(11.50 hodin)
(pokračuje Aulická Jírovcová)
Od ředitele dětských domovů víme, co to udělá s dětskými skupinami, když dojde k přímému umístění dítěte, které má značné výchovné problémy. Nechápu však argumentaci paní ministryně Marksové k tomuto současnému systému v praxi v poslaném dopisu na výbor pro sociální politiku z července tohoto roku. Cituji: "Dle mých informací nepřináší v praxi zásadní problémy." A zde je možná rada paní ministryni, ať pošle své ministerské úředníky na pracovní setkání ředitelů diagnostických ústavů a dalších školských zařízení s OSPODy. V praxi to přináší právě zásadní problémy.
Proto také předkládám pozměňovací návrh pod číslem 4921. Cílem pozměňovacího návrhu je vrátit kompetence ředitele diagnostického ústavu rozhodovat pouze o přemístění v rámci sítě školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Tím dojde ke snížení doby pobytu dětí strávené v diagnostickém ústavu, protože trvá dlouho právě rozhodnutí soudů o přemístění. Zároveň zde není dotčeno, že děti, které nevykazují poruchy chování, mohou být rozhodnutím soudů umístěny přímo do dětského domova, to znamená, že není třeba, aby prošly diagnostikou. Praxe je taková, že u dětí, u kterých se jeví poruchy chování, je vhodné, aby prošly diagnostikou. Proto navrhuji vypustit kompetenci ředitele diagnostického ústavu rozhodovat o samotném prvotním umístění, tak jak to má kolegyně Válková ve svém pozměňovacím návrhu, umístění do konkrétního zařízení, a aby o tom rozhodl soud. Naopak soud může rozhodnout o přímém umístění do diagnostického ústavu a ten pak na základě diagnostiky přemístí dítě do vhodného zařízení.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji vám za váš příspěvek do rozpravy. Nyní vystoupí paní poslankyně Nováková a připraví se paní poslankyně Maxová. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Nina Nováková: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, dámy a pánové, vážené paní poslankyně a páni poslanci, v podrobné rozpravě se přihlásím k pozměňovacímu návrhu, který se týká § 907. To je paragraf, který řeší, co s dětmi, kdo bude o děti pečovat po rozchodu jeho rodičů. Dosud tam je, že soud může svěřit dítě nebo děti do péče jednoho z rodičů, je-li to ve prospěch, v zájmu dítěte, dokonce i někomu jinému, než je jeden z rodičů.
Můj pozměňovací návrh v podstatě spočívá v tom, že předřazuji před model péče o dítě po rozchodu rodičů péči společnou. A hned vysvětlím, co tím míním.
My už dnes v praxi máme, že někteří rozcházející se rodiče rovnou přijdou k soudu s tím, že se dohodli na nějaké formě společné péče. Znamená to tedy, že ta společná péče docela klidně může obsahovat například nějaký model střídavé péče, není to ovšem model střídavé péče, který jak známe, může vést k takovému klání a předávání si dětí v atmosféře naprostých antipatií.
Proč? Proč o to usiluji? Navrhovaná změna má pomoci realizovat základní úkol rodiče a základní odpovědnost rodiče. Rodič tím, že se rozejde se svým partnerem, neztrácí povinnost a odpovědnost za následnou výchovu a přiměřený vývoj svého dítěte. Ten vývoj obsahuje vždycky podporu, ale i ochranu před škodlivými vlivy. Tohle všechno nemůže žádný rodič dělat, když není v přiměřeném kontaktu s dítětem tak, aby přímo mohl působit na jeho výchovu, protože na výchovu dítěte nemůžeme v jeho vývoji působit, když ho řádně neznáme, když neznáme jeho radosti, jeho starosti, když nevíme přesně, co dělá. Nejsme schopni třeba rozvíjet jeho talent atd. Čili stručně řečeno nemohu naplnit úkol odpovědnosti za přiměřený vývoj dítěte, když s dítětem nejsem v kontaktu. A ten kontakt nesmí být omezen na to, že je mi dítě předáno, jak se často stává, druhý rodič se mnou vůbec nekomunikuje, takže já o tom případně, když je u druhého rodiče, tak slyší o mně to nejhorší. A vlastně než se naváže za krátkou dobu, kdy třeba rodič, kterému není dítě přímo svěřeno do péče, než se naváže potřebný kontakt, tak vlastně na nějaké pozitivní působení na dítě nezbývá vůbec čas. To je jeden aspekt.
