(14.00 hodin)
(pokračuje Kořenek)
Ale novelizovaný § 16, který mluví o nastavení podpůrných opatření v pěti stupních, se týká dneska jak žáků zdravotně postižených a znevýhodněných, tak mimořádně nadaných. Všichni, kteří projdou poradenským systémem, mají nárok na tuto podporu. Čili první stupeň škola, další stupeň druhý, třetí, čtvrtý, pátý. A takhle je to i v návazné legislativě, to znamená ve vyhlášce. Takže práce s mimořádně nadanými žáky je po novele zákona ošetřena a vždy tam nějakým způsobem ošetřena byla. Tak já jenom abychom nemluvili o tom, že neexistuje nebo nefunguje.
Pravdou taky je, že pokud se v té problematice úplně neorientujete, že v současné době NIDV pracuje na projektu Podpora talentované mládeže, existuje Talentcentrum. Takže tato otázka postupně daleko více jde do popředí, než byla možná v minulosti vnímána. Tolik jenom na vysvětlenou. Děkuju.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu zpravodaji. Se zatím poslední faktickou poznámkou paní poslankyně Marta Semelová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Marta Semelová: Děkuji. Dovolte zareagovat na to, co tady zaznělo z řad ODS. Pokud tady mluví pan poslanec Beznoska o tom, že bychom měli nechat na ředitelích jednotlivých středních škol, koho přijmou či nepřijmou, tak to vidíme, kam jsme to dopracovali, když právě ta zodpovědnost ze strany Ministerstva školství, resp. státu, byla převedena společně s nedostatečným nebo špatným financováním regionálního školství a rozhodují ředitelé škol. Tady se přijímá kdekdo, jenom aby se naplnily školy. To je jedna věc. To znamená, myslím si, že změna tohoto systému je velice důležitá.
Za další. Výroky pana poslance Fialy o tom, že je to návrat do socialistického pekla. Prosím vás, jestli jako socialistické peklo berete to, že tady bylo kvalitní vzdělávání, kdy se naši žáci a studenti umísťovali na špici v mezinárodních srovnáních, kdy tady bylo kvalitní učňovské školství, jehož absolventi měli uplatnění, tak potom každý rozumný člověk musí tomu socialistickému podle vás peklu zatleskat. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji paní poslankyni Semelové. S další faktickou poznámkou pan poslanec Beznoska. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Adolf Beznoska: Děkuji za slovo. Kratičká reakce jenom. Já tomu rozumím. Pořád jsem zastánce toho, než si škola přijme, koho uzná za vhodné, nechť s tím žákem pracuje, ale měřme výsledky, co se týče těch středoškoláků. To na margo poznámky paní kolegyně Semelové.
A druhá věc a otevírá se otázka toho podstatného. Říkal jsem tady jeden segment. Bavili jsme se někdy o České školní inspekci a jejích právech a jejích možnostech, jak ty školy, které neplní vzdělávací programy, vyřadit ze sítě škol? To je téma. A není tématem, jestli mají děti chodit od pěti nebo od šesti do školy.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Beznoskovi. Další řádně přihlášenou, vlastně první řádně přihlášenou je paní poslankyně Nina Nováková. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Nina Nováková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážená paní ministryně, nepřítomní ministři (vládní lavice je zcela prázdná), dámy a pánové, jsem ráda, že mohu pár poznámek k tomu říci, a jsem také ráda, že z vystoupení některých kolegů prostřednictvím pana předsedajícího jsem zjistila, že i ten tisk četli. Nedá se to ovšem říct o všech.
Když jsme se tady bavili o nějaké ideologii nebo o základním přístupu, také já se pokusím říci, v čem se liší přístup můj a jistě dalších kolegů z TOP 09 od přístupu, který prosazuje tato novela. Základní věc spočívá v tom, že hovoříme a tak trošku mícháme povinnost vzdělávání, povinnost vzdělávat se, povinnost vzdělávat a povinnost chodit do školy. Tady by bylo velice zajímavé provést mezinárodní srovnání, protože někde je skutečně povinné vzdělávání a u nás je povinné chození do školy. A to je právě třeba taková velice neorganická věc v téhle té novele, protože paní ministryně celkem inteligentně se snaží vysvětlit, a asi to i myslí vážně, že tady jde o povinné vzdělávání, ale my všichni dobře víme, že koncepce naší školy je postavena na povinné školní docházce.
