(10.30 hodin)
(pokračuje Němcová)
V tomto zmatku se pohybovala nejenom česká veřejnost, ale i my, a když jsme chtěli znát jasnou odpověď na to, kolik tedy je to číslo, tak pan předseda vlády během interpelací řekl, že to číslo nám prostě neřekne. Jestliže může říct britský premiér nějaké číslo, o němž uvažuje, jestliže mohou říct premiéři ostatních evropských zemí nějaké číslo, je pro mě naprosto nepochopitelné, že ČR i vzhledem ke kapacitám, které má, nemůže přesnější údaj říci.
Ještě ke kvótám řeknu to, že to je takový oblíbený nástroj EU, protože ona když už neví kudy kam, tak vždycky s kvótami vyrukuje. Vzpomeňme si to, že to bylo v otázce kvót pro ženy ať už v politice, nebo v jejich zastoupení v byznysu, v podnikání, a kdokoliv proti tomu něco namítal, tak platil za zvláštní typ podivína, který brání nespornému pokroku. Kvóty v podobě uprchlíků jsou dovedeny na mez absolutní nemravnosti, protože na jedné straně poškozují uprchlíky tím, že se s nimi zachází jako s nějakými věcmi, s míčky v nějaké loterii osudu. Ti lidé vůbec nevědí, do které země budou přiděleni, jaká je její mentalita, kde ta země leží, a už vůbec nechám stranou to, že vůbec netuší ani třeba, jaké je tady v zimě počasí. Ale poškozeny jsou i jednotlivé státy, protože je jednoznačně narušena jejich suverenita.
Křehká soudržnost EU v tomto případě dostala nenapravitelnou ránu a já jsem přesvědčena, že by se musel stát zázrak, aby se odpovědní politici v rámci Evropy vzpamatovali. Vzpomeňme si, že nepomohlo ani referendum, které bylo o Lisabonské smlouvě. Když Nizozemci řekli ne, byli přinuceni hlasovat znovu, dokud nepadlo ano. Na příkladě Řecka, do kterého se sypou jako do černé díry peníze, je zřejmé, že bychom byli přinuceni k podobnému hlasování tak dlouho, než by Evropská komise prosadila svou. Tyto kroky znamenají podle mě, že Evropa fatálně zaspala, podceňuje uprchlickou krizi a své občany vystavuje zkoušce, která nemůže dopadnout dobře.
Ráda bych zde ještě zmínila aspekty, které vyplývají ze zkušenosti Austrálie nebo Španělska. Jak víte, Austrálie se potýkala před lety s podobnou situací, jakou teď prožívá Evropa. K břehům Austrálie mířily davy běženců, povětšinou z Afghánistánu, Iráku, Íránu, Sýrie či Barmy, a jako tranzitní země jim sloužila Indonésie. A Australané se rozhodli: Za prvé, odtahovat lodě s běženci z australských vod zpátky směrem k Indonésii. Za druhé, umísťovat žadatele o azyl ve znovuotevřených detenčních centrech na ostrovech. Za třetí prohlásila, že kdo připluje do Austrálie na uprchlické lodi, nikdy se tam nebude moci usadit. Rozumím tomu, že šlo povětšinou o ekonomické migranty, že stojíme před složitějším problémem, protože skutečně se v případě Evropy jedná také o lidi, kde není debata, že utíkají a chrání svůj holý život ze zoufalých podmínek, z válek, z válkou rozvrácených zemí, ale tyto příklady Austrálie či Španělska, které také už v roce 2006 zvládlo nápor migrantů, kteří připlouvali ke Kanárským ostrovům, by nám posloužit mohly. Španělé říkají: bez diskusí nejefektivnější opatření, jak se vypořádat s nelegální migrací, byla okamžitá systematická repatriace těch, kteří na Kanárské ostrovy dorazili. Tolik k tomu, zda si Evropa může vzít alespoň dílčí příklad z událostí, které již ve světě v podobné věci proběhly.