Ten druhý aspekt je, dámy a pánové, já patřím k těm, kteří by si přáli, aby všechny rodiny byly úplné a dobře fungovaly. Ale jsem také realista a vím, že v podstatě polovina rodin nefunguje podle klasického modelu, jak si rodiny představujeme. A zároveň si myslím, že když chceme mluvit o zájmu dítěte, nemůžeme z toho ty jeho rodiče vynechat a nemůžeme vynechat ani vlastně podporu těch rodičů, kteří se dříve milovali, najednou se nenávidí. Ale ta společnost má udělat všechno pro to, aby jim pomohla, aby spolu alespoň kvůli tomu dítěti inteligentně co nejlépe komunikovali, aby dokázali jeden na druhého se nedívat brýlemi úplně černými, když se předtím vzájemně viděli brýlemi růžovými. To je plnění jejich rodičovské odpovědnosti. A náš stát pro to udělat může mnoho.
Dneska v médiích vidíme, že jeden z těch rodičů toho druhého nenávidí, v podstatě na něj podává trestní oznámení a chovají se k sobě strašně. To má na dítě strašný dopad. Ale pro pár, který se rozchází, to není lehká doba. Já bych prostě nevygumovávala ty lidi, kteří se rozcházejí. I pro ně je to nějaké trauma, i oni si nesou do dalšího života něco negativního a samozřejmě to poznamená to, jaký model světa předávají svému dítěti.
Pakliže by bylo vyhověno tomuto pozměňovacímu návrhu a jak soudy, tak OSPOD, tak všechny složky počítaly s tím, že optimální je, co už někde v praxi probíhá, že výchova dál bude probíhat společně a že rodiče jsou spolu schopni natolik komunikovat, aby se rozhodli, kdo kdy je bude mít atd. Ale oni se k tomu budou rozhodovat a my jim k tomu můžeme pomoci minimálně tím, kromě toho, že soud i OSPOD se k tomu tak nastaví. My vidíme často dneska OSPOD, který je nepřítelem buď obou rodičů, nebo jednoho z rodičů, alespoň tak některé ty pracovnice jednají. Čili minimum, které pro ně můžeme udělat, je poskytnout rozcházejícímu se páru bezplatnou mediační službu, psychologickou poradnu. Prostě se vždycky musíme snažit pracovat s celou rodinou. Teprve pak můžeme říkat, že podporujeme něco, co je v nejlepším zájmu dítěte.
Protože vím, že i když pokud by byl schválen tento pozměňovací návrh, to znamená preferování společné péče, kterou se, jak ve zdůvodnění vysvětluji, nemíní péče ve společné domácnosti, to jsme realisté a chápeme, že to není možné, tak pokud by toto prošlo, není nutno ustanovovat žádnou novou instituci. Je ovšem nutno nastavit optimální komunikační prostředí mezi všemi, kteří vstupují do toho procesu. A to se týká i advokátů, protože advokáti mnohdy radí bohužel rozcházejícím se párům, aby očerňovali tu druhou stranu. A to je další věc, která je také strašná.
Čili jde teď o to, abychom měli dostatek času na to, nastavit správný mechanismus komunikace všech složek, které se nějakým způsobem dotýkají rozcházejícího se páru a svěřování do péče, abychom nastavili správným způsobem zdarma poskytovanou mediační službu, která spočívá v podstatě v naučení se dobře spolu komunikovat, abychom to poskytli tomu rozcházejícímu se páru. A na to bude potřeba trochu času. Proto ten můj pozměňovací návrh počítá s tím, že by účinnost mohla být posunuta třeba o čtyři nebo pět let. Já tam navrhuji pět let.***