(19.30 hodin)
(pokračuje Chovanec)
Jasně se ukazuje, že pokud se omezí v kterémkoliv členském státě volný pohyb přes jeho vnitřní hranici, tak to znamená dopady na okolní země. My se obáváme, že pokud bychom řekli povinným kvótám ano, že to bude pozvánka pro to, aby přijížděli další lidé, další migranti, a že jestli dnes chceme zamezit tomu, aby se nám topili lidé na lodích ve Středozemním moři, že to je právě pozvánka pro to, aby těch lodí bylo víc. Proto se tomu bráníme.
My nejsme xenofobové. V České republice žije velká spousta cizinců. Na druhou stranu prostě musíme bránit také své zájmy. Naše zájmy jsou určitě ty, aby se nám tady (nesrozumitelné) extrémní hnutí. I to jsou některé otázky, které zmiňuje dejme tomu ÚOOZ ve své zprávě směrem k migraci.
Takže určitě pomáhat těm, co to potřebují v rámci evropských hodnot, ale chránit i naše zájmy a vnitřní bezpečnost. To je to, o čem jsme hovořili v Lucemburku.
Ještě jedna poslední otázka směrem k paní kolegyni Němcové prostřednictvím paní předsedající. Ta debata na Hradě byla primárně vyvolána diskusí s panem prezidentem o zavedení určitých opatření ke zvýšení bezpečnosti Pražského hradu a debata k migraci byla doplňková. Takže to nebylo tom, že bych šel informovat pana prezidenta a vás informovat nechtěl. Byla to doplňková debata, která vznikla na základě pozvánky pana prezidenta k tématu posílení ostrahy Pražského hradu před případným útokem.
Děkuji za pozornost a jsem připraven dál odpovídat na dnešní schůzi. (Potlesk z celého sálu.)
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji panu ministrovi a prosím k mikrofonu pana ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka. Pane ministře, máte slovo.
Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Ano, děkuji. Přeji vám dobrý večer. Vlastně bylo poměrně mnoho řečeno, tak mi dovolte, abych řekl spíše něco, co by se týkalo toho, co tady nepadlo a co se týká zahraničněpolitického rozměru.
Otázka, která pravděpodobně napadá hodně lidí, je, kdy to skončí, nebo jak to zastavíme a jestli to lze zastavit. Když si tedy položíte otázku, jak to zastavit, tak se nutně budete dívat, kde jsou zdroje, kde je ten kořen problému a jestli s ním nemůžeme něco udělat. Ono se to obecně říká, protože se samozřejmě řekne - musíme se věnovat příčinám a angažovat se v těch zemích, které jsou zdrojem problémů. A já právě jenom ve svém vystoupení chci trochu ukázat, proč se s těmi zdroji tak snadno nevypořádáme, protože ten problém je založen poměrně hluboko.
Já se teď odmyslím od toho, že ve zprávě nebo v návrhu Evropské komise jsme kritizovali, v dopise, který jsme napsali společně se Slováky, Maďary a Slovinci, že ten návrh není zeměpisně vyvážený, takže jsme upozorňovali na to, že problém migrace není spojen jenom s jihem, že je spojen také konkrétně se západním Balkánem, o tom tady ale už mluvil premiér i ministr vnitra, a také na to, že je spojen potenciálně i s Ukrajinou, kde je skoro jeden a půl (milionu?) přesídlenců, kteří ve chvíli, kdy by jim ukrajinská vláda přestala vyplácet příspěvky, tak se mohou třeba také dát do pohybu. A to je něco, na co je také třeba myslet.
Kromě toho, že je třeba si to uvědomit zeměpisně vyváženěji, tak základní problém, který je akutně teď, je samozřejmě spojen se zdroji na jihu. A k tomu bych chtěl říci poznámku, která mi připadá důležitá. Protože vlastně na jihu my čelíme dvěma základním krizím. Takže ne krizi jedné, ale dvěma. Ta první, to je ta, která souvisí se Sýrií a Irákem, nebo takzvaným Islámským státem. Ta druhá, to je subsaharská Afrika.
