svobod, tuším je to článek 26. Ústava umožňuje omezení podnikání členů vlády v případě existence legitimního cíle a pouze co nejšetrnějším způsobem, to je základní zásada. Nicméně Ústava umožňuje omezení podnikání členů vlády. Pak tedy následuje ten test proporcionality, jestli v tomto případě je ten způsob přiměřený, či nikoli. Ale v případě obecních zastupitelů, v případě poslanců, v případě senátorů Ústava umožňuje pouze omezení určitých neslučitelných funkcí obyčejným zákonem, nikoli však činnost. Tady nám to ústavní zmocnění přímo chybí. Přesto ten nešťastný § 4a, který v tuto chvíli budeme hlasovat, obsahuje omezení činnosti této skupiny.
Navazuji na to, co je moc široká, či úzká skupina. Já tady trvám na tom, že zákon neústavně omezuje právo poslanců a senátorů bez ústavního zmocnění. A vzhledem k tomu, když jsme přehlasovávali vrácení toho zákona Senátem, to tady v podstatě žádná diskuse neproběhla, vlastně jsme vystupovali jenom my, členové hnutí ANO, a žádné odpovědi jsme se nedočkali, tak já po vzoru pana kolegy Plzáka vznáším dotaz a myslím si, že bez odpovědi, jak se k tomu stavějí předkladatelé - a určitou vyšší mocí tady máme vlastně dvojitého pana předkladatele, protože pan dr. Chvojka je tu jednak jako ministr, který předkládá návrh a sám je autorem toho pozměňovacího návrhu, o kterém tady mluvím - bez odpovědi na tuto otázku nemůžeme jako poslanci odpovědně hlasovat, bez odpovězení. Jak si to tedy představují, jak je to možné, že bez zmocnění Ústavou tady omezujeme základní právo na podnikání.
Za druhé, narušení práva vlastnického, které tu bylo už poměrně široce diskutováno, ale já bych využil toho, že se opět objevily nové příspěvky na různých médiích, máme tu odůvodnění prezidentského veta. I toto právo je garantováno Listinou základních práv a svobod, ale zde ústavní zmocnění omezit vlastnické právo naprosto chybí. A je jedno, jestli je to vlastnictví akcí, obchodního podílu, pozemku nebo nemovitostí. To vlastnictví je stále stejné, je to velice silné právo a je to jedno z nejzákladnějších práv, které je chráněno ústavním pořádkem. Listina základních práv a svobod samozřejmě umožňuje omezení vlastnického práva, ale jenom z důvodu veřejného zájmu. A tady asi zřejmě neobstojí toto kritérium, muselo by se jednat o vyvlastnění za náhradu. Ale nezlobte se, Ústava opravdu nepředpokládá, že někteří lidé něco mít můžou a někteří lidé něco mít nemůžou. A je jedno, jestli je někdo bohatý, nebo chudý, prostě nemůžete vytvářet kategorie lidí. Víte, co by bylo férové řešení nebo co by asi Ústava umožňovala? Vyvlastnit veškeré televize, vyvlastnit veškeré televizní vysílání, a že by takováto média mohl vlastnit jenom stát a těm dotyčným, kteří by přišli o ta média, vyplatit adekvátní náhradu. To je ústavně konformní. Ale nemůžete říkat někomu, že něco mít nemůže a někdo mít může. A já bych chtěl i na toto slyšet odpověď předkladatelů, jak to teda mysleli a kde si myslí, že jim dává Ústava právo omezit vlastnické právo.
Já bych nelegitimnost tohoto ustanovení demonstroval ještě na jedné věci. Přece víme, že politické strany mohou vlastnit média, dokonce existují stranické noviny. Přitom přece jsou to politické strany, které primárně usilují o podíl na moci a generují veřejné funkcionáře. Vlastně strana může vlastnit média, ale její předseda, který už bude nějaký veřejný funkcionář, už ne. Takže by bylo vhodné se tomu postavit a slyšet odpověď, jak je to možné, že třeba politická strana může působit ve veřejném prostoru jako vlastník médií, ale dotyčný člen vlády, o kterém mluvíme a bez jehož jména se neobejde žádný článek, protože jinak celý ten zákon postrádá smysl, vlastnit nemůže.***