(17.10 hodin)
(pokračuje Skalický)
Jako přínosy vidím to, že konstrukce těchto tří kroků vzájemně provázaných je ekonomicky nejjednodušší varianta. Respektuje volný pohyb zboží v rámci Evropské unie a léčivé přípravky budou, protože je nikdo nebude reexportovat, nebude důvod je reexportovat, tak budou dostupné pro české pacienty. Mimoto se částečně vyřeší i problém lékáren, které při stejné marži budou mít vyšší cenu, takže jejich příjem stoupne a nebudeme muset komplikovaně řešit otázku v některých lokalitách, zejména malých a středních lékáren.
Jako vše má i toto řešení nedostatky, které bych zde rád zmínil. Je to to, že tento koncept vůbec nezohledňuje současnou platnou právní úpravu v oblasti veřejného zdravotního pojištění. Muselo by jít o rozsáhlý zásah a úpravu do zákona 48 a obecně o změnu filozofie a strategie stávajícího nastavení principu cen a úhrad, což by znamenalo široký konsenzus nejenom na úrovni vlády, ale i na úrovni Poslanecké sněmovny. Jsem si vědom toho, že v současné době je tato filozofie v podstatě neakceptovatelná, nepřijatelná, nicméně bych byl rád, abyste všichni vnímali, že je to jedna z možných cest, a třeba někdy v budoucnosti se tento problém dá vyřešit a zjednodušit i tímto způsobem. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Skalickému. Nyní vidím přihlášku z místa pana poslance Hovorky, protože jinou písemnou přihlášku nemám. Prosím, pane poslanče, máte slovo v obecné rozpravě. (V sále je velký hluk.)
Poslanec Ludvík Hovorka: Vážený pane místopředsedo, děkuji za slovo. Vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, tento zákon si klade za cíl zajistit dostatek léčiv na českém trhu a nejsem si jist, jestli to zákon, tak jak je napsán, efektivně zajistí. Já se domnívám, že základním problémem je příliš komplikovaný systém stanovování cen a úhrad léčiv a mnohdy ten systém a ten tlak na cenu je tak vysoký, že se v určitém momentu při stanovení ceny dostane léčivo na takovou úroveň, kdy pro toho výrobce se již nevyplatí lék dodávat na český trh. A tento zákon je určitý pokus, jak zabránit reexportům. Nejsem si naprosto jist, že je možné efektivně reexportům zabránit tímto způsobem, jak je předkládán.
Položme si několik otázek, co je příčinou paralelních vývozů léků z Česka.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já vás, pane kolego, přeruším a požádám Sněmovnu o klid! Hladina hluku je tak vysoká, že nevím, jestli stenografický záznam může být za těchto podmínek pořízen bez chyb. Opravdu, pokud diskutujete něco jiného než zákon o léčivech, prosím v předsálí. Děkuji. Pokračujte.
Poslanec Ludvík Hovorka: Také děkuji. Příčinou reexportu je, že farmaceutické firmy udržují na evropském trhu dvojí ceny. V bohatých zemích ochotných platit, například v Německu, prodávají léky draze, v zemích méně ochotných platit prodávají tytéž léky podstatně levněji. Reexportéři nakupují léky za české ceny a prodávají je s velkým ziskem například v Německu. Obecně reexporty nejsou nelegální. Členství v Evropské unii předpokládá nejenom společný trh, na kterém se může volně nakupovat a prodávat. Evropské právo dokonce brání tomu, aby volnému pohybu zboží státy bránily, stanovovaly omezení pro vývoz a dovoz.
Když reexportéři vydělávají, tak na čí úkor? Reexporty poškozují především farmaceutické firmy, neboť obírají jejich akcionáře o část zisku. Léky, které výrobce prodá do Česka jen s malým ziskem, se pak následně ocitají na německém trhu a vytlačují z toho jejich trhu léky, které by tam jinak výrobce prodával s vysokým ziskem. Z vysoké hladiny cen v Německu tak nemá prospěch výrobce, ale konkrétní firma reexportér a do jisté míry i němečtí pacienti, protože reexportér zpravidla dodává dovezené léky o něco levněji než přímý export od výrobce.
