(10.20 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Vážený pane předsedo, pane předsedo vlády, paní a pánové, dovolte mi, abych stručně rekapituloval, proč jsem odmítl odpověď předsedy vlády na svoji písemnou interpelaci ve věci smluv CETA a TTIP, která se projednává mezi Evropskou unií, a tedy Českou republikou a Spojenými státy americkými, resp. Kanadou.
Byl jsem nespokojen z toho důvodu, že informací, které by byly objektivně podávány české veřejnosti, je nesmírně málo. Obrátil jsem se na naše europoslance Kateřinu Konečnou, Jiřího Maštálku a Jaromíra Kohlíčka, aby mi řekli, jakým způsobem jsou informováni poslanci Evropského parlamentu v opozicích Evropy vůči těmto smlouvám, a i oni mají pouze omezený okruh informací, které tam jsou, s odkazem na to, že ty části, které se vyjednávají, které ještě nejsou dokončeny, zatím tedy se nezveřejňují.
Jsem přesvědčen, že v tomto ohledu je ta záležitost velmi citlivá. Včera jsme tady náhodou, shodou okolností, vedli diskusi na téma geneticky modifikovaných potravin. A protože šlo o změnu zákona, která se přímo netýkala toho samotného obsahu, tak jsme samozřejmě tu novelu přijali, protože šlo o záležitost, která měla nikoli charakter věcný, ale spíše procedurální a časový, tak samozřejmě bylo naším úkolem tuto záležitost projednat a zaujmout k tomu stanovisko, protože u nás se s geneticky modifikovanými potravinami pracuje.
Problém je ale v tom, že kdybychom měli mít například ve smlouvě CETA absolutně volný obchod s takovými potravinami, tak by naše zákonodárství bylo v podstatě ohroženo, protože článku 10 Ústavy České republiky je jasné, že mezinárodní smlouva v té hierarchii právních norem je nad zákonem, to znamená závazky, které jsme přijali z mezinárodněprávního hlediska, jsou těsně pod Ústavou a mají přednost při aplikaci před zákonem České republiky. V tomto ohledu by tento závazek, který za Českou republiku přijme Evropská komise, případně Evropský parlament, mohl výrazně změnit například standardy našich potravin, našich výrobků, a to nejen v potravinářském průmyslu, ale i v dalších věcech, protože otázka toho standardu není dostatečně vyjednaná.
Proto jsem přesvědčen, že je důležité, aby občané byli informováni, nikoliv nějak populisticky, teď odmítám jakékoli nařčení, ale podle mého soudu to, že ta informace není úplná, že není jasné stanovisko Evropské komise, není jasné stanovisko České republiky, s čím tam jdeme, jestli ten náš standard je vynutitelný v té mezinárodní smlouvě, je podle mého soudu podstatná informace a rád bych, aby zazněla v Poslanecké sněmovně na mikrofon, aby se stala informací veřejnou. To znamená, jakou pozici zastává Česká republika v tomto ohledu, jak je složen expertní tým za Českou republiku, který v Evropě vyjednává tuto smlouvu, a jestli ta smlouva má být projednána do konce roku, nebo nemá.
Chápu, že smlouva CETA je smlouva, která jaksi běží normálním způsobem, kdežto smlouva transatlantická, to znamená mezi Spojenými státy americkými a Evropou, je svým způsobem teď v nějakém stavu nevyjednávání vzhledem k blížícím se volbám ve Spojených státech amerických a venkoncem i kvůli volbám ve Francii a ve Spolkové republice Německo. To znamená, že všichni to vnímají jako poměrně silný politický náboj, a je potřeba, abychom se s tím nějak vyrovnávali. To, že existují jakási pravidla i v tom volném obchodě, která jsou nepřekročitelná, je zřejmé, a že to, co se neděje v rámci celních bariér, se potom děje prostřednictvím právě ve vztahu na kvalitu, na standardy, které je třeba dodržet. Česká republika s tím má velmi, ale velmi smutné zkušenosti.
Podotýkám a připomínám kolegům, zejména těm, kteří nejsou přímo z oboru ať už práva, nebo potravinářství, nebo týkajícího se vojenského materiálu, že když v roce 1991 tehdejší Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky přijalo obchodní zákoník a zrušilo vlastně až na dva paragrafy zákoník hospodářský, tak zejména zrušili takzvané základní podmínky dodávek. A to, co se odehrávalo v roce 1992 a 1993, bylo víc než, řekl bych, divoký východ, tak jak ho popisovaly ty nejvíce satirické snímky, ať už v televizi, nebo v kinech a podobně. Říkalo se, že tanky jezdí přes hranice jako auťáky a že teprve v roce 1994 jsme přijímali zákon o obchodu s vojenským materiálem. Teprve tenkrát vznikl pojem SVM, to znamená skupina vojenského materiálu, podle které se dávaly licence. Předtím ani licenční správa pořádně nefungovala a ten, kdo měl v živnostenském listu, že má nákup a prodej, mohl prosím vás v roce 1992 a 1993, teď to trochu přitahuji za vlasy, obchodovat s tím vojenským materiálem bez ničeho. V roce 1993 začala pracovat licenční správa a v roce 1994 se teprve přijal zákon č. 38 a začalo se tam něco regulovat.
Ještě složitější situace byla právě v potravinách, o které mi jde zejména, protože jak se zrušily základní podmínky dodávek, a to je ta smutná zkušenost, samozřejmě také standardy, na které jsme byli zvyklí, to znamená u základních potravin, ale i u těch dalších, se vyvíjely do toho, že podíl masa se snižoval, nikdo to nikam nepsal, v párcích, v buřtech, v salámech. To, co se dělalo například s vlašským salátem, to je dlouhý popis situace. Až došlo k první velké aféře v 90. letech, která se týkala těch zkažených potravin, které se potom prodávaly v běžném obchodě.
Proč to uvádím takhle ze široka? Protože právě otázka, jestli ten evropský standard budeme schopni udržet, nebo nám bude vnucen jiný standard v potravinách, zejména ve vztahu ke geneticky upraveným potravinám, mě zajímá, a to zase odkazuji na včerejší debatu, která se ale týkala mimo toho obsahu změny zákona.
V tomto ohledu se mi zdá odpověď předsedy vlády nedostatečná, protože svým způsobem jenom technicky mi odpovídá pan předseda vlády na to, že vyjednáváme, že to je složité a podobně. Takže v tomhle ohledu vnímám tu debatu, řekl bych, jako dále uzavřenou, jako nekorektní vůči občanům České republiky, protože podle mého soudu musíme mít alespoň základní rámec. ***