(17.50 hodin)
(pokračuje Nohavová)
Je to tedy jakási pojistka. Jsem názoru, že je lepší ukončit individuální vzdělávání, pokud se zjistí, že je něco v nepořádku, než to nahlásit na sociálku, jak mi bylo sděleno při projednávání pozměňovacího návrhu zástupci MŠMT na mou otázku, co budeme dělat, pokud individuální vzdělávání nesplní svou funkci. Hlášení na sociálku opravdu nepovažuji za dobré řešení. Žádám tedy o podporu tohoto pozměňovacího návrhu. V podrobné rozpravě se ke svému pozměňovacímu návrhu přihlásím. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, paní poslankyně. Nyní prosím k mikrofonu paní poslankyni Hubáčkovou. Připraví se paní poslankyně Dobešová. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Gabriela Hubáčková: Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, paní ministryně, kolegyně, kolegové, domnívám se, že novela představuje celkem zdařilý pokus o zásadní krok ke zkvalitnění vzdělávací soustavy. Obsahově se soustřeďuje na řešení dvou vleklých problémů regionálního školství a za výrazně pozitivní považuji to, že konečně se začíná s řešením na vstupech do vzdělávacích stupňů na rozdíl od dosavadní praxe, kdy se řešení hledalo až na výstupu. Velmi důležité je zde to, co je skryto v podtextu celé novely, že si stát konečně uvědomuje svou úlohu řešit poptávku po smysluplném vzdělání. Obdobně lze hodnotit i požadavek na jednotné přijímací zkoušky uchazečů o maturitní obory studia. Hlasem zdravého rozumu promlouvá i snaha o určité vyrovnání vzdělávacích šancí před nástupem do základní školy zavedením povinnosti předškolního vzdělávání.
Zaznívají zde námitky, že novela omezuje svobodu jednotlivce a lidská práva, a já naopak připomínám základní funkce vzdělávací soustavy. I když zavedení povinného předškolního vzdělávání není zdaleka řešením všech problémů, patří mezi opatření považovaná ve většině Evropy za účinná.
Problémy, které vidím v souvislosti s jeho zavedením, se týkají poněkud velkého optimismu čísel, a to ve vaší důvodové zprávě ohledně kapacit mateřské školy. Pokud si dobře vzpomínám, v roce 2014 byl uváděn deficit míst 56 tisíc, a proto byl zřízen fond na rozvoj kapacit mateřských a základních škol. Vypadá to, že funguje naprosto zázračně, protože jestliže stoupne v roce 2017 počet dětí o 11 500 při souběžném poklesu populace ve věku 3-5 let o téměř 30 tisíc, pak by mě zajímalo, jak došlo Ministerstvo školství k závěru, že v mateřských školách bude přebývat 60-76 tisíc míst. V tuto chvíli z toho vychází, že mezi rokem 2014 a rokem 2017 narostou kapacity o 100 tisíc míst.
Druhým zmiňovaným opatřením na vstupu je zavedení jednotných přijímacích zkoušek pro přijímání ke studiu v maturitních oborech. Je zřetelně rozumnější vytřídit uchazeče předem než rozpoutat na závěr genocidu maturantů, jak to probíhalo letos. Samo zavedení povinné maturity z matematiky je v době technologií více než potřebné, pokud nechceme být jenom národem pasivních uživatelů dovážených technologií. V této části novely lze kladně hodnotit rozložení nutných opatření do přiměřeného času a velmi citlivé vynětí uměleckých oborů.
