(14.30 hodin)
(pokračuje Luzar)
Tato čísla zpracovali samozřejmě ekonomové. Řekněme si, že z ekonomického pohledu to asi bude pravda. Nevím, jak dalece se ekonomové ptali obyvatel stávajících zemí Evropské unie, jak tento příliv nových občanů budou vnímat a jaká budou cítit rizika popř. ohrožení.
Tyto záležitosti samozřejmě z pohledu dneška jsou minulostí, protože dneska žijeme přílivem ilegálních migrantů. A jak dneska všechny státy Evropské unie hovoří, rozlišit ilegálního a legálního migranta nebo toho požadovaného z ekonomických pohledů Evropy již není možné a přistupujeme k tomu spíše jako k humanitární pomoci. Tady ale samozřejmě nastává to riziko, jak dalece je to humanitární pomoc a jak dalece je to věc ekonomické záchrany těch lidí, kteří přicházejí z rozvojových zemí, popř. zemí samozřejmě postižených nepokoji a válkou.
Hodně dnešních diskutujících tady hovořilo o tom, že Evropa má přijmout nějakou zodpovědnost, že vláda má přijmout zodpovědnost. A já se ptám, kde jsme byli, když Evropská unie, potažmo my, Česká republika, v rámci spoluzodpovědnosti v rámci členství v NATO jsme se podíleli na rozvracení těchto států. Ono to byly státní útvary, které fungovaly. Mohli jsme mít výhrady vůči fungování těchto státních útvarů, mohli jsme mít výhrady vůči demokratickým principům - samozřejmě dle našich měřítek. Ale tyto státy fungovaly a představovaly dost výraznou stabilitu v daných regionech.
Musím připomenout Irák. Irák, pokud si vzpomenete historicky, okupoval Kuvajt. Oni ho považují za svoji provincii, že Kuvajt patří Iráku a že to je prostě osamocená provincie - dneska bych použil paralelu Tchaj-wanu a Číny. Samozřejmě tady zafungovalo mezinárodní právo a OSN zcela oprávněně zasáhlo a osvobodilo Kuvajt od irácké okupace. Otázka ovšem zní, jak dalece bylo oprávněné vtrhnutí na Irák a vlastně dobytí Iráku a zlikvidování stávající stabilní vlády. Doposud nikdo o tom nepochyboval a všichni o tom mlčeli. Až nynější prezidentské volby ve Spojených státech otevřely toto téma, protože v tom Iráku zahynulo hodně amerických vojáků. A stává se to i předvolebním tématem amerických prezidentských voleb. Dneska všichni kandidáti říkají, že kdyby věděli tehdy, tak by do toho Iráku americké vojáky neposlali. Je to zajímavý posun v myšlenkách a logice. Irák dodnes není bezpečnou zemí. Je rozvrácen. A všechny okolní státy Iráku přijímaly irácké uprchlíky. Byly tam tábory, budovaly se tam infrastruktury. Ty tábory nějak fungovaly a nějak byly schopny pohltit ty statisíce a miliony Iráčanů, kteří opouštěli místa bojů a snažili se hledat v okolních státech pomoc. Tehdy Evropa byla chladná, nereagovala. Měla možnost ty tábory posílit, měla možnost podporovat docela výrazně tady tuto uprchlickou krizi. Ale ono se nás to netýkalo, ono to bylo tam. Tehdy jsme tady řešili jiné důležitější věci. Samozřejmě.
Druhý problém je Libye. I v Libyi pod tehdejším vládnutím Muammara Kaddáfího... Byl to diktátor, bez diskuse. Byla to dědičná diktatura, která tam fungovala. Ale fungovaly tam systémy státu. Můžeme mít představy o tom, jak by měly správně fungovat, jaké by mělo být vyznání, jaké by mělo být správní řízení, ale fungovaly tam systémy státu. Evropa a NATO zneužila rezoluce OSN o bezletové zóně, kterou jsme dodržovali, a začala bombardováním těch, kteří se nám nelíbili. Selektivně jsme se rozhodli, že v Libyi má zvítězit někdo, kdo porazí Kaddáfího. Ten padl bohužel dosti surovým způsobem. Přesto se za ty roky nepodařilo v Libyi vybudovat stabilní zemi. Nemluvím o demokracii, tu už vůbec ne. Hovořím pouze o nějaké stabilitě, nebo zdání stability, která by mohla umožnit lidem se vrátit do Libye. Protože Libye byla jeden ze států, který přijímal uprchlíky. A byly tam velké utečenecké tábory. Na to by mohli Italové vzpomínat, kolik uprchlíků z Itálie bylo exportováno zpátky do Libye do utečeneckých táborů. Přesto ta samá Itálie byla ta, která začala snad jako první bombardovat v Libyi. Někdo říká, že Berlusconi si řešil nějaké vlastní spory, že se snažil nějaké předvolební finanční machinace v rámci podpory zakrýt tady tímto jasným útokem. Nevím, nemám k tomu důkazy. Italská média jsou toho plná. Ale vznikl precedens porušení mezinárodního práva v Libyi, který jsme my jako členové NATO měli okamžitě napadnout, upozornit, a ne němě přihlížet k tomu, že se likviduje nějaký státní útvar, který se nám sice nelíbí, ale je vlastně daleko. A tehdy se daly do pohybu ty miliony lidí a dodnes hledají místo, kde by mohly zakotvit.
