(15.50 hodin)
(pokračuje Bendl)
A zejména současní historici trochu poopravují některá tvrzení z minulosti právě proto, že tu Kroniku břeclavskou tehdy psal Petr Žitavský, její současník a velký obdivovatel, což určitě nelze přičíst něčemu zlému nebo ho za to odsuzovat, každý má na to právo, ale myslím si, že s odstupem času bychom se měli historii pokoušet číst maximálně objektivně. Eliška Přemyslovna zcela zjevně do toho svého vládnutí, kdy tu byla českou královnou a kdy Jan Lucemburský se věnoval evropským záležitostem jako významný evropský diplomat, ve své době vstupovala do politiky právě často vedena emocemi, rychleji možná mluvila než přemýšlela, často byla u řady sporů českého panstva tehdejšího a zejména konflikt s Jindřichem z Lipé, tehdy velmi významným šlechticem, přispěl hodně k tomu, že nakonec došlo k té velké roztržce mezi Janem Lucemburským a Eliškou Přemyslovnou. Jan Lucemburský jí tehdy odebral děti a od té doby, tak jak zde bylo řečeno, se vlastně Václav nebo později Karel IV. se svou matkou nesetkal.
Já se také přimlouvám za to, aby Poslanecká sněmovna ponechala v kalendáři jako významný den Den Karla IV. A musím říct, že naprosto rozumím panu kolegovi, když jako člen Sdružení přátel Přemyslovců - jestli to říkám špatně, omlouvám se - by chtěl, aby nějaký Přemyslovec v českém kalendáři byl. Možná by stálo za to se podívat na historii prvního českého krále či některých dalších významných Přemyslovců, ale Elišku Přemyslovnu bych nedoporučoval. Čímž nechci, aby to bylo známkou něčeho špatného, nicméně myslím, že zůstane-li tam sám Karel IV., bude i do budoucna každému, kdo se o historii zajímá, jasné, kdo byl její otec a kdo byla jeho matka. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Bendlovi. Nyní s přednostním právem pan ministr Daniel Herman, po něm s přednostním právem pan předseda Kalousek. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr kultury ČR Daniel Herman Děkuji, pane předsedající. Kolegyně, kolegové, musím říci, že mě těší, že zde máme takový zájem o naši historii, o naše dějiny. Jsme v roce 700. výročí narození císaře a krále Karla IV. a je to jeden z nemnoha dnů, který dokonce UNESCO vyhlásilo za světový den hodný pozornosti. Máme být tedy na co hrdi, podíváme-li se do svých dějin. Já musím říci, že jsem se také v době svých studií hodně zajímal o období Přemyslovců, které je pro naši zemi klíčové, a jsem přesvědčený, že Eliška Přemyslovna si zaslouží to, aby stála v kalendáři po boku svého velikého syna. Protože jestli někdo nesl na svých bedrech tíži té doby - a přelom 13. a především 14. století, kdy žila a aktivně působila, nebylo obdobím lehkým, v době častých absencí Jana Lucemburského v zemi byla to právě ona. A jestli někdo v útlém věku vtiskl svému synovi zásady, z kterých pak celý život čerpal, byla to opět ona. Jestli byla emotivní, nebo ne, na to se historické anály dívají různým způsobem. Mohl bych tady citovat historiky Pekaře, Kadlece. Měl jsem možnost se tímto zabývat a jsem přesvědčený, že jí místo po boku svého syna v našem kalendáři jako významný den 14. května právem náleží, a proto rád podpořím senátní návrh, který je zde předložený. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Já děkuji panu ministru Hermanovi. Další s přednostním právem je pan předseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Prosím, pane předsedo, máte slovo.
Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, jenom velmi stručně postoj naší politické frakce. Já musím říct, že trochu cítím s panem kolegou Sylorem. On prostě měl intenzivní pocit, že chce tento svátek Elišky Přemyslovny z důvodů, které jsou určitě úctyhodné, dostat do českého kalendáře. Proto zpracoval tento návrh zákona, předložil ho do Poslanecké sněmovny, tady byl tento návrh podroben lidové tvořivosti, proběhla široká historická diskuse, při které poslouchající historici utrpěli několik srdečních slabostí, a skončilo to tím, že návrh zákona byl postoupen do Senátu se vším možným, jenom ne s tou Eliškou. Musím říct, že to je takový trpký moment pro předkladatele. Senát nám to zpátky vrací i s tou Eliškou. A já chápu pana kolegu Sylora, že je mu celkem jedno, co k tomu všechno ten Senát přidal, jenom když mu schválíme tu Elišku, protože kvůli tomu to předkládal.
Já se omlouvám předkladateli a omlouvám se vám všem, že my nebudeme hlasovat ani pro senátní ani pro sněmovní verzi, a to proto, že byl přejmenován v tom návrhu Den boje za svobodu na Mezinárodní den studenstva. Já prostě respektuji většinovou vůli Sněmovny, jenom dovolte, abych vám řekl, že jsou svátky, které jsou ve své podstatě úctyhodné a historické, nicméně komunistický režim je dramaticky zprofanoval. To není jen 17. listopad, který se jmenoval kdysi a bude se jmenovat asi zase Mezinárodní den studentstva. To je koneckonců i 1. máj i Mezinárodní den žen. Mezinárodní den žen i 1. máj mají svou historii jinde než ve stalinismu a v totalitním komunistickém režimu, ale prostě ten totalitní stalinistický, gottwaldovský režim tyhle svátky uchopil a totálním způsobem je zprofanoval, zneužil je pro propagandu svého zločinného režimu. A tohle udělal i s tím Mezinárodním dnem studentstva, což dobře chápala politická reprezentace po listopadu 1989, a proto při vší úctě k těm obětem, studentům z roku 1939, při vší úctě k tomu všemu, co se stalo, nechtěla, aby se ten svátek jmenoval tak, jak se jmenoval za komunistů, kteří tento název a tento svátek zneužívali, včetně té asociace na Mezinárodní svaz studentstva, který byl jednou z nejvýznamnějších rezidentur KGB v tehdejší Evropě, který sídlil v Praze a který samozřejmě byl s tím názvem Mezinárodní den studentstva přísně spojen.
Název, který stále ještě je v našem platném právním řádu, Den boje za svobodu, plně uctívá oběti studentů a odbojářů z roku 1939, plně uctívá odhodlání studentů v roce 1989 a nemá nic společného se zločinným komunistickým režimem. Termín Mezinárodní den studentstva bohužel je natolik svázán v paměti nás, kteří jsme v té době byli studenti nebo pracovali, se zločinným komunistickým režimem, že nejsme schopni zvednout ruku pro návrh zákona, který tuto změnu znovu zavádí do právního řádu. Z našeho pohledu je to zase jeden malý krůček k odbourání odmítnutí komunistického režimu z roku 1989, a teď bych to mohl vyjmenovávat krůček po krůčku. Už můžeme mít estébáky ve vládě, už máme zase Mezinárodní den studentstva, už je tady mnoho dalších věcí, které říkají to, co předtím vlastně bylo naprosto normální. Smiřme se s tím, vezměme to jako svoji hrdou historii, za kterou se nemusíme stydět, včetně těch zločinců, kteří tenkrát ty zločiny dělali.***