(18.00 hodin)
(pokračuje Laudát)
Domnívám se, byť za to nebudu populární, že v našich možnostech je udělat podstatně více. Minulé vlády pomáhaly efektivně bez veřejného halasu přijímat uprchlíky ze Srbska, Barmy, Kosova atd. A kdo o tom věděl? Zato dnes je ze všeho problém, xenofobové a populisté mají žně. Právě tato skupina xenofobů a populistů v naší společnosti možná potřebuje pomoc stejně naléhavě, byť jiného typu, jako uprchlíci ze Sýrie a Iráku, i když jim nejde o život.
Pro nejvyšší míru pomoci, za kterou považuji přijetí osob a jejich integraci na našem území, integraci v naší společnosti, takže pro nejvyšší míru pomoci považuji za nutné zodpovězení dvou zásadních otázek. Za prvé, která část uprchlíků je z hlediska aktuální situace a vlastní budoucnosti na tom nejhůře. Za druhé, u kterých imigrantů je největší pravděpodobnost, že se úspěšně budou integrovat do naší společnosti, včetně svých potomků.
K odpovědi na první otázku si dovolím malý exkurs do dávné i nedávné minulosti, a možná v tom najdete i trošku jiný pohled, než tady řekl pan premiér Sobotka.
Na území Sýrie a Iráku existuje křesťanská tradice již skoro dva tisíce let, tedy podstatně déle než v našich zemích. V průběhu staletí však z důvodu menší natality, časté perzekuce, vyhlazování a velké emigrace podíl křesťanů v obou zemích setrvale klesá. V poslední dekádě dramaticky rychle. Přitom například Sýrie byla ještě při dobytí islámem v sedmém století až do století třináctého převážně křesťanskou zemí. Ještě při sčítání v roce 1920 měla Sýrie z celkového počtu 2,5 milionu obyvatel 25 % křesťanů. Prosím, zapamatujte si číslo v roce 1920 - 2,5 milionu všech obyvatel.
Křesťané zde žijí, nebo spíš řada z nich žila hlavně ve velkých městech, Damašku, Aleppu a Homsu. Většinou se jedná o střední a vyšší společenskou třídu se středním a vysokoškolským vzděláním, včetně prestižních západních univerzit. Velmi dobré vztahy má tato komunita s Libanonem. Pro islamisty jsou "vděčným" terčem kvůli svému majetku i skutečnosti, že se neorganizují do ozbrojených milic. Dnes je jich velká část na útěku v uprchlických táborech, pokud běsnění fanatiků vůbec přežili.
Nejvíce obyvatel měla Sýrie v roce 2010, cca 22 milionů lidí. Od té doby dochází k velkému úbytku populace, takže dnes je uváděno asi 18 milionů. Křesťanů je z tohoto množství asi 10 %. Jiné statistiky uvádějí podíl rozpětí 6,5 až 14 %. Všimněte si čísla, jaká je tam dynamika růstu populace a vytlačování jisté skupiny nábožensky orientovaných lidí mezi rokem 1920 a 2010.
Irák. V roce 1960 se dostala k moci strana BAAS a Irák už nesměl zveřejňovat oficiální statistiky. V roce 1987 bylo odhadováno celkem 16,3 milionu obyvatel a z nich asi - právě ten hrubý odhad - 8 % křesťanů, to je 1,4 milionu. V roce 2004 bylo z celkových 24 milionů populace asi 1,8 milionu křesťanů, to je 7,4 %. O dění na území však nejvýstižněji vypovídají následující data. Po roce 2004 klesl počet křesťanů na 1,5 milionu, 5 %, v roce 2014 bylo z celkového počtu 36 milionů obyvatel Iráku křesťanů už jen asi 350 až 450 tisíc. Dnes World Fact Book uvádí již jen asi 0,8 %, což jsou zřejmě ti, kterým se nepodařilo utéci, nebo ti, co utekli na sever do Erbilu.
Před konfliktem většina křesťanů opět žila převážně ve velkých městech Bagdád, Kirkúk, Erbil a Mosul. V dřívějších letech bylo jejich postavení ve společnosti podobné jako v Sýrii. Nezaujímali sice vládní či vysoké úřednické posty, myslím, že Tárik Azíz byl velká výjimka, a jediná výjimka, ale bývali jako poradci pro odborné oblasti typicky průmyslových firem, v turistickém ruchu, pohostinství a svobodných povoláních. Zásadní je, že i při menšinovém zastoupení v populaci 20 % všech učitelů v Iráku ve školách a na univerzitách tvořili křesťané.