Nyní ještě dovolte pár slov k financování. Nechala jsem si to záměrně na závěr, i když peníze jsou vždycky součástí jakéhokoliv řešení a je potřeba o nich také otevřeně mluvit. První věc, kterou je potřeba zmínit a považujeme ji za velmi nebezpečnou, mluvil o tom pan předseda Fiala, je to, že se v gejzíru nápadů, které usvědčují evropské elity z chaosu, nečinnosti a neschopnosti ten problém řešit, objevuje jeden nápad, tudíž aby kvóty vůbec dávaly jakýkoliv smysl, sjednotit sociální dávky tak, aby migranty nepovzbuzovaly chodit spíše do bohatších než do chudších zemí. Pro příklad uveďme, že Dánsko poskytuje migrantům 21 600 Kč měsíčně, Německo poskytuje v přijímacích střediscích zdarma jídlo, nad to 3 900 Kč měsíčně a tato suma po třech měsících roste až do výše 5 800 Kč, na každé dítě 2 500 Kč, po udělení azylu nebo po 15 měsících čekání dostává uprchlík kolem 10 800 Kč měsíčně. Stát mu dále platí ubytování a náklady na teplo. Švýcarsko poskytuje měsíční sociální příspěvek ve výši 29 600 Kč na osobu. Rozumím tomu, že Švýcarsko není členem EU, ale tato čísla v porovnání s minimální mzdou v ČR, která je 9 200 Kč, také o něčem vypovídají, zejména o tom, že je to naprosto nemístné a nemravné, jestliže v některých zemích je podpora uprchlíkům vyšší, než je minimální mzda v zemích jiných, v zemích EU.
Jako druhý argument, který by nám mohl být vodítkem v našich úvahách, jsem si nechala připravit tabulku, která řadí země světa podle hrubého domácího produktu na obyvatele. Jsou to údaje za rok 2014 z Mezinárodního měnového fondu a celkem je mapováno 187 zemí. Mezi nimi státy Perského zálivu, tedy bohaté státy, které většinou odmítají přijímat uprchlíky, přestože jsou jim kulturně a historicky daleko blíž než celá Evropa, tak tyto státy jsou na předních místech: Katar je 3., Spojené arabské emiráty 8., Kuvajt 23., Bahrajn 32., Saúdská Arábie 34. Česká republika - pro informaci - je 42., ze starých evropských zemí za těmito zeměmi arabskými je například Španělsko, Itálie, Kypr, Malta. Z nových zemí prakticky všechny, pokud jde o HDP na hlavu, tak stojí za těmito arabskými státy. Otázka tedy zní, jak to, že bohaté státy kulturně blízké, historicky blízké těmto běžencům, kterým jde o život, nepomáhají, a jak to, že my Evropané máme být neustále peskováni z nedostatku humanity, z povinnosti se o tuto část světa postarat. Připadá mi to stejně nelogické, jako kdybychom čelem k hrozící krizi na Ukrajině, která jistě bude eskalovat, žádali země v Perském zálivu, aby tuto otázku řešily místo nás. Já si myslím, že je zcela jasné, a nepřeji si to, doufám, že to nenastane, že pokud se nebude vyvíjet situace na Ukrajině dobře, tak že pomoc poskytnou těm Ukrajincům, kteří budou odcházet, zejména země evropské a rozhodně to nebude ta část světa, o které mluvím, která odmítá pomoci i lidem v uvozovkách svým. (V sále je velký hluk.)
Ještě když se bavíme o penězích, je potřeba říci pár slov k rozpočtu EU, která čtyři pětiny z aktuálního sedmiletého výdajového plánu pro roky 2014-2020, je to zhruba bilion eur, tak tři čtvrtiny jsou určeny na financování projektů v jednotlivých zemích. A ví se, že jsou to projekty velmi sporné -
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já se omlouvám, paní poslankyně. Požádám vás, kolegyně a kolegové, o ztišení a v případě, že máte potřebu si něco říct, jděte do předsálí, ať je rozumět, co se zde říká. Prosím, pokračujte.
Poslankyně Miroslava Němcová: - že jsou to projekty, mluvím o projektech, o plýtvání peněz EU a mluvím o tom, že dostatečně EU nedává najevo to, že migrační otázka je pro ni prioritou číslo jedna. Kdyby to byla priorita číslo jedna, nemohlo by se stát, že ve finančním vyhodnocení bude až někde 10. nebo 15. v řadě a předběhnou ji i výdaje na samotnou administrativu, která, jak už bylo řečeno, činí 645 milionů korun denně v tom sedmiletém rozpočtovaném období.
Jestliže EU bez problémů nalezla 86 mld. eur pro již 3. záchranný program pro Řecko a přitom vůbec není jisté, jestli tato řecká marxistická vláda uzavřené dohody splní, tak ta jedna miliarda z rozpočtu EU, která je avizována jako posílení pomoci pro uprchlické tábory v Turecku, je zjevné, že je málo. Nemůže splnit avizovaný cíl, tedy zastavit uprchlíky mimo EU. ***