(11.50 hodin)
(pokračuje Tejc)
Nepochybně hlavním důvodem a hlavními tématy, o kterých se debatovalo, byl vstup do mezinárodních organizací. Většina návrhů také směřovala, tak jako dnešní návrh, k zakotvení zákona o obecném referendu, tedy referendu, které může být vyvoláno k jakékoliv otázce, bude-li mít ve společnosti tato otázka dostatečnou podporu. Nicméně byla tady i referenda ad hoc, která byla navržena. Jediné úspěšné bylo referendum o vstupu do EU. Navržená a neúspěšná byla o přímých volbách prezidenta, o Lisabonské smlouvě, o reformě veřejné správy nebo o uvedení jaderné elektrárny Temelín do provozu. Myslím, že je jasné, že do značné míry návrh, který teď vláda předkládá, je inspirován návrhy, které už zde byly, a částečně i úpravami, které jsme učinili v minulých obdobích ve vztahu k referendu místnímu.
Pokud se týká předmětu referenda, to znamená, o čem bude možné v referendu rozhodnout, to je samozřejmě věc, která bude asi nejvíce debatována. Bude se rozhodovat o věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu s výjimkou těch, které jsou v negativním výčtu. Ty už byly zmíněny. Nicméně je logické, že nelze rozhodovat o individuálních právech a povinnostech, zasahovat do činnosti soudů, do lidských práv. V případě debaty, která zde určitě bude, tedy otázka schvalování právních předpisů, asi by nebylo úplně správné, abychom umožnili hlasovat v referendu o konkrétním zákonu, aniž bychom mohli měnit například legislativními úpravami nějaké technické věci. Na druhé straně si dovedu představit možnou úpravu a debatu o tom, že by například, byl-li by schválen zákon, mohlo by v referendu být rozhodnuto o tom, zda má, nebo nemá nabýt účinnosti. To znamená, rozhodovalo by se o konkrétním textu a nebyla by zde pochybnost o legislativní kvalitě toho konkrétního zákona, byť jak sami víme, ani to, co vzniká v Poslanecké sněmovně, mnohdy z hlediska kvality legislativy není úplně ideální.
Určitě tedy o tom budeme diskutovat, nicméně platí, že na rozdíl od některých jiných návrhů, bude-li tento zákon přijat, nepůjde o referendum konzultativní, to znamená, nepůjde jen o to, abychom se zeptali občanů, co si o dané věci myslí, ale ti budou moci v konkrétní věci rozhodnout, a bude tedy v této věci toto rozhodnutí pro parlament a pro vládu závazné.
Možná si budete klást otázku, o čem je a o čem není možné rozhodnout v referendu na základě toho pozitivního a negativního výčtu. V každém státě EU je to samozřejmě upraveno jinak a já bych dal několik příkladů, které se tady za posledních patnáct dvacet let objevily. A chtěl bych také říct, že v tuto chvíli z 28 států EU zakotveno referendum nemají čtyři včetně ČR. Mezi těmi zeměmi je Belgie, Německo, Nizozemsko. Ostatní mají zakotven institut referenda, přičemž v letech 2006-2015 nejvíce referend se konalo ve Slovinsku - osm, v Irsku a v Itálii po sedmi a ve Francii a Británii po šesti. Ostatní se pohybují od nuly až po pět. To znamená, v tuto chvíli lze říct, že institut referenda ani není příliš nadužíván a velká část referend se týkala zejména zámořských území, případně autonomie některých částí těchto zemí, a ta jsou pro nás tedy nepříliš inspirativní pro ČR.
Nicméně namátkou, referend se konalo tedy zhruba 70. V Bulharsku o výstavbě jaderné elektrárny, další o možnosti elektronického hlasování, v Dánsku o genderově neutrálním předání koruny, což se naší země určitě týkat nebude, podobné referendum. Ve Francii o privatizaci poštovních služeb, v Chorvatsku o definici manželství a zákazu homosexuálních sňatků, v Itálii o reformě sociálního pojištění, v Lotyšsku se to týkalo změny zákona o veřejných důchodech, v Lucembursku hlasovacího práva pro cizince a snížení věku pro možnost volit, v Maďarsku o bezplatném státním vysokoškolském vzdělání, o zrušení poplatku za návštěvu u lékaře a hospitalizaci v nemocnici, na Maltě - také u nás asi nemožné - o povolení rozvodu a o jarním lovu ptáků. Pokud se týká Polska, tak tam také o financování politických stran, v Portugalsku otázka potratů, v Rakousku profesionalizace armády a zrušení povinné vojenské služby, v Řecku o přijetí návrhu mezinárodních věřitelů a řešení dluhové krize, na Slovensku o zrušení koncesionářských poplatků a ještě o definici manželství, adopci dětí, volbách přes internet a další.
