(17.10 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Úplně na závěr svého vystoupení chci říci, tak jakoby trochu podprahově, a myslím, že pan poslanec Václav Zemek to tak trochu řekl. Je to takové to rčení, při jehož vyslovení by člověka mělo zamrazit. Neboli ten, kdo si počíná správně, se nemusí ničeho bát. To je takové to kalvínské rčení, že když nařizoval, aby občané neměli záclony v domech, kdo hřích nepáchá, kdo má svědomí čisté, nemusí se kontroly bát. Když si tohle uvědomíme, že tím zdůvodňujeme nějaký návrh tak významný, jako je tento, že bychom měli mít nějakou zpětnou pojistku a říci si pozor, teď děláme něco, co bychom neměli dělat, možná bychom měli šlápnout na brzdu, možná návrh zamítnout nebo vrátit k přepracování, aby procedura nebyla tak složitá, a pokusit se tyto věci zhodnotit, vyřešit a v nějaké širší diskusi ještě jednou projednat. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Zahradníkovi, který byl zatím posledním řádně přihlášeným do obecné rozpravy. Ptám se, kdo další se hlásí do obecné rozpravy. Jestliže nikdo takový není, končím obecnou rozpravu. Ptám se na závěrečná slova. Pane ministře, prosím, máte slovo.
Ministr životního prostředí ČR Richard Brabec Děkuji za slovo. Pane předsedající, kolegyně, kolegové, já vám chci především bez jakéhokoliv klišé velmi poděkovat za debatu, která byla velmi neideologická. Já jsem se trošku bál, že se to tady zvrhne v jakousi arénu obviňování, kdo se chce komu vlámat do bytu, že to bude další pokračování jakéhosi velkého bratra nebo něco podobného. Já si velmi vážím toho, že debata byla velmi vyvážená a že jsme se tady bavili o tom, jaké metody mohou být použity pro to, abychom vůbec nemuseli vstupovat do domácností. Protože mi věřte, že i pro mě je to záležitost, která je až krajní. Já se k tomu dostanu v rámci jednotlivých reakcí na vaše náměty.
Hodně o tom říkal už kolega Zemek a bylo to velmi zajímavé právě z jeho pohledu praktického, protože on se tím zabýval. Já jsem tu samou zkušenost měl z rozhovoru s člověkem, který tuto funkci vykonává na magistrátu v Ostravě. On mi říkal, jak to v praxi funguje. Mají třeba tisíc podnětů ročně, ale minulý rok vyšetřili jeden, a to jenom proto, že se ten člověk přiznal. Nějak mu nedošlo, že se vlastně přiznává. Podle Ringelmanna a dalších věcí to je sranda, to je opravdu návrat do Julese Vernea. Je to metoda, která úředníkům skutečně neumožňuje, aby mohli pracovat a aby k něčemu vůbec mohli dojít. Opravdu je tam celá řada situací, na které mě třeba upozorňovali i na krajském úřadě, že se na ně opravdu obrací celá řada starostů a říkají: Proboha, vy jste něco schválili a teď nám nedáváte nástroj, jakým způsobem vůbec můžeme kontrolovat.
Věřte, že osvěta, a to říkám úplně vážně, protože my jsme třeba podpořili, a jsem za to rád, zajímavý projekt slezského gymnázia, který dělá osvětu tak, že holky a kluci z gymnázia normálně po škole vyjdou do ulic a zvoní na zvonky někde, kde se třeba kouří z komína více, a upozorňují velmi slušně lidi, že asi možná porušují zákon a jestli vědí o kotlíkových dotacích a tak dále. My jsme ten projekt podpořili. Šíří se do celé České republiky a jsme za něj velmi rádi. Takže osvěta bude v každém případě a už dneska je.
Problémem je to, že je tady určitá neopominutelně velká skupina lidí, která čítá stovky a možná tisíce lidí, kterým osvěta nic neříká, protože oni vědí, že se to nesmí, ale oni to dělají právě proto, že vědí, že se na ně nikdo nedostane a jsou nepostižitelní. A dost často to nejsou, jak nás upozorňují třeba starostové, protože je velmi dobře znají, ani lidé ze sociálně slabých vrstev. Dost často jsou to lidé, kteří rozhodně nemají hluboko do kapsy, a přesto tam hodí odpady, protože se jich zbaví, nemusejí je třídit a ony tak pěkně hoří a samozřejmě vydávají kýžené teplo.
