(17.30 hodin)
(pokračuje Semelová)
Třetí pozměňovací návrh má za cíl zrušit poplatky za pobyt v mateřské škole, ve školních družinách a zrušit i školné na vyšších odborných školách. V České republice je mnoho rodin na hranici nebo pod hranicí chudoby. Tisíce dětí nechodí na školní obědy, protože na to rodiče nemají. Mnozí si nemohou dovolit zájmovou činnost, lyžařský kurz nebo školu v přírodě. Přitom právo na vzdělání je jedno ze základních práv, kterému by neměly být kladeny překážky, zvlášť reformě financí. Proto tento pozměňovací návrh.
Posledním pozměňovacím návrhem navrhuji posunout účinnost § 16, tedy tzv. společného vzdělávání nebo inkluze, chcete-li, a to o dva roky. To znamená, že by se platnost posunula z 1. září 2016 až na 1. září 2018. Už samotný pojem společné vzdělávání je poněkud zavádějící. Jaké společné vzdělávání, když jsou z něho vyloučeni ti, kteří absolvují vzdělávání individuální, když jsou z tohoto společného vzdělávání vyloučeni ti, kteří odcházejí na víceletá gymnázia, na školy soukromé, církevní a podobně?
Ale k samému pozměňovacímu návrhu. Jsem přesvědčena, že pokud vstoupí i inkluze letos v září v platnost, tak jak je už dříve schváleno, destabilizuje to školský systém, poškodí to žáky i pedagogy všech škol, pracovníky školských poradenských zařízení, posílí to soukromé školství, kam budou žáci z běžných škol odcházet. Dojde k výraznému oslabení speciálního školství a snížení kvality vzdělání vůbec. Podle mého názoru Ministerstvo školství zbytečně a příliš podléhá nátlaku různých neziskových organizací a Bruselu. Namísto toho, aby jednoznačně podpořilo fungující kvalitní systém speciálních škol, které poskytují vzdělání podle potřeb jednotlivých žáků, namísto toho, aby předložilo těmto kritikům jasné argumenty, které prokazují opodstatněnost existence těchto škol, hází jim klacky pod nohy. V běžné škole je až 30 žáků, v praktických je ve třídě maximálně 14 žáků. Děti s lehkým mentální postižením zde zažívají pocit úspěchu. Myslíte si, že ho budou zažívat v narvané třídě, kde budou spolu s dětmi s různými specifickými poruchami učení a chování, s dalšími, které budou mít různý stupeň a druh postižení, nějaké to mimořádně nadané a pak žáci běžní? Díky speciálním školám není v České republice prakticky - na rozdíl od států, které nám tak nezištně radí - negramotnost. Žáci dokončují vzdělání a mohou se vyučit, což jim umožňuje najít uplatnění na pracovním trhu. Základní školy samostatně zřízené pro žáky s LMP, tedy lehkým mentálním postižením, bývají velmi dobře vybavené demonstračními učebními pomůckami a didaktickou technikou. Pro vzdělávací oblast člověk a svět práce mívají k dispozici odborné učebny, kovodílnu, dřevodílnu, pracovny pro šití a pletení, cvičné kuchyňky, univerzální dílny, pozemky, skleníky, kde probíhá praktická příprava žáků. To na základních školách chybí.
Učitelé základních škol praktických a dalších speciálních absolvovali ne nějaký rychlokurs za pár hodin, ale pětileté studium speciální pedagogiky. Abych byla správně pochopena, v žádném případě nesnižuji kvalitu učitelů na školách hlavního proudu. Naopak. Jsou to vynikající profesionálové, ale mají jinou specializaci. Nejsou méně vzdělaní, ale jsou jinak kvalifikovaní, nemají vzdělání a praxi v oboru speciální pedagogika. A bohužel Ministerstvo školství ani vzdělávací instituce včas nezareagovaly na zvýšenou potřebu speciálních pedagogů a psychologů. Asistent pedagoga to nespasí. Za prvé jsou tak mizerně placeni, že se do této práce nehrnou, za druhé je jich naprostý nedostatek a za třetí požadavky na jejich vzdělání neodpovídají tomu, co by mělo být náplní její činnosti. Ke střední škole mají jen doplňkové pedagogické minimum.
