(14.50 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. To byl pan poslanec Leo Luzar. Další přihlášená je paní poslankyně Olga Havlová. Připraví se pan poslanec Ivan Gabal. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Olga Havlová: Pane předsedající, kolegyně, kolegové, už budu velice krátká, protože jsem využila předtím technické. Jenom bych chtěla říci, že jsem v noci dneska sledovala pořad paní Jílkové, kde se mluvilo o imigrantech, a byla jsem docela zděšená z toho, že občané naší země vůbec nerozlišují imigranty, kteří jdou z válečné zóny a hledají nějakou pomoc, a na ty druhé, na ty imigranty ostatní a na ty ekonomické. Takže se to trošku míchá jako jablka s hruškami, a proto jsme i od Evropské unie kritizováni za naše postoje vůbec k uprchlíkům.
Chtěla bych k tomu dodat, že nejsme nelidští, nejsme ti, kteří by nechtěli pomoci potřebným. Ale i ti současně potřební u nás zůstat nechtějí. Jejich vidina je Německo. Ale musíme počítat s tím, že okolní státy zavírají hranice, jednou se kvóty naplní a není vyloučeno, že budou u nás zůstávat třeba i jen na přechodnou dobu. A tady je třeba udělat účinná opatření, koho tu necháme a koho vyhostíme. Děkuju.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Havlové. Nyní pan poslanec Ivan Gabal. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Ivan Gabal: Děkuji. Dobrý den. (Poslanec si přinesl k řečnickému pultu notebook.) Omlouvám se, že budu číst z počítače, už jsem tak měnil, až papírová verze ztratila smysl.
Jenom jsem chtěl na margo jednoho z předřečníků upřesnit, že v 80. letech dodalo komunistické Československo do Sýrie, Iráku a Libye celkově těžkých zbraňových systémů přes tři miliardy dolarů, které jsme nikdy nedostali zaplacené, dokonce jsme nutili některé naše občany, aby sloužili v libyjské armádě jako instruktoři. A že část zbraní byla asi použita při agresi proti Kuvajtu nebo v irácko-íránském konfliktu nebo možná i později v těchhle zemích, se mi zdá jako logické, ale to je jenom na upřesnění.
Pane předsedající, pane premiére, kolegyně, kolegové, diskutujeme o imigrační vlně, která nespadla z nebe. Zrála ve vývoji Sýrie, Iráku a Libye několik let, bohužel bez dostatečné pozornosti a reakce mezinárodního společenství, a tato skutečnost se týkala i České republiky, této Sněmovny a příslušných exekutivních orgánů. V určitém období v české zahraniční politice převládl názor, že do eskalujících konfliktů se nemáme míchat.
Dovolte mi proto dnes nedvojsmyslně upozornit, že z hlediska počtů vyhnaných a prchajících před válkou, sektářským násilím a celkovou devastací jejich zemí jsme sotva na počátku možné uprchlické vlny a hrozícího exodu obyvatelstva. V uprchlických táborech na území a v sousedství dotčených zemí je mnohonásobně více obyvatel potenciálně konfliktem zasaženo nejvíce lidí od druhé světové války, kterým se nutně Evropa jeví jako kontinent bezpečí a prosperity, protože taková je. Před tímto latentním vývojem již opravdu oči zavírat nemůžeme.
Jaké máme možnosti řešení? Prakticky existuje jen jedno. Pokud nechceme imigraci, musíme konflikt zastavit. Pokud chceme konflikt zastavit, bude nezbytné nejen koordinované diplomatické úsilí mezinárodního společenství, ale také vojenský zákrok a porážka Islámského státu. Pokud nebudeme mít vůli bojovat a konflikt zastavit, je třeba se připravit na rozsáhlou imigraci. Jiné varianty nejsou.
Je ale řešení opravdu tak prosté? Podle mého názoru není. Musíme umět odpovědět na to, zda je mezinárodní společenství schopné dospět ke společné pozici vzhledem ke klíčovým hrozbám a aktérům, a dosavadní vývoj vede spíše k záporné odpovědi například ve věci dalšího setrvání syrského prezidenta odpovědného za katastrofu a genocidu svých občanů. Pokud jde o schopnost vojenského zákroku, pak musíme diskutovat o pozemní operaci. A dříve než začneme radit například Američanům nebo Rusům, jaké jednotky nebo drony by měli použít, je třeba si udělat inventuru doma. Mimo jiné i proto, že v diplomatické rovině lze spolupracovat, a je to třeba v rámci Evropské unie, její diplomacii a aktivní bezpečnostní a humanitární politice, pokud jde o nasazení vojenských sil, jsou na obranu a kapacity odpovědné členské státy, tedy také my. Je třeba odpovědně říct, že v této chvíli nejsme takového nasazení schopni, a to v důsledku nedostatku vojáků, nedostatku naplnění útvarů, nedostatku potřebné výzbroje, její modernizace a vybavení. (Odmlka pro hluk v sále.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já vám rozumím, pane poslanče. Požádám kolegy a kolegyně o klid. Pokud diskutujete jiný problém, než je migrace, prosím, přesuňte svoji diskusi do předsálí a nerušte jednotlivé kolegy. Chápu, že předsedové klubů se musí poradit, ale přesto by to mohli udělat jinde. Děkuju.
