(10.00 hodin)
(pokračuje Pelikán)
Chápu pana poslance, shledává-li v tom jisté bezpráví vůči těm, kterým takto vyhověno nebylo a nebude, dívají-li se na situaci těch, kterým vyhověno bylo. Ale tak je to při sjednocování judikatury nakonec bohužel vždycky. Je to něco, co je v právu nutné a neodstranitelné. Můj osobní názor je, že Ústavní soud tentokrát rozhodl správně. Jsem přesvědčen o tom, že to pouto, které existovalo mezi tím majetkem a těmi osobami, je vzdálené a skutečně čistě formální. Jak k tomu zase přijdou ti, kdo si ty bezcenné papírky v té krabici neschovali, netušíce, že jednoho dne je bude možné proměnit zpět v barák na Václavském náměstí?
Takže moje odpověď bude upřímná v tomto. Já nejen že s tím nic dělat nemohu, já s tím opravdu ani nic dělat nechci. Chápu situaci těch lidí, chápu, že to pociťují jako jistou křivdu, ale bojím se, že kdyby Ústavní soud rozhodl opačně, byla by to možná křivda ještě větší. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji, pane ministře. Táži se, zda se někdo hlásí do rozpravy. Pan místopředseda. Máte slovo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Vážený pane místopředsedo, paní a pánové, děkuji za upřímná slova panu ministru spravedlnosti, že s tím nic dělat nechce. Odpověděl, co mi napsal. Ale víte, já bych tomu i rozuměl. Já bych se s tím i třeba smířil, kdyby nešlo o změnu, úplnou změnu stanoviska Ústavního soudu České republiky.
Já nechci číst shrnutí té stížnosti, kterou psal soud pro lidská práva, podané společností Melantrich, a. s., pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, a nechci ani svým způsobem obtěžovat Poslaneckou sněmovnu v tom, abychom se tady bavili o tom, jaký je článek 35 evropské úmluvy a jakým způsobem se k tomu staví český Ústavní soud. Ale co mi zásadním způsobem vadí. Když se stěžovatel před vnitrostátním soudem domáhal ochrany svého práva žalobou na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, žaloby stěžovatele nicméně byly zamítnuty, aniž byla otázka vzniku a zániku vlastnického práva stěžovatele meritorně zkoumána, a to z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu stěžovatele na ochranu vlastnického práva... Jestliže principiálně šlo po přijetí restitučních zákonů a privatizačních předpisů o zkoumání nebo ochranu práva vlastnického na jiné úrovni, než tady byla do roku 1989, resp. 1990, 1991, tak si musíme říct, že není možné jen tak uplatňovat nároky k majetku odňatému na základě restitučních předpisů, které v České republice byly přijaty bezprostředně po skončení minulého režimu. Samotná existence těchto předpisů pak podle vnitrostátních soudů vytváří překážku pro to, aby se osoby, které nejsou oprávněnými osobami ve smyslu restitučních předpisů, domáhaly ochrany svých práv. Ale proč tedy v roce 1950 se novelizoval zákon o akciových společnostech? Kde máme tu míru té diskontinuity? Jestli si připustíme tyto věci, tak se dohrabeme do situace, kdy budeme hledat diskontinuitu v technických předmětech. A to si nemyslím, že je správné.
Naposledy uvedené platí jak v případech, kdy došlo k odnětí vlastnického práva, tak v případech, kdy vlastnické právo bylo sice formálně zachováno, nicméně došlo k faktickému znemožnění ovládání majitele toho majetku. Přitom tady, řekněme si na rovinu, Melantrich byl vždycky ovládán těmi, kteří se prohlásili právními nástupci České strany národně sociální, potom socialistické. Čili v tomto ohledu dokonce ani to přetržení toho práva nebylo takové, že by ho fakticky ti, kteří se prohlašovali za právní nástupce, neuplatňovali. Což je vážná věc. A teď tedy, když máme narovnat ty majetkové poměry - a tady se mluví, co má být vráceno, já mám problém spíš s tím, co bylo ukradeno po roce 1990, jestli máme nazvat, že bude restituce na stát zpátky, nikoliv znárodnění, ale restituce na stát... Protože to jsou zločiny! To je odebrání majetku tomu, komu nikdy majetek ve skutečnosti sebrán nebyl. To je ten vážný problém. A v tomto ohledu proto odkazuji na to votum separatum, které tam bylo.
