(15.50 hodin)
(pokračuje Rais)
Smysl toho mého pozměňovacího návrhu tedy je v podstatě vlastně zpřesnit, co jsou to uznatelné náklady. V tom pozměňovacím návrhu jsou definovány celkem si myslím dostatečně přesně. Tak jak tady padlo, všechny ty materiály jsme diskutovali se stakeholdery, to znamená se zástupci ministerstva, potom s úřadem předsedy vlády, potom se zástupci univerzit, se zástupci Akademie věd. Víceméně beru to jako konsenzuální záležitost a v podrobné rozpravě se přihlásím k tomu svému pozměňovacímu návrhu, který má číslo 3377. Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Já děkuji, pane poslanče. Prosím k mikrofonu pana poslance Zlatušku. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jiří Zlatuška: Vážená paní předsedající, vážený pane vicepremiére, dámy a pánové, co se týká tohoto zákona, mám dvě oblasti, které považuji za vhodné změnit tak, že se vážou k tomu, že je to harmonizační norma. A vážou se k tomu, jaké normy z Evropské unie se vlastně v tomto zákoně přebírají.
První okruh, který se týká tady tohoto, je vztažen k rámci, který používá ohledně šíření výsledků výzkumu a vývoje jenom demonstrativní výčet, zatímco v okamžiku, kdy rozšíříme, a to se týká změny znění § 16 odst. 4, rozšíříme povinnost volného šíření výsledků jak vědeckých, tak výsledků, které se týkají licencí a přenosu znalostí, tak kategorickým způsobem, jak ho předpokládá návrh té novely, můžeme výrazným způsobem uškodit možnostem produkování těchto výsledků z hlediska zavedené praxe. Ten návrh předpokládá fakticky přechod na režim open access, který ovšem ve skutečnosti probíhá evolučním způsobem. Nedá se udělat ze dne na den takovým způsobem, jak by vyplývalo z dikce zákona. Domnívám se, že je vhodné proto zmírnit ty formulace tak, aby umožňovaly jakousi tranzitivní fázi.
Druhá věc je, a je to fakticky tatáž materie, nevýlučný a nediskriminační transfer znalostí, dříve se tomu říkalo transfer technologií. Ten, pokud by byl zaveden takovým způsobem, jak ho uvádí novela, tak by fakticky znemožnil uplatňování mechanismu ochrany duševních práv k těm licencovaným vynálezům nebo technickým řešením. Znemožnil by to zejména tam, kde firma koupením licence na sebe bere ještě další úkol, provádění dalších činností, které znamenají podstatné investice, například v případě léčiv se jedná o klinické zkoušky. Tam by nevýlučné šíření fakticky znamenalo, že by si mohli ty licence opatřit všichni konkurenti toho, kdo by investoval do klinických zkoušek, a fakticky by k těm klinickým zkouškám nemohlo dojít, protože by tam nebyla návratnost investic.
V rámci Evropské komise je požadavek, aby se veškerý zisk z těch činností znovu investoval do primárních činností výzkumné organizace nebo výzkumné infrastruktury. Nehospodářská povaha těchto činností zůstává zachována i v případě svěření dodávek odpovídajících služeb třetím stranám prostřednictvím otevřeného zadávacího řízení. Myslím si, že v tom pozměňujícím návrhu mohu odstranit ten taxativní výčet, ale nechat tam tady tuto základní motivaci. Tady v této oblasti budu navrhovat pozměňující návrh, který je variantní, jsou tam možnosti, jak se tady s tímto vypořádat.
Druhá oblast se týká zase svým způsobem terminologie, která se používá v této oblasti. V důvodové zprávě k novele je řečeno, že nově navrhované znění se tam, kde se jedná o doplňkové náklady, odkazuje na debatu, která proběhla již v roce 2001, a nemění zaužívanou terminologii. Ale problém je, že v řadě zákonů v příbuzných oblastech nebo normách, které jsou pro příjemce financí závazné, se nemohou předkladatelé potom shodnout na jednotné terminologii a v rozhodnutích se běžně používá pojem doplňkové náklady zřejmě ve smyslu označení nepřímých nebo režijních nákladů. Souvisí to s posunem, který na úrovni Evropské komise proběhl přibližně v roce 2007, kdy se začal měnit konsenzus nad finančními modely z toho, čemu se říkalo additional cost, tedy dodatečné náklady na řešení, k full cost, tedy k plnému vyčíslení nepřímých nákladů. Dají se nalézt konkrétní příklady v národních definicích nepřímých nákladů, které tady v tomto případě potom vyznívají zcela nelogicky, nedávají smysl a neumožňují příjemcům financí se rozumným způsobem chovat. Proto se domnívám, že jednoduché zpřesnění toho, co se vlastně tady těmi dodatečnými náklady míní, je naprosto v pořádku a měl by tam být explicitně mechanismus, který umožní používat nejen additional cost, ale i full cost.
Třetí návrh, ten souvisí s tím, že v okamžiku, kdy se otevírá zákon, kterým se poskytují finance, a pan vicepremiér správně zdůraznil, že je potřebné dbát u poskytování financí vědeckým institucím hospodárnosti, neplýtvat s těmi prostředky a že tohle je také motivace řady prvků toho zákona, tak přetrvává dysfunkčnost systému specificky vůči vysokým školám, které jsou z principu financovány z více míst ve státním rozpočtu a toto financování vypadá radikálně odlišně podle toho, odkud jde.
Finanční prostředky na vzdělávací činnost se již před časem přestaly dávat formou dotace, která je každoročně na konci zúčtovatelná. Nějaká část by se mohla převádět, zbytek se vrací. Ale přešlo se na model poskytování příspěvku na vzdělávací činnost, který umožňuje podstatně hospodárnější meziroční zacházení s těmi financemi. V případě institucionálního příspěvku na činnosti ve výzkumu a vývoji nicméně zůstává ten model, že vysoké školy dostávají finance formou dotace a díky tomu si musí vést fakticky dvojí účetnictví o jednotlivých tocích financí. V poslední době na tuto konkrétní věc upozornil například senátor Hampl, bývalý rektor Karlovy univerzity a dlouholetý předseda České konference rektorů, v diskusi k zákonu o vysokých školách v Senátu. Samozřejmě s tím, že v zákoně samotném tohleto nebylo řešitelné.***