Nemluvím o Sýrii. Samozřejmě. Tady se jeden předřečník ptal, kde lze spatřovat ten moment, ten okamžik toho pohybu. Tak já vám řeknu, kde je to dle mého názoru možné spatřovat. Když se zmenšilo území ovládané syrskou vládou, kdy Asad začal prohrávat na frontě. Samozřejmě prohrával pod tlakem rebelů, kteří byli hojně dotováni - a teď si můžeme říct kým - Spojenými státy, NATO. Byli v tom samozřejmě ale i Turci, kteří hledí na své vlastní zájmy a snaží se uplatnit svoji hegemonii na Arabském poloostrově. Začal Asad prohrávat, začalo se zmenšovat území, na kterém byl relativní klid a na kterém byly utečenecké tábory, a tito lidé neměli kam jít. A to byl ten moment. Nemyslete si, že všichni tam sledují internet a dívají se na inzeráty - pojďte do Evropy, je tady nejlíp. Ale to byl ten moment, kdy ty tisíce, desetitisíce, miliony lidí se daly do pohybu a hledaly místo, kde by mohly zakotvit. Saúdská Arábie staví zeď, ta tam nikoho nechce. Ostatní státy se k tomu tváří jako že my nic, my muzikanti. A samozřejmě je zcela logické, když už za deset let bojů cestujete po jednotlivých zemích, od těch nejbližších, kde hledáte cestu, až k těm vzdálenějším, vám už je potom jedno, jestli jdete sto kilometrů nebo sto padesát kilometrů nebo tisíc kilometrů, když víte, že tam konečně snad se dočkáte klidu a hlavně určitého majetku, který bude moci vám pomoci přežít. To je ten moment, kdy se tyto masy daly do pohybu.
Co ale mě v této věci zajímá - a nyní mířím k otázkám na vládu - jak je instruovaná česká zahraniční politika v rámci NATO. Kdo schvaloval, přitakával a popř. hlasoval k tomu, aby se státy NATO zúčastňovaly těchto flagrantních porušení mezinárodního práva nad rámec mandátu OSN? Jak naši členové v NATO v Bruselu hlasovali, když se toto projednávalo? Kdo vlastně úkoluje naše představitele v NATO, jak mají jednat a jak mají hlasovat? Já vím, jak má jednat vláda v rámci Bruselu. Já vím, jaké má úkoly Ministerstvo zahraničních věcí, ale nevím, kdo úkoluje a konkrétně řídí naše představitele v rámci NATO. Jestli to dělá Ministerstvo obrany, protože je tam voják, jestli to dělá Ministerstvo zahraničních věcí, popř. celá vláda. Přiznám se, toto by mě zajímalo. Jak v těchto základních krocích, které byly na začátku této migrace, rozhodovala česká vláda. A tady by mě zajímalo, s jakým mandátem jsme k tomu přistoupili. Protože o tom bychom se měli bavit. Kdo dal mandát takhle rozhodnout a připojit se k těmto krokům. Protože samozřejmě potom, pokud jsme mlčeli, a mlčení znamená souhlas, jsme také spoluvinni. A potom je opravdu trošku pokrytecké - a tady to taky zaznělo - že pokrytecky odmítáme. Ano, odmítáme. Ale pokud jsme to zavinili, tak si musíme také říct, že ti, co mlčí a neprotestují, taky nesou tu smetanu tady z tohoto problému a budou se muset zapojit. A to řešení nebude jednoduché.
Hovořilo se hodně o posledních jednáních našich představitelů v rámci Evropské unie. Přiznám se tady, nezávidím panu ministru vnitra jeho pozici. Hájí ji dlouhodobě, je konzistentní a jeho názory jsou zcela zřejmé a jasné. Čili zvát ho již do Bruselu na nějaké jednání, už předem ví, jak asi bude reagovat a jaké budou jeho odpovědi na to, co Brusel projednává. Zvlášť když Německo jako jedna z nejsilnějších ekonomik a nejvíc postižená ekonomika dopadem migrace mění snad týden od týdne své názory, jak postupovat, co dělat a jak reagovat. Toto není jednoduché postavení. Ale z druhé strany je také třeba říci, že my se soustřeďujeme pouze na to, co teď. Ale neptáme se, co bude. ***