(13.20 hodin)
(pokračuje Pastuchová)
Další výhodou je, že ne všechny děti musí vstoupit do ústavních zařízení pobytem v diagnostickém ústavu. Mohou být na základě odborného posouzení diagnostického ústavu přímo vřazeny do vhodného zařízení takzvaně administrativně, pokud nehrozí riziko významných pochybností o pravděpodobném selhání dítěte v konkrétním zařízení bez diagnostiky. Podmínkou je vztažení dětského příběhu s důkladnou znalostí spádové sítě zařízení, o nichž má diagnostický ústav přehled. Rodiče jsou důležitými partnery pro pracovníky diagnostických ústavů a jsou nedílnou součástí práce s dítětem, a proto jsou stejně jako OSPOD o následných krocích informováni. Pracovníci v zařízeních náhradní výchovy uvádějí, že rodiče jejich dětí si troufnou projevit více výhrad k nesouhlasu právě se školským zařízením než se soudem, což má pozitivní význam jak pro stávající, tak pro návaznou péči, kdy se rozpustí pochybnosti o zdánlivých výhodách laického řešení. Navíc následná kontrola umístěných dětí byla, je a zůstává upravena v ustanovení § 973 občanského zákoníku, který stanoví, že soud je povinen jednou za šest měsíců přezkoumat, zda trvají důvody nařízení ústavní výchovy. Od 1. února 2016 je postup diagnostických ústavů upraven výnosem ministryně č. 5/2016, který se týká standardů péče při umísťování a přemísťování dětí. Plnění standardů je již předmětem kontrol, ale rovněž se o plnění standardu může zajímat například OSPOD při pravidelných návštěvách dětí.
Závěrem bych chtěla zdůraznit, že diagnostický ústav nyní rozhoduje ve správním řízení o vřazení či přemístění dětí s uloženou ochranou výchovou a v tomto ohledu nikdo rozhodování diagnostických ústavů nezpochybnil ani nezpochybňuje, takže rozhodování o tomtéž u ústavní výchovy by praxi diagnostických ústavů pouze sjednotilo.
Pozměňovací návrh není projevem neúcty k soudcům. Opatrovničtí soudci tento návrh naopak podporují, podporuje ho i Ministerstvo spravedlnosti, které respektuje ústavní právo dítěte. Podporuje ho i velké množství pracovníků OSPOD a zejména pak pracovníci školských ústavních zařízení.
To bylo k pozměňovacímu návrhu paní kolegyně poslankyně Válkové.
Teď bych se ještě krátce zmínila ke svému pozměňovacímu návrhu, který se týká vztahu mezi společenstvím vlastníků bytů v bytových domech a vlastníků bytů, kteří neplatí povinné poplatky. Mnoho z vás tuto situaci již zažilo. Dluh, který vzniká díky neplatičům, roste a nutné výdaje na správu obytného domu se dělí mezi vlastníky bytů, kteří platí a jejichž náklady na bydlení kvůli dlužníkům stoupají, což považuji za krajně nespravedlivé. Navíc jsou společenství vlastníků v právním systému v poněkud nerovném postavení. Počet dlužníků v bytových domech roste, ale pohledávky bytových korporací jsou téměř nevymahatelné. V insolvenčním i exekučním řízení mají totiž přednost plného uspokojení pohledávek zajištění věřitelé a to jsou například banky. Společenství jsou proti neplatičům bezbranná a statisícové dluhy musí uhradit ostatní členové. Ti přitom nemají možnost jakkoliv ovlivnit, kdo se stane jejich sousedem. Banky toto v moci částečně mají, protože hypotéku či půjčku poskytují až po splnění určitých podmínek.
