(9.40 hodin)
Předseda PSP Jan Hamáček: Tak ještě pan místopředseda Gazdík.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolím si tady s kolegou Ondráčkem zásadním způsobem nesouhlasit. Úkolem Sněmovny je být institucionalizovanou diskuzí. A pokud se jedná o základní ústavní práva občanů, tak tam o nich rozhodně diskutovat máme. Chápu, že když se to takzvaně přenechá bezpečnostním expertům a když na to nebude dohlížet parlament, tak se pak různé puče jako v historii dělají snáze. Ale myslím si, že je to naším úkolem, a my na tuto povinnost rezignovat rozhodně nesmíme. Děkuji.
Předseda PSP Jan Hamáček: Ještě pan poslanec Ondráček.
Poslanec Zdeněk Ondráček: Vážení páni předřečníci, já vám nebráním v diskuzi na toto téma, ale máte podány správní žaloby a u nás rozhodují nezávislé soudy. Tak počkejte na to, jak rozhodne nezávislý soud, a potom veďte diskuzi, jestli chcete nějakým způsobem měnit zákon nebo něco. Předjímáte rozhodnutí soudu.
A k vyjádření pana Kalouska. Je mi vás líto, pane kolego.
Předseda PSP Jan Hamáček: Mým prostřednictvím ovšem. (Smích napříč celým sálem.)
Poslanec Zdeněk Ondráček: Klidně i vaším.
Předseda PSP Jan Hamáček: Zeptám se, zda se ještě někdo hlásí do diskuze. Pokud tomu tak není, tak přivolám kolegy z předsálí, protože budeme hlasovat o navrženém usnesení, které zde přednesla paní poslankyně Adamová.
Ještě je tady omluva pana poslance Plzáka a to na dnešek od 9 do 13 hodin a pak je tady omluva pana poslance Kotta na dnešek od 12 hodin z pracovních důvodů. Tolik omluvy.
Paní poslankyně Adamová navrhuje, aby Sněmovna vyjádřila nesouhlas s odpovědí pana ministra vnitra.
Zahajuji hlasování a ptám se, kdo souhlasí s tímto návrhem usnesení, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu?
Je to hlasování číslo 101. Přihlášeno je 88, pro 13, proti 53. Tento návrh nebyl přijat a já končím projednávání této interpelace.
Další interpelací je interpelace pana poslance Bendla na pana ministra zemědělství. Ten je nicméně omluven, takže nebyla naplněna podmínka pro pokračování projednávání této interpelace a ta je nadále přerušena.
Další interpelací je interpelace pana poslance Grebeníčka na přítomného předsedu vlády. A je to ve věci nedostatečné informace předsedy vlády poskytnuté dne 21. ledna a 22. března Poslanecké sněmovně o aktivitách vlády a žádost o informace v souvislosti s alibistickými postoji předsedy vlády a vlády jako celku k identifikaci a řešení skutečných příčin migrační krize, k prevenci příčin a přijímání perspektivních účinných opatření ke zvládání bezpečnostních rizik ohrožujících české občany. Interpelace se spolu s odpovědí předkládá jako tisk 824. Já v této chvíli otevírám rozpravu a pan poslanec Grebeníček má slovo.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, dámy a pánové, před přerušením mé interpelace na premiéra Sobotku ve věci migrační krize zaznělo mnohé. Třeba to, že chceme-li přežít a žít v mírovém, bezpečnějším světě, pak řešením není a nemůže být expanze Severoatlantické aliance, militarizace evropské a světové politiky a silové přetahování velmocí. A taky to, že svět i Evropa čelí hrozbám, u jejichž zrodu stála právě taková sobecká, agresivní či nezodpovědná politika.
Kritizoval jsem i servilní české vlády, které k růstu těchto hrozeb přispěly, a to především poklonkováním a podlézáním militantním vládám Spojených států amerických. Proto také tvrdím, že by to chtělo konečně narovnat páteř oficiální české politiky a přestat posluhovat různým planetárním magorům. Není totiž možné donekonečna otevírat vlastní dveře iracionalitě.
Vybavuje se mi irácká válka z roku 2003. Ne, nemám na mysli nehoráznou agresivitu Spojených států amerických a Velké Británie, ale Francii, jejíž tehdejší prezident Jacques Chirac invazi ostře odmítl. Francie měla tehdy pravdu, i když se do ní nehorázným způsobem naváželo mezinárodní společenství. Právem nyní prožívá pocit satisfakce.
Jistě, když v listopadu 1990 po úspěšně završených vídeňských odzbrojovacích jednáních mezi státy Severoatlantické aliance a Varšavské smlouvy bylo vydáno prohlášení o konci studené války, když v březnu 1991 oficiálně ukončilo činnost vojensko-politické uskupení Varšavské smlouvy a rozpadlo se bipolární rozdělení světa, někteří optimisté ohlašovali věk míru. Dokonce i proklamovali začátek nové éry spolupráce mezi Východem a Západem. Hlasy, které tenkrát pochybovaly a poukazovaly na prosazující se velmocenské zájmy a přežívající imperiální silové tendence v mezinárodních vztazích, byly podle okolností zesměšňovány nebo cenzurovány a potlačeny.
Mocenské elity supervelmoci, která zvítězila ve studené válce, vládnoucí vrstvy Spojených států amerických, pochopily zánik bipolarity jako uvolněný prostor pro vlastní politickou, ekonomickou a vojenskou expanzi. Ano, hrubým ekonomickým, politickým, a když se to tržně vyplatí, i vojenským násilím je mezinárodnímu společenství vnucován takzvaný euroatlantický systém jediných správných hodnot a pravidel. Výklad lidských práv a úlohu arbitra si monopolizovaly Spojené státy americké, které se o ně v minimální míře dělí s těmi, kdo jim jsou ochotni při údržbě tohoto panství pomáhat.
Považuji tedy za nutné a pro mezinárodní společenství životně důležité, aby každý krok Severoatlantické aliance a Spojených států amerických na mezinárodní scéně byl objektivně analyzován a hlasitě pojmenován pravým jménem. Zejména tehdy, když jde podle mezinárodního práva o válečné zločiny, zločiny proti míru a zločiny proti lidskosti.
Na tyto problémy dávají tu a tam odpověď někteří odvážní novináři, ale ne Sobotkova vládní koalice. Její tlachání o křížových válkách, o střetu kultur a civilizací, o permanentní militarizaci je cestou do pekel. Buď přežijeme všichni společně a přežijeme v multikulturní společnosti na základě vzájemně výhodné ekonomické, politické a kulturní spolupráce při respektování svých odlišností, nebo se staneme zajatci a nakonec i obětí nekonečné konfrontace a eskalace násilí všech proti všem. ***