(9.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Nemá možná smysl, abych tady všechno vyjmenovával, ale další významná oblast je, že se Česká republika zasazuje o dodržování závazků plynoucích z Charty OSN, z haagských úmluv a z ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů. Účastníme se iniciativy Švýcarska a Mezinárodního výboru Červeného kříže k posílení dodržování mezinárodního humanitárního práva. Tyto snahy povedou k ustavení mechanismu pro monitorování dodržování mezinárodního, například humanitárního práva na 32. konferenci Červeného kříže a Červeného půlměsíce v prosinci tohoto roku.
Takže tady bych si stál za tím, že my se snažíme podle nejlepšího svědomí se k těmto principům hlásit u vědomí si toho, jak je to pro naši zemi důležité. A mohl bych tady pojednat jednotlivé kauzy: Kosovo, Irák, Afghánistán, Libye. U všech zjistíme, že v těchto zemích došlo, že i události v těch zemích mohou být podrobeny debatě. U některých těch zemí situace vůbec není jednoduchá. V případě Iráku, Afghánistánu docházelo k porušování práv, které je zkoumáno a vyšetřováno. Každá ta země by vydala na vlastní debatu.
Ale je tu jedna věc, kterou bych možná rád zmínil jako zásadní, protože tady se mluvilo o tom, že jsme byli někam zavlečeni politikou Spojených států amerických. Když já jsem totiž ne tak dávno, to je vlastně v průběhu ani ne celého roku, měl možnost mluvit s prezidentem Barackem Obamou a řekl jsem mu, že oceňuji to, že současné Spojené státy se jednoznačně hlásí k dodržování principů mezinárodního práva a principů multilaterality v mezinárodních vztazích. A to jsem řekl také proto, že mohu odkázat na konkrétní vystoupení amerického prezidenta z poslední doby, ve kterých se jednoznačně, a dokonce velmi rezolutně postavil právě za dodržování principu mezinárodního práva na současné planetě, a to i v konkrétních kauzách. Takže já si tady dovolím tvrdit, že tady se rozhodně neděje to, že by nás někdo někam vlekl. Já si naopak myslím, že je nesmírně důležité, že země s takovou váhou jako Spojené státy a současná administrativa a prezident jednoznačně dávají najevo, že vyvodili závěr třeba z velké kritiky, která se strhla kolem událostí v Iráku v roce 2003. A že z jejich současných vystoupení podle mě jednoznačně plyne, že podobné ohýbání důkazů a podobné zaštiťování se důkazy údajnými, které se později ukážou nepravdivé, podle mě naprosto nepřichází v úvahu. A je důležité, že právě třeba prezident Spojených států na Valném shromáždění OSN vystoupí v projevu, kde něco podobného naprosto jednoznačně a zřetelně deklaruje. A i ohlas, který vlastně jeho vystoupení třeba podobné mělo i v jiných částech země, dává najevo, že v současné době Spojené státy rozhodně nejsou vnímány jako někdo, kdo by se chtěl vracet k některým těmto kauzám, o kterých tady byla řeč a které opravdu poškodily podle mě obraz i renomé společenství zemí, které podobným způsobem postupovaly.
Takže bych byl rád, kdybychom tady rozlišovali, uvědomovali si tok času, uvědomovali si, s kým třeba konkrétně dnes se na mezinárodní scéně bavíme, a abychom v tom nebyli paušální a neházeli všechny a všechno do jednoho pytle. Protože když jsem, jak jsem říkal, poděkoval a ocenil tyto principy v rozhovoru s americkým prezidentem, tak to byla pro mě naprosto zásadní věc, protože podobné vyjádření a podobná vyjádření na podobné úrovni pro Českou republiku mají naprosto životní důležitost. A někdo, kdo takto se hlásí k principům mezinárodního práva, tak je pro mě významný spojenec a mně potom nepřipadá šťastné říkat věty, ve kterých jeho roli v současném světě vlastně zpochybňujeme.
Takže chápu význam té materie, rozumím tomu, že to může být a že to musí být dokonce zásadní kritérium, do jaké míry česká zahraniční politika právě tyto principy bere vážně a dodržuje je. Protože kdyby se tak nedělo, tak to by bylo sebevražedné, bylo by to v rozporu s veškerou zkušeností historickou, kterou máme. Na druhé straně bych byl rád, kdybychom se o tom bavili přesně, abychom byli schopni rozeznat, kdo dnes v tom současném světě je náš skutečný spojenec a na koho se můžeme spolehnout, že bude bránit tomu, aby se podobná selhání, která se týkají zamlčování pravdy, nerespektování faktů a důkazů, opakovala. V tom si myslím ale, že i mezi našimi partnery v Evropské unii, v Alianci došlo k dost velkému poučení. A nejen my, ale je tam řada dalších zemí, které si rizika podobných postupů uvědomují.
Takže jakkoliv je mezinárodní právo něco, co je, jak jsem řekl, pohyblivé, a není tak jednoduše uchopitelná každá situace, přesto nám dává určité vodítko, kterého se musíme držet a které je zásadní. A stále se zpřesňují ty věci, jako je definice agrese, co to je vlastně respektování suverenity státu. To je věc, na které se pracuje, my se na tom podílíme a je to náš zájem a je to ochrana i českého státu. Kdo je v tom ochoten s námi spolupracovat, tak toho bychom měli brát jako významného spojence. Myslím si, že jich máme hodně. A já za Českou republiku si myslím, že mám svědomí čisté. My rozhodně v tomhle nebudeme dělat žádnou dvojakou hru a nebudeme pokrytci. Jsem připraven k férové debatě a snažím se o ni i tady dnes v odpovědi na interpelaci pana poslance Grebeníčka.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji panu ministrovi a vidím, že pan Grebeníček se hlásí do rozpravy. Prosím, pojďte k mikrofonu. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, s velkým zaujetím jsem vyslechl vystoupení ministra, a dokonce si myslím, že šlo o vcelku seriózní přístup k dodatečné odpovědi k mé interpelaci. Přes to všechno považuji za přinejmenším vhodné připomenout, že jsou i jiné názory. Například symbolické hodiny soudného dne, tedy zkázy lidstva, se prý v letošním roce poprvé po 31 letech posunuly z pěti na pouhé tři minuty ke 12. hodině. Upozorňuje nebo informuje o tom Bulletin atomových vědců založený v roce 1941 v Chicagu experty, kteří pracovali na sestrojení první americké nukleární bomby. S paralelou k dnešní situaci připomíná, že když před 31 lety, tedy v roce 1984, Spojené státy spustily obrovské zbrojení včetně destabilizující raketové obrany, zavládly mezi Spojenými státy a tehdejším Sovětským svazem ledové vztahy a veškerá komunikace mezi nimi ustala. Nekontrolovatelné klimatické změny, globální modernizace jaderných zbraní, konstatuje uvedený bulletin, a jejich obrovské arzenály představují v roce 2015 mimořádnou a nepopiratelnou hrozbu další existenci lidstva.
Ano, já souhlasím s ministrem Zaorálkem, že dnes (debata?) o tom, co je dnes v zahraniční politice rozumné a co představuje naopak cestu do pekel, by byla nepochybně dlouhá a komplikovaná. Je ovšem skutečností, že s bezpečností Evropy, či dokonce celého světa hazardují především ti, kdo si neuvědomují, že nebezpečná eskalace napětí, jíž jsme v poslední době svědky, může nakonec vyústit do dvou scénářů. ***