Věřím, že se všichni shodneme, že je třeba s tímto problémem konečně něco udělat, a proto jsem podala tento pozměňovací návrh. Navrhuji, aby bylo v občanském zákoníku po vzoru Německa a Rakouska upraveno právo společenství vlastníků na přednostní uspokojení pohledávek, které jim vznikly při plnění dluhu souvisejícího se správou domu a pozemku za člena společenství vlastníků. Společenství vlastníků by tak napříště vždy alespoň částečně uspokojilo své pohledávky při prodeji jednotky. Zástavní právo společenství vlastníků by pak vznikalo ze zákona ke dni vzniku společenství vlastníků, tedy ke dni jeho zápisu ve veřejném rejstříku. Bude přitom zcela na společenství, zdali bude, či nebude své pohledávky vymáhat. Aby nedošlo naopak k poškození zástavních věřitelů, společenství vlastníků by mohla uplatnit svá zástavní práva pouze na maximálně čtvrtinu výtěžku zpeněžení. Jinak řečeno, nemají-li být bytové jednotky vyloučeny z trhu hypotečních zástavních listů, nesmí právo na přednostní uspokojení společenství překročit 29 % z hodnoty jednotky. Přednostní uspokojení by se vztahovalo pouze na dluhy, které se staly splatnými v posledních šesti měsících před prodejem jednotky. Společenství vlastníků tak musí být aktivní a svoji pohledávku po dlužníkovi vymáhat.
Shodně jako v rakouském právním řádu návrh stanovuje horní hranici pro pohledávky určené k přednostnímu uspokojení na pět let od jejich vzniku. Smyslem horní hranice pět let je motivovat společenství vlastníků k co možná nejrychlejšímu dosažení vykonatelného titulu a zpeněžení jednotky. Její absence by mohla vést k tomu, že by společenství nepřistupovalo k řízení s dostatečnou péčí nebo by dokonce záměrně celý proces prodlužovalo. Obdobné právo na přednostní uspokojení by platilo také pro jednotky v domech, kde doposud ze zákona nedošlo ke vzniku společenství vlastníků.
Věřím, že návrh je přijatelným kompromisem pro všechny. A co je hlavní, lidé, kteří plní svoje povinnosti, přestanou doplácet na ty, kteří to z nějakého důvodu nedělají. A sem princip subsidiarity opravdu nepatří.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Janě Pastuchové za její vystoupení v rozpravě ve třetím čtení. Pokračovat budeme vystoupením pana poslance Martina Plíška, připraví se pan kolega Lukáš Pleticha. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Martin Plíšek: Děkuji za slovo. Pane předsedající, milé kolegyně, vážení kolegové, přeji vám pěkné páteční odpoledne. Já bych se jménem poslaneckého klubu TOP 09 rád vyjádřil k této novele občanského zákoníku.
Chtěl bych na úvod říct, že zásadně nesouhlasíme vůbec se samotnou koncepcí, s jakou se tato novela připravovala. Pan ministr, když nastoupil na Ministerstvo spravedlnosti ještě jako náměstek, začal připravovat rozsáhlou zásadní úpravu občanského zákoníku, a to krátce poté, co občanský zákoník začal platit, protože ideově nesouhlasil s autory původního kodexu schváleného nového občanského zákoníku. Přicházel s jakousi metodou zásadní rekodifikace nové kodifikace. S tím samozřejmě narazil jak u odborné veřejnosti, tak potom i na půdě ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny a připravil takzvanou technickou novelu u nějakých zhruba dvanácti změn, ovšem bez jakékoliv RIA, nějakého dopadu regulace, bez toho, aby vysvětlil, proč zrovna těchto dvanáct změn, a ne jiných. Je to skutečně soubor nahodilých nesouvisejících věcí, které se navrhovaly upravovat poměrně krátce poté, co nový občanský zákoník začal platit, v momentu, kdy se nemohla ustálit praxe uživatelská, aplikační, kdy samozřejmě tady ještě nebyla judikatura, anebo naopak v některých ohledech judikatura už byla a s některými věcmi si poradila a my nemusíme jako zákonodárci hned do všeho zasahovat změnou zákona, abychom případně znejistili ještě uživatelskou či odbornou veřejnost.
Například v těch dvanácti změnách se z nějakých záhadných důvodů má změnit systém zaměstnávání nezletilých do 16 let, a to jenom z důvodu, že se řeklo na tripartitě, že to chtěli zaměstnavatelé. Tak jestli se zákony tvoří tak, že se sejde tripartita a jednotliví sociální partneři si každý řekne něco a to se potom navrhne do úpravy občanského zákoníku, tak to nejsou zásadní důvody pro to, aby se občanský zákoník změnil. ***