Na školy také dolehne další administrativa. Vzroste počet individuálních vzdělávacích plánů. A poradenská pracoviště? Pokud se nepodaří přijmout další poradenské odborníky, bude hrozit kolaps poradenství, nestíhání zákonných termínů, formalismus, který logicky zasáhne i školy. Už teď tím, jak jim narostl počet úkolů, objektivně nestíhají a pracují na hranici možností. Nedivím se, že se někteří chystají odejít. A to tu ještě není spuštění tohoto nepromyšleného kroku.
Takže na závěr. S inkluzí od září 2016 nesouhlasí kraje, školy, speciální pedagogové, pracovníci poraden a speciálních center a ani velká část rodičovské veřejnosti. Rizik je příliš mnoho. Navíc nebyl dán žádný čas na pilotní ověření nového systému vzdělávání ani na zpracování nově upravených školních vzdělávacích plánů. Základní školy praktické stejně jako další speciální školy tady přitom mají své místo. Uvést celý fungující vzdělávací systém do právní, finanční a odborné nejistoty je hazardem se vzdělaností a povede to k devalvaci veřejného školství. Proto vás, vážení kolegové, vážené kolegyně, žádám o podporu mých pozměňovacích návrhů, zvláště pozměňovacího návrhu na odložení § 16 o dva roky, aby byl alespoň čas na pilotní ověřování a jeho zajištění personální, odborné i ekonomické. Děkuji. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Já děkuji, paní poslankyně, a prosím k mikrofonu pana poslance Karamazova. Prosím, máte slovo.
Poslanec Simeon Karamazov: Vážené kolegyně, vážení kolegové, předkládaná novela obsahuje tři podstatné změny - povinné předškolní vzdělávání, povinná část přijímacích zkoušek na střední školy a povinná maturita z matematiky, tedy samé povinnosti. Pokusím se vyjádřit názor na všechny tyto povinnosti a vysvětlit svoje dva pozměňovací návrhy týkající se povinného předškolního vzdělávání a povinné maturity z matematiky.
Povinný rok předškolního vzdělávání má za cíl řešit problém, který neexistuje, aby zakryl neschopnost řešit problém, který existuje, ale je politicky velmi citlivý. Devadesát procent pětiletých dětí navštěvuje poslední rok mateřské školy. Vláda však chce, aby jich bylo sto procent, a také chce stoprocentní kontrolu nad nimi. Jistě, vládní návrh míří na děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Silně však pochybuji, že nových nástrojů bude využíváno účelněji a aktivněji, než tomu bylo doposud, i když bych se zde samozřejmě rád mýlil. Navrhovaná změna pouze vytváří tlak na rodiče preferující individuální vzdělávání svých dětí. Stát si tím uzurpuje další část výchovy, aniž by za to nabídl něco na oplátku. Děti se více nenaučí, nebudou lépe připravené, nic takového. Jen přibude nepotřebné státní regulace a samozřejmě také hromada papírování pro rodiče a mateřské školy, ze kterých vláda udělá hlídače rodičů. Asi to vládu bude šokovat, ale pokud chce snížit počet odkladů nástupů do školy, tak ať zpřísní pravidla pro odklad, a pokud chce zatlačit na rodiče ze sociálně znevýhodněného prostředí, tak k tomu existují povolanější orgány veřejné moci než mateřské školy. Ty mají sloužit k výchově dětí, ne rodičů.
Dámy a pánové, první povinnost tedy jednoznačně odmítám a můj první pozměňovací návrh tuto povinnost ruší.
Problematická je také druhá navrhovaná povinnost - jednotné přijímací zkoušky na střední školy. Na jednu stranu bych opravdu uvítal skutečně reprezentativní testy, které řeknou, jak na tom žáci po základní škole jsou. Asi by takový trest mohl mít i formu přijímacích zkoušek na střední školy, ale spolu s tím by také mělo být řečeno, že žáci s výsledky pod určitou hranicí nemají na maturitní obory. Kraje jako hlavní zřizovatelé středních škol k takovému kroku nikde nepřistoupili a pravděpodobně ani nepřistoupí a samotné školy to také neudělají a ani se dobrovolně nesloučí, nebo dokonce nezruší. Střední školy nakonec snižují laťku, aby si slabší žáky udržely, což se nakonec přelévá i k nám na vysoké školy.
Místo srovnávacího výstupu jsou v návrhu novely jednotné přijímací zkoušky, které mají tvořit minimálně padesát procent hodnocení. Navzdory pěkným slovům z dílny autorů návrhu nevidím praktický přínos. Kvalitní školy s převisem žáků mají roky zkušeností s výběrem a vlastními testy, a proto jim nový systém nic nepřinese. ***