(10.30 hodin)
(pokračuje Fischerová)
Ustanovení § 160 odst. 2 bylo přijato jako výjimka pro případy velkých konkurzů a s tím velkého množství incidenčních sporů, nikoliv jako pravidlo pro přidělování věcí k vyřízení namísto rozvrhu práce.
Pan ministr tvrdí, že nedochází ke zcela nahodilému přerozdělování spisů, ale podle stáří nevyřízených incidenčních sporů, ale moje otázka zní: Zajímalo by mě, pane ministře, jak to tedy funguje, když jeden soudce dostane k vyřízení věci staršího jednoho roku, druhý půl roku, druhý dostane věci starší tří měsíců. Je to zcela na libovůli předsedy soudu, který si vybere, kdo a které věci bude rozhodovat? Nejsou žádná pravidla pro následné přerozdělování spisů? Je to jenom na libovůli předsedy soudu, který - a kolik spisů a komu přikáže k vyřízení podle ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona?
Já říkám, že takováto praxe je velmi nebezpečná a v právním státě nemá místo. K tomu tady použiji citace, které se bojím, ale já ji tady řeknu: V totalitním režimu není třeba zkorumpovat všechny soudce. Postačí, když si režim pohlídá, že určité kauzy budou rozhodovány určitými v uvozovkách spolehlivými soudci, aby bylo dosaženo žádoucích verdiktů ve věcech, na nichž má politický režim eminentní zájem. Tolik Tomáš Langášek - Právo na zákonného soudce v justici v ohrožení? To bylo jenom pro dokreslení, aby to v naší justici také tak nedopadlo.
A teď ještě k tomu, jak jsem nebyla spokojena s vaší písemnou odpovědí, pane ministře, ještě dodám. Rozvrh práce je jednak nástrojem na ochranu nezávislé soudní moci a jednak garantuje právo na zákonného soudce. A ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by k tomu byly důvody jakékoliv.
Takže já chci, paní předsedající, jenom vyjádřit, že... Aha, pane předsedající, pane místopředsedo.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: My jsme se vyměnili v řízení schůze, paní kolegyně.
Poslankyně Jana Fischerová: To jsem nestačila postřehnout, ale teď už to vím. Takže pane předsedající, já nejsem spokojena s písemnou odpovědí pana ministra a jsem zvědava, co mi ještě teď odpoví. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. Dámy a pánové, přeji pěkné dopoledne a prosím pana ministra o odpověď.
Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán Děkuji, vážený pane předsedající. Vážené poslankyně, vážení poslanci, vážená částečná sněmovno. Ta interpelace nebo ústní přednes byl bohužel tak dlouhý, že nevím, jestli jsem si všechno dobře zapamatoval. Snad ano. Pokud ne, předem se za to omlouvám.
Když začnu tou věcí technickou, skutečně jednotliví soudci píšeme s měkkým i, o čemž příslušného pracovníka poučím a moc se omlouvám za to, že jsem to ve snaze vám co nejrychleji odpovědět přehlédl při kontrole toho dokumentu.
Jinak pokud jde o celou situaci, já myslím, že je tam třeba asi říci nebo zdůraznit několik věcí. První z nich je, abych upokojil pravděpodobně znepokojené kolegyně a kolegy poslance, jde tu, myslím si, spíše o problém z pohledu soudců a rozdělení práce mezi ně, a tedy pracovní podmínky soudců než o problém z hlediska nějaké manipulace a ovlivňování spravedlivosti a nezávislosti rozhodování jednotlivých věcí. Tak to na mě alespoň působí. Tím ten problém nechci bagatelizovat, ale na druhou stranu rozdíl významnosti problému to je.
Jinak je pravda, že Ostrava, pokud jde o přidělování insolvenčních věcí a tzv. incidenčních věcí, což pro představu jsou tedy případy, kdy někdo popírá zejména pravost pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení, popírá, že ta pohledávka existuje, takže je potřeba se o ní soudit, zda existuje, tak v Ostravě skutečně fungují dosti originálním způsobem. To nepopírám a nezastírám, což je způsobeno zejména osobou místopředsedy a také předsedkyně toho soudu. Pan místopředseda je v tomto ohledu dosti kreativní a paní předsedkyně to nejen toleruje, ale myslím i podporuje.
Já se zároveň přiznám, že s tou metodou mám problém, tak jak jste jej tady naznačila. Já s tím mohu, resp. spíše musím souhlasit. Celkově se domnívám a jsem přesvědčen, že soudu nesvědčí prostor pro libovůli a jakákoliv netransparentnost. To je také hlavní tenor nyní postupně představované a s justicí diskutované tzv. Bílé knihy, tedy návrhu reformy justice, a již nyní se střetávám s námitkou, a je to skutečně věc koncepční, že právě transparentnost, pevná pravidla, to není to správné, že to není to důležité, že máme věci nechat na předsedech soudů, že oni nejlépe vědí, jak to udělat, a potřebují tu pružnost. A já na to říkám: soud není firma, soud musí mít pevná pravidla. (Nesroz. poznámka z pléna, smích. Mpř. Bartošek: Prosím, pokračujte, pane ministře.) Ještě si budeme muset provést interní debatu.
Takže já souhlasím s tím, co říkáte, a jenom k tomu musím říci, že bohužel moje pravomoci v oblasti rozvrhu práce jsou naprosto minimální, resp. nejsou žádné. Sice je mi zasílán rozvrh práce, ale je mi zasílán na vědomí. Takže jediné, co mám k dispozici za nástroj kromě nějakých nástrojů neformálních, tak je případná kárná žaloba. A já zatím jsem tam nenalezl takovou jasnost té věci, abych se odvážil podat kárnou žalobu, protože asi víte, že judikatura kárného senátu je dosti konzervativní a ten případ musí být opravdu hodně jasný, aby kárná žaloba měla naději na úspěch. Pochopitelně také čekám na výsledek té ústavní stížnosti. Zatím v tomto směru nemám žádnou dodatečnou zprávu, protože tvrdím nadále, že samotné ustanovení, pokud bude aplikováno střídmě, tj. skutečně v těch spíše výjimečných případech náhlého náporu nebo něco takového, tak není protiústavní. ***