Pak máme další věc. Nikdo nezpochybňuje, určitě nikdo z nás a ani nikdo vně této Poslanecké sněmovny, že není možné s dítětem pracovat až tehdy, když nastoupí do první třídy základní školy. Tedy je jasné, že povinné předškolní vzdělávání je logicky nezbytné už proto, že snad nikdo z nás nezpochybňuje Úmluvu o právech dítěte, a to je, že dítě má právo na to, aby bylo dbáno o jeho řádný rozvoj, jak fyzický, tak intelektuální, jak rozvoj mezilidských vztahů, že dítě má právo na to, aby bylo nějakým způsobem regulováno a zároveň podporováno v tom, aby si osvojilo patřičné postoje, určité dovednosti právě třeba v navazování mezilidských vztahů a vůbec ve vidění světa. Ale to, v čem my jsme v naprostém rozporu, je, kdo to má tomu dítěti předtím, než začne chodit do základní školy, kdo má tu povinnost toto zajistit. Domníváme se, že tuto povinnost mají rodiče, protože především za zdravý vývoj dítěte nesou odpovědnost rodiče. Čili rodiče to mají z našeho pohledu zajistit. A pak můžeme mluvit o tom, kde to budou zajišťovat. Čili většina rodičů je schopna zcela jistě, a proto jsme byli hrozně jaksi rozezleni jarním návrhem novely, kde se mluvilo o tom, že rodič se může doma věnovat jenom tehdy, když má maturitu. To bylo strašné. To samozřejmě v této novele se už zaplať pánbůh neobjevuje. Ale i tak rodič má odpovědnost, má jistě také schopnost. A pakliže se rozhodne, že tuhle tu svoji odpovědnost bude plnit prostřednictvím mateřských škol zřizovaných obcemi atd. atd., tak má na to právo, ale to právo už má teď, ještě předtím, než bylo první čtení novely školského zákona. Rodiče toto právo mají.
Kdybychom se měli dostat k tomu, že je tady, a tady jsme zase, každý se nedíváme na svět a na život společnosti trošku z jiné strany, kdybychom se měli dostat k tomu, že je tady prezentovaná jako radostná zpráva, že právo na umístění dítěte v mateřské škole bude od čtyř let, pak od tří let, nepřekročíme dva roky, tak já si nemyslím, že to je radostná zpráva. Myslím si, že to je zpráva o tom, že vlastně motivujeme rodiče, aby se vzdali odpovědnosti za výchovu svých dětí, za druhé, že vlastně se nám skoro líbí, když se nevytvoří dostatečně pevné vazby mezi rodiči a dětmi. Ale to není jen mezi rodiči a dětmi, ale i mezi dalšími generacemi, že vlastně nám jde o to, abychom ty děti nějak umístili, a tím budeme nejlepší, a trošku zapomínáme, že tím podporujeme, aby vyrůstala další generace dětí, které až se jejich rodiče ocitnou v postproduktivním věku, je taky budou chtít umístit. A zase stát zajistí, aby se umísťovali. Copak žijeme ve společnosti, kde se soustředíme jenom... a kde nejlépe na tom má být člověk dospělý v produktivním věku? A malé děti a seniory budeme někam odkládat? Proto jsme tak velmi jaksi v rozpacích. Tahle novela k tomu směřuje právě i těmi sliby, že půjdeme ještě dál, resp. děti se budou dříve dostávat pod vliv státu, dříve se budou dostávat. A při vší úctě k učitelům a vychovatelům v mateřských školách dříve budou... nastane situace, že jejich základní postoje bude určovat někdo jiný než rodiče. A rodiče často vůbec nebudou vědět, kde se to vlastně v těch dětech vzalo. ***