Jenom lituji, že obdobně citlivě se nepřistupuje k problémům integrace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Nejostudnější je § 16. Domnívám se, že základní škola se všemi podpůrnými opatřeními současný stav nenahradí. Učitel bude muset udělat a sledovat individuální vzdělávací plány, rozhodnout a zajistit podpůrná opatření, vymyslet další individuální vzdělávací plány pro mimořádně nadané dítě, sledovat práci asistenta, nehledě na to, že jistě ruší jenom svou přítomností i komunikací s dítětem. A to nemluvím o nutné spolupráci s poradenskými zařízeními a vedením školy. Stává se, že asistent sám pracuje s dítětem mimo třídu bez dohledu učitele, a to je úplně scestné a výsledky tomu odpovídají. Dále musí hodnotit práci ostatních, možná i ukázněných dětí, vyložit látku, vyhodnotit hodinu a další běžné povinnosti. Do toho chce několik dětí na WC, pít, pod lavicí trápí mobil a celé toto divadlo se musí zdokumentovat pro případné kontroly. Mám pocit, že se tady stává už skoro zvykem ve všem, co funguje, že musí být náhle jinak.
Návrat ke společnému vzdělávání považuji za skok zpět. Už teď vede ke zřizování soukromých zařízení a povede k ještě větší segregaci dětí, které nestíhají, a to naprosto bez ohledu na etnikum. Celá legrace a obchod s podpůrnými pomůckami bude stát ve výhledu docela dost financí. Ti, kteří dosud nechápali význam vzdělání, rozhodně na tom nebudou při společném vzdělávání lépe a zbytek dětí bude tratit na příležitostech. Speciálních pedagogů s praxí a opravdovou kvalifikací bude málo a mnozí si najdou uplatnění jinde.
Tak trochu navíc je do této novely začleněn § 172a o zřízení Národní rady pro vzdělávání, i když není to nic proti ničemu a v podstatě se jen něco zřizované nahodile ad hoc zřizuje zákonem.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Já děkuji paní poslankyni a nyní prosím k mikrofonu paní poslankyni Dobešovou. Připraví se pan poslanec Laudát.
Poslankyně Ivana Dobešová: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, dobrý podvečer. Dovolte mi, abych i já se vyjádřila k sněmovnímu tisku 611 v obecné rozpravě. Nechci se dotýkat novely školského zákona jako takové, ale ráda bych se zmínila o záležitosti maturitní zkoušky z matematiky jako povinného maturitního předmětu.
V novele zákona je dána vybraným oborům, které jsou vyjmenovány v nařízení vlády, povinnost maturovat čtyři roky poté od 1. září 2016. Já se domnívám, že takto zvolený krok k dosažení povinné maturitní zkoušky není správným postupem. V současné době v České republice je přibližně dvě stě rámcových vzdělávacích oborů, které jsou ve vzdělávací soustavě zařazeny. Tímto krokem v novele se dostáváme k tomu, že pouze některé vyjmenované obory mají zařazeny do společné části maturitní zkoušky povinný předmět matematiku.
Myslím si, že záměr je to dobrý. Myslím si, že důvodová zpráva také říká, že v dalším postupném kroku bude tento předmět zařazen i do jiných dalších oborů. Myslím si ale, že z hlediska strategického je tento krok nešťastný. V současné době je v nabídce středních škol daleko více nabízeno oborů nebo počet míst, než je počet uchazečů. Jsou střední školy, které v maturitních oborech jsou naplněny ze 60 %. A já, protože jsem ve funkci ředitelky školy už šestnáct let, přesně vím, jaká je rozhodovací strategie žáků, budoucích studentů střední školy, ale i rodičů. Není to: udělejme všechno pro to, abych dosáhl svého nejvyššího stupně vzdělání v daný moment maturitní zkoušky. Je to: jdu cestou nejmenšího odporu dosažení maturitní zkoušky. A přiznejme si na rovinu, že vyjmenujeme-li v nařízení vlády obory, ve kterých bude povinná maturitní zkouška, tak tyto maturitní obory stavíme svým způsobem do hendikepu při výběru, protože jistě se v těch 160 dalších najdou příbuzné obory bez povinné maturitní zkoušky z matematiky, a tudíž studenti téměř dosáhnou podobného cíle při daleko nižší snaze. ***