A teď mi dovolte, abych řekl něco k té první. Myslím, že to je docela klíč k celému tomu problému. Totiž když budu mluvit o takzvaném Islámském státě, tak vzniká pocit, že to je nějaká teroristická skupina, možná větší, než jsme zvyklí, zřejmě tedy lépe vybavená, dokonce se mluví o zdrojích financování, a připadá nám, že nám tady najednou vyrostlo něco, co je o něco větší, než jsme byli zvyklí, ale vlastně je to taková zločinecká teroristická skupina, a tudíž s tou bychom si měli poradit třeba tím, že najdeme nějakou sílu, nebo ji dáme dohromady, zaútočíme a nějak se s ní vypořádáme. A dokonce se objevují i takové návrhy, že prostě sestavíme nějakou armádu nebo nějaké síly, ať už letecké nebo jaké, a prostě na ten zdroj zaútočíme.
Tady nejde jenom o to, že to není vojensky jednoduché. Tady jde o to, že v tom je nepochopení toho problému. Zřejmě totiž ve skutečnosti s čím my se tady potýkáme, není objevení se jedné teroristické skupiny. Ten základní problém je pravděpodobně v tom, že v celém tom regionu dochází k zásadnímu střetu dvou bloků, a to je šíitského a sunnitského. To je to, co vlastně prostupuje tím konfliktem přes hranice států, a to, co způsobuje, že to má základnu daleko širší. A v tom je teprve skryto pochopení celé té věci. Proto není tak jednoduché někde zaútočit a zničit nějakou teroristickou skupinu, protože ten problém má opravdu velmi hluboké kořeny.
Z tohoto hlediska bylo opravdu nešťastné to, co se odehrálo v roce 2003, ta invaze do Iráku. I když bych tady chtěl říci, že si nemyslím, že je to tak, že bez té invaze se věci musely vyvíjet jinak. Já osobně mám podezření, že k něčemu podobnému by pravděpodobně došlo i za jiných okolností, i kdyby třeba možná Iráku nebylo. To nevím, nejsem prognostik. Ale samozřejmě z hlediska toho, jak to tam stálo, tak ta invaze nejenže byla v tom roce 2003, nešťastné bylo třeba to, že pak se politika soustředila na podporu politiky Nurího Málikího, který de facto z irácké armády vytvořil stoprocentně šíitské uskupení. A to stoprocentně šíitské uskupení a to, že se Irák vlastně takto nevytvářel jako inkluzivní stát, ale jako stát šíitský, vedlo postupně sunnity k tomu, že začali utíkat, a nakonec utíkali o pomoc k Sýrii, vlastně k takzvanému vznikajícímu Islámskému státu. Nakonec to dopadlo tak, že sunnité v Iráku žijí buď pod takzvaným Islámským státem, nebo v utečeneckých táborech.
Chápete? Ten problém je v tom, že dnes to, co živí ten konflikt, je, že jsou tady dva bloky, které se připravují na závěrečné zúčtování. A že tady nejde o nějakou teroristickou skupinu, ale že i takzvaný Islámský stát stále více funguje jako skutečný stát. Jako arabský stát, ne jako náš, který my známe v Evropě. To znamená, on už ve skutečnosti nežije pouze z těch peněz, které získá z toho obchodu s ženami třeba, který je ve velkém. Já vždycky uvádím ten příklad, když mi v Erbilu řekl premiér "dneska jsem koupil 200 žen, abych je zachránil". Tam se pravidelně pořádají tyto obchody ve velkém. Nebo že je získává z památek, které občas spektakulárně ničí, aby zvyšoval cenu a plnil potom starožitnictví v Bagdádu stejně jako v Dubaji. To jsou tradiční zdroje. Ty ropné byly do určité míry narušeny leteckými nálety. Ale on má dnes jiné zdroje, úplně normální vybírání nejrůznějších poplatků a daní. Ty struktury se prostě de facto vyvinuly skutečně do podoby zhruba na té úrovni, jak v arabských zemích fungují státy. Dnes dokonce znalci říkají, že rozdíl mezi tím, jak funguje takzvaný Islámský stát a některé další arabské země, už není velký.
Chápete? A proč to mohlo - to není jenom nějaká teroristická organizace. To je něco, co má daleko hlubší základní ideové důvody. Já to tady říkám, protože chceme-li si klást otázku, kdy to skončí, tak tohle skutečně nelze zničit nějakým útokem nebo nějakou soustředěnou invazí nebo něčím podobným, protože to bychom se zapletli do něčeho, z čeho se prostě potom vůbec nemáme šanci vymotat. ***