Tolik tedy stručný přehled toho, jak to vypadá v Evropě, a můžeme se tedy vrhnout na konkrétní body, o kterých budeme diskutovat.
Už bylo zmíněno stanovení otázky pro referendum. Pokud se týká návrhu na konání referenda, vláda říká, že by to měla být petice podpořená 250 tisíci občany, s tím, že tyto podpisy budou sbírány maximálně šest měsíců. V minulosti byly diskutovány varianty 200 tisíc, 250, 300, 350, nebo dokonce 500 tisíc podpisů. Byla ve hře i varianta v některých dřívějších návrzích možnost iniciovat referendum podpisy 101 (poslanců?) a současně 41 senátorů, nebo vládou, nebo dvěma pětinami poslanců, nebo dvěma pětinami senátorů, nebo 15 procenty občanů. Myslím si, že určitě tohle může být určitá inspirace. Je otázkou, jestli například neumožnit vládě navíc kromě občanů vyhlásit referendum, ale to si myslím, že bude spíše na debatu ve výborech.
Pokud se týká přezkoumání návrhu konání referenda, o tom už tady bylo hovořeno. To znamená, je tam určitá pojistka z hlediska Ústavního soudu ještě před vyhlášením, nikoliv až následně, protože by asi nebylo nejen logické, ale především ekonomicky a vůbec jinak možné a dobré konat referendum a následně zjistit, že jeho výsledek je neústavní.
Pokud se týká vyhlášení referenda, navrhuje se, aby se referendum spojilo vždy s volbami, pokud od nich bude šest měsíců. Myslím si, že to je velmi správný krok, který by bránil tomu, aby se referendum konalo měsíc nebo tři dny před konáním voleb, i s ohledem na náklady. Určitě můžeme debatovat o tom, jestli lhůta nemá být větší. Znamenalo by to na jedné straně omezení práva referenda vyhlásit v krátké lhůtě, na druhé straně by to znamenalo větší účast u referenda, nebo naopak u voleb, a znamenalo by to také, že bychom šetřili prostředky státu.
Pokud se týká rozhodnutí přijatého v referendu, o tom už hovořil pan ministr Dienstbier. Zase můžeme debatovat o tom, jestli má být účast stanovena tak, jak to je navrženo. V minulosti se ozývaly hlasy pro to, aby byla povinná minimální účast pro platnost jedna třetina voličů, nebo 50 procent ze všech voličů. Tady bych chtěl varovat před tím, abychom hranici zvyšovali, protože tak byla nastavena v oblasti obecních referend, v rámci místních referend, a pak se stávalo, že tato referenda nebyla v zásadě nikdy závazná, protože stačilo, aby ti, kteří nesouhlasí s danou otázkou, kteří jsou proti, byť jsou v menšině, k volbám nepřišli a muselo by přijít celkově 50 % a jeden člověk ze všech voličů, kteří by s tou otázkou souhlasili. Znamenalo by to, že referenda sice bude možné konat, ale budou často havarovat, a to si myslím, že by neprospělo ani legitimitě referenda, ani důvěře v českou politiku.
Pokud se týká té úpravy, myslím, že je vyvážená. Zabraňuje tomu, aby se například stalo to, že se referenda zúčastní 10 procent lidí a 6 procent rozhodne, tedy většina, o tom, že bude tato věc závazná. Pětadvacet procent ze všech voličů pro danou otázku si myslím, že je dostatečná záruka legitimity. Musíme si také uvědomit, že např. volby do Senátu mnohdy probíhají s účastí deseti, patnácti procent voličů a také nikdo nezneplatní daného senátora. To znamená, v tomto případě si myslím, že hranice 25 procent pro danou otázku je dostatečně reprezentativní.***