Proč chceme reexportům bránit, když jsou legální? Co je nám po akcionářích farmafirem? Pokud by se reexportům nezabránilo, tak nastane jeden ze dvou efektů. Buď výrobci přestanou levné léky do Česka dodávat, aby jim nekazily ceny na větších a bohatších trzích, nebo nám je budou ochotni prodávat pouze za německé ceny, aby se je reexportovat nevyplatilo.
Kdo může reexportovat léky? Když se podíváme na platné právní předpisy, tak legálními reexportéry mohou být osoby s distribučním oprávněním, lékárny a další poskytovatelé zdravotních služeb nikoliv. Statistiky však napovídají, že se možná reexportují léky z nemocnic, dokonce i léky určené výhradně do center specializované péče. Trestní kauza Nemocnice Na Homolce ukázala, že státní nemocnice nakupují netransparentně, bez řádných výběrových řízení přes dvorní distributory, v případě Homolky to byla dceřiná společnost Holte, a. s. V proslulém deníčku ředitele Dbalého se objevila poznámka: Múza reexport. V překladu přijetí úplatku za reexport. Je tedy možné, že byly vyváženy léky již nakoupené nemocnicí, což bylo zjevně protiprávní, nebo léky nakoupené pro nemocnici vyvážela dceřiná společnost Holte.
A teď si položme otázku, jestli navržený zákon o léčivech zabrání reexportům. Problémem je, že kvůli pravidlům evropského práva lze zakázat jen vývoz nenahraditelných léků, přičemž zákon nepopisuje přesně, co se nenahraditelností rozumí. Nejspíš ale takto nepůjde zakázat léky, kterých je sice nedostatek, ale na trhu jsou jiné léky se stejnou účinnou látkou, tzv. generika nebo biosimilars. Dle návrhu sice lze prohlásit za nenahraditelnou i celou skupinu léčiv, ale zákaz by byl možný jen při nedostupnosti žádného z nich. Ministerstvu se navíc patrně nebude chtít zařazovat do seznamu nenahraditelných příliš mnoho léků, zejména jsou-li drahé. To by totiž mělo významný dopad do úhrad příznivý pro pacienty, ale nepříznivý pro státní kasu. Lék prohlášený jako nenahraditelný by totiž v systému tzv. referenčních skupin nemohl mít úhradu nastavenou podle nejlevnějšího léku ve skupině, ale právě pro svou nenahraditelnost by musel mít nastavenou úhradu samostatně, a to zpravidla jako plnou úhradu bez doplatku.
Souvisí nedostatek léků v lékárnách s reexporty? Patrně souvisí volně. Mezi způsoby, jak se výrobci snaží reexportům bránit, jsou tzv. omezené distribuční modely. Dodávka přímo do nemocnice nebo přímo do konkrétní lékárny. Léky v takovém případě výrobce dodává prostřednictvím jednoho vybraného distributora, a to někdy jen do vybraných lékáren, například nemocničních nebo těch, které patří do řetězce onoho distributora. Tak ale dochází k diskriminaci lékáren i pacientů a je to zneužití tržního postavení výrobce a vybraného distributora, které se však bohužel dostatečně nepostihuje. Zákaz reexportu tento problém nevyřeší, protože jde o problém českého trhu, který nesouvisí s vývozem.
Jak tedy zajistit dostatek léků pro všechny pacienty za příznivé ceny? Náš systém je nastavený tak, že se léky nedostávají k pacientům od výrobce přímo, ale přinejmenším přes dva prostředníky. Z pohledu pojištěnce je žádoucí, aby léky hrazené ze zdravotního pojištění byly opatřovány napřímo, a to tedy tak, aby mezi výrobcem a konečným kupujícím, kterými jsou pojištěnci, daňoví poplatníci, bylo co nejméně mezičlánků. Přímým společným nákupem hrazených léků do lékáren a do nemocnic lze dosáhnout velkých úspor, neboť konkurenční boj o hromadně zadanou zakázku přiměje výrobce stlačit nabídkové ceny co nejblíže ke skutečným výrobním nákladům. ***