K panu poslanci Junkovi vaším prostřednictvím, pane předsedající. Byrokracie je tam i dnes. Protože na starostu se lidé obracejí, akorát jim nemůže pomoct, protože ten úředník se tam musí vypravit, on to řeší pomocí Ringelmanna, někde poměřuje proti obloze stupnicí, takže tam stejně musí jet, nic nevyšetří a je to k smíchu. Naopak jsou vynakládány peníze. My jsme si udělali rozbor a zjistili jsme, že takových případů mohou být první tisícovky ročně, protože je přibližně 200 ORP a případů bylo přibližně deset na ORP. Ale je to průměr. Z toho vlastně vyšla i nějaká nákladovost řádově kolem 10 milionů na celou Českou republiku, protože jedna kontrola včetně třeba rozboru popela odhadovala, že by mohla být kolem pěti šesti tisíc korun.
Bohužel, a to je odpověď i na pana kolegu Váchu, nestačí další metody, a říkal to i pan kolega Pavera, jako jsou stěry z komínových stěn, ze spalinových cest, protože ony nejsou důkazem. Kominík v tu chvíli nepomůže. Problém je v tom, že spaliny, respektive úchyty mohou být samozřejmě desítky let. A ten člověk může říct: No, jo, ale to jsem nepálil já, to pálil někdo přede mnou, můj děda nebo člověk, který v tom baráku bydlel předtím. A vy nepoznáte, jestli těžké kovy, které tam jsou a které mohou něco detekovat, nebo PCB a další látky, jsou rok staré, anebo patnáct let staré. To se prostě nedá poznat. Jediné, kde se to dá udělat, je rozbor popela. To je ta záležitost, která je průkazná. A to je odpověď i na pana kolegu Váchu.
My jsme skutečně zkoumali veškeré metody, odběry z těchto spalinových cest, samozřejmě jsme zvažovali i drony. Dneska třeba Český hydrometeorologický ústav, který patří pod resort Ministerstva životního prostředí, tři roky zkouší možnosti využití dronů. Problém je ten, že dron jako takový není schopen měřit v podstatě čisté emise, protože visí v nějaké výšce nad komínem, nemůže si sednout úplně na komín, nehledě na to, že nemůže třeba létat ve tmě a takové věci, a ani ta čidla nejsou taková, aby prokázala to, co je dneska v popelu. To znamená, že to mohou být doprovodné metody, ale nemůže to být hlavní metoda měření. Není průkazná a neobstála by ani jako důkaz třeba ve správním řízení.
Já prostě nejsem pro to, abychom rezignovali. Přesně na ty případy, o kterých třeba hovořil kolega Hájek, a já jich znám desítky, jsme řekli: nezlobte se, vážení občané, ale stát vám nemůže pomoct, zkuste se s tím sousedem nějak dohodnout. Ono to fakt nejde vyzkoumat, fakt to nejde prokázat, to prostě nejde. Já si myslím, že jako zákonodárci bychom se s takovou situací prostě neměli spokojit. Já si ani nemyslím, že by to zhoršilo sousedské vztahy, protože k tomu dneska dochází, tak už jsou špatné, pouze s tím nelze nic dělat.
O nákladech jsem hovořil.
K paní kolegyni Hnykové. Pachové látky jsou skutečně záležitostí hygienických limitů. Je to komplikované, protože ony jsou velmi obtížně měřitelné. Jsou takzvaní vyškolení čichači, to je odborný výraz, školení specialisté, kteří opravdu čichají a jsou certifikovaní čichači. On je schopen rozpoznat intenzitu zápachu. Normálně je využívají úřady. To si nedělám legraci, opravdu. Určitá intenzita zápachu je potom povolena v rámci integrovaného povolení konkrétního provozu. Mám dobrou zprávu pro takové případy, protože my letos poprvé z prostředků Státního fondu životního prostředí vypisujeme speciální výzvu, do které se mohou hlásit právě podniky, které plní hygienické normy, ale přesto otravují i takto okolí zápachem, a mohou využít právě dotaci ze SFŽP do určité výše na odstranění tohoto zápachu, samozřejmě za situace, že plní tyto normy. Ale normy jsou velmi složité, velmi složitě měřitelné, protože můžete změřit obsah určitých látek třeba v emisích, ale je velmi složité měřit pachové látky. Ony jsou skutečně fyzicky neměřitelné. Vždycky je to velmi subjektivní.
Pro kolegy z Ostravska chci jenom říct, že ostravská raketa je pojem, který existuje. Já jsem ji sám viděl. Netopil jsem s ní. A sami kolegové z Ostravy říkají, že bohužel mnohdy se dovážely i z Polska, kde byly různě kombinované s uhelnými kaly. Dokonce se to vyrábělo skoro poloprůmyslově, takže byl výrobce, který to skutečně dodával. Obávám se, že toto dodává doteď. Je to věc, která reálně existuje. Velmi dobře hoří, ničí spolehlivě kotel, ale většinou se jimi topí v takových kotelních troskách, kde už není co zničit, ale o to více to samozřejmě produkuje tyto látky, protože nízká teplota spalování plastových lahví vydává příšerné sloučeniny, dioxiny a další, které jsou samozřejmě prudce karcinogenní. ***