Prosím, pokračujte.
Poslanec Ivan Gabal: Děkuju. Tím nechci podceňovat schopnosti vojáků a jejich zkušenosti z Kuvajtu, Afghánistánu nebo Mali. Ale z hlediska kondice armády platí, že Česká republika může spojencům pomoci spíše v nebojových aktivitách, co do schopnosti přímého bojového zapojení jsme nadále černými pasažéry Evropy i Severoatlantické aliance. O této situaci zde mluvíme již dva roky, vznikala déle než deset let, ale zatím nejsme schopni ji překonat.
Důležitým aspektem také je, že vzhledem k pozici Turecka jako stále aktivnějšího aktéra regionálního konfliktu nelze příliš spoléhat na aktivity NATO. Je třeba počítat s tím, že po neúspěchu v Iráku, vyčerpání vůle občanů a rok před prezidentskými volbami nelze spoléhat ani na účast Spojených států v pozemní operaci.
Nechceme-li tedy čekat na další uprchlickou vlnu, musíme výrazně zvýšit svou schopnost vojenské aktivity. A důraz je na slovu výrazně. Připomeňme, že za uplynulý rok mezinárodní koalice vůči Islámskému státu, jejímž jsme členem, územně spíše ztratila než získala. Nebude to snadné v boji proti nestátním, ale mimořádně motivovaným a odhodlaným skupinám, a o to více musíme na našich schopnostech pracovat.
Klíčové jsou ale politické cíle, představa o uspořádání a řešení degradovaného teritoria po konfliktu. Při složité tektonice konfliktů bychom se neměli stát akcelerátorem nebo stranou sunitsko-šíitského střetu, který hrozí, nebo aktéry či katalyzátorem eruptivního a rizikového vzniku kurdského státu, který by do válečné zóny zatáhl další země a národy. Váha mezinárodních právních procedur je zejména v kurdské věci zcela namístě, stejně jako ohled k výsledkům probíhajících šetření a dokumentace válečných zločinů a zločinců v regionu.
K politickým nástrojům a řešením je třeba zmínit několik strategických pravidel a politik.
Za prvé. Nehneme se dopředu, pokud budeme ideologicky paušalizovat celé teritorium jako svět islámu, rozuměj svět terorismu, a nebudeme schopni diferencovat státní a národní prvky a rozdílnou dynamiku různých zemí a nezbytnost podporovat stabilní a stabilizující se země v rámci arabského světa, zejména Tunisko, Maroko, ale také Egypt, Jordánsko i extrémně přetížený Libanon. Jakkoliv jde v převaze o muslimské země, máme zájem s nimi spolupracovat, podporovat je, a to včetně jejich dlouhodobě zaměstnaných menšin v Evropě. Financujeme tím nepřímo tyto země. I Turecko, jakkoli muslimská země, nadále zůstává naším partnerem a máme zájem na udržení jeho vnitřních demokratických poměrů a prozápadní orientace. Obdobně se musíme dívat na Egypt a složitou tektoniku jeho vývoje.
Za druhé. Česká republika má síť diplomatických úřadů v bohatých zálivových zemích a může vyvíjet diplomatický tlak na ropné státy, aby převzaly větší díl odpovědnosti za přijímání uprchlíků z válečných zón, aby přijaly spoluodpovědnost. Musíme umět být aktivní také sami.
Za třetí. Rozhodující však je a bude, že krizovou situaci prostě sami řešit nedokážeme ani vojensky ani diplomaticky ani humanitárně, a tudíž ani zastavit konflikt emitující migraci. Z toho vyplývá, že i pro naše vlastní zájmy a možnosti je klíčová evropská unijní kapacita a spolupráce se západoevropskými zeměmi. V našich vojenských a diplomatických schopnostech i v naší váze na mezinárodní scéně jsme a budeme primárně spojeni s Evropskou unií, její kohezí a výkonností. Politika oslabující kohezi EU proto oslabuje naši výkonnost, vliv na řešení příčin migrace. ***