Z několika statistických dat a historického kontextu je jasné, že v nejhorší existenční beznaději a se špatným výhledem do budoucna se ocitli křesťanští běženci v Sýrii a Iráku. I při potenciálně optimistické stabilizaci politických poměrů v těchto zemích je pramalá naděje, že zde křesťané budou moci plnohodnotně žít a zachovávat si svoji víru.
Abyste si udělali představu o hrůznosti humanitární krize, řeknu zde ještě jedno číslo. Podle Organizace spojených národů pro uprchlíky je mezi uprchlíky 40 % dětí mladších 11 let, tedy jinými slovy, rodiče se snaží zachránit svoje děti. Někteří ani nejsou v uprchlických táborech, protože se bojí muslimů, kteří tyto tábory ovládají. Prchají proto před násilím od vesnice k vesnici.
V případě druhé otázky zdůrazňuji, že při nabídce pobytu a občanství na našem území je třeba pečlivě zvážit i problém úspěšné integrace do naší společnosti. Již dnes víme, že v naší zemi velmi úspěšně například v oblasti kultury a zdravotnictví pracuje řada občanů ze Sýrie či Iráku bez toho, abychom si uvědomovali jejich původ. Sdílení hodnot našeho civilizačního okruhu je pro ně samozřejmostí. Česká republika má na Ministerstvu vnitra kvalitní odborníky, kteří zvládli i předchozí integraci imigrantů do České republiky a jsou připraveni na pokyn vlády zvládnout i tuto práci. Není mně známo, že by právě lidé z oblasti Sýrie a Iráku byli nějakou problémovou skupinou. Naopak. Bojíme-li se násilí, které se poslední roky zaštiťuje islámskou vírou, není lepší obranou než přijmout na své území jejich oběti.
Křesťané na Blízkém východě již dlouhá staletí zažívají netolerantnost, násilí a pogromy. Jen blázen si může myslet, že nejen uprchlíci, ale i jejich děti a děti jejich dětí budou v naší zemi páchat násilí ve jménu jakéhokoliv náboženství. Naopak, řada z nich se již dlouhou dobu integrovala v jiných rozvinutých zemích po celém světě. Vynikají mimořádnou schopností přizpůsobivosti, tolerance a nadhledu. Proč by se neměli integrovat v naší celkem tolerantní společnosti?
Z pohledu naší společnosti chci osobně ručit za to, že tito lidé budou pro naši zemi přínosem, nikoliv zátěží, a to i z pohledu ekonomického, kulturního a intelektuálního. Pokud bych to vzal zcela pragmaticky očima ekonomické aritmetiky, přínos přijetí potenciálních žadatelů by násobně převýšil náklady státu na jejich integraci. Zásadně odmítám tvrzení populistů, že se neumíme postarat o své chudé a chceme si ještě přibírat cizí. Syrští a iráčtí křesťané by během krátké doby jistě patřili ke skupině obyvatel, která vytváří sociální potenciál, nikoliv spotřebovává. Potenciál, ze kterého pomáháme potřebným. Docela by mě zajímaly statistiky ekonomické situace imigrantů v České republice. Bohužel, agentury dělají průzkumy na kdeco, na kdejaký nesmysl, ale na nějaký takovýto průzkum jsem nenarazil, i když jsem hledal. V našich sociálních ghettech však imigranty nevidím. Právě naopak. A v případě přijetí části těchto lidí snad by konečně mohly některé naše církve včetně té největší svou spoluprací se státem ukázat základní smysl svého konání srozumitelně pro širší veřejnost.
Česká republika má plné a nezadatelné právo rozhodovat o tom, koho na své území přijme. V žádném případě by neměla přistupovat na jakoukoliv politiku povinných kvót. To by pro naši stále ještě nezralou demokracii mohlo být velmi nebezpečné a bylo by zdrojem velkých problémů. Jsem si ale jist, že naše mezinárodní prestiž by vzrostla, pokud si vybereme formu pomoci. V podtextu nemusíme nikomu říkat, že na tom ještě vyděláme. Podobnou politiku dělá již delší dobu sousední Německo a zřejmě i proto je Mekkou syrských a iráckých křesťanů. ***