A jestliže volná úvaha státu, pokud jde o obsah a rozsah restitučních předpisů, byla Ústavním soudem interpretována tak, že pouze vybrané osoby byly oprávněny domáhat se obnovy vlastnického práva, tak proč Ústavní soud změnil tu situaci a ochrana osob, kterým bylo toto dobrodiní, chcete-li, poskytnuto, nebylo dáno jiným, byla oslabena, nicméně nedotčena, zůstala možnost dovolávat se ochrany prostřednictvím obecných předpisů. Po přijetí předmětného stanoviska Ústavního soudu se judikatura vnitrostátních soudů zcela změnila a veškeré nároky byly bez dalšího odmítány s odůvodněním, že osoby dovolávající se soudní ochrany ve skutečnosti obcházejí restituční předpisy. Tak to je ta míra diskontinuity, ten restituční předpis? To je to, že když někomu to právo nebylo odňato, tak ten druhý, kterému je nyní přiznáno, se ve skutečnosti ujme vlastnictví, a ten, kdo tím vlastníkem ve skutečnosti byl, na to nárok nemá? No v tomto ohledu, nezlobte se na mě, nemohu jinak než požadovat nějakou aktivitu státních orgánů.
Rozumím tomu, co tady říkal pan ministr. Ale přesto nejsem spokojen s tím, že např. při prodeji toho majetku nikoho nezarazilo, zejména policii a státní zastupitelství - a tady není ministr vnitra, tak budu mluvit jenom o státním zastupitelství... Proč nezarazilo někoho na státním zastupitelství, ať už vrchním tady v Praze, nebo Nejvyšším státním zastupitelství, že ten majetek se prodává za 1,5 milionu, když má hodnotu téměř miliardu? Víte, to mi připadá jako do nebe křičící nespravedlnost, mám-li to říct básnickými slovy. A jsem přesvědčen, že buď si tady přiznáme, že už dál nic, že jakási restituční tečka tady nastala, že nikdo už nic nedostane, a jestli někdo požádá, tak už má Smolíčka Pacholíčka, promiňte mi tento lidový výraz. Ale to potom musíme, pokud jsme v parlamentní demokracii, minimálně tady říct alespoň něčím, co musí být vysloveno, nějakým usnesením, příp. zákonem.
My tady v tuto chvíli pořád po 25 letech prohlubujeme restituční proces. Kde bude zastaven? Jak je možné, že soudy vydávají pozemky, které jsou pod stavbami, přestože ten zákon, který je darovacím zákonem pro církve a náboženské společnosti, říká, že se pozemek nevydává, ale že se za něj dává náhrada? A náhradu vyplácí stát ze státního rozpočtu. Ale soudy dál judikují v rozporu s tím, co je tady napsáno, že restituce má přednost. Jak může mít restituční předpis přednost, když ten zákon říká, že se to nevydává? V jaké jsme tedy pozici vůči jednomu subjektu - a teď mluvím o dvou právnických osobách? To proražení, jestli může, nebo nemůže restituovat právnická osoba, je fatální záležitost! Pokud to byly fyzické osoby, bavili jsme se pořád o fyzických osobách, o jejich právech. Jakmile jsme si tady určili právnické osoby, nikoliv pouze obce, zákonem 127/1990 Sb., tak samozřejmě jsme připustili opuštění toho § 28 zákona pozemkového a v tomto ohledu jsme se dostali do situace, kdy může přijít, promiňte mi, organizace, která byla prohlášena po roce 1945 za nepřátelskou, jíž byl podle dekretu odebrán majetek, a říct - ale já ten majetek mám, já ho chci. Protože vy jste vydávali této právnické osobě, která na tom nebyla o nic lépe po roce 1945. ***